Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Viděl jsem, jak se střechy domů v Hulíně zvedaly
narodil se 13. dubna 1928 v Hulíně
kvůli otcovu povolání železničáře se rodina často stěhovala
druhou světovou válku prožil v Lidečku a Hulíně
během bombardování Hulína 16. dubna 1945 přišel o otce Silvestra Nováka
sestra utrpěla těžké zranění
zažil osvobození Hulína a okolí
po vyučení elektrikářem pracoval 12 let v Pilaně Hulín
po zbytek života opravoval pračky
po roce 1968 vystoupil z KSČ
věnoval se chovu poštovních holubů a včelaření
Jako dítě prožil Rostislav Novák (*1928) svá první léta života stěhováním. Kvůli otcovu povolání drážního zaměstnance se společně s ním rodina přesouvala za prací. V září roku 1938 zastihla tatínka Silvestra Nováka všeobecná mobilizace v Brodku u Přerova. Malý Rostislav si pamatuje na uniformu, která u nich doma krátce visela, ale než byl otec povolán, situace se změnila a Československo se vzdalo pohraničí bez boje.
Vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava pak jeho rodiče podle něj vnímali jako nutné zlo a po celou válku se řídili pravidlem neupozorňovat na sebe a německé úřady neprovokovat. Ne všichni z rodiny Novákových se ale takto snažili nevyčnívat. Strýc Alois Smutek se zapojil do odboje a kvůli sabotáži výroby granátů byl odsouzen a poslední rok války strávil ve vězení. Díky své odbojové minulosti se po válce stal národním správcem likérky ve Šternberku.
Se zkušeností partyzánů se pamětník setkal později, v sedmdesátých letech, v době, kdy s manželkou jezdívali na rekreaci na chatu na Vičanov na Valašsku. Tehdy slyšel od člena partyzánské brigády Jana Žižky část vyprávění o smrti třiadvacetileté Olgy Bardinové, partyzánské spojky, která zemřela 2. května 1945 a má pomníček u silnice z Chvalčova na Tesák. „Nebyl problém někoho zastřelit, nějakého Němce, ale co potom? Ta hrůza, která byla...“ vzpomíná na údajná slova partyzánského odbojáře a dává je do souvislosti s vlastní úvahou o ceně lidských životů, které byly například zmařeny v době štvanice gestapa po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942.
„Měl cenu ten Heydrich? Myslím si, že ne. Byla to zbytečná provokace. Kdyby celá okupace prošla v klidu, tak ty rodiny by tolik nezažily. Ty rodiny, které trpěly i tady na Valachách. Němci se mstili...“ říká pamětník. Z doby ve Valašských Kloboukách pak ještě přidává vzpomínku: „Ráno místo požehnání jsme museli zdvíhat ruku: Heil Hitler.“
Roku 1943 nastoupil pamětník do učení v hulínském podniku Skrat. S rodiči a sestrou se vrátili do Hulína a zde také na sklonku války prožili bombardování. „Bylo to 16. dubna 1945. Letěla tři letadla od cukrovaru v Hulíně. Díval jsem se a najednou pác, pác, pác. Šly tady dráty, vedení nízkého napětí. Jedna bomba vletěla do těch drátů. Stál jsem a nevěděl, co udělat. Nakonec spadla ještě jedna bomba, rozškubla se a ta se mnou už udeřila. Viděl jsem, jak se střechy domů v Hulíně zvedaly. Hrůza, osm lidí mrtvých!“ líčí Rostislav Novák zkázu, kterou po svém přeletu zanechalo rumunské letectvo.
A mezi mrtvými byl nakonec, jak se dozvěděl později, i jeho otec Silvestr Novák. V době náletu se rodiče s pamětníkovou sestrou vydali na pampelišky. Ale bez úhony skončila jen maminka, kterou jmenuje jako babičku. Když zahlédla přilétávající skupinu letadel, schovala se ve dveřích nejbližšího domu, zatímco otec s dcerou se zaujetím sledovali, co se bude dít. Boženka přišla následkem zásahu střepinou na místě o nohu. Otce zasáhl šrapnel do krku a hrudi a zemřel. Dalšími oběťmi se stali například manželé Rosíkovi, orající s kravami pole.
Malým přilepšením se pro občany Hulína před koncem války stal cukr vydávaný německými vojáky na hulínském nádraží a také štočky látek ze skladiště v cukrovaru. Zásoby bylo potřeba rychle rozdat, aby podle pamětníkových slov nepadly do rukou blížící se Rudé armádě a osvobozovacím československým jednotkám, které postupovaly od Holešova. „Náš staříček, to byl takový starý voják tajnůstkář, se najednou někde ztratil. Říkám: ‚Kde ten staříček šel?‘ Tak za ním a našel jsem ho na náměstí. Právě přišli tři vojáci, oblečení jako závodníci – v kůži. Kožené obleky měli, kanady. Takoví tři drobní kluci to byli. Dělali tykadla, asi průzkumníci,“ vzpomíná Rostislav Novák na 6. květen 1945.
Přes most u cukrovaru, který se zachoval, do města vstoupila Rudá armáda. „Na koni jel voják (...) a potom šly trojstupy – rumunští vojáci. Ti chudáci neměli ani boty, jen dřeváky. No hrozná armáda...“ Po osvobození Hulína zavládla veselá nálada. V Břestu, vzdáleném čtyři kilometry přes pole, se ale dál střílelo. Ustupující německé jednotky ještě den vytrvale vzdorovaly a ostřelovaly okolí malé vesnice na dohled od Kroměříže. V obci zůstaly ve sklepích jen ženy a děti, jelikož muži od šestnácti do šedesáti let museli vesnici opustit. Odebrali se na práci na kopání zákopů a nedobrovolně pod dozorem nocovali v sousedních Skašticích. O bitvě o Břest se hovoří jako o jednom z posledních otevřených střetů druhé světové války na našem území.
Zabarikádované německé jednotky nakonec Břest opustily v noci ze 7. na 8. května. Od Količína a Rymic je vytlačila Svobodova armáda: „Za humny měli malý minomety, tam, jak je výjezd z Hulína a sv. Anna. Tam stála celá fronta aut a to byli Čechoslováci. (...) Se staříčkem jsme pak viděli na poli takové jámy. Do košíka tam bylo nábojnic, jak ti naši vojáci stříleli do Břestu,“ vzpomíná Rostislav Novák. Po dvou dnech bojů, kdy se ztráty na německé straně odhadují kolem stovky mrtvých, osvobodil Břest 1. československý armádní sbor, 4. úderný prapor 3. československé samostatné brigády.
Po vyučení elektrikářem složil pamětník v roce 1945 závěrečné zkoušky a nastoupil do zaměstnání. Nejprve se na strýcovo doporučení uchytil ve Šternberku, ale jelikož doma v Hulíně zůstala na hospodářství a péči o sestru maminka sama, po roce se vrátil a našel si práci v podniku Pilana Hulín. Zde se seznámil se svou budoucí ženou a přesídlil do Pravčic.
Od roku 1948 byl Rostislav Novák členem Komunistické strany Československa (KSČ), ale po roce 1968 z ní vystoupil. Pracoval tehdy v Okresním průmyslovém podniku Kroměříž (OPP Kroměříž) jako opravář praček Romo. „Na schůzi jsem jednou řekl: ‚Prosím vás, co jsme to za republiku, když ženský nám chodí do řepy, kopou řepu, a my jim nemůžeme ani spravit pračku...‘“ vysvětluje pamětník okamžik, kdy mu s režimem takříkajíc došla trpělivost a kvůli věčnému nedostatku náhradních dílů a nespokojenosti s vývojem země ze strany vystoupil.
K politickému vývoji po roce 1989 má Rostislav Novák výhrady, přesto své vzpomínání uzavírá slovy: „Obecně se máme dnes všichni dobře, až moc. Máme důchody, zaměstnání. Je to něco úplně jiného, než bývalo, je to nádhera. Můžeme říct – je to poloviční ráj.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Kaftanová)