Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník Josef Novák (* 1923)

• narodil se 11. 3. 1923 v Českém Těšíně

• vyučil se krejčím

• na začátku války nucen pracovat v chemické čistírně oděvů

• odveden do německé armády - k veterinární jednotce

• s veterinární jednotkou působil na západní i východní frontě

• 1944 krátce v německé bojové jednotce, odkud přeběhl ke spojenecké armádě

• působil v československé zahraniční armádě v bojích u Dunkerque pod krycím jménem Jaroslav Bílý

• byl několikrát vyznamenán

• po válce mu hrozilo v ČSR zatčení, uprchl proto do Anglie

• v Anglii se mu - i přes velmi těžké začátky - podařilo založit úspěšnou firmu

Kluk z Těšínska

„Jmenuji se Josef Novák, ale v armádě jsem používal krycí jméno Jaroslav Bílý. Pocházím z Těšínska, to je část republiky, která nejvíc trpěla. Nejdřív bylo v roce 1938 okupováno Poláky, to mi bylo patnáct let. Spory s Poláky o Těšínsko trvaly dlouho. Poláci si dělali nárok na Těšínsko až k Ostravě, Češi naopak až po Skočov (pozn. autora: dnešní Skoczów). Proběhlo referendum, aby se zabránilo dalším nepříjemnostem, popřípadě válce. To ale skončilo patem. Tak bylo rozhodnuto rozdělit Těšínsko na polovinu. Dělící hranice vedla řekou Olzou (Olše). My jsme bydleli přímo u řeky, ale na polské straně. Podle smlouvy se měli Češi odstěhovat na svoji a Poláci také na svoji stranu. Poláci to ale odmítli a nám se nedařilo sehnat bydlení. Já jsem byl poslední dítě, které se našim rodičům narodilo ještě na polské straně. Otci, který pracoval jako železniční zřízenec, se podařilo najít v Českém Těšíně byt – tedy jednu místnost a malinkou kuchyni. Tehdy nás bylo šest, měl jsem tři starší sourozence a další bratr se měl narodit. Nakonec se nám podařilo odstěhovat se na vesnici kousek od Českého Těšína. V roce 1929 dostal otec jako státní zaměstnanec výhodnou půjčku a začal stavět domek. Já jsem chodil do české školy, ale trpěli jsme tím, že v druhé polovině budovy byla škola polská. Zajímavým rozdílem bylo, že polské děti se učily, že Češi jsou jejich nepřátelé, zatímco my jsme se učili, že žijeme v demokratickém státě a že je třeba respektovat národnostní menšiny. Pro nás pro děti bylo těžké pochopit, že jsme někoho potkaly a pozdravily česky a Poláci a Němci většinou vůbec neodpověděli.

Já jsem miloval stroje a chtěl jsem jít do školy, ale na to nebyly peníze, protože nás s babičkou a rodiči bylo deset a otec nás živil z jednoho platu a ještě splácel půjčku na domek. Ve čtrnácti letech jsem opustil školu a začal pracovat jako krejčí. Pak přišel polský zábor Těšínska, to bylo ve stejnou dobu jako německý zábor Sudet. Zažil jsem tehdy situaci, kdy český důstojník předával nějaké papíry polskému a pak mu řekl: ‚Dneska my, zítra vy.‘ Také jsme jednou s bratrem potkali polskou hlídku a nějací místní Poláci ji přesvědčovali, aby nás zbili, že jsme Češi. Mně bylo patnáct, bratrovi třináct, ale utíkali jsme lesem a nechytili nás. Stal se také incident, kdy Poláci hodili nějaké české rodině oknem do obývacího pokoje granát, ale byt byl naštěstí prázdný.

Všichni v naší rodině jsme byli Sokolové a já jsem nemohl snést, co se děje, tak jsem utekl z domova a přihlásil se jako uprchlík ve Frýdku‑Místku. Tam ale přijímali až od osmnácti let a já tvrdil, že mi osmnáct už bylo. Když se ale lže, tak se musí lhát dobře. Když se mě zeptali, kdy jsem se narodil, řekl jsem své skutečné datum narození. Odpovědí bylo: ‚Chlapečku, k mamince.‘ Musel jsem se vrátit. Na hranicích mě pro nic za nic zfackovali. Nepřiznal jsem totiž, že mám u sebe třicet zorek, které jsem nesl otci, abych si ho udobřil. Našli je a dostal jsem takovou facku, až jsem vlítnul pod stůl. Dostal jsem se až k soudu, a protože jsem byl nezletilý, musel se za mě otec zaručit.

Pak přišla německá okupace. Němci Poláky vyhnali a tím vlastně začala válka.

Židovského majitele závodu, kde jsem pracoval, Němci hned odvezli a dílnu zavřeli. Mě za trest nasadili do chemické čistírny, která pracovala pro armádu. Byla to těžká práce, byl jsem podvyživený, ale protože jsem měl na rukou i na krku spousty vředů, dovolili mi nakonec se vrátit ke krejčovině.

Poláci se k Čechům nechovali dobře, ale Němci byli ještě horší. Jako šestnáctiletý jsem se musel dívat na popravu 24 lidí. Tato veřejná poprava se konala v parku, kde na dlouhé šibenici byli všichni najednou popraveni. Němci tím chtěli dát všem výstrahu, ale docílili jen toho, že je všichni nenáviděli. Těšínsko (tehdy se říkalo Slezsko) se stalo součástí Třetí říše a všichni dospělí muži museli narukovat do německé armády. Já jsem byl odveden v osmnácti letech, ale cestou do Německa se přišlo na to, že neumím německy. Při nástupu mě spolu s několika Poláky postavili na konec řady. Rozuměl jsem, že se mě poddůstojník ptá na jméno, ale dělal jsem, že nerozumím. Druhý den nás ostříhali dohola a odvezli v dobytčácích do pracovního tábora.“

Koně

„Pak nás poslali do Francie, kde jsme se starali o raněné koně, přímo se to jmenovalo „Nemocnice raněných koní“. Když zjistili, že jsem krejčí, tak mě dali do krejčovské dílny. Tam byla většina cizinců. Chtěli nás naučit německy, pak vycvičit a poslat k bojové jednotce. Po šesti měsících nás přesunuli na východní frontu, kde jsme také sbírali raněné koně. Dostali jsme pořadový výcvik. Cvičili jsme střelbu a jízdu na koni. Uzdravení koně totiž byli divocí.“

V Rusku jsem málem zahynul

„Nikdy jsem neviděl takovou chudobu jako v Rusku. Němci tam měli potíže s přesunem zásob do prvních linií. Na zemi leželo několik zmrzlých vrstev sněhu, po kterých člověk mohl přejít, ale auta a koně se bořili. Rusové používali drobnější koně než Němci a ti se rozhodli přivést muly. Naše jednotka sídlila v obsazeném kolchozu. Já jsem byl pořád hladový, protože Němci měli svoji vlastní kuchyni a my cizinci také. Někdy se nám podařilo něco vyžebrat od místních – vajíčko nebo bramboru. Jenom když chcípnul kůň, tak jsme něco dostali. Byl jsem strašně hubený a vypadal jsem jako dítě.

Už jsem se trochu naučil německy i rusky, a tak mě s jedním starším Němcem poslali na nádraží, kde jsme měli vyzvednout muly a přivést je zpátky. Dva dny jsme na ně bezvýsledně čekali a pak jsme se začali vracet, protože jsme už slyšeli blížící se frontu. Já jsem kdysi přemýšlel o tom, že bych v Rusku přeběhl frontu, ale znal jsem příběh šesti Poláků, kteří to udělali a byli nalezeni zastřelení. Partyzáni jim nevěřili. To se mi nechtělo riskovat.

Když jsme se vrátili do vesnice, byla už naše jednotka pryč. Když jsem se zeptal místních na cestu do další vesnice, tak mi ukázali jenom směr. Cesta tam nebyla ani telegrafní sloupy nebo stromy, jen sněhová pláň. Bloudili jsme deset dní a ten Němec (hlídali nás jen staří Němci, bylo mu přes padesát) se zbláznil. Slunce se přes den odráželo od sněhu a on to nesnesl. Museli jsme jít pěšky, protože koně se propadávali. On si chtěl pořád sedat, ale já jsem věděl, že když si sedneme, že už nevstaneme a zmrzneme. Nakonec už byl v bezvědomí, ležel na koni a já je vedl. Táhli jsme se od vesnice k vesnici a nakonec jsme je našli. Jeho odvezli a mně museli ty jezdecké boty, co jsem měl na nohou, rozříznout, aby se daly sundat. Kůže už mi slézala a noha hnisala. Měl jsem omrzlé ruce i nohy.

Všechny mladé teď chtěli přeložit k bojovým jednotkám. Já jsem se bránil tím, že neobuji boty, protože mi hnisají nohy. Dali mi čtrnáctidenní dovolenou - mohl jsem jet domů - a dopis, se kterým se mám po návratu hlásit u bojové jednotky v Kyjevě. Čtyři dny jsem ztratil cestováním vlakem, spousta lidí se odtud chtěla dostat. Nakonec se mi podařilo najít místo na záchodě. Stálo nás tam šest. Všichni jsme měli hlad.

Ve Lvově nás odvšivovali, museli jsme vystoupit a odevzdat všechny věci. Mně se tím srazily jediné kalhoty, co jsem měl, protože jsem měl na zadku kůži. Tak jsem tu kůži odpáral, abych se už konečně dostal domů. Doma jsem musel chodit na převazy do nemocnice. Ve vlaku zpátky do Kyjeva jsem ten dopis s tím, kde se mám hlásit, vyhodil, a když jsem se pak hlásil, tak jsem jim dal svoji legitimaci, kde jsem měl ještě razítko veterinárního oddílu. Němec v okýnku mi řekl, že veterináři tu už nejsou, že už jsou ve Francii. Zeptal se důstojníka, co se mnou má dělat, a ten řekl, ať mi vystaví cestovní pas do Francie. Mně se začala třást ruka a když mi ho dal, tak jsem rychle utíkal na nádraží, aby si to nerozmysleli. Přes Varšavu, Berlín a Paříž jsem pak jel až do Bordeaux, kde jsem našel svoji jednotku.“

Dezerce

„U jednotky jsem ze sebe dělal hlupáka, a když se mě ptali, co tam dělám, tak jsem říkal, že mě sem poslali. Za pár týdnů mě předvolali do kanceláře a oznámili mi, že budu muset zpátky do Ruska, protože jsem se tam měl hlásit. Noha se mi už hojila, a tak jsem si to rozškrábal a dal na to špínu, aby se to zanítilo. Pak jsem hlásil, že mám zase obtíže s nohama a botami. Poslali mě do nemocnice a tam ošetřovatel, myslím, že to nebyl doktor, mi to při sundávání obvazu strhl a z rány se vyvalil hnis a krev. Vypadalo to horší, než to bylo, a on napsal, že nejsem schopen služby v Rusku.

Nás veterináře poslali na jih ke španělské hranici, pak ale přišla invaze a mě přeložili k bojové jednotce. Tentokrát jsem se nebránil, protože jsem se chtěl dostat na frontu a přeběhnout. Přesunovalo se nás na frontu asi dvacet. Kus jsme jeli a zbytek jsme museli jít pěšky. Kousek od fronty jsme zaslechli britský megafon, který jmenoval německou jednotku, která na tom úseku byla, a dali jí patnáct minut na kapitulaci. Začal střílet kulomet a za patnáct minut začalo peklo. Padaly bomby a já běžel takovým úvozem, byli tam ranění bez nohou a prosili o pomoc. Já jsem jim ale pomoci nemohl. Všiml jsem si takové skrýše, byla to vykopaná díra se stříškou. Vlezl jsem tam a chtěl tam počkat na Angličany. Přišel ale německý důstojník a řekl, že mám okamžitě vylézt. Já jsem mu řekl: ‚Ich kann nicht mehr.‘ ale on vytáhl pistoli a namířil ji na mě. Když jsem to viděl, tak jsem vyskočil a utíkal jak zajíc a za sebou jsem slyšel jeho ďábelský smích.

Běžel jsem přes louku až na farmu, kde už bylo schováno víc lidí. Našel jsem si tam takovou díru a schoval se, ale za chvíli přišli dva němečtí vojáci a řekli mi, že se mnou chce mluvit nějaký důstojník. Já žádného důstojníka neznal a ani neviděl, ale šel jsem ho hledat, a než jsem se vrátil, tak mi tam ti Němci vlezli. Druhý den jsem si pak všiml, že právě tato skrýš dostala přímý zásah a oba byli mrtví. Ze stopadesátičlenné jednotky nás zbylo asi třicet. Zbytek byli ranění nebo mrtví.

Němci nás rozdělili do desetičlenných družstev, já byl v družstvu s dvěma Poláky a Jugoslávcem. Němci v našem družstvu byli velmi mladí. Dostali jsme za úkol hlídat železniční koleje, od kterých to bylo asi padesát metrů do lesíka. Německý četař rozhodl, že je třeba ho prozkoumat a zjistit, kde jsou Angličané. Já jsem se přihlásil jako dobrovolník, protože jsem si myslel, že v lese nebudu tak na ráně, a se mnou se přihlásili i Poláci a Jugoslávec. Odvedl jsem je do lesa a vrátil se říci četaři, že tam jsme a že kdyby něco, tak mu to budeme hlásit, když najednou přiběhli Poláci i Jugoslávec s tím, že Angličané postupují lesem. Nevěděli, kolik jich je, prý viděli dva, a tak nás tam četař poslal zpět. Už se stmívalo a Poláci tvrdili, že viděli Angličany na kopečku. Já už jsem si chystal kapesník, že se vzdám, ale pak jsem se rozhodl, že je raději vezmu do zajetí a pak se teprve vzdám. Připlížil jsem se k nim zezadu a řekl: ‚Hände hoch!‘  ale byli to Němci, které tam poslal ten četař, protože nám cizincům nevěřil.

Strávili jsme pak v lese noc a zdálo se nám, že slyšíme hlasy. Ráno se ale ukázalo, že to byla husí farma. Protože jsme už několik dní nejedli, vydali jsme se k ní a skutečně jsme našli jídlo. Pak jsme se na zahradě schovali do krytu, který si tam vybudoval majitel domu. Asi v deset dopoledne přišel zbytek družstva a ptal se nás, co tam děláme. Já řekl, že pozorujeme a že v domě je jídlo. Oni mi prozradili, že jsme v obklíčení, a všech deset se jich šlo do domu najíst. Najednou zastavil kousek od nás tank a z něj vystoupil anglický voják a kouřil, jako by byl na výletě. Byl jsem několik metrů od něho, měl jsem v ruce kapesník a nevěděl jsem, jak ho na sebe upozornit. Pak se najednou otočil, uviděl mě, vytáhl pistoli a šel se podívat k našemu úkrytu, ze kterého vylézali Poláci a Jugoslávec. Řekli jsme mu, co jsme za národnosti a že Němci jsou uvnitř statku. Tank postupoval pomalu ke statku a ten voják nás odvedl do týlu, kde bylo ohromné množství tanků a dalších vozidel. Cestou jsme se museli krýt před bombardováním a on se na mě v příkopě usmál.

Angličané nás hned odvezli do přístavu a pak hned do Anglie. V Anglii nás prověřili a jeden neprošel prohlídkou, protože pod fingovaným zraněním měl vytetován znak SS. Byl z Brna a uměl perfektně česky. Měl štěstí, že jsme na to nepřišli my. Poláci nám tvrdili, že v Anglii je pouze polská zahraniční armáda a někteří Češi se tam chtěli hlásit. Já jsem ale potkal českého rotného, a tak jsme zjistili, že tam Češi jsou. U jednotky nám řekli, že přicházíme za pět minut dvanáct, ale ve skutečnosti těch pět minut byl rok, ve kterém ještě jednotka ztratila mnoho lidí. Jeli jsme takřka okamžitě do Francie, kde jsme byli nasazeni u Dunkerque. Sedmého března, na Masarykovy narozeniny, se dostávaly medaile za chrabrost a kdo tam stál? Kluci z Těšínska. Dostali to za útok, který proběhl 28. října. Vůbec je tam na hřbitově mnoho tehdy mladých lidí stejného ročníku, jako jsem já.“

5. listopad 1944

„Já jsem měl výborného velitele družstva, četaře Gustava Nezibu. To byl ohromný voják, a když se dozvěděl o tom, že se chystá útok, utekl z nemocnice, kde byl se zraněním od vybuchlé miny, která ho zasáhla na hlídce, aby nás do toho útoku mohl vést. Někde cestou na strážnici ukradl Sten Gun a přijel se spojkou, zraněnou ruku schovanou v bundě.

Při útoku nás hnal rychle dopředu. Já jsem byl kulometčík a také jsem měl nůžky na stříhání ostnatého drátu. Najednou volali: ‚Bílý dopředu,‘ protože tam byl zátaras z ostnatého drátu.

Když jsem se tam dostal, bylo mi jasné, že na tomhle místě bychom se prostřihávali jen velmi těžko. Při stříhání zátarasu se musel dávat velký pozor, protože drát vystřeloval na všechny strany. Jak jsem se rozhlížel po vhodnějším místě, tak jsem si všiml asi metr širokého průchodu. Tím asi chodili Němci na hlídky a nechali ho otevřený. Ukázal jsem ho veliteli čety, poručíku Kárníkovi, a on mi řekl: ‚Bílý, běž.‘ Já se rozběhl a najednou jsem přímo proti sobě uviděl hlaveň kulometu. Začal jsem střílet a kličkovat, ale měl jsem štěstí. Ten Němec tam nebyl. On se asi stáhl do bunkru ve chvíli, kdy naše tanky začaly ostřelovat jejich pozice. Kdyby tam byl, tak bych tu už dneska neseděl. Spolu s četařem Nezibou jsme ten bunkr oběhli z boku a nachytali jsme tam Němce jako myši v kleci. Já jsem dovnitř hodil granát a zařval: ‚Alles raus, nebo vám tam hodím fosfor!‘ Ten se nedá uhasit, a když se vám dostane na kůži, tak vás úplně rozežere. Přestali střílet a všech dvanáct se jich vzdalo.

Naše četa už se pomalu dostávala přes ten průchod, ale v sousedství byly ještě další bunkry a četař řekl, ať si vezmu ten vpravo, on že jde na ten vlevo. Když jsem se ale k němu dostal, už jsem viděl, jak se k němu plíží naši kluci, a tak jsem chtěl běžet k dalšímu. Cestou jsem ale narazil na zákop, přes který byla natažena kamufláž. Vzpomněl jsem si, že tam na nás předtím stříleli minomety a že je pořád slyším. Běžel jsem podél kamufláže až na její konec, kde byl otvor. Chtěl jsem do něj vystřelit dávku a pak tam skočit, ale zbraň se mi zasekla. Ve skutečnosti to nebyla moje zbraň, protože tu jsem udržoval v perfektním stavu, protože na ní závisel můj život. Vyměnil mi ji četař, který mi ji držel, když jsem házel granát do toho prvního bunkru, a dal mi tu, kterou někde sebral. Zkusil jsem to ještě několikrát a nakonec rána vyšla. Vyměnil jsem zásobník, zarachotilo to a já tam skočil.

Byl to takový polokruh s pěti chodbami. Všechno bylo vykopáno v písku, všude okolo byly duny. Střílel jsem do těch otvorů a řval: ‚Všichni ven!‘ No a oni vylezli a vzdávali se. Byla to minometná četa, bylo jich víc než třicet. Přišel i důstojník, ale dával pořád ruce dolů a že chce mluvit s důstojníkem. Já jsem mu vystřelil dávku těsně nad hlavu a řekl: ‚Žádný důstojník, šplhat nahoru!‘ Nechtěl jsem je pustit ven ze zákopu, protože oni nevěděli, kolik nás tam je. Najednou jsem za sebou slyšel pohyb a myslel jsem, že se mi nějaký Němec dostal do zad. Byl to ale jeden z našich – Karel Bürger. (Byl židovské národnosti, a protože Bürger bylo německé jméno, tak po nás chtěl, abychom mu říkali „Charles Bergeaux“. Také mě kdysi nutil, abych mu předvedl, že ho unesu. To pro případ, že by byl zraněný. Byl totiž silnější postavy.) Viděl mě, jak tam lezu, a vlezl tam za mnou. To bylo moc dobře, protože uměl výborně řvát i výborně německy. Němci se opravdu začali pohybovat a my jsme je všechny vytáhli ven.

Nechal jsem ho, aby je hlídal, a běžel jsem dál. Najednou jsem slyšel kulomet, tak jsem sebou rychle praštil na zem, ale protože jsem neslyšel hvízdání kulek, tak jsem vystrčil hlavu a zjistil jsem, že střílí na opačnou stranu. Byl už jsem za nimi, plížil jsem se k nim, a když jsem byl od nich 5 – 10 metrů, vystřelil jsem jim nad hlavu dávku a zařval, ať se vzdají. S rukama nad hlavou vyběhli nahoru, jen jeden z nich měl v ruce tašku, tak jsem křičel, ať to zahodí, mohl tam mít zbraň. Když jsem se pak do ní podíval, zjistil jsem, že tam měli suchý chléb. Tím jsem byl šokován. Také proto, že se hodně podobal mému otci a já navíc věděl, že tam mám (pozn. autora: na německé straně) někde bratra. Bratr byl o dva roky mladší a Němci ho vzali někam na frontu na práci.

Zbylo mi několik granátů a našel jsem dva německé a těmi jsem pak zničil ty minomety a připojil se k našim. Četař Neziba už byl strašně vysílený a museli jsme ho nechat odvézt zpátky do nemocnice. Naše družstvo mělo dva raněné a zajalo 150 Němců. Vedlejší družstvo ale zahynulo celé. Celkově jsme měli, nevím, čí to byla vina, ohromné ztráty. Naši četu zachránilo, že jsme postupovali rychle, pronikli opevněním a dostali se Němcům do zad. Bunkry jsme tak vybírali zezadu, a když jsme tam hodili granát, tak se vzdali, protože neměli jinou možnost.“

Dunkerque a miny

„Četaři si nás do družstev vybírali z řady a mě si vybral četař Neziba a řekl, že budu jeho pravá ruka. Oblíbil si mě a chodili jsme spolu na hlídky. Jednou jsem byl na velitelství, a když jsem se vrátil, byl už zraněný minou v nemocnici. U Dunkerque byla spousta min.

Měl jsem svůj způsob, jak se dostat přes miny, a také jsem měl víc štěstí než rozumu. Když se totiž přes ně člověk plazí, tak je menší pravděpodobnost, že vybuchnou, protože byly konstruovány na šlápnutí. Často na ně někdo neopatrný stoupnul v běhu. Písek je totiž někdy zavál a někdy naopak odvál. Nejhorší typ miny byl ze dvou krabic, ve kterých byl šrot a mezi nimi natažený drát. Na druhou stranu ten drát byl vidět proti obloze. Kvůli minám jsme měli skutečně velké ztráty.

Zraněn jsem nebyl, nebo vlastně jen lehce. Zajišťoval jsem jako poslední trojčlennou hlídku, když první v běhu zakopl o drát a toho druhého to trefilo do zad. Když jsme ho přinesli, tak se mi chtělo spát a velitel si všiml, že mi krvácí noha. Ten voják pak cestou do nemocnice zemřel. Já jsem o tom zranění ani nevěděl. Měl jsem plnou nohu malých střepinek a ošetřovatelé mi to namazali něčím, co je vytahovalo. Ještě dlouho po válce mi to způsobovalo vyrážku.

Jednou jsem měl velké štěstí, když jsem běžel jako druhý za četařem a stihl jsem sebou praštit o zem, když jsem uviděl, že o něco zakopl, a pak to těsně přede mnou vybuchlo.

Různé typy střel se daly od sebe odlišit. Střela z minometu vrčela, ta z děla naopak hvízdala. Ale nikdo nevěděl, kam to padne.

Němci se několikrát pokoušeli prorazit, většinou kolem pláže. Tam byla minometná četa a ta to udržela. Noční hlídky byly pozorovací, zjišťovali jsme, kde mají pozice a jestli se neshromažďují k protiútoku. Také jsme se pokoušeli zajmout jejich hlídku. Jednou stál přímo před našimi pozicemi jeden Němec a křičel: ‚Nestřílejte, já jsem Čech!‘ Byl z Těšínska od Jablůnkova. Chtěl tam s námi zůstat, ale to nešlo. Nejdřív ho prověřovali, zda ho Němci nenastrčili. Říkal, že němečtí důstojníci straší mužstvo tím, že proti nim stojí Češi a ti jsou krutí a uřezávají uši. Tím je chtěli odradit od dezerce.

Němci se ne a ne vzdát. Občas jsme dostávali 24 hodin volna, abychom se zotavili, a já jsem potkal člověka, který mně hned začal tykat, a já jsem mu přiznal, že ho neznám. Nevěřil mi, tvrdil, že se mnou v Anglii honil holky, a já jsem mu ale řekl, že jsem ve Francii už šest měsíců. Ukázalo se, že měl na mysli mého bratra. Napsal jsem na velitelství a přišla mi odpověď, že můj bratr je u dělostřelců a žije. Když pak jela jeho jednotka kolem nás, tak jsem se pečlivě díval, ale neviděl jsem ho. Až po chvíli přijelo opožděné dělo, které mělo poruchu, a bratr byl jeho velitelem. Tak jsme si zamávali.“

Útěk z republiky

„Po válce jsem chtěl zůstat v armádě. Byl jsem v jednotce v České Lípě. Udělali mě rotmistrem, ale nechtěli mě pustit na vojenskou akademii, tak jsem armádu opustil. Chodil jsem na obchodní školu a pak jsem našel zaměstnání v nemocenské pojišťovně. Byl jsem náčelníkem Sokola a v roce 1948 si mě pozvali k výslechu na národní výbor. Ten tvořili dva Češi a šest Poláků a ti Sokol upřímně nesnášeli. Prý jsem pronášel protistátní hesla na Sokolském sletu. Na sletu jsem ale vůbec nebyl, protože jsem nedostal volno v práci. Tak jim sklaplo. Pak chtěli vědět, jak je možné, že jsem byl tak rychle povýšen, a vadilo jim, že mám tolik anglických vyznamenání. Dostal jsem totiž „Military Medal“, kterou dostalo jen šest Čechů. Tu jsem dostal za tu minometnou četu, kterou jsem zajal. Také mám Válečný kříž a Za chrabrost II. Odpověděl jsem, že jsem byl dobrý voják. Tvrdili, že mají hlášení, že jsem v Anglii absolvoval protistátní kurz. To se stalo v pátek večer a v sobotu jsem potkal jednoho známého policistu (můj starší nevlastní bratr pracoval u policie) a ten mi prozradil, že na mě mají zatykač zdůvodněný nespolehlivostí. Hned jsem odjel do Německa, kde nás německá policie zatkla a předala Američanům s tím, že jsme špióni. Můj přítel, který utekl se mnou, tam už totiž jednou byl a zase se tajně vrátil za rodinou. Američané si ale všimli mých vyznamenání z Anglie a pustili nás.

V roce 1949 jsem odjel do Anglie a jako uprchlík se pokoušel najít práci. Nakonec jsem našel práci tkalce v Manchesteru. Chodil jsem do kurzu oprav tkalcovských strojů a chtěl jsem se stát opravářem, protože ten vydělával víc. Když se uvolnilo místo a šéf s mým přeřazením souhlasil, zjistil jsem, že musím být členem odborů. To však byli komunisté a odmítli mě přijmout. Chtěl jsem ze závodu odejít, ale nechtěli mi to povolit, že prý musím odpracovat ještě rok. Už jsem ale rok, který jsem měl ve smlouvě, odpracoval. My uprchlíci jsme tehdy směli změnit práci nebo se stěhovat pouze s povolením pracovního úřadu a policie. Tak jsem poslal stížnost a medaile na válečný úřad, ať si je nechají. Když mi je dávali, tak mi slibovali, že se můžu na anglické úřady vždy obrátit, budu-li v nouzi. Medaile mi poslali zpět i s doporučujícím dopisem pro pracovní úřad, který mi pak povolil tu práci opustit.

Od jedné anglické rodiny jsem si půjčil šlapací šicí stroj. Pracoval jsem sedm dní v týdnu, ve dne v noci, ale zákazníci ke mně chodili z daleka široka. Udělal jsem si jméno a postupně otevřel sedm obchodů. Můj nejmladší syn, který podnik převzal, teď šéfuje půjčovně svatebních šatů a společenských obleků, která funguje po celé Anglii. Půjčujeme třicet tisíc obleků týdně a máme vlastní továrnu, kde je vyrábíme.“

Komunismus a Evropská unie

„My v cizině jsme větší vlastenci než vy v Čechách. Lidé, myslím, zapomínají, jaké to bylo před rokem 89. Když jsem poprvé přijel v roce 1968, tak jsem tu takřka nepotkal auto. A dnes nemám kde zaparkovat. Sestra mi tehdy chtěla koupit salám na cestu zpět a čekala od šesti do deseti hodin ráno a stejně ho nedostala.

Jsem proti EU, kterou by měli vést Němci. Nějakou obchodní smlouvu beru, ale jiné pravomoci bych jim nedával. Ještě aby rozhodovali o daních. Angličané to také vidí dost černě.“