Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Hana Nová (* 1949)

• narozena 20. března 1949 v Běhařově na Šumavě

• rodiče František Schnurmacher a Vally Schnurmacherová, rozená Blochová, byli přeživší holokaustu

• otec hospodařil jako soukromý zemědělec, po kolektivizaci pracoval pro drůbežářský závod

• v letech 1964 až 1967 pamětnice studovala SVVŠ (gymnázium) v Domažlicích

• v letech 1967 až 1972 vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy

• od roku 1972 pracovala na obvodní prokuratuře pro Prahu 2, měla na starosti všeobecný a občanskosoudní dozor

• od 1986 pracovala na pražské městské prokuratuře, specializovala se na opatrovnické a rodinné právo

• po roce 1990 se stala opatrovnickou soudkyní na Obvodním soudu pro Prahu 8, kde působila do roku 2019

• podílela se na přípravě novely zákona o rodině z roku 1998

• v roce 2010 byla jmenována Právníkem roku v oboru rodinné právo

• věnuje se asistentské, poradenské a pedagogické činnosti

„Moji rodiče měli úžasný vztah. Maminka milovala tatínka velikou, naprosto nezištnou láskou. A tatínkovi bylo líto každé chvilky, kterou nestrávila s ním,“ vypráví Hana Nová. Její rodiče byli přeživší holokaustu a na jejich láskyplném domově stále ležel stín desítek příbuzných, kteří válku nepřežili. Ona sama v dospělosti svoji zkušenost z milující rodiny zúročila tím, že se věnovala rodinnému a opatrovnickému právu a legislativě. 

Její otec František Schnurmacher se narodil v roce 1912 jako nejmladší ze sedmi dětí na statku v Běhařově v Pošumaví, nedaleko Klatov. Pocházel z asimilované židovské rodiny sedláků. Už jako dvacetiletý začal hospodařit na rodinném statku, protože žádný z jeho starších sourozenců o to neměl zájem, a upadající statek záhy zvelebil. 

Se svou budoucí ženou Vally, za svobodna Blochovou, se František seznámil již před válkou prostřednictvím jejího bratra Arnošta. Vally Blochová se narodila roku 1917 a pocházela z nedalekých Dešenic u Nýrska. Její rodina provozovala řeznictví a velkoobchod s dobytkem. Také Blochovi byli Židé, rodina hovořila česky i německy a Vally se dostalo dobrého všestranného vzdělání. Vystudovala obchodní akademii a rodinnou školu v křesťanském klášteře, hovořila také anglicky a francouzsky. „Maminka byla vychovaná jako městská dcerka. Vůbec to nebyla selka. Takže tatínek později na statku například pořídil elektrické dojicí zařízení, protože maminka by se ke krávě nepřiblížila,“ usmívá se Hana Nová. 

Dozvěděl jsem se, že jsem Žid s velkým „Ž“

První projevy antisemitismu pocítil František Schnurmacher již na podzim 1938, v období druhé republiky. „Byli jsme ochotni dát za vlast své krky,“ konstatuje na magnetofonové nahrávce z roku 1981, kterou Paměti národa svěřily jeho dcery. „Když jsem se po demobilizaci vracel domů, koupil jsem si v Pardubicích noviny Národní politiku. Doma jsme ji četli. Dozvěděl jsem se z ní, že jsem Židem s velkým ,Ž‘, parazitem na českém národu. Přitom jsem se vždycky cítil stokrát Čechem a teprve potom jednou Židem. Článek v Národní politice mi dal první velkou facku.“

V období protektorátu se perzekuce Židů stupňovala, běhařovský statek Schnurmacherových se ocitl pod německou správou. Přesto na něm František mohl hospodařit až do roku 1942. „Vždy to dokázal udělat tak, aby rodině přilepšil. Mezi krmnou mrkev například tajně nasel mák, který potom prodal,“ říká Hana Nová. Nejvíce ho tížila starost o matku Berti, které se narodil v pozdním věku a na začátku protektorátu jí bylo již sedmdesát let. 

V roce 1942 musel i s matkou nastoupit do transportu do Terezína, kam byli deportováni i jeho sourozenci s rodinami. Kvůli matce se v Terezíně dobrovolně přihlásil do transportu do Osvětimi. „Když později v Osvětimi zemřel jeho nejstarší bratr David na flegmónu, před babičkou Berti to tajili. Tatínek jí třeba přinesl kousek chleba a řekl, že jí to posílá David. I když David tu už dávno nebyl,“ vypráví Hana Nová. „Když se s ní později tatínek loučil, babička mu řekla, že samozřejmě ví, že David tu už dávno není. Jenom mu nechtěla přitěžovat tím, že by o tom mluvila,“ dodává Hana Nová. 

František Schnurmacher byl v roce 1944 vybrán na práci a převezen do koncentračního tábora Schwarzheide. Odsud se na konci války dostal s pochodem smrti zpět do Terezína, kde zažil osvobození. 

Z války se vrátil s těžce poškozeným zdravím. Poté, co ho dozorce zbil, měl vyražené zuby a proražený ušní bubínek, takže po zbytek života trpěl záněty středouší. Vrátil se také s otevřenou tuberkulózou a léčil se v provizorně zřízeném tuberkulózním pavilonu v psychiatrické léčebně v Bohnicích. 

Z celé početné rodiny Schnurmacherových holokaust přežili kromě Františka jen jeho bratr Pavel, sestra Jindřiška a synovec Harry. Čtyři další sourozenci zahynuli, stejně jako většina jejich rodinných příslušníků. 

Smutný návrat domů

Obec Dešenice, kde žila Vally Blochová s bratrem Arnoštem a matkou, ležela na území zabraných Sudet. Na podzim 1938 tak Blochovi narychlo utekli nejdříve do Pyšel a poté do Prahy. Matka Vally Blochové zde v období protektorátu zemřela na banální žlučníkový záchvat, protože se nenašel lékař, který by ji byl ochoten ošetřit. 

Sama Vally Blochová musela po určitou dobu pracovat na úřadovně gestapa v Petschkově paláci. „Byl tam obrovský sál plný stolků s psacími stroji, kde se evidovaly zabavené židovské majetky,“ popisuje Hana Nová. 

Příkaz k nástupu do transportu dostala Vally Blochová v roce 1943. Před odjezdem do Terezína si rodinné cennosti ukryli u sousedů, k nimž patřil i Zdeněk Fierlinger, poválečný československý premiér a později náměstek předsedy komunistické vlády. Bratr Arnošt si u něj mimo jiné schoval své na míru šité obleky. Po válce jim Fierlingerovi nic z těchto věcí nevrátili. „Maminka vždycky říkala, že na fotografiích ze zasedání ÚV KSČ nebo vlády měl pan ministr Arnoštovy obleky na sobě,“ uvádí Hana Nová. 

Vally Blochová byla z Terezína také deportována do Osvětimi, odkud se dostala na práci do Hamburku, kde vězeňkyně odklízely trosky po náletech. Krátce před koncem války zažila transport do tábora Bergen-Belsen, kde se dočkala osvobození. Její bratr Arnošt v Bergen-Belsenu zahynul během tyfové epidemie. 

Do Prahy se vrátila s vojáky britské armády, kteří osvobodili Bergen-Belsen a pro něž pracovala jako tlumočnice. Bezprostředně po návratu ji ale čekal ještě jeden děsivý zážitek: „S kamarádkou Ruth šly po mostě Legií. Měly na sobě ještě vězeňské mundúry, ostříhané hlavy. Proti nim se belhal vysloužilý německý voják s berlemi. Otočil se za nimi, vykřikl na ně ,Jüdische Schweine!‘ a jednou z těch berlí po nich hodil. Maminku trefil do kotníku. Na noze jí zůstala otevřená rána, která se už nikdy úplně nezacelila.“ 

Návrat do rodných Dešenic byl truchlivý: jeden z rodinných domů našla Vally v troskách, druhý byl uvnitř zcela zdemolovaný a neobyvatelný. Útočiště jí poskytl její budoucí manžel František Schnurmacher na běhařovském statku. Do Dešenic se už nikdy nevrátila. 

Dětství ve stínu traumatických vzpomínek

František Schnurmacher a Vally Blochová se krátce po válce vzali a František znovu začal hospodařit na statku. Z jejich láskyplného manželství se narodily dvě dcery, starší Helena (1947) a mladší Hana. 

Hana Nová, rozená Schnurmacherová, přišla na svět 20. března 1949 v Běhařově. Své dětství popisuje jako idylické, obklopené šumavskou přírodou, rodinným hospodařením, domácími zvířaty a bezvýhradnou láskou rodičů. Přesto ho traumatické rodinné zkušenosti velmi poznamenaly. Rodiče se nesnažili zážitky holokaustu vytěsnit, právě naopak. „Mluvilo se o tom hodně. Neminul týden, abychom si nepřipomínali výročí něčího úmrtí nebo loučení s někým, kdo šel do transportu,“ říká Hana Nová. 

Ona sama byla podle svých slov v dětství až příliš hodná. „Přece nebudu rodičům přidělávat trápení, když si tohle museli prožít,“ říkala si. S rodiči měla neobyčejně blízký vztah, což jí později přinášelo problémy, když v rámci školních akcí měla trávit více dnů po sobě mimo domov. 

Hana Nová považuje zkušenost z dětství v rodině poznamenané holokaustem za nesdělitelnou a uvádí, že nejvíce si rozumí s lidmi, kteří vyrůstali v podobném prostředí. Židovské tradice se však u Schnurmacherových nedodržovaly, seznamovala se s nimi až později prostřednictvím četby. „Rodiče vždycky říkali, že kdyby Bůh existoval, nikdy by nemohl holokaust dopustit. A pokud by přesto existoval, nestálo by za to v něj věřit,“ uvádí Hana Nová. Ona podle svých slov cítí k židovství úctu, poměřovanou lidmi, kteří za něj zaplatili životem.  

Přátelé z nejtemnějších časů

Schnurmacherovým nezbylo mnoho příbuzných, na návštěvu však k nim přicházela řada přátel: „Už jako dítě jsem vnímala, že s těmi, kteří prožili koncentrační tábory, si rodiče povídají jinak a mají k nim nějakým způsobem blíž. Jako malá jsem věřila, že příbuzenství se rozpoznává podle toho, že strýčkové a tety mají na ruce vytetované číslo.“  

Jedním z těchto návštěvníků byl Bedřich Steiner, řečený Béďa, vzdálený nepokrevní bratranec z otcovy strany. Do Osvětimi se dostal jako dvanáctiletý chlapec a přežil jen „díky“ tomu, že si ho Mengele vybral na lékařské pokusy. Zbytek jeho rodiny zahynul v plynových komorách. K pokusům už naštěstí nedošlo a Béďa se po osvobození vrátil do Prahy. Protože za války nechodil do školy, neuměl téměř číst a psát a ve městě se neorientoval. Vychovávali ho přátelé jeho rodičů, rodina Maixnerových, a o víkendech přijížděl na návštěvy do Běhařova. Po válce vystudoval, pracoval v Československé televizi a po srpnu 1968 emigroval s manželkou do Mexika. Hana Nová se s ním znovu setkala v roce 1990. 

Dalším rodinným přítelem byl doktor Koppl, který otci zachránil život v koncentračním táboře Schwarzheide. Když František Schnurmacher onemocněl těžkým revmatismem, doktor Koppl mu přinesl hrst acylpyrinů se slovy: „Tohle sežer.“ Šlo o příděl léků pro celý blok. František namítal, že přece nemůže o léky připravit ostatní vězně. „Kdybych měl dát každému, dám každému čtvrt tablety a nepomůžu nikomu. Když to rozdám třem nebo čtyřem lidem, možná jim zachráním život,“ řekl doktor Koppl. 

Po osvobození se oženil s dívkou Karličkou, se kterou byl zasnoubený už před válkou, a adoptovali dvě děti. Hana Nová uvádí, že v osmdesátých letech, když Vally Schnurmacherová i doktor Koppl již zemřeli, její otec navázal s Karličkou partnerský vztah. „My ostatní jsme se z toho radovali, že táta není sám,“ dodává pamětnice. 

Z vesnické jednotřídky na právnickou fakultu

S počátkem kolektivizace se situace na běhařovském statku změnila. František Schnurmacher byl ocejchován jako „vesnický boháč“ a částečně ho chránilo jen postavení bývalého vězně koncentračního tábora. Jeho statek se stal součástí JZD, zabavili mu i lovecké pušky. Začátkem padesátých let tak nastoupil jako zaměstnanec Západočeských mlékařských a drůbežářských závodů, kde mu po čase nabídli funkci ředitele. Současně mu ale přinesli také přihlášku do KSČ. „Nevím, jestli mohu doslova citovat, co jim na to řekl. Tatínek je prostě poslal do prdele. A tím ovlivnil budoucnost naší rodiny na desetiletí dopředu. Ani já, ani moje sestra jsme nikdy do strany vstoupit nemohly, to bychom se tatínkovi už nikdy nemohly podívat do očí,“ konstatuje Hana Nová. Otec nicméně v závodě zůstal zaměstnán až do roku 1959. 

V roce 1955 nastoupila Hana do místní jednotřídky pod vedením řídícího Petra Vrby. Školní prostředí bylo mimořádně laskavé, zcela nedotčené politickou situací. Od šesté třídy pak navštěvovala druhý stupeň základní školy v nedalekých Janovicích nad Úhlavou. 

Když bylo Haně čtrnáct let, rodina se přestěhovala do Domažlic, kde pamětnice dokončila základní školu a vystudovala gymnázium. Maminka v té době krátce pracovala, ale kvůli problémům se srdcem musela odejít do invalidního důchodu, a do důchodu brzy odešel i otec. Rodina tak musela žít velmi skromně, nicméně oběma dcerám rodiče umožnili vysokoškolské studium. 

Starší sestra Helena začala studovat medicínu. Na začátku studia jí však objem učiva dělal potíže, což rodiče zneklidnilo. A když Hana přišla s přáním také se přihlásit na medicínu, postavili se proti. Přesvědčili ji, aby si podala přihlášku na práva. Psal se rok 1967, začalo politické uvolňování, a tak doufali, že studium práv by se mohlo odehrávat ve svobodnější atmosféře, než tomu bylo dříve. 

Tichý protest na pohřbu Jana Palacha

Hana Nová nastoupila na právnickou fakultu na podzim 1967, a v prvním ročníku tak prožila události Pražského jara. O prázdninách roku 1968 došlo k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Když jsem nastoupila do druhého ročníku, byla studentská stávka. Všichni jsme na fakultě přespávali, v aule byl mikrofon, kde se konala různá vystoupení.“ 

V lednu 1969 ji silně zasáhlo sebeupálení Jana Palacha. „Vyrostla jsem v rodině, kde byla velká úcta k životu. Ani v koncentračním táboře nikdo nespáchal sebevraždu. Ale u Jana Palacha to bylo něco jiného, byl to altruistický čin, který měl lidi vyburcovat.“ 

Se studenty právnické fakulty se potom účastnila organizace průvodu v den pohřbu Jana Palacha. „Byl to nesdělitelný zážitek. Ty masy lidí kráčely úplně potichu, jako by tou bolestí byli všichni sevření. Nikdy na to nezapomenu.“ 

Rok 1969 jí ale přinesl ještě jeden zásadní zážitek. Přednáška Petra Pitharta, který se vrátil z cesty po Izraeli, inspirovala několik jejích spolužáků k tomu, aby tuto výpravu zopakovali. Hana Nová se k nim připojila a v létě 1969 odcestovala na dva měsíce do Izraele. Navštívila zde své vzdálené příbuzné a pobývala také v kibucu, kde na ni silně zapůsobil zcela odlišný, kolektivní styl života i výchovy dětí. „Žít bych tam ale asi nemohla,“ dodává pamětnice. 

Řada její příbuzných a přátel po srpnové invazi roku 1968 emigrovala. „Bylo to strašně smutné. Nevěřila jsem, že je ještě někdy uvidím. Každý měsíc chyběl někdo další.“ 

Laskavý manžel a právník pro nejpotřebnější

Výpravy do Izraele se měl účastnit také jeden z Haniných starších spolužáků z právnické fakulty, Karel Nový. Nakonec ale s nimi neodjel. Hana se tak s ním blíže seznámila až tři roky po promoci, v roce 1975. „Po čtrnácti dnech jsme se rozhodli, že se vezmeme. A za další dva měsíce jsme měli svatbu,“ konstatuje. V roce 1976 se jim narodila dcera Klára a o dva roky později syn Viktor. 

Karel Nový se věnoval sociálním právům, pracoval zejména pro Svaz invalidů. Právě on přišel s myšlenkou, že Svaz invalidů by měl mít vlastní právní oddělení, které by handicapovaným lidem poskytovalo právní pomoc. V roce 1981 Karel Nový publikoval knihu Právní rádce invalidních občanů, která se zabývala u nás tehdy zcela opomíjenou oblastí práva. Po roce 1989 se věnoval ochraně práv zdravotně postižených a později učil na policejní akademii. 

Hana Nová popisuje jejich manželství podobně láskyplně jako manželství svých rodičů. „Byl to úžasný táta a dědeček, milující muž a skvělý muzikant,“ vzpomíná na manžela, který zemřel v roce 2015. 

Rodiče zemřeli, už můžete do strany

Po absolvování právnické fakulty si Hana Nová přála nastoupit soudcovskou dráhu. K tomu ale nedostala příležitost. V posledním ročníku na právech měli vedoucí studijních kroužků napsat posudky na své spolužáky. Vedoucí kroužku byla také Hana, ale k psaní posudků ji nikdo nevyzval. Po čase zjistila, že se toho zhostila jiná spolužačka, jejíž rodiče pracovali na ministerstvu vnitra. „Napsala na mě opravdu strašné hodnocení. Byl to doslova antisemitský pamflet, kde stálo, že mám nesprávné názory na československou zahraniční politiku,“ říká Hana Nová. Ročníková vedoucí, profesorka Kalenská, posudek odmítla převzít a nechala ho dívku přepracovat. Druhá verze byla ale snad ještě horší: vylíčila Hanu jako nepřítele socialismu. 

Od soudu, kam si podala žádost, tak Haně Nové vůbec neodpověděli. S pomocí otcových přátel se dostala na městskou prokuraturu. Protože nechtěla pracovat v oboru trestního práva, dělala takzvaný občansko-soudní a všeobecný dozor. I tak byla ale prokuratura velmi politicky exponovaným místem, po určitou dobu zde Hana byla jako jediná nečlenka KSČ. 

Několikrát čelila nátlaku, aby vstoupila do strany. Členství v KSČ by jí otevřelo dveře k justiční kariéře, Hana Nová ho ale odmítala. Argumentovala tím, že nemá čas, protože má malé děti a musí se starat o nemocné rodiče. Pokaždé, když jeden z jejích rodičů zemřel (maminka v roce 1980 a otec v roce 1985), se nátlak na vstup do KSČ stupňoval: „Řekli mi: ,No vidíte, teď už oba vaši rodiče umřeli, tak můžete do strany vstoupit.‘ To mi přišlo jako taková morální bída, že na to nikdy nezapomenu.“ 

Proměny dětských domovů v Československu

V roce 1986 Hana Nová odešla z městské prokuratury a dostala nabídku pracovat na městské prokuratuře pro děti a mládež. Práce týkající se právního postavení dětí ji velmi lákala, ale opět zazněla podmínka členství v KSČ. Když ji odmítla, přijali ji alespoň jako stážistku. „Byla jsem na tom finančně hodně bita, ale byla to krásná práce. Dozorovali jsme dětské domovy, vstupovala jsem do opatrovnických řízení,“ popisuje Hana Nová. 

Někdy bylo jejím úkolem rozhodovat o opatrovnické péči o děti vězněných disidentů, například v případě dcery Hany Marvanové. „Cítila jsem takový tlak, abych ji umístila do dětského domova. Ale já jsem ji svěřila její babičce.“ 

Rodinné právo v Československu bylo podle Hany Nové už za první republiky velmi moderní a do jisté míry tento trend pokračoval i po roce 1948. Zákon o rodině z roku 1949 například u nás jako v jedné z prvních zemí Evropy zrovnoprávnil postavení nemanželských dětí, otcům a matkám dal stejná práva i povinnosti. „Samozřejmě se kladl velký důraz na ústavní péči v dětských domovech. Ale bylo to jen pár let po válce, Evropa byla plná sirotků, o které se neměl kdo starat. Takže tato oblast byla důležitá.“  

Z titulu své funkce navštívila Hana Nová mnoho dětských domovů. Za socialismu šlo často o velkokapacitní ústavy v zestátněných zámcích. Tato oblast podle ní po roce 1989 udělala velký krok vpřed: současná zařízení jsou menší a mají rodinnou atmosféru. „Tam už skoro nevnímám rozdíl mezi velkou pěstounskou rodinou a malým dětským domovem.“ 

Změnila se také atmosféra v dětských domovech. Hana Nová vzpomíná na návštěvu v diagnostickém ústavu na začátku devadesátých let, kde ještě dodržovali přísný polovojenský režim: „Ředitelka se chtěla pochlubit, a tak otevírala skříně, kde měly děti vzorně složené oblečení do komínků. Pomyslela jsem si: ,Chudáci děti tráví čas tím, že si skládají prádlo a svetříky do těchhle přesných krychlí.‘ Vzpomněla jsem si, jaký nepořádek mají moje vlastní děti. Nepřišlo mi to adekvátní…“ 

Hana Nová zmiňuje, že není příznivkyní definitivního zrušení kojeneckých ústavů, které poslanci schválili v roce 2021. „Kojenecké ústavy měly velký význam pro edukaci maminek. Nebylo to zdaleka tak, že by tam ležela opuštěná miminka, kterých si nikdo nevšímá.“ 

Ve službách rodinného práva

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 přivítala Hana Nová s nadšením. Litovala jen toho, že se ho nedožili její rodiče.

Otevřela se jí cesta k tomu, aby se uplatnila v soudnictví, po němž vždy toužila. Prvního prosince 1989 byla konečně jmenována kmenovou pracovnicí městské prokuratury: „Najednou jsem se jim jako nečlenka strany hodila.“ To už ale věděla, že ji na prokuratuře nic neudrží. V lednu 1990 podala výpověď a vzápětí nastoupila k soudu. 

Při práci soudkyně uplatnila své zkušenosti z prokuratury: „Procházela jsem desítky jednacích síní a viděla jsem při práci desítky soudců, od kterých jsem se učila, nebo naopak jsem pozorovala, jak bych to dělat nechtěla.“ Nastoupila jako soudkyně Okresního soudu v Praze 8, kde působila až do roku 2019. 

V průběhu devadesátých let ji oslovil Milan Holub, významný právník specializující se na rodinné právo, a přizval ji do expertní komise připravující velkou novelu zákona o rodině. „Pracovala jsem s nimi asi čtyři roky, byla to pro mě velká škola,“ konstatuje Hana Nová. Novela zákona, na níž se podílela, vstoupila v platnost v roce 1998. 

Příležitostí, kterou naopak odmítla, byla kandidatura na soudkyni Ústavního soudu. „Chtěla jsem dál soudit rodinné právo, psát, učit a dělat legislativu,“ konstatuje pamětnice. 

Hana Nová je aktivní dodnes, pracuje jako asistentka soudců v rodinném právním oddělení v Praze 4, učí na právnické fakultě a je v kontaktu s Justiční akademií, která zajišťuje vzdělávání soudcům a státním zástupcům. 

Jako člověk i jako právnička byla velmi zasažena vypuknutím války na Ukrajině roku 2022: „Genocida je strašlivá věc, ať se odehrává v kterémkoli koutě světa. A že Rusové na Ukrajině páchají genocidu, i když má jinou podobu než plynové komory, o tom není pochyb.“

Sama proto přišla s iniciativou, aby Česká republika poskytla právní záštitu nezletilým dětem bez zákonných zástupců, které k nám přicházejí jako uprchlíci. „I těmto dětem by se měla poskytnout stejná ochrana jako českým dětem, které se ocitnou v situaci bez rodičů. Nemají nikoho, kdo by za ně podepsal přihlášku do školy, kdo by za ně uplatnil nějaký nárok, kdo by je chránil.“ Tuto roli by podle ní mohl hrát OSPOD nebo neziskové organizace zaměřující se na tuto oblast. Její iniciativa se však podle jejích slov zatím nesetkala mezi soudci s velkou odezvou. „Opatrovničtí soudci jsou přetížení a obávají se, že by jim přibyla velká agenda. Část z nich je prostě konzervativní. Ale právní ochrana není jen to, že dětem zařídíme ubytování, jídlo a oblečení. Potřebují stejnou právní ochranu jako české děti. Ty ukrajinské dosud žijí v určitém právním vakuu.“