Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr., CSc. Helena Nosková (* 1949)

• narozena 4. listopadu 1949 v Praze do česko-slovenské rodiny

• tatínek Ondrej Berta byl právník a pocházel z Ťahanovců u Košic

• otec odmítl pracovat jako prokurátor a podílet se na politických procesech, rodina se musela vystěhovat

• odešli do severního slovenského pohraničí a často se kvůli otcově práci stěhovali

• v roce 1967 zahájila studia na UK v Praze, obor dějepis – ruština, měla být specialistkou na ruské dějiny 20. století

• po okupaci 1968 obor zavřeli, protože o pravdivé dějiny nebyl zájem

• přestoupila na slovanskou etnografii

• v 70. letech nastoupila do Ústavu pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd

• zkoumala poválečné osidlování českého pohraničí rumunskými Slováky a volyňskými Čechy

• zažila pronásledování StB při výzkumné práci v terénu, kdy bez povolení navštívila volyňské Čechy

• zabývá se problematikou národnostních menšin žijících v ČR, zejména slovenské menšiny

• v roce 1972 se provdala za českého psychologa a filozofa Jiřího Noska

Helena Nosková, rozená Bertová, se narodila 4. listopadu 1949 v Praze do slovensko-české rodiny. Tatínek Ondrej Berta pocházel z Ťahanovců u Košic, maminka Věra, rozená Kosová, byla z Prahy.

Práci prokurátora táta odmítl

Pamětnice se narodila do složité doby. Tatínek právě dokončoval studia na Právnické fakultě UK, a když mu po promocích v roce 1950 nabídli místo prokurátora, rezolutně odmítl. „Československé právo a justice se po roce 1948 zásadně změnily a můj otec to profesně odnesl. Základem trestního práva se stalo podle A. J. Vyšinského tzv. doznání. Nebylo třeba trestný čin dokazovat, stačilo, když se obviněný dozná. Proto tatínek odmítl pozici veřejného žalobce. Nechtěl vůbec dělat trestní právo a nikdy ho ani nedělal. Věnoval se pouze civilnímu právu, jako byly rozvody, majetkové spory či právo mladistvých,“ říká Helena Nosková.

Demokratické právní principy otec nezapomněl a my se stěhovali

Změny právního systému probíhaly v období tzv. právnické dvouletky v letech 1948–1950. Po vzoru Sovětského svazu se přepracovávaly všechny zákoníky tak, aby splňovaly požadavky socialistického práva, jehož základní ideou bylo sloužit politickým účelům. Tehdejší absolventi práv tedy museli zapomenout na demokratické principy právního řádu, který byl praktikován před válkou a v poválečných letech do roku 1948 a jenž se dosud vyučoval na právnických školách. Čerství absolventi z roku 1948–1950 museli složit zkoušky z „dvouletky“, teprve pak získali diplom. Mezi ně patřil právě Ondej Berta.

Otec byl podezřelý živel

Jakmile odmítl post prokurátora, dostal umístěnku na Slovensko a rodina se musela stěhovat. „Stěhovali jsme se často a v rámci pohraničních oblastí, což bylo fakticky za trest, protože tatínek se stal jakýmsi podezřelým živlem. Nechtěl se totiž účastnit politických procesů, navíc byl Slovák s dokončenou českou právnickou fakultou, kterých bylo na Slovensku málo, a měl také zkoušky z právnické dvouletky. Byl tedy pro justici na Slovensku vzácný.“

Rodina se na Slovensku přesouvala v rámci severního pohraničí, žili v Námestovu, poté v Trvrdošíně, kde tatínek působil jako advokát, následovala Bytča, Rajecké Teplice či Púchov, kde Ondrej Berta na nějaký čas zakotvil jako advokát a také čekatel na soudce. „Byla to sice přírodou krásná, ale jinak neatraktivní místa u polské hranice, která nebyla ještě ani stanovena. Nejčastěji se tam řešily spory týkající se pašeráctví koní a to táta řešil. Nejkurióznější případ ale měl později v Žilině, kdy se koupený dýchavičný kůň dostal až před nejvyšší soud,“ vzpomíná Helena Nosková.

Přes otcovy zlé zkušenosti jsem chtěla jít na práva

Když tatínek pamětnice odešel od soudu v Púchově, protože se nechtěl účastnit vykonstruovaných politických procesů, nastoupil jako právník do Severoslovenských cihelen v Žilině, kde Helena Nosková prožila středoškolská léta a odmaturovala na střední všeobecně vzdělávací škole. Protože Ondrej Berta měl pražskou právnickou fakultu, přál si, aby jeho dcera také studovala v Praze, ovšem nikoli právnickou, nýbrž filozofickou fakultu. „Já jsem přitom chtěla studovat taky práva, ale táta nechtěl, aby se jeho jediná dcera hrabala celý život ve špíně.“

Špína komunistického práva ji burcovala

Špínu socialistického právního systému pamětnice poznávala z první ruky a má na ni několik temných vzpomínek. „Nejvíce mě zasáhl proces se sociologem Alexanderem Hirnerem. Obě jeho děti se mnou chodily do školy, jeho žena byla klavíristka, profesorka na žilinské konzervatoři, byli to naši rodinní přátelé. Soudili ho za práci na Sociologické encyklopedii Slovenska, protože nebyla dost socialistická a prosovětská. Ovšem byla pravdivá. Rodina jeho zatčení a věznění odnesla velkými existenčními problémy, protože mimo jiné paní Hirnerová přišla o práci.“

Alexandera Hirnera ve vykonstruovaném procesu odsoudili za vědeckou práci v roce 1958 a trest si odpykával také v jáchymovských uranových dolech. Propustili ho po osmi letech a poté jej plně rehabilitovali.

Nevzdělané rychlokvašky ničily lidem životy

Helena Nosková vzpomíná také na proces s pěti žilinskými lékaři, kteří si vyprávěli politické vtipy a někdo je udal. „Poté se scházeli všichni u nás v obýváku a tatínek se jim jako přítel snažil dát nějaké právnické rady.“ Z domova tedy dobře věděla, jak složitá byla situace v justici. „Působili v ní ‚právníci‘ z tzv. školy práce. Byly to nevzdělané rychlokvašky, které neměly pět let studií a neznaly ani římské právo. Tito například odsoudili právě Alexandera Hirnera a to se vzdělaným právníkům s titulem JUDr., jako byl můj otec, samozřejmě nelíbilo.“

Pamětnice přesto ve svých osmnácti letech, ovlivněna dílem ruské spisovatelky Alexandry Bruštejnové, věřila, že by dokázala obhajovat nespravedlivě stíhané. Tatínek jí to však rozmluvil.

Žilina byla hodně česká

Jí osobně totalitní režim do života výrazněji nezasáhl. Vzpomíná, že v Žilině, kde v letech 1963–1967 studovala střední školu, panovala jiná atmosféra než ve většině slovenských měst. „Žilina byla hodně pročeská, podobná Praze. Žila tam také silná skupina ruských, tzv. bílých emigrantů z dvacátých let, mezi nimiž jsme měli přátele, byla tam i vzdělaná židovská menšina, zkrátka kdo chtěl, našel si tam solidní intelektuální a kulturní zázemí.“

Zájem o pravdivou historii byl jen v obrodných letech 1967–1968

Na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze se dostala v roce 1967. Studovala dějepis, k němuž bylo třeba vybrat si druhý obor. Jako nejvhodnější se jí jevila ruština, kterou velmi dobře ovládala právě díky ruským, tzv. bílým emigrantům, kteří přišli na Slovensko už ve dvacátých letech. Obor dějepis – ruština studovalo pouze pět lidí, ale po roce 1968 jej fakulta zrušila.

„Studenti oboru dějepis – ruština neměli být vychováváni jako kantoři, ale jako specialisté na překlad ruských historických dokumentů. V roce 1967 už byla doba uvolněná a počítalo se s tím, že se k nějakým archivním ruským pramenům dostaneme.“ Helena Nosková se těšila, že se dostane k materiálům, které odkryjí pravdu o dvacátém století v Rusku, Velké říjnové revoluci a tak dále. „Po okupaci 1968 se ale s otevřením ruských archivů přestalo počítat a obor se pro jistotu zrušil. O pravdivé dějiny přestal být zájem.“

Pamětnice tedy přestoupila na obor dějepis – etnografie s důrazem na slovanskou, zejména slovenskou etnografii. Absolvovala v roce 1972.

V československém pohraničí jsem našla třicet tisíc rumunských Slováků

Příležitost dostala v Ústavu pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd, kde ji přijali na výzkum českého pohraničí.

V následujících letech zde dohledala na třicet tisíc Slováků pocházejících z Rumunska, ze Sedmihradského Rudohoří. Hodně jí pomohla znalost jazyka, protože když Slováci slyšeli její slovenštinu, byli vstřícnější. Rudohorci mluvili slovenštinou s dialektem z 19. století, jak si ji po generace uchovali v paměti. Rozpoznání dialektů jí usnadnilo zjistit, že jejich předci do Rumunska přišli například z Kysuce, Oravy nebo Gemera. „Do doby našeho výzkumu se nevědělo, kde v Čechách tito Slováci žijí, protože archivní materiály byly uloženy v Archivu ÚV KSČ, kde byl také archiv s fondy osidlovací komise ÚV KSČ, která řídila osidlování, a byly nepřístupné. Mohly do nich jen speciálně prověřené osoby,“ říká Helena Nosková.

Češi je považovali za Rumuny či Cikány

„V roce 1945 přicházeli do Čech nejdříve načerno a poté organizovaně, po dohodě s rumunskou vládou. Měli velmi nízký sociální status. Přicházeli často otrhaní a neuměli slovensky číst ani psát. Neznali hodiny. Uměli trochu maďarsky a rumunsky, ale byli bráni jako negramotní. Češi je považovali za Rumuny nebo Cikány a obávali se soužití s nimi. Ani Slováci, kteří přicházeli z východního Slovenska, se k nim nepřiznávali, protože se za ně styděli.“

Z rumunských Slováků by si mohli vzít dnešní migranti příklad

Helena Nosková vzpomíná, že profesor Jiří Polišenský, DrSc., měl z jejich nalezení velkou radost, protože se ukázalo, že české pohraničí bylo osídleno nejen Slováky ze Slovenska, kteří migrovali, přicházeli a vraceli se, ale také Slováky ze Sedmihradského Rudohoří, kteří se tam usadili natrvalo a navíc s sebou přinesli svou lidovou, materiální i duchovní kulturu. „Pamatovali si staré slovenské písně, měli kroje, drželi zvyky. Jejich kultura byla zakonzervovaná a v podstatě dvě stě let stará, ale ostatním neviditelná, protože ji tajili, a to i před mnohými výzkumníky. Věděli, že už nikam jinam nepůjdou, a velmi jim záleželo na tom, aby se jejich děti naučily dobře česky, získaly vzdělání a sociálně do společnosti zapadly. A to se jim povedlo. Dnešní imigranti by si z nich mohli vzít příklad.“

Poválečný handl s lidmi

Helena Nosková je díky studiu historických pramenů přesvědčena, že poválečné reemigrace zahraničních krajanů využívaly strany Národní fronty k soupeření o politický vliv. Národní socialisté, lidovci a sociální demokraté měli zájem především na přesídlení majetnějších volyňských Čechů, jugoslávských Čechů a Slováků do Československa, protože se domnívali, že v pohraničí nahradí střední třídu, která zanikla odsunem Němců. Komunisté zase prosazovali návrat chudších a zaostalejších rumunských Slováků, kteří byli ovlivnitelní komunistickou ideologií. Výměna obyvatelstva v rámci Evropy byla součástí hospodářských i politických strategií.

Komunisté se volyňských Čechů báli

„Komunisté neměli zájem o volyňské Čechy, a zvláště ne o ty, kteří přicházeli ze sovětské části. Správně předpokládali, že nebudou chtít kolektivizaci zemědělství, protože tu už zažili v Sovětském svazu, s nímž měli obecně špatné zkušenosti. Volyňští Češi se po válce chtěli vrátit do demokratického Československa, ale s demokratickým zřízením komunisté do budoucna nepočítali,“ říká Helena Nosková. Komunisté se nemýlili a po nějaké době reemigraci volyňských Čechů zastavili. Velká část, zhruba třiatřicet tisíc volyňských Čechů, už zde ale byla. „Komunisté je systematicky, bezostyšně okrádali o veškeré úspory už na hranicích a pak se ještě snažili aspoň část volyňských Čechů, kteří už tady rok či dva žili, vrátit do Sovětského svazu. To se jim ale naštěstí nepovedlo, protože by je de facto poslali rovnou do sovětských gulagů.“

Volyňští Češi pod dohledem StB

Mnozí volyňští Češi stihli emigrovat, než se na přelomu čtyřicátých a padesátých let uzavřela hranice. Například téměř všichni, kteří v roce 1948 zabydleli obec Žebráky po odsunutých Němcích, emigrovali do Rakouska. Helena Nosková říká, že volyňští Češi žili v totalitním Československu pod dohledem StB i z toho důvodu, že by mohli otevřeně mluvit o temné stránce socialismu, jak ho zažili v Sovětském svazu. Na druhou stranu se na ně často neprávem svalovaly různé nepříjemnosti, delikty a provokace.

Estébáci mě večer vysadili na silnici uprostřed lesů a odjeli

Helena Nosková na vlastní kůži takový dohled ze strany StB zažila, a to přímo v terénu při výzkumu v osmdesátých letech. „Jako výzkumníci jsme vždy museli mít povolení z katedry etnografie. Já měla potvrzení o výzkumu Slováků. Volyňské Čechy jsem navštěvovat nesměla, protože jsem nebyla prověřená a důvěryhodná pro tento stupeň. Navštěvovala jsem na Tachovsku rumunské Slováky dům od domu a dozvěděla jsem se od nich, že tam poblíž žijí i volyňští Češi. Vypravila jsem se za nimi, protože jejich reemigrace mě taky zajímala. Cestou jsem si všimla, že za mnou jede nějaké auto, nikdo z něj ale nevystoupil a vůz pokračoval dál.“

Obyvatelé domu pamětnici přivítali a vyprávěli jí o svém poválečném návratu do Čech, když po nějaké chvíli ji paní domu upozornila, že venku stojí auto a u okna postávají nějací dva pánové... Rychle se dohodli, že změní téma na něco neutrálnějšího a budou se bavit o ruských zvycích, konkrétně o svatbách. „Asi po půl hodině ti pánové vstoupili do světnice a ptali se, co tam dělám. Řekla jsem, že jsem etnografka a dělám výzkum. Chtěli vidět papír, který jsem jim ukázala, načež začali řešit, že tohle nejsou Slováci, ale volyňští Češi...“

Pamětnice se snažila vysvětlit, že to zjistila až po vstupu do domu, a když už přišla, zajímalo ji téma ruských svatebních zvyků. „Posadili se ke stolu a vyzvali nás, ať pokračujeme. Chvíli nás poslouchali a asi po deseti minutách mi řekli, že to by mi mohlo stačit a že mě vezmou svým autem do Tachova. Nastoupila jsem. Cestou jim vysílačkou přišlo hlášení, že musejí na nějakou akci, a tak mě vysadili někde v lesích na silnici, že si prý něco stopnu... Už se stmívalo a nebylo to nic příjemného, ale dojela jsem v pořádku... Zkrátka, dali mi jasně najevo, že není žádoucí, aby s volyňskými Čechy přicházeli do styku nepovolaní lidé, jako jsem já.“

Rozdílnost Čechů a Slováků

Pamětnice se provdala v roce 1972 za Jiřího Noska, který se věnoval psychologii a filozofii a později působil ve Filozofickém ústavu Akademie věd. „Vzala jsem si Čecha, protože Slováci jsou na mě příliš emocionální, přitahuje mě spíš racionalita a té mají Češi, stejně jako Němci, více,“ směje se Helena Nosková, která sama má česko-slovenskou krev a odmalička mluvila česky i slovensky. Přesto, když v roce 1967 přišla na studia do Prahy, pocítila rozdílnost obou národností poměrně silně.

„Přestože jsem se narodila v Praze, navštěvovala jsem babičku v Praze a také jsem u ní střídavě bydlela, my Slováci jsme tehdy neměli moc rádi Pražáky. Měla jsem ale velmi dobré kamarádky ze Šumavy a z pohraničí. Ti Pražáci pro nás ale byli trochu hlavolam, protože se nám zdáli vychytralejší, ve všem uměli chodit, zatímco my jsme byli taková jelítka. Někteří kantoři se nás ujímali, například pan profesor Huňáček nás spolu s Rusíny a Ukrajinci vodil po Praze a všechno nám ukazoval,“ vzpomíná na nové začátky v Praze Helena Nosková.

Slováci jsou větší džentlmeni

Vypozorovala také, že Slováci prožívají kamarádství kontaktněji. „Například můžete vidět, že dva Slováci-kamarádi se jdou večer bavit a vedou se okolo ramen. V tom by Češi už mohli vidět homosexuální podtext. Slovenky-kamarádky se objímají a hubičkují a vše si hned říkají, ale na tohle jsem já zrovna nikdy moc nebyla, v tom mi Češi byli bližší. Slováci vnímají svět obrazněji, což je znát i na slovenské literatuře a v životě se to projevuje tím, že spíš než aby problém řešili, mají tendenci se nad ním dojímat. I proto jsem si asi vybrala českého partnera. Na druhou stranu Slováci-muži, ač jsou emocionálnější a takoví uplakanější než Češi, jsou zase větší džentlmeni. Nestane se, že by vás nechali zaplatit lístek do kina. Já jsem ale chtěla být emancipovaná, a tak jsem měla raději volnost i s tím, že si za sebe platím někdy sama.“

Slovenská menšina v České republice je velmi mladá

Jak píše Helena Nosková ve své publikaci, národnostní situace Slováků v českých zemích byla vždy jiná, než tomu bylo u ostatních menšin. Češi Slováky nevnímali jako cizince ani jako sousední národ, ale v historickém kontextu je považovali spíše za součást vlastního národa. Většina Slováků se však považovala za členy samostatného národa, ale bez vlastního státu. Teprve federální uspořádání Československa po roce 1968 jim přineslo možnost vytvořit slovenskou menšinu v Čechách. Oficiálně se tak ale nestalo, neboť komunistická moc to neumožnila.

Co znamená být menšinou

„Slováci jsou mladá menšina, která fakticky vznikla až roku 1993, po rozdělení Československa, takže menšinovým životem prakticky ani žít neumí. Být menšinou neznamená nutně mluvit svým původním jazykem. Mnohem více je to ochota deklarovat svou příslušnost ke své kultuře a zemi. Říká se, že čím je člověk starší, tím více se vrací tam, kde hrával kuličky, a o tom to je. O té touze se ke své kultuře navracet, oživovat ji, nejlépe vlastní tvorbou, a spoluprožívat ji s ostatními. To je menšinový život v cizí zemi,“ vysvětluje Helena Nosková, která se ostře vymezuje proti aktivitám a tendencím některých Slováků žijících v České republice, jež zde pozoruje od devadesátých let.

Profesionální Slováci v Čechách

„Řeknu vám vtip: Potkají se dva slovenští kamarádi v Praze a zdraví se: ‚Hej, co tady v Praze děláš?‘ – ‚Já Slováka, a ty?‘“ uvádí nepříjemné téma Helena Nosková, která si nehodlá brát servítky.

„Žijí tady Slováci, kteří mají nějaké běžné zaměstnání. A pak jsou tu Slováci, kteří se živí tím, že jsou Slováci. Já jim říkám profesionální Slováci. Neříkám, že jsou jimi všichni, ale rekrutují se například ze spolků, jako je například Slovensko-český klub, Slovensko–český literární klub, Slovenské fórum, Obec Slováků v ČR... Abych někomu neukřivdila, Obec Slováků má ale i naprosto bezvadné regionální obce, například v Hradci Králové, Brně, Praze či Teplicích,“ říká Helena Nosková, která prostředí velice dobře zná, protože v něm sama působí a o problematice slovenské menšiny v českých zemích publikovala několik zásadních textů. Říká, že tzv. profesionální Slováci uměle vytvářejí problémy, na jejichž řešení žádají dotace.

„Založili Slovenský dům, do kterého většinou nikdo nechodí, a zjednodušeně řečeno, pokud chodí, tak hlavně když se tam zadarmo nalévá alkohol. Problém je, že zneužívají dotace na své platy a vykazují akce a činnosti, o které sami Slováci nemají zájem. Dokonce jsem i zažila, že vykazují a vydávají za své akce, které nedělali oni, ale někdo jiný.“

Slovenská menšina si v ČR nemá na co stěžovat

Helena Nosková tvrdí, že slovenská menšina si nemá na co stěžovat. Slovenští studenti, podnikatelé i zaměstnanci mají stejná práva jako čeští a to ostatní – menšinové – je na nich. Pamětnice uvádí příklad, že o menšinový život nemají Slováci valný zájem a nabídka v některých směrech převyšuje poptávku. „Například mě pozvali do Liberce, abych udělala přednášku o slovenských zvycích, nebo jsem odprezentovala slovenskou knížku, která vyšla v českém překladu, a tak dále. Kdo na tyto akce zpravidla nechodí, jsou Slováci, anebo velmi málo. Často přijdou zase jen ti, kteří se tím, že jsou Slováci, živí. Nejvíce Slováků navštěvuje akce, kde se soutěží o nejlepší vánoční bramborový salát a je tam pohoštění i formou pití. Výlet parníkem k výročí SNP, kde jsme nemohli dostat o půlnoci ‚rozveselené‘ Slováky z lodě, měl také velký úspěch,“ říká s kousavou ironií pamětnice a dodává: „Ale to není o slovenskosti a o kultuře. To je o konzumaci a na to není potřeba čerpat dotace.“

Nejsou spolky jako spolky

Na druhou stranu chválí a podporuje spolky, kde se sdružují lidé, kteří sami něco dělají z vlastního zájmu. „Je tu úspěšné slovenské loutkové a maňáskové divadlo Bona Fide, mnoho operních pěvců, interpretů v hudebních tělesech... jako je například Lívia Ághová, Simona Šaturová, Štefan Margita...“

Sama Helena Nosková je šéfredaktorkou Slovenských listů, na které Dokumentační a muzejní středisko Slováků v ČR dostává dotace. Redakce prý nedostává plat a honorují se pouze přispěvatelé a korektor a samozřejmě se platí výroba. „Děláme to proto, že nás to baví, a vedle toho nás živí jiná práce. Prezentujeme Slovensko. Pak je tu ale například spolek, který také vydává časopis, ovšem neprezentuje Slovensko, ale hlavně sebe sama, to znamená, kde jako spolek byli, co dělali a podobně, a ještě za to pobírají redaktorské platy z dotací. Stejně tak se mi nelíbí tendence Slovenského fóra zřizovat za státní peníze slovenskou mateřskou školu či výuku ve slovenštině a podobně. Už se projevilo dostatečně, že Slováci žijící v Čechách něco takového nepotřebují a nemají o to zájem.“

Kam se poděli všichni ti estébáci a politruci?

Helena Nosková říká, že někteří tzv. profesionální Slováci se zřejmě rekrutují z řad těch, kteří přišli do české části republiky kolem roku 1968 v rámci federalizace státu a byli dosazeni do různých politických struktur, jako byl ÚV KSČ, na různá federální ministerstva, kde bylo třeba slovenské zastoupení, například ministerstvo vnitra, ministerstvo obrany, dále působili jako důstojníci, politruci nebo například učili na Vysoké škole SNB, na fakultě StB apod. Po listopadu 1989 byla řada těchto míst zrušena a museli si hledat jiné uplatnění.

„Nemohli se z různých důvodů vrátit na Slovensko a zůstali v Čechách. Vladimír Mečiar z nich udělal tzv. pátou kolonu. Už zkraje devadesátých let si vypracovali plán na tzv. záchranu všudypřítomné menšiny v Čechách, protože podle nich Slovensko ztratilo milion lidí, kteří zde vytvářeli hodnoty, a nikdo jim za to nic nedal. Vytvořili tedy Obec Slováků v ČR. Smutné je, když manipulují i své kolegy, kteří netuší, s kým mají tu čest,“ říká Helena Nosková, která velice citlivě rozlišuje ty, kteří se mohli v minulosti stát oběťmi vydírání StB a proti své vůli se dostat do kontaktu s ní, třeba z obav o rodinu či existenci, a mezi těmi, kteří důstojníky StB sami byli a z těchto lidí své oběti vytvářeli. Nezdá se jí v pořádku, že by měli mít nadále ve společnosti vliv a žít ze státních dotací.

„Myslím, že tito lidé by neměli působit ve veřejných funkcích a přiživovat se ze státních dotací. Ale zdá se mi, že spoléhají na to, že my staří, kdo si ještě něco pamatujeme, dostaneme alzheimra, a mladá generace se už nikdy nedozví, co v minulosti dělali.“

Když zloděj křičí: Chyťte zloděje

Popisuje absurdní situaci, kdy se v rámci své práce pro slovenskou menšinu osobně setkala s mužem původem ze Slovenska, o němž se později dozvěděla z archivů, že je to bývalý důstojník StB. „Teď je tzv. profesionální Slovák pracující v čele jednoho spolku pro slovenskou menšinu. Měl tu nehoráznou drzost ucházet se a získat vysokou veřejnou funkci v rámci organizace života všech národnostních menšin a ještě ukázat opovržlivě na člověka, který byl StB pronásledován, ačkoli on sám byl dříve důstojníkem StB. Po revoluci napsal několik publikací, mimo jiné i o práci StB, ale nikde na internetu nedohledáte nic o jeho skutečné minulosti. Pouze ve fyzických archivech.“

---

PhDr. Helena Nosková, CSc., působí jako vědecká pracovnice na Akademii věd ČR v Ústavu pro soudobé dějiny, je autorkou publikací, například O původu Slováků v Čechách, Minulost a současnost Slováků v českých zemích, Návrat volyňských Čechů: Naděje a skutečnost let 1945–1954 a dalších. Dále je například členkou redakční rady časopisu Listy Slovákov a Čechov, ktorí chcú o sebe vedieť, předsedkyní Klubu slovenské kultury v ČR, předsedkyní Dokumentačního a muzejního střediska v ČR a působí v dalších odborných organizacích a radách.