Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Richard Novák (* 1931)

• narozen 2. října 1931 v Rozseči

• maturoval na gymnáziu v Telči

• během roku 1949 pobýval v alumnátu v Brně

• po rozpuštění alumnátu v roce 1950 přijat na konzervatoř v Brně

• studium zpěvu, harmonie

• absolvoval povinnou vojenskou službu

• od roku 1954 sólistou opery Státního divadla v Ostravě

• od roku 1962 sólistou brněnské Janáčkovy opery

• v letech 1974–1984 vyučoval na brněnské konzervatoři

• interpret písňových cyklů a velkých oratorních děl

• spolupracoval s Českou filharmonií a Václavem Neumannem

• roku 1986 se stal držitelem ocenění Zasloužilý umělec

• úspěchů a uznání se mu podařilo dosáhnout i přesto, že nikdy nevstoupil do KSČ

• roku 2001 obdržel cenu Thálie za celoživotní mistrovství

• 2005 – získal Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby

• 2016 – Cena Antonína Dvořáka

• během více než šedesátileté aktivní pěvecké dráhy odzpíval více než 3000 představení

Richard Novák se narodil 2. října 1931 v malé obci Rozseč v okrese Jihlava v rodině učitele Richarda Nováka a Marie Šmahelové. Měl dva starší sourozence, Prokopa a Helenu, bratr Vladimír zemřel ještě jako velmi malé, měsíční miminko. Otec byl učitel, za první světové války v roce 1917 narukoval do Haliče a absolvoval důstojnickou školu, po návratu z války musel ještě dva roky sloužit v armádě a potom si udělal jednoletý učitelský ústav a šel učit na venkov. Marie Šmahelová byla pozorná, milující maminka a žila se svým mužem v harmonickém manželství.

Richard Novák na své dětství velmi rád vzpomíná.

„Byla to taková poklidná doba, byla tam taky politika. Taky se ta obec tenkrát rozdělovala na agrárníky a lidovce. Tak se spolu šťárali, jak to bývá. Ale když potom šlo do tuhého, tak drželi spolu. To byly ještě doby, kdy zkrátka do té vesnice neproniklo nic tak destruktivního. Jako děti jsme zažívaly překrásná léta. Děcka se znala, všichni znali všechny domy. Nikde se tehdy nezavíralo na zámek, protože se nekradlo. Když měl někdo hlad, tak si u sousedů ukrojil chleba a namazal si ho sádlem.“

Otec jako učitel v malotřídních venkovských školách vystřídal během své profesní kariéry několik míst svého působení. Učil v Krasonicích, v Rozseči, kde se pamětník narodil, v Kostelním Vydří a potom sedm let v jednotřídce v Malém Pěčíně u Dačic. Po vyhlášení všeobecné mobilizace musel jako nadporučík v záloze v roce 1938 narukovat. Richard Novák vzpomíná, jak bylo v Dačicích na náměstí plno mužů a aut. On tam dorazil s maminkou a loučili se s tatínkem, který odjížděl do pohraničí jako velitel roty. Dokončoval tam opevnění.

„Dne 15. března, to už si dobře pamatuju, byla sibérie, metelice. Byl jsem s maminkou tam v údolí Dyje, šli jsme se tam podívat. Po silnici už jezdila německá auta a bylo to hrozný. Já vím, že tatínek, když přišel do třídy, tak řekl: ‚Děti, já vám musím něco vážného říct.‘ Nedokázal to říct, jak dovedl být velice odolnej, tak toto nesl hrozně těžce. Právě se holil, když to hlásili v rádiu, tak toho nechal a řekl, že ten knír si nechá a že si ho oholí, až budou Němci pryč. No, to by dopadlo špatně. Potom ho po roce maminka přemluvila, ať si to oholí.“

Druhou světovou válku přečkal Richard Novák se svými rodiči na venkově, u nich nahoře ve škole byli v dubnu a květnu 1945 ubytovaní němečtí vojáci, kteří stavěli protitankové zátarasy. V květnu 1945 došlo u nich doma k paradoxní situaci, kdy němečtí oficíři spolu s pamětníkovými rodiči poslouchali v němčině vysílání z Londýna o kapitulaci Německa. Pamětníkův otec potom vysloužilým vojákům sháněl mapu a vysvětloval jim, kudy se mohou dostat na západ ke spojeneckým armádám. Vojáci na oplátku nechali vesničanům nářadí, kterého byl po válce velký nedostatek.

Ne všichni obyvatelé Dačic a okolí se však k poraženým Němcům chovali tak jako jeho tatínek. Richard Novák vzpomíná na průvod uprchlíků, který u nich v obci zůstal přes noc. Místní výrostci si vybili svůj vztek a frustraci na ženě, která uprchlíky vedla, vyvedli ji ze stodoly a zmlátili. Dačičtí kolaboranti prý dokonce podle vyprávění pamětníků zavraždili a zahrabali pět německých občanů.

Rudá armáda přijela do Dačic od Jemnice.

„Přijeli do Dačic na náměstí, my už jsme tam byli. Byl to těžko popsatelný jásot. To, co jsme prožívali, bylo ohromný. Rusové byli všichni zaprášení, takoví mladí kluci holohlaví a veselí. Hned si připili a jeli zase dál, do Telče.“

Místní lidé byli z konce války nadšení, všude vládla euforie, ale jak rodinu Novákových varoval ruský důstojník, za první bojovou linií šli pobertové a gauneři, kteří kradli hodinky, kola a další vybavení.

Richard Novák už od raného mládí inklinoval k hudbě, otec jako učitel musel hrát na nějaký hudební nástroj, byly to housle a varhany, a proto také brzy poznal výjimečné hudební nadání svého malého syna. Pamětníka vedla rodina nejen k hudbě, protože zpíval ve sboru, hrál na housle, varhany, ale Novákovi byli silně věřící a praktikující, a tak pamětník po maturitě v roce 1949 prožíval silné dilema, kam bude směřovat jeho budoucí život. Hudba ho velmi lákala, nakonec však zvítězila láska k církvi. Rozhodl se, že kněží je potřeba více než hudebníků, a odešel do katolického alumnátu do Brna. Bohužel po roce ho komunisté zrušili a Richard Novák se přihlásil na brněnskou konzervatoř.

„U komunistických prověrek jsem dopadl špatně, drtivá většina šla k PTP. Na poslední chvíli jsem si dal přihlášku na konzervatoř. Říkal jsem si: Budeme zpívat. Tak jsme šli na pěvecký a tam do dopadlo. Byla tam zkouška ze zpěvu, hudební nauky, intonace a pak byla ještě další prověrka. V komisi byli asi čtyři lidi. Nejstarší byl nějaký profesor Soušek, češtinář. Nejmladší byl Jirka Doležel, za Svaz mládeže. Probírala se tam lejstra a oni říkali: ‚Co si myslíte, vy jste byl v alumnátu? Jak si to představujete?‘ Čertili se a profesor Soušek říkal: ‚Počkejte, to není tak jednoduchý, víte, ti křesťani, ti mají s námi mnoho společného. Třeba po té sociální stránce, to jsou lidé velice pravdiví a my si nemůžeme dovolit tyhle lidi ztratit. Toho, kdo se k tomu hlásí, toho si cením. Podstatně, já jsem taky byl dva roky v alumnátu.‘ Protože to byl starý a zkušený soudruh, tak tím skončila debata.“

Pamětník původně studoval zpěv a posléze harmonii. Už v pátém ročníku konzervatoře dostal nabídku zpívat v opeře Státního divadla v Ostravě. Jeho angažmá v ostravské opeře bylo přerušeno povinnou vojenskou službou, na kterou nevzpomíná moc rád, protože mu prostředí nesvobody a lidského ponižování příliš nepřirostlo k srdci. Po vojně se vrátil do Ostravy. V divadle ale dostával malé role, neměl příležitost ukázat svůj talent, a tak přešel po několika letech, v roce 1962, do Janáčkovy opery v Brně. Té zůstal věrný po zbytek své více než šedesátileté pěvecké kariéry, i když měl možnost emigrovat do zahraničí nebo odejít zpívat do Prahy. Na požádání ředitele brněnské konzervatoře zde v letech 1974–1984 vyučoval jako externista.

Pamětník je ženatý, s manželkou se seznámil už na konzervatoři. Manželka mu byla po celý život velkou oporou. Její pozitivní i negativní kritiky vždy rád přijímal a řídil se jimi.

Richard Novák je laureátem pěveckých soutěží v Toulouse (1961) a holandském Hertogenboschi (1962). K jeho repertoáru patří například kompletní operní dílo Bedřicha Smetany, díla Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka. Ze světových autorů nastudoval díla Rossiniho, Mozarta, Verdiho, Prokofjeva a Albana Berga. Hostoval v zahraničí zejména jako interpret Janáčkových oper. Je i častým interpretem velkých oratorních děl. Díky svému mimořádnému talentu inspiroval řadu soudobých autorů, kteří psali skladby přímo pro něj. Dlouhá léta spolupracoval s Českou filharmonií a Václavem Neumannem. Je držitelem ocenění Zasloužilý umělec, v roce 2001 získal cenu Thálie za celoživotní mistrovství. Roku 2005 ho ocenil ministr kultury za přínos v oblasti hudby. V roce 2016 obdržel Cenu Antonína Dvořáka, prestižní ocenění osobností, které se svým celoživotním dílem nebo mimořádným uměleckým počinem významnou měrou zasloužily o propagaci a popularizaci české klasické hudby v zahraničí i v České republice. I ve svém vysokém věku Richard Novák dál vystupuje s Českou filharmonií a přidává další koncerty ke svým více než třem tisícům dosavadních představení.