„88? 88, no to jsem byl ještě... Aha, vidíte! To jsem byl tenkrát... to mě kontaktoval nějakej estébák. To za mnou přišel na lékařskej pokoj v Červené Vodě, kde jsem pracoval. Jo. Jo. Přišel, já už nevím proč. Na co se mě ptal, vůbec ani nevím. Já jenom vím, že jsem si před ním udělal kafe a vůbec jsem mu nenabídl ani sklenku vody, nic. Pěkně jsem si udělal kafe, a když se mě začal ptát, já vím, že jsem říkal: ‚Ne... Heleďte, ale já chápu, že vy jste sem přišel, že si se mnou chcete popovídat, ale já si s váma nechci povídat.‘ Tak on potom tedy odešel. Ale jestli to byla takováhle nějaká souvislost, to tedy nevím, ale přitom když mně ten primář říkal, že bych měl vstoupit do strany, že tam nikdo na tom oddělení ve straně není, tak já jsem říkal: ‚Pane primáři, nezlobte se. Já proti tomu mám genetickej blok.‘“
„On měl fenomenální paměť a nějakej dar na jazyky, protože on uměl slovensky tak, že to Slováci nepoznali, že není Slovák. A dokonce, protože pracoval na jihu Slovenska, tak se naučil maďarsky, což je pro mě už vůbec nepochopitelný, to je řeč, která je jako zvláštní. Tatínek, když byl v Anglii, se naučil anglicky a uměl tu řeč dokonale, takže dokonce, protože to měl spojený s tou pamětí, přenášel dokumenty tak, že je na jedný straně Anglie přečet a vodjel s tím dokumentem v hlavě a na druhý straně Anglie ho nadiktoval nebo napsal na tabuli, spíš ještě. Říkal, že kvůli utajení nebo kvůli odposlechům mnohdy se ani nesmělo diktovat, a že to museli psát na tabuli, aby si to ty, který si to měli přečíst, přečetli. Tabule se smazala. Akorát tatínek, ten to musel z hlavy taky vymazat a to nebylo tak úplně jednoduchý, protože on si pamatoval i detaily. On věděl, který den si tenhle kabát koupil. Když jsem se ho ptal, odkud má ten kabát, tak mi říkal: ‚Tak to jsem si koupil tehdy a tehdy, tam a tam.‘ Přesně datum, hodinu, kterej čas. A to bylo víc věcí, který on si pamatoval. Opravdu neskutečně moc.“
„Ano, měli hospodářství, takže dědeček vstával někdy ve čtyři hodiny ráno. Nejdřív musel do chlíva, protože neexistovalo, že by se sedlo k jídlu a neměl dobytek co žrát. To se prostě drželo. My jsme vždycky museli pomáhat a pracovat, ale byly to vždycky ty nejkrásnější časy, protože potom nám babička vyprávěla něco o nebi, o Pánubohu, o andělech a my vždycky jsme si říkali, když povídala o nebi: ‚Teda, ta babička, ta toho ví tolik, vona tam asi už byla.‘ A dědeček, ten byl zase přísnější, zásadový, ale nesmírně charakterní člověk, který za války pomohl spoustě lidem, že se nedostali do koncentráku. Také si ho podle toho tam lidi vážili. Já sám jsem se jako dítě nikdy na tom Svébohovsku na Zábřežsku nepředstavoval jako Vojtěch Novák. Já jsem vždycky říkal: ‚Já su Aninky Frankové syn.‘“
P. Vojtěch Novák se narodil 15. srpna 1958 do hluboce věřící katolické rodiny se silným protikomunistickým cítěním. Na počátku německé okupace byl jeho otec Vojtěch Novák starší činný v odboji, pomáhal převádět důstojníky československé armády přes slovenské hranice do bezpečí. Když mu hrozilo zatčení, přešel ilegálně přes Afriku do Francie a posléze do Anglie. Protože byl fyzicky zdatný, prošel speciálním výcvikem a uměl anglicky, stal se v Londýně osobním strážcem prezidenta Edvarda Beneše. Po válce byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na pět let za velezradu, ale vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu byl po dvou a půl letech propuštěn. Jeho syn P. Vojtěch Novák vystudoval po maturitě na SVVŠ medicínu a sedm let pracoval jako chirurg v československých nemocnicích. Je třeba zmínit, že se i jeho čtyřem sestrám, ačkoli politické podmínky byly krajně nepříznivé, podařilo vystudovat vysoké školy. P. Vojtěch Novák od dětství cítil, že chce být knězem, a když se naskytla na počátku devadesátých let příležitost a on věděl, že je vnitřně připraven, přihlásil se ke studiu teologie v cisterciáckém klášteře Heiligenkreuz v Rakousku. Po absolvování a ročním jáhenském období byl vysvěcen na kněze. Nejprve působil ve Vlašimi a v Keblově na Benešovsku. Už sedmnáct let je knězem ve farnosti v Rakovníku, kde mu pomáhá nejmladší sestra, která se stala řeholní sestrou – dominikánkou.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
