Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloň Novák (* 1947)

• narodil se 15. června 1947 v Brandýse nad Labem

• jeho otec Miloň Novák st. byl příslušníkem Sboru národní bezpečnosti

• v srpnu 1968 zastával jeho otec funkci náčelníka SNB Praha 1

• Miloň Novák ml. se v listopadu 1968 účastnil studentské okupační stávky na FTVS

• 20. srpna 1969 byl zmlácen a zatčen během protiokupačních protestů na Václavském náměstí

• jeho otec přitom zásahu proti demonstrantům velel jako druhý nejvýše postavený velitel

• Miloň Novák ml. strávil v cele na Pankráci tři týdny

• byl fyzicky i psychicky týrán

• byl odsouzen k tříměsíční podmínce

• kvůli politickému škraloupu po propuštění těžce sháněl práci

• pracoval u technických služeb, poté jako vychovatel na učilišti, učitel, plavčík a masér

• v roce 1988 se stal zástupcem ředitele v neratovickém učilišti

• v letech 1994-2002 učil na nově vzniklém neratovickém gymnáziu

• v letech 2002-2006 byl místostarostou Neratovic

• v roce 2008 odešel do důchodu

• žije v Neratovicích

Miloň Novák se jako dvaadvacetiletý student účastnil protisovětských demonstrací při prvním výročí okupace. Na Václavském náměstí ho 20. srpna 1969 zmlátili a zatkli, v pankrácké cele pak v nelidských podmínkách strávil tři týdny. Až mnohem později se dozvěděl, že jeho otec Miloň Novák st., v té době náčelník SNB pro Prahu 3, tehdy rozhodoval o postupu proti demonstrantům z pozice zástupce velitele zásahu pplka. Masáka. Podle syna ovšem tehdy otec neuposlechl příkaz pplka. Masáka, který vydal pokyn k ostré střelbě, a nechal zásahovou jednotku vytlačit demonstranty „jen“ obušky a slzným plynem. Miloň Novák ml. vypráví příběh svůj i svého otce.

Bavit se o politice měli doma zakázáno

Miloň Novák ml. se narodil 15. června 1947 v Brandýse nad Labem. Jeho stejnojmenný otec byl ročník 1923, za války se vyučil tiskařem a podílel se tiskem letáků a ukrýváním munice na brandýském odboji. Jakmile válka skončila, vstoupil do komunistické strany – a také do služeb nově se tvořícího Sboru národní bezpečnosti, kde pak pracoval na úseku pořádkové a bezpečnostní služby Veřejné bezpečnosti (VB).

„Byl velice nadaný, psal básně, po válce vydal gramofonovou desku,“ říká o svém otci, který byl také členem Svazu spisovatelů, Miloň Novák ml. „Básník Jindřich Hilčr, spisovatel Eduard Petiška nebo dirigent Vilém Černík byli velcí přátelé mých rodičů.“ Zřejmě právě intelektuální sklony dovedly jeho otce do funkcí oblastního osvětového důstojníka či později kulturního propagandistického tajemníka politického oddělení. V rámci VB prošel postupně různými funkcemi a odbory, byl mimo jiné také pražským náčelníkem oddělení pohraniční služby a v roce 1957 absolvoval roční studia „školy sovětské milice“ v Moskvě.

Jeho syn zatím prožíval spokojené dětství. Hodně sportoval, na základní škole chodil dvakrát týdně do Sokola a dojížděl na atletické tréninky do Staré Boleslavi. Se svým otcem se vídal spíš jen po večerech a o politice se doma nemluvilo. „Pamatuju si, že v 50. letech, která byla velice špatná, jsem přišel ze školy a něco jsem říkal. Táta mi pak zakázal se o politice vůbec zmiňovat. Prostě jsme se o ní nesměli bavit. Jestli to bylo ze strachu nebo proč, to nevím,“ konstatuje Miloň Novák ml.

V roce 1962 nastoupil do brandýského gymnázia. Maturoval na něm i přesto, že se rodina v průběhu druhého ročníku přestěhovala do Prahy. Maminka Věra, původně vyučená krejčová, pak v Praze pracovala na odborech ministerstva vnitra. Otec v té době dálkově vystudoval Právnickou fakultu UK, titul JUDr. získal v roce 1966 již jako náčelník Obvodního oddělení VB Praha 1.

Ze svého syna chtěl mít nejlépe pilota, Miloň ml. ale neprošel zdravotními testy. Sám navíc o vojenskou kariéru nestál. Na přání otce sice ještě nastoupil na Vojenskou akademii Antonína Zápotockého v Brně, tamní vojenský dril ale nenáviděl. Z letní poddůstojnické školy mu pomohl chápavý lékař, jenž mu napsal diagnózu, která mu umožnila odejít. V srpnu 1965 byl zpátky v Praze. Otec mu díky svému postavení zajistil, že mohl dodatečně složit přijímací zkoušky na Fakultu elektrotechnickou ČVUT. Nastoupil, ale záhy se i odtamtud „nechal vyhodit“. Raději si vydělával po brigádách: nejdřív kácel stromy v Jilemnici, poté mu sestra sehnala „melouch“ v hotelu Savoj na Pohořelci. S kamarádem tam provozoval zahrádku, „ohromně“ vydělával a žil bohémským životem.

Naděje, že okupace není definitivní

Následujícího roku nicméně přece jen znovu nastoupil ke studiu, tentokrát na Fakultě tělesné výchovy a sportu (FTVS), kam byl přijat na obory tělocvik a psychologie sportu. Teprve toto studium se mu zalíbilo, jako pomocná vědecká síla dělal například IQ testy hokejistům z národního týmu.

Na fakultě pak prožil pražské jaro a z politického uvolnění byl nadšen. Také jeho otec prý uvítal reformy konce 60. let, a když 21. srpna 1968 reformám učinila konec sovětská invaze a následná okupace, nikdo z rodiny pro zásah Sovětů neměl pochopení. Jak vyplývá z pozdějšího posudku jeho nadřízeného, Miloň Novák st. – toho času náčelník SNB Praha 1 s hodností podplukovníka – v srpnu 1968 „otevřeně kritizoval vstup spojeneckých vojsk“ a dočasně se skrýval. To potvrzuje i jeho syn: „O tátovi jsem vůbec nevěděl, táta byl mimo. Rusáci ho sháněli, byli až u nás doma.“ Otec se objevil asi po týdnu. „Ale nepamatuji si, že by nám kdy řekl, kde byl.“

Miloň ml. zatím vyrážel do ulic: „Ležel jsem za zábradlím Národního muzea, když na něj stříleli. Bylo to velice nepříjemné. Člověk si hrál na hrdinu, ale pak najednou moc velký hrdina nebyl. Odtamtud jsme to vzali do Vinohradské, tanky začaly střílet do domů, my vlítli do nějakého průjezdu – a oni rozstříleli vršek toho průjezdu. Někteří lidé lezli až na ty tanky – na to už jsem já odvahu neměl, i když jsem si myslel, jaký jsem bohatýr.“

V listopadu se potom na své fakultě účastnil studentské stávky. Studenti „okupovali“ školu několik dní, spali uvnitř na žíněnkách, malovali plakáty, vylepovali je v ulicích. Společnost si ještě uchovávala naději, že okupace není definitivní. Jedním z posledních projevů společenské soudržnosti byly oslavy hokejového vítězství nad sovětskou sbornou během mistrovství světa v březnu 1969.

„Šli jsme na Václavák, tam jezdila auta dokola, troubilo se, řvalo se, policajti tleskali. Až najednou jsme slyšeli, že dole u Aeroflotu je nějaký mumraj,“ zmiňuje Novák ml. známou demolici výlohy sovětských aerolinek, která pravděpodobně byla provokací Státní bezpečnosti. „Všichni jsme byli přesvědčení, že to neudělali demonstranti, že to bylo narafičené estébákama. Že to udělali tímhle způsobem, aby mohli zasáhnout. Do dolní části už jsme se pak nedostali, najednou to bylo obsazené pořádkovou jednotkou. Ale slavilo se dál okolo.“

Neskutečně nás zmlátili

Definitivní konec nadějí pak přineslo první výročí invaze v srpnu 1969, kdy byly masové protisovětské protesty tvrdě potlačeny. Miloň Novák ml. se k protestům na Václavském náměstí připletl spíš náhodou. 20. srpna 1969 byl s kamarády v restauraci na náměstí Míru, poté se rozhodli, že se přesunou na Bulovku za sestřičkami, z nichž jedna se později měla stát jeho ženou. Tramvaje na Vinohradské ulici už ale nejezdily, od lidí se dozvěděli, že na Václavském náměstí se demonstruje. Vydali se tam a přes park u Národního muzea se dostali do Mezibranské ulice. V ní se střetli s policejní jednotkou a příslušníci se do nich pustili pendreky. „Tam jsem poprvé dostal přes záda. To mě strašně rozčílilo, vzal jsem si dlažební kostku, kdyby ještě něco bylo, a dal jsem ji do kapsy,“ vypráví Miloň Novák, jak se policejním násilím nenechal odradit, ale naopak se rozhodl podívat se, co se na Václaváku děje.

Netušil, že na náměstí se v tu chvíli nachází i jeho otec – ovšem na straně bezpečnostních složek. Miloň Novák st. byl sice pro svůj nesouhlas s okupací v prosinci 1968 přeložen z Prahy 1 na Prahu 3, i zde ale působil jako náčelník obvodního oddělení. 20. srpna 1969 tak byl jedním z velících důstojníků povolaných k zásahu proti demonstrantům. Situaci na velícím stanovišti u Národního muzea popsal o mnoho let později v dopise porevolučnímu ministru vnitra Janu Rumlovi takto: „Tehdejší velitel pořádkových sil na Václavském náměstí, náčelník OO–VB Praha 2 pplk. Masák, v jedné kritické chvíli dal v mé přítomnosti rozkaz všem příslušníkům na stanovišti k přípravě na ostrou střelbu do přibližujících se demonstrantů, kteří byli ozbrojeni kameny.“ 

Pplk. Novák proto podle svých slov opustil velitelské stanoviště, doběhl do Mezibranské ulice, a byť tím překročil své pravomoci, přemluvil prý velitele zde dislokované zálohy k vlastnímu zásahu. „Rozkaz k ostré střelbě mohl být vydán každým okamžikem. Zásahem zálohové jednotky z Mezibranské ulice, tím, že se rychle vsunula mezi demonstrující a velitelské stanoviště, a pak mírnějším prostředkem, jímž bylo použití slzného plynu, vytlačila demonstrující z horní části náměstí, byla vyřešena jedna z nejdramatičtějších situací při tehdejších demonstracích,“ píše Novák st.

Jeho syn byl tedy v Mezibranské ulici zastaven a zbit zřejmě právě touto zálohovou jednotkou, zmobilizovanou otcem namísto střelby. Miloň ml. se poté spolu s přáteli pokusil dostat na náměstí oklikou přes Krakovskou ulici, tam je však znovu obstoupili policisté. Příslušníci nechali jít jakési Švédky, které mladí muži potkali okamžik předtím, a s nimi i dva z Miloňových kamarádů – ti totiž pohotově spustili anglicky a předstírali, že jsou také cizinci. Na místě tak zůstal jen Miloň Novák ml. s kamarádem Františkem Charvátem. „A oni nás neskutečně zmlátili! To jste ležel na zemi a oni vám kopali do hlavy, tekla vám krev. U mě našli tu dlažební kostku, tak mě seřezali ještě víc.“

Jestli se odvoláte, dostanete to natvrdo

Zmlácené je pak převezli na policejní stanici u botanické zahrady. „A tam zase. Vstoupil jsem a první, co bylo: dal mi pěstí, že jsem upadl. Tekla mi krev, musel jsem si to utírat hadrem na podlahu. Odporný, odporný, odporný, jinak to nemůžu nazvat.“ Noc prostáli čelem ke zdi v jakési místnosti. „Když někdo upadl, tak mu jednu natáhli. A ve dveřích seděl jeden se samopalem a hlídal nás. Postupně nás odváděli k výslechu a ten výslech samozřejmě spočíval v tom, že – bum! Sprostě na nás řvali. Jednali s námi jako se zvěří.“

Po „výslechu“ následoval převoz na Pankrác, v tamní cele pro tři pak spolu s dalšími devíti muži strávil neutěšené tři týdny. „Prakticky všichni jsme byli zbití. Dokonce tam s námi byl i chudák důchodce, který bydlel někde na Václaváku a šel jen venčit psa – vzali ho taky, o psa přišel. Ten tam brečel, byl to starý pán.“ Šest jich spalo po dvou na třech postelích, čtyři zbylí se museli složit na betonové podlaze. Za celou dobu se nemohli převléct ani osprchovat, v cele měli k dispozici společný záchod bez toaletního papíru a umyvadlo bez ručníku. Miloň Novák měl štěstí, že byl jako vysokoškolák pověřen rozdělováním stravy a mytím nádobí, díky čemuž se pravidelně dostával z cely a v umývárně tajně stihl i sprchu. Byla to prý obrovská úleva.

Nejhorší moment nastal, když jim asi po dvou týdnech oznámili, že je další den čeká převoz na Sibiř. „Věřili jsme tomu. Navzájem jsme se loučili. Druhý den jsme se dozvěděli, že to byla fáma, ale psychicky to bylo strašně nepříjemné.“ Zhruba po deseti dnech věznění se také na Pankrác dostavil Miloňův otec. Snažil se vyjednat jeho propuštění, bylo mu umožněno vzít syna za náčelníkem věznice, který slíbil, že ho propustí. To se ale nestalo a Miloň Novák ml. strávil v cele nejdelší možnou dobu, rovné tři týdny.

Miloň ml. ještě dlouhá desetiletí poté netušil, jaká byla role jeho otce při zásahu v srpnu 1969. Nemluvil s ním ani o svém věznění. Když se v září 1969 vrátil domů, rodinné vztahy už příliš nefungovaly. Otec prý v té době žil se svou sekretářkou a matka měla psychické problémy. Následujícího roku se manželství rodičů rozpadlo a Miloň Novák st. byl pro své politické postoje a nesouhlas s okupací propuštěn od policie. Měl poté potíže se sháněním zaměstnání a nakonec se uchytil v dělnické profesi v tiskárně. Teprve před svou smrtí v roce 2010 synovi odkázal dokumenty vztahující se k tehdejším událostem.

V dubnu 1970 se ale také konal soud s Miloněm Novákem ml. a Františkem Charvátem. Byť se k žádnému z opakovaných stání nedostavili svědci – měli jimi být příslušníci SNB, kteří oba mladé muže na Václavském náměstí zatkli – soudkyně JUDr. Jarmila Ortová je odsoudila za „ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele“ k podmíněným trestům. Charvát odešel s dvouměsíční podmínkou, Miloň Novák tříměsíční. „Zajímavé bylo, že když jsme si vyslechli rozsudek, paní doktorka Ortová prohlásila, že jestli se odvoláme, dostaneme to natvrdo,“ podotýká Miloň Novák.

Dal mi práci na palpostu

Díky zastání děkana FTVS Ladislava Serbuse nebyl vyhozen ze školy. V roce 1970 se nicméně oženil se zdravotní sestrou Zdenou Pekařovou, a poté, co se manželům narodil těžce nemocný syn, nemohl si již dovolit dál studovat. Jejich synek trpěl cystickou fibrózou a od začátku bylo jasné, že se nedožije dospělosti. Usadili se v Neratovicích a Miloň sháněl učitelské místo, kvůli jeho minulosti ho však nevzali ani jako dělníka do Spolany. Přijaly ho až technické služby, takže pak uklízel v oranžové vestě chodníky. Pracoval i jako závozník u fekálu a popelář a o prázdninách si přivydělával jako plavčík.

Teprve po několika letech získal špatně placené místo vychovatele v internátu učiliště Spolany Neratovice. Dopoledne, kdy byla v práci jeho manželka, tak mohl pečovat o syna a odpoledne se vystřídali. Později začal na učilišti učit tělocvik a brannou výchovu a dálkově studoval FTVS.

V roce 1977, právě když manželka byla ve vysokém stupni dalšího těhotenství, jejich šestiletý synek zemřel. Dva měsíce poté se jim narodila se stejnou diagnózou mrtvá dcerka. Dalšího roku proto adoptovali novorozenou holčičku, kterou v Motole zanechala matka, jíž potratová komise zamítla potrat.

V této těžké době působil Miloň Novák také jako masér neratovických fotbalistů. To mu umožnil předseda neratovického národního výboru Čermák, který byl fanouškem fotbalu. Vedle učení na učilišti se masírování nedalo stihnout, a tak mu Čermák sehnal fingované zaměstnání vedoucího referenta investiční výstavby v Kaučuku Kralupy. Od Kaučuku Miloň Novák pobíral plat, ve skutečnosti byl ale k dispozici fotbalistům. „Aby to nevypadalo špatně, dal mi práci ještě na palpostu,“ zmiňuje Novák skutečnost, že poté pracoval také pro Sověty, kteří měli nedaleko „palebné postavení“, tedy tzv. „palpost“. Všechny velké podniky na Mělnicku totiž musely pro Sověty zdarma vykonat nějakou práci: některý podnik zajistil nádrž na naftu, jiný výkopové práce, osvětlení nebo opravu aut. Novák měl za úkol tuto práci zprostředkovávat, jednal se sovětským majorem a s řediteli podniků, jimž práci zadával.

V roce 1979 nicméně znovu změnil zaměstnání a na dalších devět let se stal vedoucím střediska a koupaliště v Neratovicích. V tamním bazénu rozjel kurzy plavání pro děti, na něž dojížděly školy a školky z regionu, a byla to krásná a čistá práce. Od roku 1988 pak byl zástupcem ředitele v neratovickém učilišti, kde dříve učil; nyní tam měl na starost mimoškolní výchovu. Práce s mládeží ho vždy bavila, a tak se po revoluci k učení vrátil. V letech 1994–2002 učil tělocvik a také společenské vědy na nově vzniklém neratovickém gymnáziu. V roce 2002 se pak jako náhradník dostal do neratovického zastupitelstva a byl zvolen místostarostou. V dalších volbách, v nichž kandidoval jako nestraník za ČSSD, dostal nejvíc hlasů z celých Neratovic. V roce 2008 odešel do důchodu. Žije v Neratovicích.