Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eduard Novák (* 1922)

• narozen 19. 7. 1922 v Želetavě

• zapojil se spolu s otcem do odbojové organizace na Vysočině, pomáhal parašutistům, podílel se na ukrývání zbraní po shozech

• po válce pracoval na správě spojů

• v roce 2007 obdržel status válečného veterána

Pan Eduard Novák se narodil 19. července 1922 v Želetavě. Jeho otec byl ruský legionář a vyučený řezník. V učení před válkou se seznámil se svou budoucí ženou, matkou pana Nováka, se kterou se po návratu z ruské anabáze oženil. Po válce pracoval jako listonoš, za války byl poslán do důchodu jakožto nespolehlivý legionář a pracoval v mlékárně. Po válce se vrátil do státní služby u pošty. Matka byla v domácnosti. Eduard Novák vyrůstal sám. Po obecné škole nastoupil na obchodní školu ve Znojmě, po záboru pohraničí přešel obchodní školu v Moravských Budějovicích, kde studoval společně s Gustavem Mrvkou, později taktéž činným odbojářem. V roce 1940, když skončil školu, byl bez práce, a tak začal pracovat nejdříve na obecním úřadě a poté v mlékárně.

Na začátku války působil v odboji jak pan Eduard Novák, tak jeho otec, který dělal spojku a přenášel informace mezi oblastními skupinami a vyšším velením. Eduard Novák přispíval k protiněmecké činnosti hned po vzniku protektorátu, spolu s ostatními zabavoval plechovky s jídlem ze skladů československé armády, které byly již obsazeny Němci. Konzervy se používaly jako schránka na zprávy a samozřejmě prvotně jako zdroj potravy. Schovávali je ve stodole pana Kašpara. „Něco se odvezlo, velká část se rozkradla. Ten jeden Němec, voják, co to hlídal, byl zedník a byl z Berlína. A pořád, jestli mám šnaps, povídám, že nemám šnaps. Tak jsem říkal chlapům, ať obstarají šnaps, a já to dám tomu frickovi a půjdeme na konzervy. Tak obstarali šnaps, tam v těch vesnicích, co se pálilo, a já jsem mu to dal. On to vypil, flintu zapíchl takhle do schodů a seděl na schodech ožralý jak štětka a my jsme odnášeli ty konzervy. Takže byl čistý vzduch, jak se říkalo.“

Také se podílel na zabezpečování shozů zbraní. Se spolupracovníky hlídali dopadovou plochu a přístupové cesty, hlavní roli měli odbojáři ze Šašovic, ti zbraně přímo uklízeli, velká část se schovávala na první noc do hájenky. „Jeden druhému řekl, v tolik a tolik hodin budeš tam a tam. A vzala se taková velká kára, vždycky bylo tak šest, osm až deset lidí, co to táhlo po těch lesích k tomu Římovu nebo potom k Babicím, když to shodili na tom hřbitově, tak jsme tam jeli pro to. Tady to shodili u těch Šašovic, tak to každý měl svůj úkol. Někteří s těmi baterkami svítili a to letadlo nalétávalo a vždycky shodilo pár těch padáků. Někde je tam jeden zahrabaný, budou ho hledat.“ Kromě klasických shozů se vyzvedávali zbraně v Babicích na hřbitově, tam byly schovány v hrobech a v hrobkách. Pan Novák na ostatní partyzány čekal na křižovatce před Babicemi. Zbraně potom ukrývali do lihovaru u koupaliště, zbývající se schovávaly po domech. Různých skrýši bylo ale víc. Například běžně se zakopávaly bedny s jídlem, které by se mohlo hodit při eventuálním útěku před Němci. Novákovi měli zbraně ukryté v udírně, granáty se dávaly do králíkáren. Když přišli vojáci na prohlídku, tak naštěstí nic nenašli. Jen si vzali kus masa, naštěstí podrobněji po zbraních nepátrali. Sám Eduard Novák byl vybaven Sten-gunem.

Dne 27. 5. 1942, v den atentátu na říšského protektora Heydricha, byl Eduard Novák v Třebíči zatčen gestapem, na sobě měl totiž podobný baloňák jako atentátníci. Naštěstí to gestapákům dokázal vysvětlit a ti ho pustili. S atentátem a heydrichiádou je spjat i útlum ilegální činnosti. V tomto období byly odbojové akce omezeny na roznášení letáků, činnost znovu začala nabírat obrátky v září 1944, kdy opět seskočili parašutisté. V kraji se rychle zpráva roznesla. Pan Novák se poté s parašutisty osobně potkával. Díky své práci v mlékárně jim zajišťoval potřebné potraviny: máslo, vejce, mlíko. Paradoxem je, že jídlo pro parašutisty platil jeden německý sedlák, který dodával suroviny mlékárně. Na konci války, v dubnu 1945, Eduard Novák dokonce pomáhal výsadkářům se návštěvou do kina. „A taky v dubnu, koncem dubna přišli, že by chtěli do kina. Já jsem dělal pokladníka, tak jsem je umístil tak, protože tam byl ten Němec a celý prapor NSDAP, celé dny, celé noci. To byl velký Němec. Tak jsem je tam umístil a seděli za tím Němcem a bylo to dobrý. Kluci viděli kino… Ale už to bylo koncem dubna, no.“

Na samém konci války, v prvních květnových dnech, obsadila skupina Eduarda Nováka lihovar a také vytipovali několik silnic, kde by se dala přepadnout německá vojska. Pan Novák měl obsluhovat kulomet, ale nakonec se jeho skupina do přímého střetu s Němci nedostala. Byla obava, aby nevznikl zbytečný konflikt mezi Čechy a odcházející německou armádou. To se naštěstí nestalo.

Po válce pracoval v Jihlavě na správě spojů, po deseti letech přešel do Brna a poté až do odchodu do důchodu pracoval v Třebíči. Do důchodu mohl jít dřív díky uznanému statusu pomocníka partyzánů.

Komunistický režim prožil pan Novák bez úhony a stále žije ve svém rodném domě v Želetavě. V roce 2007 obdržel osvědčení se statusem válečného veterána.