Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Nosiadek (* 1923)

• narozen 27. května 1923 v Píšti na Hlučínsku

• v roce 1941 byl poslán s RAD do Norska kopat kryty pro německá děla

• dne 21. května 1942 ve Frankfurtu nad Mohanem narukoval k 2. rotě Inf.Ers.Btl. 84

• byl poslán na frontu do Sovětského svazu, kde strávil 18 měsíců

• třikrát byl těžce raněn

• v roce 1944 absolvoval poddůstojnickou školu v Lamsdorfu, kde poté zůstal jako instruktor

• zúčastnil se obranných bojů o město Breslau

• po válce byl málem popraven revolučními gardami v Žamberku

• v Žamberku byl svědkem zvěrstvech páchaných na místních Němkách

• v Píšti se stal předsedou sociální demokracie

• v roce 1950 byl tajně odvezen do VTNP, strávil tam 4 roky

• v roce 1961 zakládal s přáteli tzv. stranu středu

• v roce 1962 byl odsouzen na 1 rok vězení, který strávil v Heřmanicích

• v současnosti žije v Píšti

Josef Nosiadek se narodil 27. května 1923 v Píšti na Hlučínsku. Během svého života byl několikrát velmi blízko smrti a prošel si tvrdými životními zkušenostmi. Jako voják wehrmachtu bojoval na východní frontě, kde byl dvakrát těžce raněn. Těsně po válce byl v Žamberku revolučními gardami veden k popravě a jen díky vlastní odvaze a štěstí se zachránil. V době komunistické diktatury byl nejprve čtyři roky jako nespolehlivý ve vojenském táboře nucených prací (VTNP) a v šedesátých letech ho za jeho otevřenost komunistická justice poslala na jeden rok do vězení. 

Už otec Josefa Nosiadka Demetrius měl bojovat za Prusko v první světové válce. Bytostně ale nesnášel násilí, a proto se raději rozhodl pro dezerci. Svou uniformu zakopal do hnoje a utekl nejprve do Holandska a později do Francie, kde byl i krátce vězněn. Po válce se v Píšti seznámil s Albertínou Lašákovou a v obci už zůstal. Píšť leží na území Hlučínska, které od roku 1742 po rakousko-pruském válečném konfliktu patřilo více než jedno a půl století pod Prusko. Zatímco většina Hlučínska byla na základě Versaillské mírové smlouvy v roce 1920 připojena k Československu, obec Píšť si musela počkat až do března roku 1923. A to i přesto, že už v roce 1905 při sčítání lidu uvedlo 94 procent jejích obyvatel jako mateřskou řeč moravštinu. O jejím začlenění rozhodovala mezinárodní komise. Po obci ji doprovázel otec Josefa Nosiadka. Příslušnost k Československu dokazoval českými nápisy na hrobech a na soše Jana Nepomuckého u místní kaple. Byly to přesvědčivé důkazy o českém původu obyvatel. Otec Josefovi celou událost často vypravoval a on si ji dnes takto pamatuje: „Tady máme kapli svatého Jana, a kdyby ten svatý Jan tady nestál, tak jsme dnes Poláci, protože by nás k té republice nedali. Hať a Píšť. Ten svatý Jan, ta socha, je postavená někdy kolem roku 1760. Tak nějak je to vytesané. A bylo tam napsáno: Ze samé štědrosti chudých lidí byla postavena socha sv. Jana Nepomuckého v tom a tom roce. Takže přišla komise, Angličan, Francouz, Němec, Čech a Ital. Bylo jich pět, těch důstojníků. Teď jak šli, tak poukázali na ten pomník, že je napsaný švabachem, ale česky. Dále na hřbitově, že je valná část těch náhrobků napsaná česky. Takže česky tam byli Svoboda a různí známí hodnostáři. Samozřejmě jak přišel Hitler, tak ti naši ušáci… tatínek každého pojmenoval. A ti, a teď poslouchejte dobře, jak přišel ten Němec, tak šli a pojmenovávali ty ulice. Hlavní cesta byla Adolf Hitler Strasse a všelijak takhle pojmenovali ty ulice. No a teď jak přišli, tak ti pánové z té Ratiboře, to byl okres Ratiboř, říkali, že ta ulička by se klidně mohla jmenovat ulice Svatého Jana. A ten ušák jeden, ten starosta, šéf té partaje, ten říkal, ne, že ten svatý Jan je prozradil. A tak ten nápis samozřejmě nechali vykřesat.“

  Po mnichovské dohodě

Josef Nosiadek vzpomíná, že československé úřady se před mnichovskou dohodou nechovaly k minoritě Moravců zrovna ideálně. Jako Hlučíňákům jim bylo často odpíráno zaměstnání, a tak většina práceschopných mužů odjížděla pracovat do Německa. „Tady byla bída, velká bída.“ I přesto rodinu Nosiadků zdaleka neovládlo nadšení ze záboru pohraničí v říjnu 1938 a připojení Píště k třetí říši. Pro mladého Josefa tím začalo velmi kruté období. Hlučínsko totiž bylo na rozdíl od ostatních zabraných území připojeno přímo k Německu. Automaticky tak byli místní muži povoláni do wehrmachtu. Mladý Josef musel nejprve do RAD, což byla polovojenská pracovní organizace pro mládež. Jednalo se o předstupeň narukování do wehrmachtu. S RAD byl poslán na měsíc do nově obsazeného Norska, kde kopal ukryty pro německé kanony. „To byl lágr, ale místo flint jsme měli lopaty.“

  Na východní frontě

V květnu 1942 Josef Nosiadek ve Frankfurtu nad Mohanem narukoval k 2. rotě Inf.Ers.Btl. 84 a byl poslán na výcvik do města Metz. Tam zažil každodenní vojenský dril a ponižování. Neuměl totiž ještě mluvit německy a ostatní vojáci mu tuto jeho nevýhodu rázně připomínali. „Byl jsem jako hluchoněmý. Neuměl jsem německy skoro nic. Dvakrát jsem dostal deku… To bylo strašný.“

Po absolvování výcviku byl jako pěšák poslán na východní frontu. V bojích na Ukrajině a v Rusku strávil dlouhých 18 měsíců. Nejhorší vzpomínky nemá na hlad, nemoci nebo nesnesitelný mráz, ale na smrt svých kamarádů, která byla každodenní realitou. „Neexistuje větší kamarádství než mezi vojáky, kteří jsou přímo na frontě. Protože teď s ním pijete kafe nebo jíte a za deset minut je najednou po něm. Už nežije… Pokud jsem byl na té frontě, tak nejhorší byly ty vši, ten hlad, ta zima. Né ty granáty, to si zvyknete. A to teď s váma byl kamarád a měl dvě nohy. A pak už žádnou nebo jednu. To je hrozný, to si nikdo nedovede představit. Já byl u těch pěšáků a to je to nejhorší, protože to jste tam úplně. Díváte se mu do obličeje a on vám. To už na to radši ani nevzpomínám.“

Josef Nosiadek nebyl žádným fanatickým nacistou, spíše naopak. Do války jít musel a jediné, co mu zbývalo, byla snaha přežít. „Tam jsem musel hledět na to, abych přežil, a ne abych někoho zastřelil…Podle mě tak sedmdesát procent byli blbci, co věřili Hitlerovi, ale ti ostatní ne.“ Nikdy ho ale nenapadlo utéct do zajetí, protože pochopil, co to obnáší a že by se nejspíš živý nevrátil. Nebyl také žádným fandou bolševického režimu. „Já jsem nenáviděl ruský režim tak jako nacismus. Stejnou měrou. Oba dva režimy byly se mnou absolutně neslučitelné, vražedné.“

Mnohé vzpomínky Josefa Nosiadka patří bojům u města Taganrog. V letních měsících se spousta jeho kamarádů utopila v bahně ústí řeky Don. „U toho Taganrogu se Don vlévá do moře. Nešlo poznat kde, protože se vlévá šedesát kilometrů v bahně. A tam stovky a stovky lidí utonuly.“ V okolí tohoto města také mladého Josefa potkalo první vážnější zranění. Při jednom z protiútoků se sovětští vojáci dostali až do jejich pozic. Josef Nosiadek se zrovna nacházel v pastušce, do které byl vhozen granát, jeho střepina ho zranila v dutině ústní. „Dostal jsem střepinou, že jsem vyplivl zuby, normálně jsem je vytlačil. To bylo první zranění. A to jsem se ani nedostal domů. To se prostě zahojilo jak na psovi. A bez těch tří zubů jsem byl až do konce války.“

Vojáci žili v otřesných podmínkách. Ať už to bylo v létě nebo v zimě. V zimních měsících umírali na podchlazení a vyčerpání. Vždyť s nedostatečnými zásobami museli ujít denně až šedesát kilometrů. V létě byli pro změnu dehydrovaní a rychle se mezi nimi šířily různé nemoci a infekce. A ani Josefu Nosiadkovi se nevyhnula nákaza úplavice. „Přes den tam bylo padesát stupňů a v noci kolem nuly. To bylo jak na Sahaře…Potom jsme dostali všichni úplavici. My jsme normálně pochodovali a každý měl na zadku plachtu, protože to neudržel.“

Asi po 18 měsících na východní frontě dostal Josef Nosiadek konečně první dovolenou. Jen krátce po jejím ukončení byl znovu těžce raněn. V té době měl zrovna obvázanou hlavu kvůli jinému bojovému šrámu. Útočící sovětští tankisté viděli jeho bílý obvaz už z dálky, a mohli tak lépe zamířit. Nakonec jeden z vystřelených granátů našel svůj cíl. „On střílel na moji hlavu, a kdyby se trefil, tak mně rozstřelil mozek.“ Zranění bylo i přesto vážné. Střepiny zasáhly obě ruce a na noze měl tak hlubokou ránu, že byla vidět bělavá kost. Josef se ale musel rychle dostat k lékaři. Když kolem něj projížděla kolona ruských tanků, nenápadně se schoval za poslední a dobelhával se k pozicím německých vojsk. V tu chvíli se ale stal terčem pro změnu pro německá děla. „A teď ti Němci stříleli, a tak jsem proklínal zase je. Ale naštěstí nás netrefili.“ Nakonec se mu podařilo najít pomoc a byl odvezen do nemocnice v Dnětropetrovsku a potom letecky dopraven do Krakova. Dnes na své zranění vzpomíná spíše s úlevou, že se díky němu vymanil z „ruského pekla“: „Já jsem mu vždycky poděkoval, že mě trefil, protože jsem byl rád. Já jsem si přál přijít domů bez nohy, bez ruky, bez oka, to bych tenkrát bral. Tak to tam vypadalo, že si to nikdo nedovede představit. Nikdo! Ta zima. Čtyřicet stupňů tam bylo normální. To bylo ještě v tom dvaačtyřicátým roku, taková strašná zima. A ještě k tomu ten hlad, jak je ten žaludek prázdnej. Ti chudáci. Já jsem měl štěstí, že jsem dostal kulku. A tak jsem se dostal ven a už jsem se tam potom nevrátil.“

V poddůstojnické škole, boje na konci války

Po vyléčení byl povolán do města Cosel, kde čekal na transport zpět do bojů na východní frontě. Naštěstí byl vybrán do poddůstojnické školy a poslán do Lamsdorfu. Po výcviku a ukončení školy byl určen jako instruktor. „Já jsem měl to štěstí, že jsem tam byl oblíbený, a zůstal jsem tam jako učitel.“ S blížící se frontou byla škola zrušena. Josef Nosiadek přesto v kasárnách zůstal. Dostal za úkol výcvik lidí z Volkssturmu (domobrana). Většinou se jednalo o lidi starších ročníků. Často měli více než šedesát let. „My jsme se ulívali, kde jsme mohli. Vyházeli jsme granáty. Místo abychom je použili, tak jsme je ničili. Každý už byl přesvědčen, že Hitler to nemůže vyhrát.“

Válka ale ještě zdaleka nekončila, a tak byl Josef Nosiadek nasazen jako velitel čety do bojů na obranu města Breslau. „Do toho Breslau jsme se dostali, když nás poslali z toho Volkssturmu. Ta obrana tam byla velká. Tam bylo strašně moc vojska. Tramvaje byly převrácený a to všechno bylo na těch ulicích. A bylo nás tam i s oficírem dvanáct a zdrhli jsme. Protože byla zima, tak jsme tam po těch Rusech našli takové peleríny a hodili jsme je na sebe. A ti Rusové po nás nestříleli, protože si mysleli, že jsme jejich vojáci. Tak jsme se zas dostali mezi ty Němce. Potom jsme skončili v tom Lužickém Srbsku. Tam to byla strašná bitva, to byla hrůza. To byl takový festung. My jsme byli takoví, že jsme si řekli: ,Kašlem na to, nebudem se bít. A kdyby se někdo chtěl bít, tak ho střelíme do pat nebo do zadku.‘ Protože my jsme chtěli, aby skončila válka a abychom si zachránili život. To bylo naše krédo. Víte, to nebylo, že jsme byli šikovní, to byl náš dobrý osud, že jsme prostě špendlíkovou dírkou prolezli, protože to Breslau bylo tak obsazený.“

Z Breslau se jim podařilo dostat až do Bad Schandau, kde už na druhém břehu Labe viděli Brity a na záda jim dýchali Rusové. „Tam bylo těch ruských tanků!“ Do sovětského zajetí se nikomu z nich nechtělo a Britové je odmítali přijmout. Zrovna když přemýšleli co dál, z ničeho nic se u nich objevili polní policisti a obvinili je z dezerce. I když už bylo deset hodin po kapitulaci a byl vyhlášen oficiální konec války, tak to nikdo z nich ještě netušil. „Ta dezorganizace byla velká.“ Polní policista jménem Helé se rozhodl, že je zatkne a odveze k maršálovi Ferdinandu Schörnerovi. To byl velitel nechvalně proslulý nezákonnými popravami vojáků podezřelých z dezerce. Všem hrozila smrt, a tak se odhodlali k zoufalému činu a Helého na místě popravili. Takto na celý incident vzpomíná Josef Nosiadek: „A  najednou přijeli dva na motorce. Měli takový dva kšilty jako měsíc. A to byla polní policie. Hňupi. Tak jsme je vyslechli. A proč tu jsme, jakto že nebojujeme, a fronta tam stojí. A oberleitnant říká: ,Josef, to záleží teď na tobě. Ty jsi nejmladší. Tak co, co s nima?‘ Já říkám: ,Smést.‘ – ,Úplně?‘ – ,Jo.‘ Já říkám: ,Jestli se ten druhý poddá a zahodí to, tak ho necháme naživu.‘ Oni už začali s řetízkama, že nás odvezou k Schörnerovi a ten nás odsoudí. Poprvé jsem viděl nadporučíka udeřit někoho pěstí do pysku. A já jsem toho druhého nakopal do zadku. Ten poddůstojník z polní policie přišel z Číny a jmenoval se Helé. A tak my jsme s ním udělali soud. A tak nás dvanáct, všichni jsme měli nabito a jeho jsme odstřelili a z něho bylo sítko. Úplně sítko jsme z něho udělali. A ten druhý se musel svléknout do košile a musel vykopat lopatkou díru a zahrabat ho. On byl na cáry rozflákaný. Každý jsme svůj zásobník do něj vystříleli. Z toho byly cáry. On si to zasloužil. Přijel až z Číny, aby bojoval za Německo.“

Dramatická cesta domů

Josef Nosiadek se po tomto konfliktu rozloučil s přáteli a za pár dní se vydal na cestu domů. Potkával při tom spoustu zničených domů, lidí a viděl na vlastní oči, co způsobil v Evropě nacistický režim. „Na cestě bylo spoustu mrtvých, rozstřílených. Všude byla samá krev.“ Pěšky došel až do Lovosic, kde mu jeden sudetský Němec dal civilní oblečení, aby nebyl nápadný. Potom se vydal vlakem do Prahy. Lidé se na něj dívali podezíravě, protože za léta strávená ve wehrmachtu nepromluvil ani slovo rodným jazykem a jeho čeština nebyla optimální. V Praze se zdržel jen krátce, tehdejší atmosféra v tomto městě nebyla pro bývalého německého vojáka zrovna příznivá. „Tam byly Němky stříhány do hola a malovali jim hákový kříže a ony musely volat ,Hitler je svině‘ a ,Já jsem svině‘. Tak jsem se třepal a říkal jsem si, že to tady není vůbec dobrý. Raději jsem rychle zmizel.“

Další jeho kroky vedly do Žamberka, kde se nacházela jeho sestra Marie. Ta  také nebyla v nejlepší situaci. Její manžel byl v místním vězení a ona sama nevěděla, kdy přijde řada na ni. Ve městě všude řádily revoluční gardy. A tak byl Josef Nosiadek krátce po příjezdu zatčen. „A tím vlakem jsem přijel do Žamberka a teď paní Suchomelová a její dvě dcery: ,Pepíčku! Ty žiješ!? No to je dobře.‘ A třepaly se. A podívám se a tam sedí moje sestra Zikmundová. Oči slzavé. Tak jsme se objali a najednou cítím, jak mě kdosi bouchl do ramen a dávali mně hned pouta. A jelikož jsem byl obratný a šikovný, tak jsem jednoho kopl do řiti, druhého jsem zavřel a říkám: ,Co chcete?‘ A byli tři a další čtyři stáli na cestě. Tak mě na té cestě svlékli. Teplo bylo, krásně v tom květnu. Všechno, co jsem měl v kapsách, mi vzali. Potom jsem se musel obléct. Měl jsem takový malý, krásný albumek z fronty. Přímo takové pamětní místa. To mi sebrali a teď mě odvedli na národní výbor ke komisaři, předsedovi Národní fronty Karfreitagovi. Židovi. Přišel jsem: ,To je Germán! Odstřelit!‘ A já jsem říkal: ,Dobře, tak odstřelit. Co se dá dělat.‘ A řekl jsem tomu Karfreitagovi: ,Kde je tady sovětské velitelství? Vy na mě nemáte právo. Ale Sověti ano, protože vy jste se mnou nebojovali. Vy nemáte právo, protože jsem nic zlého neudělal. Já jsem musel.‘ – ,No tak ať si jde!‘ Tak jsem tam šel. A co čert nechtěl, tam bylo haló, kde byli ti Rusi. Vodka a všechno. A najednou takový chlapík, měl asi třicet roků, dívá se na mě: ,Nejste vy Nosiadek?‘ Já říkám: ,No, jsem.‘ – ,Já jsem sloužil v Hlučíně v kasárnách,‘ mně řekl. Myslím, že se jmenoval Slíva. No a už jsem tam byl mezi nima, mezi těma Rusama. A tu stachanku vzal, vodka smrděla jak petrolej a hned velkou. Jak jsem to vypil, tak jsem myslel, že se počůrám.“ Stále ale nebyl konec. Jeden z partyzánů na něj čekal před budovou a vedl ho k místu konání poprav. Josef si všiml, že jeho samopal je špatně složený a že by ho s ním nemohl v žádném případě ohrozit. Partyzána nakonec odzbrojil a tím si zachránil život. Bez pomsty ho pak nechal odejít.

V Žamberku nebyl jediným postiženým. Sám viděl, jak revoluční gardy dokázaly zacházet s ženami německého původu. „Tam bylo tisíce lidí. Těch vojáků, civilistů, a teď si představ, žádná lež, v té ulici chodily zase ženy. Měly prkna jako sandále, nabité hřeby a ony na těch hřebíkách chodily. A ta řeka byla červená. A ti slavní humánní Čecháčci, že jsou dobří lidé? Je pravda, co ty svině dělaly. Řezaly lidem víčka.“

Rozhodl se raději rychle opustit toto město plné nenávisti a naskočil na stupátko kolem jedoucího ruského Studebakeru. Vydával se při tom za místního obyvatele a cestou neustále nadával na Hitlera, aby nepadl do podezření. V Šumperku Rusům raději utekl a na Suchém vrchu si na  konci kolony nalezl do dalšího ruského vozu. Schovaný pod plachtou se dostal až do blízkosti domova.„Člověk musel mít odvahu a musel mít cíl zůstat na živu.“

Po dvacetikilometrovém pochodu se konečně dostal do rodné obce. První jeho kroky vedly na rodinné pole. To bylo poseto ručními granáty. „Na našem poli bylo ručních granátů jako jablek.“ Rozhodl se je uklidit a po jednom je házel do jámy. Nedopatřením ale jeden odjistil. „A najednou jsem dostal ránu do hlavy a do žeber a ležel jsem pod hlínou. No sám bych se zabil. A v dědině z toho bylo pozdvižení.“

Josef Nosiadek ale neměl stále vyhráno. Všichni bývalí vojáci wehrmachtu se museli přihlásit v místním zajateckém táboře. I přes naléhání otce to Josef nemínil udělat a raději se schoval do připraveného bunkru v lese.„Tam jsem byl asi měsíc schovaný.“ Někteří zajatí kamarádi, kteří se dobrovolně přihlásili, byli odvezeni do Sovětského svazu, kde strávili předlouhých pět let v sibiřských gulazích. Stejně se nakonec musel nahlásit na komandatuře v Dolním Benešově, aby tak mohl legalizovat svůj pobyt v Píšti. Než tam došel, navštívil zubaře a nechal si vytrhnout zub. Krví si pak pomazal celý obličej a na komandatuře řekl, že má tuberkulózu. „Jak jsem řekl tuberkulóza, tak Rusové se toho báli jak lidi dneska AIDS. Rychle mně dali potvrzení a vyhnali mě.“

První problémy s komunistickým režimem a pobyt ve VTNP

Ve vesnici se postupně vše vracelo do normálních kolejí. Josef Nosiadek se stal jedním ze strůjců místní pobočky sociální demokracie a jejím předsedou. V komunálních volbách byl zvolen do zastupitelstva národního výboru. „Za tu krátkou dobu jsme tady měli sto členů.“ Na sjezdech pravidelně promlouval a velmi nahlas při tom nadával na bolševismus. „Nejhorší bylo, že jsem řekl, že Stalin je vrah, a to tenkrát nešlo.“ Když potom přišel komunistický puč v únoru 1948, přijela si pro něj Státní bezpečnost a na dva dny ho zavřeli do věznice v Kroměříži. „Ti lidé, jako jsem byl já, co byli nebezpeční, tak nás hned zatkli, ale bez soudu, a hned zas pustili.“ Při výslechu mu neustále vyhrožovali a byl několikrát fyzicky napaden.

V červnu 1948 se sociální demokracie sloučila s KSČ a Josef Nosiadek z partaje vystoupil. Před Vánocemi v roce 1950 byl tajně odklizen k VTNP (vojenské tábory nucených prací). Vojenská služba si pro něho přijela přímo do práce a bez předešlého upozornění ho odvezla. Domů se vrátil až za dlouhé čtyři roky. „Tak tajně to dělali. Takový měli strach, protože věděli, že dělají nespravedlnost… Strčili mě do vojenského tábora nucených prací. No a to jsem byl na univerzitě, protože já jediný na cimře jsem neměl akademický titul. A nejvíc si považuju těch mnichů. To byli lidé! Ti chudáci političtí, co nás tam přeškolovali, a tak dále, to byla ubohost. To byly vymyté mozky. My jsme se dívali na zem, protože se člověk styděl za ty kecy, co tam říkali.“

Nejprve byl odvezen na Kamenec v Ostravě, potom na čtrnáct dní do Dolních Životic a nakonec do Karviné, kde pracoval pro Prefu. „My jsme byli normálně za ostnatým drátem. Jak jsme šli do práce, tak nás doprovázeli s flintou. My jsme byli prakticky vězni. Političtí vězni v oškubaných německých uniformách.“ Jak vzpomíná, nejhorší bylo, že mu za celou dobu nikdo neoznámil, kdy bude propuštěn, a žil tak v neustálých obavách a nejistotě. „A já jsem tam byl nejdéle ze všech. Přišel jsem před Vánocemi 1950 a propustili mě v dubnu 1954.“

Asi půl roku po propuštění dostal povolávací rozkaz na šestitýdenní manévry. To už Josefa Nosiadka rozčílilo a na důstojníka v komisi se rozkřičel, že nikam nepojede. Ten z něho nejspíš dostal strach, protože mu celý incident prošel a na žádné manévry už nejel. Nikdo ho ale nechtěl zaměstnat a trvalo mnoho týdnů, než si našel práci.

V komunistickém vězení v Heřmanicích

Josef Nosiadek se i přes své zkušenosti nezalekl zrůdné komunistické vlády a neztratil kontakt s přáteli ze sociální demokracie ani z VTNP. Pravidelně se scházeli a debatovali o přechodu k demokracii. Dohodli se i na vytvoření politické strany středu. Tu také veřejně propagovali a za svůj demokratický postoj byli nakonec všichni odsouzeni. „To mělo velký ohlas. Lidé se radovali a potom nás stejně zavřeli.“ Josef Nosiadek byl opět tajně odvezen přímo ze zaměstnání. Pracoval tenkrát jako sanitář. „Když jsem přijel do nemocnice, tak tam byl takový klid. Bylo to divné a před nemocnicí stál tatraplán. Hned na místě mě vzali a odvezli.“ Zatčeni byli i ostatní kamarádi a po půlroce stráveném ve vazbě ho v roce 1962 soud odsoudil k ročnímu odnětí svobody. Nejhůř dopadl hlavní aktér Václav Volný, který dostal čtyři roky vězení.

Na zbývající půlrok byl Josef Nosiadek odvezen do vězení v Heřmanicích, kde pracoval v dole s výstižným názvem Generalissimus Stalin.Bylo to po rozsáhlé amnestii, a tak v komunistických lágrech už se nenacházelo velké množství politických vězňů. O to těžší byl pobyt v nich a Josef Nosiadek si musel neustále dávat pozor, co říká. V případě prozrazení důvodu jeho věznění by mu totiž hrozilo velké nebezpečí. „Tam byli samí vrazi. Byl tam zavřený ředitel gymnázia z Těšína a ten hned poznal, jak jsme ty řetězy táhli dva kilometry ve vodě v gumákách, že jsem politický vězeň. On říká: ,Jste tu jenom dva. Tady jsou samí vrazi a samí zloději a tak dále. Já ti něco musím poradit.‘ On šel první a povídal mi, co mám udělat, a já jsem šel za ním. Celou tu cestu, která trvala půl hodiny, mně radil, co mám dělat. ,Až přijdeš na tu cimru a oni tam budou vařit ty čaje a takové to svinstvo, všechno to s nima dělej. Nejkrásnější a nejčastější slovo je kurva, piča. To musíš též říkat.‘ Já říkám: ,To není možný! Jak to mám dělat?‘ – ,Jenom se nepřeřekni, že jsi politický vězeň, nebo odsuď nevylezeš.‘ Protože ti zloději, to byli komunisti, všelijací lumpi, no sebranka. No a my jsme jim smrděli, protože jsme páni. A ti bachaři to měli rádi. Ti to vždycky pustili a zemřel potom. Úraz nebo cosi. A nebýt toho pána, tak určitě jsem z toho vězení nevylezl.“ Naučil se všem říkat, že odsouzen je za zneužití čtrnáctiletého děvčete. To bylo pro vězně mnohem přijatelnější než politické důvody.

Po propuštění

Po propuštění měl opět velké problémy se získáním zaměstnání. Nakonec skončil v kovošrotu v Ostravě, kde vedoucího dělal bývalý voják francouzské cizinecké legie, a díky tomu mnoho věcí chápal lépe než ostatní. V práci měl ale úraz a málem přišel o nohu. Po vyléčení odešel a byl přijat jako recepční interhotelu. Tam si ho hosté z NSR příliš oblíbili, a tak raději odešel, aby ho někdo neudal za styk se Západem. V dalším zaměstnání už zůstal až do důchodu. Velmi rád ještě vzpomíná na pád železné opony v roce 1989. Ihned se tenkrát i s kamarádem Zbyňkem Bezděkem vydal do Prahy podpořit demonstranty. V době natáčení v roce 2010 žil ve své rodné obci Píšť a takto hodnotí dva podobné režimy, které tak důvěrně poznal. „V komunismu a ve fašismu zvítězila hlavně hloupost a násilí.“