Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
U PTP nás chtěli převychovat z reakcionářů na uvědomělé komunisty
narozen 3. července 1929 v Lukách nad Jihlavou
v druhé polovině 40. let byl členem Junáka
až do zákazu skautského hnutí (1950) se ve své rodné obci angažoval jako vedoucí
vystudoval střední obchodní školu v Jihlavě
v letech 1950 až 1953 sloužil u PTP
od útvaru byl propuštěn po podepsání dohody, podle které měl tři roky pracovat ve stavebnictví
podílel se na výstavbě muničních skladů v Dobroníně a několika podnikových objektů v Jihlavě
po uplynutí tříleté lhůty nastoupil k podniku Meliorace Jihlava
v letech 1968–1970 pořádal skautské tábory
po roce 1989 se aktivně účastnil třetí obnovy Skauta
Život Karla Nováčka, narozeného 3. července 1929 v Lukách nad Jihlavou, se výrazně nelišil od mnoha jiných až do podzimu 1950, kdy nastupoval na vojnu a v ostravské ubikaci našel na posteli dvě uniformy: jednu vojenskou a druhou celou černou. Mladý branec nevěděl, jak si to má vyložit. „První den nám bylo řečeno, že jsme výkvět armády a jako takoví jsme byli vybráni pro budování socialismu, pro práci v dolech. Když jsme se asi po měsíci zapracovali, naši velitelé najednou obrátili a sdělili nám, že jsme vyvrhelové a že jsme v dolech za trest, aby nás předělali z reakcionářů na lidi, kteří souhlasí s komunistickým režimem.“
K vysvětlení se Karel Nováček dostal náhodou – díky kamarádovi, který měl přibližně po roce u černých baronů úraz, nemohl fárat a v kanceláři objevil kádrové posudky. „O mně tam bylo psáno, že pocházím ze silně nábožensky založené rodiny a jako skaut vychovávám naši mládež v buržoazním duchu. Uvědomil jsem si, že se skutečně nemám čím chlubit: rodičům zavřeli obchod, můj strýc Eduard Dvořák byl jako kulak vystěhován ze své usedlosti a druhý strýc Cyril Dvořák byl deset let ve vězení za protistátní činnost.“
Ačkoli práce u Pomocných technických praporů nahrazovala klasickou vojenskou službu, černí baroni nedostali žádný vojenský výcvik. „Naučili nás akorát vpravo v bok, vlevo v bok a říct ,nazdar‘. To jsme využili na jednom srazu PTP Ostravsko-karvinského revíru v Karviné. Bylo nás asi pět tisíc a byli jsme seřazení na stadionu od pěti hodin. Prezident Gottwald a ministr Čepička přišli až v devět hodin; celou tu dobu lilo jako z konve a byli jsme mokří jako myši. Měli jsme zavolat: ,Nazdar, soudruhu prezidente!‘ Představte si ten ,halasný pozdrav‘: vypadalo to, jako by zavolalo sto lidí místo pěti tisíc. Byla z toho tak strašná ostuda, že nás pak nepustili ani na vycházky a za trest nám zarazili povolenky. Tak se nám chtěli pomstít.“
Další odlišností od normálních vojenských jednotek byl mizerný plat, který černí baroni pobírali. „Polovičku nám dávali do ruky a polovičku na knížku. Z toho, co jsme brali do ruky, jsme si museli platit všechno – stravu a tak dále. Když pak proběhla měnová reforma, měl jsem na knížce dvě stě padesát tisíc; přepočetli nám to v poměru jedna ku pěti jako vázaný vklad, takže jsem měl padesát tisíc. Půl roku poté, když jsem šel do civilu, to bylo pět tisíc. V tu dobu stála motorka přibližně patnáct tisíc.“
Přes všechny stinné stránky si Karel Nováček vzpomíná i na příjemné chvíle u PTP: s kamarády chodili na hokej a na fotbal, do divadla, do restaurace nebo do kostela. Tyto momenty však ani zdaleka nemohly vyvážit těžkou a špatně placenou práci v dolech a fakt, že nikdo z hochů nevěděl, kolik času u PTP stráví: po dvou letech velitelé brancům oznámili, že u útvaru zůstanou na neurčito, a totéž jim zopakovali i o rok později. „Když nám to přečetli, začali jsme načerno, bez dovolenky, jezdit domů. Ale museli jsme dávat pozor, aby nás nechytila vojenská patrola. V Ostravě jsem si nikdy nemohl koupit jízdenku, protože by mě chytili. Jel jsem s přestupem až do Brna a teprve tam jsem si ji koupil. Jednou jsem šel na rychlík v pět hodin ráno. Přes dlouhé nástupiště se blížila hlídka, já jsem před ní stále ustupoval, až jsem se dostal ke dvěma sedícím mužům. Když jsem je míjel, zjistil jsem, že to jsou Václav Nahodil a Josef Vondrák od nás z Otína, kteří byli jako kulaci na noční brigádě. Sedl jsem si mezi ně, jeden mi dal zimák, druhý klobouk – a byl jsem zachráněn.“
Po osmatřiceti měsících se Karel Nováček a jeho kamarádi konečně dočkali vysvobození: když podepsali dohodu, podle níž měli rok pracovat v dolech nebo tři roky ve stavebnictví, byli volní. Pamětník si vybral druhou možnost a takto se dostal k výstavbě muničních skladů v Dobroníně a několika podnikových objektů v Jihlavě; po uplynutí tříleté lhůty byl přijat do firmy Meliorace Jihlava a deset let nato přestoupil do krajského podniku Zelenina Jihlava.
Během svého života se Karel Nováček stal svědkem tří obnov skautského hnutí: v druhé polovině čtyřicátých let se skautingem začínal a až do zákazu skautského hnutí (1950) se ve své rodné obci angažoval jako vedoucí. Další skautské tábory uskutečnil v době Pražského jara, jenže na počátku sedmdesátých let přišel nový zákaz. Se sametovou revolucí se pak pamětníkovi splnila dvě životní přání: mohl se podívat do Egypta, Itálie a Řecka a také, jak sám říká, opět „rozjet skauting“.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Vít Pokorný)