Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Nová (* 1951)

• narodila se 30. června 1951 v Praze

• celý život žije v Zelenči

• v Zelenči prožívala srpnovou invazi a Sametovou revoluci

• s kamarádkou se rozhodla zúčastnit pohřbu Jana Palacha

• od roku 1977 pracovala v mateřské školce, kde se později stala ředitelkou

Zdeňka Nová, rozená Dvořáková, přišla na svět 30. června 1951 v Praze. Nicméně celý život žije v Zelenči, vesnici kousek za hranicemi hlavního města. „Moji rodiče byli Zdeňka Dvořáková, rozená Šturmová, ze Zelenče narozena roku 1928. Tatínek se jmenoval Václav Dvořák, narodil se také v Zelenči roku 1926. Oba moji rodiče byli rodáci ze Zelenče,“ říká na úvod. Když bylo Zdeňce pět let, narodil se jí ještě bratr. „V roce 1956, před tím, než se narodil bratr, naši zakoupili dům v ulici Smetanova, kde jsme bydleli později s mojí rodinou, manželem a dětmi,“ vysvětluje.

„Zeleneč byla malá vesnice – cca tisíc obyvatel. Malé krámečky jsme měli od nádraží až k rybníku,“ popisuje. Byla tu třeba trafika, pošta, obřadní síň, restaurace, mlékárna nebo galanterie. V Zelenči byl také společenský sál. „Od ledna do se pořádalo třeba jedenáct zábav. Všechny spolky – hasiči, myslivci, sportovci – všichni měli ples. Sdružení žen mělo babský bál. Kdo tady existoval jako spolek, tak měl bál,“ říká. V roce 1979 ale bohužel sál shořel. Zbytky se zbouraly a nový sál se už nepostavil.

Otec řekl: Nebudu ve straně, která popravuje ženské

V roce 1957 začala Zdeňka chodit do školy. Od čtvrté třídy pak dojížděla do Svémyslic. „Dojížděli jsme tam autobusem ráno ve čtvrt na osm. V poledne jsme se vraceli domů na oběd a pak zase zpátky,“ říká. Jako malá chodila také do Sokola a pěveckého a recitačního kroužku. „Jako děti jsme skoro celý den trávili venku. V naší Smetanově ulici projelo tak maximálně pět aut denně. Před domem byl trávník, měli jsme deky a na tom hračky. Hráli jsme si všichni dohromady. Tatínek říkával, že naše ulice by se měla jmenovat Harantova. Když jsme vyrostli, tak jsme hodně času trávili na hřišti v Zelenči – hráli jsme vybíjenou, volejbal a taky jsme nacvičovali na Spartakiádu. To jsme byli velice pyšní,“ říká. Své dětství zkrátka Zdeňka trávila převážně venku, což by doporučila i dnešním dětem.

Co se týče vztahu ke komunistickému režimu, byl Zdenčin tatínek velký antikomunista. „Pozor, ale matka byla v KSČ, ale hned po válce. V pětačtyřicátém šli oba dva, táta taky, do strany. Jenomže otec po popravě Milady Horákové položil komunistickou knížku. Vrátil ji s tím, že nebude podporovat stranu, která popravuje ženské,“ vysvětluje.

Zdeňka moc ráda vzpomíná na staročeské máje, které se v Zelenči pořádají dodnes. „Dříve touto slavností žila úplně celá obec. Chodily jsme odmala s děvčaty v kroji jako selčičky, později už jako selky. Obvykle se máje odehrávaly v neděli, dopoledne vyhrávání sousedům a odpoledne se vyváděly nevěsty. U každého domu byla májka, kterou večer mladí chlapci rozváželi a přidělávali buďto k plotu, nebo zatloukali. A v době, kdy jsem mívala májku, to bylo od roku 1966 až  1970, bylo v Zelenči až sto pět nevěst! Dneska není snad ani jedna. A večer byla v restauraci U Lva májová zábava, která končila o půlnoci, protože máje byly v neděli a v pondělí se šlo ráno do práce,“ přibližuje.

Dnes  má Zdeňka pocit, že lidé v Zelenči měli k sobě dříve blíž: „Lidé se sdružovali, potkávali se. Co je škola, byla samoobsluha. Když jsem v úterý a ve čtvrtek přijela s kočárem do samoobsluhy, tak jsem věděla, kdo tady bude. Dneska už je to takové odlidštěné...“

Co si to dovolili?

Po vychození základní školy Zdeňka přemýšlela o budoucím povolání „Po poradě s rodiči jsem zvolila střední pedagogickou školu. Bohužel mi přišlo, že vzhledem k velkému zájmu mě nepřijali,“ říká. Nakonec se pak dostala na střední ekonomickou školu v pražské Resslově ulici.

V srpnu 1968 bylo Zdeňce sedmnáct let. „Chodila jsem v té době už s manželem, který už pracoval. Pamatuji si to velice dobře, protože táta se ráno v půl čtvrté vzbudil a říkal: ‚To jsou ruská letadla.‘ Létaly tady nad Zelenčí, protože přistávaly ve Kbelích. Už pak neusnul. Ráno maminka šla otevřít slepice a strejda, který běžel na vlak, říká: ‚Vy nic nevíte?! Pusťe si radio, je okupace!‘“ Pamatuje si také na vojáky a na cestu do Prahy: „Když jsme jeli vlakem do Prahy, tak je tam křižovatka a jedna vede do Hloubětína. Měli tam tábor a když jsme jeli kolem, tak jsme vytahovali okýnka, protože na vlak stříleli.“ Okupaci samozřejmě nesl velice těžce i její otec: „Proseděl celé noci na schodech, kouřil, poslouchal rádio a říkal –Co si to dovolili?!“

Na střední ekonomické škole studovala ještě i v době pohřbu Jana Palacha. „S kamarádkou jsme si řekly, že se na ten pohřeb vypravíme. Tak jsme šly pěšky z Resslovky do Rytířské ulice. Když jsme to tam viděly, tak dovnitř do Karolína nebylo možné se dostat. Nebylo možné se dostat. Veřejná bezpečnost už hlídala od Můstku, celá Rytířská ulice byla v té době plná policajtů, esenbáků, estébáků. No ale pořád jsme postupovaly, jenomže dostat se tam prostě nešlo. Potom na nás padla taková tíha – ani ne hrůza, strach a takový, bylo to takový tísnivý, hrozně tísnivý. Chtělo se nám brečet. A Alena mi říká, kamarádka, co tam byla se mnou, říká: ‚Zdeni, pojď odsud, já se strašně bojím.‘ Já říkám: ‚Já taky.‘“

Po dokončení střední školy se Zdeňka v roce 1970 vdala a hned v únoru se jí narodila dcera. Po mateřské pak nastoupila do Vojenských staveb a v roce 1974 odešla na další mateřskou. V té době se jí také naskytla příležitost, aby začala vykonávat své vysněné povolání. „Od malička jsem měla ráda děti – nejvíc mimina a potom ty dvou až tříletý,“ říká. Když tedy ředitelka místní mateřské školy hledala náhradu za učitelku, která odešla do důchodu, domluvila se se Zdeňkou a ta v září 1977 nastoupila jako nekvalifikovaná učitelka. „Když opravdu chce člověk něco dělat, tak se k té práci určitě jednou dostane,“ říká dnes Zdeňka. „Asi po půl roce přišla školní inspekce. Mou práci zhodnotila velice dobře a dostala jsem nabídku studovat střední pedagogickou školu dálkově. Začala jsem studovat a studium jsem zdárně dokončila,“ dodává. Během studia se jí navíc narodilo ještě třetí dítě.

Sametovou revoluci pak prožívala velmi pozitivně a o samotných událostech na Národní třídě se dozvěděla až ve školce. „V pondělí jsem přišla do mateřské školy a paní kuchařka Evička říkala: ‚Holky, teď mi volala Míša ze školy: studenti stávkují, herci stávkují!‘ A my: ‚A proč jako?‘ Tak teprve v pondělí jsme se vlastně dozvěděli, co se dělo v Praze na Národní třídě.“ Demonstrací se ale přímo nezúčastnila, protože podle svých slov má „stísněný pocit, když je někde v chumlu.“ Vše ale sledovala v televizi. „Byla to taková nádhera. Když řekli, že komunistická strana ztrácí svoji vůdčí funkci, myslela jsem, že spadnu ze židle,“ uvádí, i když Václav Havel jako prezident se jí zpočátku nepozdával. „Byli jsme s manželem trochu v rozpacích. Měli Barrandov, Lucernu, kapitalisti, vydřiduši, takhle jsme je měli zaškatulkovaný.“ Nicméně nakonec prezidentskou přísahu obrečela a dnes ho vidí už úplně v jiném světle. „Dodneška můžu říct, že jako prezident byl jednička a jako jednička zůstane,“ glosuje.

V roce 1999 uspěla v konkurzu na ředitelku školy, kterou byla dvanáct let. V důchodu, do kterého odešla v roce 2011, pak ještě dva roky pomáhala jako učitelka.

Dnes mají děti navrch nad svými rodiči

„Výchova dětí je dost složitá věc. Dneska je trend –Proč bych měla vychovávat? Ať mi ho vychová škola! Není to pravda, na prvním místě je rodina. Škola dítě rozvíjí, ale vychovává ho rodina. A dítě si do života nese všechno z rodiny,“ myslí si Zdeňka.

Vzpomíná na své rodiče, kteří ji vychovávali tak, aby poslouchala. „Neexistovalo, abych odmlouvala. Po škole jsem si musela udělat úkoly, umýt nádobí od snídaně, a hlavně hlídat mladšího bráchu,“ říká. Když pak začínala učit v mateřské škole, nastoupil zrovna ročník tzv. Husákových dětí a podle ní byly poslušnější a tvárnější, než jsou děti dnes. O těch dnešních říká: „Jsou líné, nevychované. Neznají prosím, děkuji, dobrý den, na shledanou.“ Mimo to má také pocit, že děti mají navrch nad svými rodiči, což se jí nelíbí.

Dnešní mladé generaci by vzkázala, aby si z ničeho nedělala hlavu. „I když to vypadá hrozně, všechno se to rozplyne a vždycky to dobře dopadne.“