Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
„Nebojoval jsem z nacionalistických důvodů pro Československo, bojovali jsme proti bezpráví, proti tomu, co Němci dělali Židům a jiným na celém světě.“
narodil se 6. 6. 1921 v Nových Benátkách
1939 maturita
1939–1940 útěk z protektorátu přes Maďarsko, Jugoslávii, Střední východ do Francie
červen 1940 nasazen jako telegrafista v bojích o Francii, ústup před Němci
červenec 1940 odjezd do Anglie
1941 vybrán do důstojnické školy, téhož roku zařazen k letectvu
12. 4. 1942 první let
1943–1945 létal na wellingtonech a liberatorech 311. bombardovací perutě, nasazen jako navigátor
1947 odešel do Jižní Afriky, od roku 1951 žije v Austrálii
zemřel 7.10.2011
Jaroslav Novák se narodil v rodině drobného živnostníka 6. června 1921 v Nových Benátkách (r. 1944 vznikly spojením obcí Nové a Staré Benátky dnešní Benátky nad Jizerou, 1944 též něm. Benatek an der Iser). Začal studovat na gymnáziu v České Lípě, maturoval ovšem v roce 1939 na své osmnácté narozeniny na reálce v Mladé Boleslavi.
„Jezdil jsem na kole do Mladé Boleslavi do reálky, 15. března v sedm ráno jsem jel na kole, byla ještě trochu tma, padal déšť se sněhem a najednou jsem viděl kolonu světel od aut. Skočil jsem rychle do příkopu, aby mne nezajely, a s úžasem jsem sledoval ty kolony aut, jak se hnaly směrem na Prahu. To byl pro nás začátek války. Válka ještě nezačala, věci, které se děly, byly strašné jako za války… Vnímal jsem pronásledování Židů, byl jsem tím zaangažován do války. Zapsal jsem se pak na vysokou školu na elektrotechniku…“
„28. října 1939 Němci zakázali jakékoliv oslavy státního svátku. V Praze byla přesto demonstrace… Když zemřel Opletal, řeklo se, že se půjde na pohřeb. Šli jsme do ulic a střetli jsme se s policií… Mnoho studentů bylo zatčeno a odvedeno do Německa do koncentračních táborů. Já jsem měl to štěstí, že jsem nebydlel na koleji, ale na privátu. Odjel jsem ihned do Nových Benátek. V Benátkách je továrna Carborundum na brousky, měl jsem tam známého, během 24 hodin mne tam zaměstnali, aby mne Němci nemohli zatknout a odvést… Tehdy jsem si uvědomil, že i když nás Francie a Anglie za Mnichova nechaly, musím něco udělat a dostat se někam ven. Dostal jsem kontakt na podzemní hnutí v Praze a měl jsem i v podšívce kabátu nějaké důležité údaje o továrně, které jsem měl dostat ven.“
Pan Novák se pak na začátku ledna dostal přes Znojmo do Bratislavy. Tam ztratil kontakt se svojí spojkou. Asi týden se schovával u protestantské rodiny v Bratislavě. Přešli sice do Maďarska, ale byli zatčeni a předáni na Slovensko a tam zadrženi na sedm dní v cele; poté měli být předáni gestapu.
„Přišel k nám jeden soudce a řekl nám, že nás nemůže osvobodit, ale že by nám mohl pomoci. Byl tam asi sedmdesátiletý dozorce. Když byl pozvaný panem soudcem na skleničku, nemohl odmítnout. Pana dozorce tak ožrali, pak nám otevřeli celu a my mohli utéct… Nakonec jsme se dostali do Budapešti, o půlnoci, silně mrzlo, jediné, co bylo otevřené, byl noční podnik. Měli jsme peněz tak na jedno kafe. Ve tři hodiny ráno se tam však Maďaři začali prát… Majitel toho klubu byl naštěstí Žid, takže nás před policisty zamkl do sklepa. On nás ráno pustil a mohli jsme jít na francouzskou ambasádu.“
Jaroslav Novák se přes Jugoslávii a Řecko dostal do Bejrútu, kde podepsal čtyřletý závazek ke vstupu do francouzské cizinecké legie. „Chtěli jsme bojovat za Francii,“ říká pan Novák.
Absolutní krach francouzské fronty ale jenom prohloubil deziluzi, kterou Novák nabyl hned po příchodu do Francie. Vycvičen jako telegrafista byl s československou jednotkou za naprosto nedostatečného materiálního i technického vybavení expedován dobytčími vagony směrem na sever, aby tady všichni uviděli jenom zkázu, zmatený úprk francouzské armády, nekonečné zástupy civilistů, valící se v protisměru na jih, a německé stíhače a bombardéry, likvidující celá města plošnými nálety. Pětadvacetičlenná telegrafická jednotka, jejímž členem Novák byl, se po několika krátkých úkolech v okolí Dijonu přidala k ústupu a do přímé akce již neměla příležitost se dostat. Po kapitulaci Francie se přes jižní Francii, přístav Sète a Gibraltar dostal do Velké Británie.
Na půdě britské koruny se začalo naplňovat předsevzetí, které si Novák půl roku předem uložil. Po zážitku ze 17. listopadu v Praze, kdy studentské demonstrace daly podnět k uzavření všech českých vysokých škol, se totiž Novák, který v Praze studoval techniku, nakrátko vrátil do svého rodiště v Benátkách nad Jizerou a naplánoval útěk. „Nezůstat v nečinnosti, utéci a bojovat.“
Jako jiní Čechoslováci prošel výcvikem v Cholmondeley Park. Po výcviku a absolvování základního kurzu angličtiny se českoslovenští vojáci přesunuli do Leamington Spa, kde byl Novák opět přidělen k telegrafistům. Krátce předtím se poprvé pokusil o vstup do Královského letectva, tentokrát ještě neúspěšně. „Toužil jsem jít k letcům, protože to byla jediná složka, která bojovala – a já jsem nedělal nic. Proto jsem přeci utekl, že se chci zúčastnit přímých bojů s Němci.“ Štěstí zkusil Novák znovu po absolvování důstojnické školy a přihlásil se zjara 1941 k leteckému náboru znovu – byl vybrán a poslán k navigátorskému výcviku do Winslow.
Navigátorské kurzy prodělal v Eastbourne. „Tady jsem se seznámil s instruktorem jménem Oldřich Jambor. Trénoval anglické posádky na čtyřmotorových letounech typu Stirling. Chtěl bych zde připomenout, že když byl tisící nálet na Kolín nad Rýnem, byl tam Oldřich Jambor poslán se zkušební posádkou, která byla celá včetně Oldřicha sestřelena nad hranicí Holandska a Německa německým stíhačem. Všichni jsou pochováni v Holandsku.“
Po několika přesunech po výcvikových bázích se Novák dostal na základnu v Talbenny v jihozápadním Walesu, odkud se svou posádkou vzlétl 26. ledna 1943 ke svému prvnímu operačnímu letu. V té době již byl tři týdny členem slavné 311. československé bombardovací perutě. Cílem bombardovacího letounu Wellington bylo francouzské přístavní město Bordeaux. „Tehdy nebylo nejlepší počasí a dostali jsme špatné meteorologické zprávy. Já jako navigátor jsem vypočítal, kam máme letět, ale cíl jsme přeletěli… Když jsme se dostali k Bordeaux, udělali Němci tehdy umělou mlhu, takže přístav byl zataženej. Cílem byly lodě z Japonska, který dovážely důležité materiály pro německý průmysl… Neměli jsme ale dostatek paliva, takže jsme museli odhodit bomby a vrátit se domů.“
Při vzpomínce na jinou dramatickou situaci pan Novák přibližuje pocity a rozpoložení letců: „Dostali jsme se do protiletadlové střelby, naštěstí jsme byli docela nízko, takže šrapnely vybuchovaly nad námi. Koupili jsme to pouze z protiletadlových kulometů. Naštěstí nám nevysadily žádné motory, dostali jsme se šťastně domů… Asi třikrát čtyřikrát jsme se dostali do toho nejhoršího, ale člověk si uvědomil, že není jiné východisko… Místo toho, abych dostal strach, všechno se to uvolnilo a člověk se cítil vyrovnaný s Bohem. Věděl, že je to konec. A když se z toho dostal, tak byl člověk trochu zklamaný tím, že ten Bůh mu nedovolil zemřít.“
Vyváznutí ze smrtelného nebezpečí ale samozřejmě provázely pocity a projevy úlevy: „Jednou jsme měli startovat na misi v Atlantiku, měli jsme zvláštní přídavné nádrže… Když jsme startovali – v noci, plně naložení – tak se stalo, jak se letadlo zvedlo nosem nahoru, to, že nádrž praskla a benzin se přelil do zadní části letadla. Stovky litrů benzinu se vyvalily do našeho letadla. Všechny instrumenty byly elektrické, kdyby se něco stalo, tak bychom shořeli… Náš pilot vyhodil všechny pumy do moře a podařilo se nám přistát, líbali jsme po přistání matičku zem.“
V květnu 1943 přesedlal Novák na modernější liberatory, které létaly zároveň s početnější posádkou. Pozici bombardérů v souboji se stíhačkami vylepšovaly některé letecké triky: „Druhého liberatora jsme ztratili, když se nám zřítil Palichleb. Při cvičení jsme se také cvičili v boji proti stíhačům. Všechno záviselo na ovládání hlavního pilota – kapitána a zadního střelce. Když se k nám přiblížil stíhač z pravé strany, musel zadní střelec odhadovat, z jaké vzdálenosti může střílet. Ten stíhač mohl střílet z větší vzdálenosti než my na něj, protože měl kanony, a my jsme měli jenom kulomety. Když si zadní střelec myslel, že začne střílet, zařval: ‚Doprava!‘ A pilot vykopl liberatora a otočil se doprava. Stíhač měl větší rychlost, takže se nemohl tak rychle točit jako liberator, ztratil nás a zadní s předním střelcem ho mohli osolit. Když ale pilot udělal příliš prudkou zatáčku, tak ztratil aerodynamiku a zřítil se. To se stalo s Palichlebem.“
„V roce 1943 jsem měl přítelkyni, která žila v Readingu, asi 50 kilometrů západně od Londýna. Jmenovala se Barbara Haridge a říkali jsme jí Bobby. Když se blížily Vánoce, spojila se se mnou a říkala: ‚Jaroslave, když bys chtěl, tak naše rodina by chtěla, abys k nám přijel na Vánoce…‘ Tehdy my, hoši v modrým, jsme byli velmi populární a klaněl se nám pomalu celý anglický národ, protože my, s výjimkou malého množství námořníků, jsme bojovali a umírali prakticky denně. Její sestra Monica, která byla ošetřovatelkou v nemocnici, mě pozvala, abych přišel na Vánoce a daroval nemocným dětem dárky. Když jsem si ty dárky prohlížel, seděl tam velikej zajíc a mně se moc líbil… Říkal jsem sestře: ‚Není to překrásný zajíc?‘ Když jsem skončil s rozdáváním, přišla hlavní ošetřovatelka a řekla pacientům: ‚Nechoďte nikam, ještě obdarujeme našeho prezentanta…‘ A dali mi toho zajíce s tím, že to je zajíc pro štěstí… Od té doby ho mám…“
Zajíc pro štěstí, pojmenovaný po Novákově přítelkyni Bobby, se stal talismanem každé posádky, se kterou Jaroslav Novák letěl. V té době již zkušený letec-navigátor 311. bombardovací perutě měl za sebou bezpočet operačních letů.
„Humorná příhoda? Létali jsme na letové kontroly letadla do Skotska, po určitých letových hodinách se motory vyměňovaly na letišti Prestwick, tam přiváželi liberatory ze Spojených států. Létalo se tam se dvěma letadly, jedno jsme tam nechali a letěli jsme v jednom zpátky. Uvnitř letadla jsme hráli poker. Když byly karty nejzajímavější, tak někteří kluci pilotovi řekli: ‚Teď.‘ A všechny naše peníze a karty skončily v luftě. To byly naše kanadský žertíky.“
Co znamená smrt kamaráda na frontě pro ty ostatní? Může se smrt stát každodenní rutinou? Jaroslav Novák ztratil během své tříleté služby v československé armádě mnoho přátel a kolegů. „Hodně mých kamarádů vědělo, že umřou. To bylo něco, co se nedá vysvětlit. Jednou jsem se setkal s kamarádem, se kterým jsem ve Francii sloužil u telegrafistů. Jmenoval se Miloš Pizur. Šli jsme spolu na pivo do Rosencount… Tehdy mi říkal: ‚Jardo, já ještě musím udělat tři mise. A jak je udělám, tak už si nikdy v životě do žádný flying machine nesednu.‘ Za čtyřicet osm hodin se zabil. Měl asi na mysli, že už se nevrátí…“
K tomu Jaroslav Novák ještě dodává, že ztratit kamaráda na frontě znamenalo zároveň i výzvu, že válka se musí vyhrát, dokončit. Byl to závazek pro všechny, kdo mohli přežít a bojovat dál. Tak jako byl ovšem dramatický a nevyzpytatelný život na „nebi hrdého Albionu“, tak zábavný a plnohodnotný byl i život na pevné zemi. A významnou roli v něm hrály ženy: „Já jsem se na ženy díval trochu jinak než někteří moji kamarádi. Někteří se na ně dívali jako na sex symbol. Jenom sex a nic jiného. Já jsem se na to díval tak, že k ženě se mohu obrátit, když potřebuji útěchu. To jsem nemohl udělat s kamarády… Když člověk byl zraněnej nebo dostal kulku, tak řekli maximálně: ‚Tos měl štěstí, že tě střelili jen do nohy, a ne do srdce.‘ Žena měla trochu víc gentillese, něžnost, takže já jsem je vyhledával proto, že byly ženy, a ne jako sex symbol.“
Zvláštní sortu vojáků tvořili tzv. španěláci, veteráni španělské občanské války, na které Novák vzpomíná jako na vojáky železné kázně a disciplíny. V jejich řadách bylo ovšem i několik set komunistů, kteří po příchodu do Anglie složili zbraně a odmítli bojovat proti sovětskému spojenci, tj. nacistickému Německu. „To bylo podporované komunistickou stranou… Říkali, že nebudou bojovat na straně kapitalismu. Jednou mi můj bratr psal: ‚Vy jste to měli hezký, u vás létali i komunisti…‘ Někteří interbrigádníci lítali i v našich posádkách. Já jsem mu tehdy říkal: ‚To nevadí, je jedno, jestli je Žid nebo interbrigadista. My všichni umíráme stejnou smrtí.‘“
„Po invazi do Normandie byla 311. peruť přeložená do severního Skotska, ale já jsem se nechal přeložit k dopravnímu letectvu. Létal jsem pak například do Indie, odešel jsem k 245. squadroně, to byla čistě anglická letka. Po konci války jsem byl převelen zpátky do Československa, v Ruzyni jsme podědili německá Junkers Ju-52, na nich jsem lítal mezi Prahou, Londýnem, Paříží a Moskvou.“
Při jednom letu do Německa se pan Jaroslav Novák dal do řeči s jakýmsi britským navigačním důstojníkem a říkal mu, že neví, co bude po válce dělat. „‚Doma, tam se dostanou k moci komunisti, v Anglii také nevím co dělat, tam bych se zařadil do řad nezaměstnaných. Co mám dělat?‘ On říká: ‚Pojď do Jižní Afriky.‘ Nakonec jsem se tam dostal a žil jsem tam čtyři roky od roku 1947 do roku 1951. Už v roce 1946 jsem odešel z letectva. Nechtěl jsem vrátit svůj cestovní pas, tak už se mne chystali zatknout. Nejsmutnější bylo to, že mezi těmi, co se mne chystali zatknout, byl jeden chlapík, jenž sloužil v Anglii u letectva. Naštěstí mne nezavřeli.“
„Potřeboval jsem povolení od jihoafrické vlády, abych se tam mohl usadit, k tomu bylo zapotřebí mít v Anglii na kontě minimálně 50 liber. Já jsem je neměl. Jeden kluk mi říkal: ‚Já ti dám balík, když ho doručíš do Anglie, tak ti dám 50 liber.‘ ‚Co v tom balíku je?‘ ptám se. V tom balíku byly falešné šperky, bižuterie. Tak jsem to tam převezl… Předal jsem to nějakému chlapíkovi na Baker Street. Když jsem se šekem šel do banky, tak mi říkají: ‚Ale to je falešný šek.‘ Nakonec jsem to ale nějak vyřešil.“
V Jižní Africe pan Novák dlouho nežil. Nechtěl žít, jak sám říká, v nacistickém režimu, který tam panoval. „Proti nacismu jsem přeci bojoval, nebudu v něm žít.“ V roce 1951 odešel do Austrálie. Jaroslav Novák měl v Austrálii dva obchody s fotopřístroji a fotopotřebami. Do Československa se znovu podíval jako australský občan poprvé v roce 1968 a i později za komunistického režimu se tam vracel. „Jako Australan jsem měl jistotu, že mne neseberou.“
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jaroslav Richter)