Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Noháček (* 1921)

• narozen 28. 10. 1921 v rodině sedláka ve Velkém Zboží u Poděbrad

• vystudoval hospodářskou školu v Poděbradech a pracoval v rodinném hospodářství

• za války například vozí do mlýna načerno semlít obilí a pašuje do Prahy potraviny pro příbuzné a známé

• po únoru 1948 vstupuje pod nátlakem do družstva

• později naopak čelí různým formám nátlaku a zastrašování s cílem z družstva ho vyštvat

• pro údajnou sabotáž i odsouzen, ovšem nakonec pouze podmíněně

František NOHÁČEK

Paušálně to bylo patnáct hektarů. Ale nebylo to všude stejné. Kulakem mohl být označen i řezník, který měl tři hektary a živnost. Když se prostě nechtěl podřídit. A jako kulak byl bezprizorní. Neměl už nikde žádnou oporu, nic…

František Noháček se narodil 28. 10. 1921 v rodině sedláka ve Velkém Zboží u Poděbrad.

Po vychození základní školy měl namířeno na reálku, ale v době hospodářské krize se v rámci kampaně, kdy bylo dětem živnostníků a sedláků domlouváno, aby budoucí pracovní místa intelektuálů a v administrativě přenechali nemajetným studentům a sami se věnovali práci v rodinných podnicích, nakonec nechal přesvědčit, vystudoval hospodářskou školu v Poděbradech a poté se zapojil do práce v rodinném hospodářství. To patřilo k těm větším v regionu a jejich sociální situace byla tedy i v této nelehké době poměrně dobrá.

Problémy přišly s nástupem nacismu a okupací Československa a na dlouho již neměly přestat. Jedním z hlavních atributů tehdejšího uspořádání zdejšího života bylo centrálně spravované hospodářství, resp. zásobování obyvatelstva. To znamenalo, že zemědělci odevzdávali své produkty státní správě a ty byly potom přerozdělovány. S tím byly spojeny akce typu dovézt tajně do mlýna semlít obilí, propašovat příbuzným do Prahy, třeba v aktovce, několik sáčků mouky nebo plato vajec a podobně. Pro Františka to v jeho věku bylo především dobrodružství, ovšem někdy mohlo jít bez nadsázky o život. Zvlášť když si tehdy člověk nemohl být jistý před udáním ze strany některého souseda.

Bylo to dobrodružství

„Byly velké povinnosti vůči státu. Byly dodávkové povinnosti. Byly různé nebezpečné věci, které se za války musely dělat, poněvadž například bylo potřeba sehnat potraviny pro některé známé. Takže třeba shánění mouky, výměna za obilí, to bylo dost náročné. Ovšem mně bylo dvacet let, tak jsem to tak bolestně neprožíval, pro nás to bylo dobrodružství. Dojet do mlýna načerno dát semlít bylo strašně nebezpečné, ale člověk to tolik neprožíval.“

Tak napsala na gestapo

„Ze svého okolí vím o jednom případu, kdy žena si načerno zabila vepře, sousedka to na ni udala a ona se dostala do koncentráku. To byl vážný přečin. Zabít prase, to nebyla maličkost. No a sousedka jí to pravděpodobně záviděla, tak napsala na gestapo a…“

Kolektivizace

Po válce se v tomto poměrně bohatém, úrodném kraji dařilo celkem rychle obnovovat válkou poničené hospodářství a kvalitu života. Další ránu ale mnoha lidem, stejně jako jinde v republice, zasadil „vítězný“ únor 1948.

Zatímco za okupace prý člověk věděl o několika konkrétních lidech, kteří by mohli být nebezpeční, po únoru se musel bát každý každého. Navíc, stejně jako tehdy, i nyní byla udání nebo alespoň hrozba jimi pro někoho prostředkem vyřizování osobních účtů.

Tentokrát šlo o kategorie jako nepřítel Sovětského svazu, nepřítel socialistického zřízení, vlastizrádce, sabotér apod. Všeobecně probíhalo znárodňování, čili rozkrádání majetku soukromých podnikatelů, v zemědělství potom specifický proces zvaný kolektivizace, sdružování zemědělců do jednotných zemědělských družstev nebo zakládání státních statků.

S nepoddajnými sedláky se rozhodně nezacházelo v rukavičkách. Řada jich totiž z pochopitelných důvodů o výhodách vstupu do družstva pochybovala. Stali se potom terčem nejrůznějších druhů nátlaku. Typickým postupem bylo stanovení nesplnitelných dodávek zemědělských produktů, které se státu odváděly. Takový sedlák byl potom označen za neschopného obhospodařovat svůj majetek, případně rovnou za nepřítele lidu. Dostával další a další pokuty, úroky z prodlení, až byl jednak zcela zruinován, jednak „legálně“ odsouzen pro dluhy, které nebyl sto splácet. Někteří dostali možnost osvobodit se od nich tím, že vstoupí se svým majetkem do JZD, některým majetek rovnou úplně vzali. Často následovalo vystěhování, nástup do zaměstnání, nezřídka na svém dřívějším hospodářství, někdy i uvěznění.

V „dluzích“

„Při předepisování dodávek byl jiný klíč pro drobné zemědělce a jiný pro ty velké. Tudíž ti velcí je z devadesáti procent nesplnili. To znamenalo, že byli neustále v platební neschopnosti. Za nesplnění dodávek jim totiž vyměřili nějakou pokutu, kterou zpravidla nemohli zaplatit, a tak se jim to hromadilo. Normálně byly takovým zemědělcům pokuty odpuštěny, pokud vstoupili do družstva. Ale vím o lidech, kterým asi za pět let přišel přípis, že jsou státu dlužní zaplacení pokuty. A že to musí buď zaplatit nebo se zcela zříci veškerého majetku. Že na něj už vůbec nebudou mít nárok. Neměli tedy na vybranou. Za pět let totiž ten dluh ohromně narostl, protože úrok byl dost vysoký, a byl prakticky nesplatitelný. A mělo to ještě takový nátěr oficiálnosti.“

O některé měli soudruzi zájem a snažili se je přimět i nátlakem ke vstupu do družstva, jiné z osobních, zištných či ideologických důvodů rovnou likvidovali. Bylo to individuální a nevyzpytatelné. Někde většího sedláka chtěli, protože ho z praktických důvodů potřebovali, což byl i případ Františka Noháčka. Jiný byl pro ně ovšem hned zpočátku třídním nepřítelem a byl bez milosti likvidován. Speciálním pojmem v temné terminologii tehdejší doby bylo slovo kulak. Existovaly sice jisté charakteristiky a parametry, kdy byl sedlák za kulaka označen, ovšem stejně jako i v jiných oblastech tehdejšího života bylo většinou používáno velmi účelově.

„Paušálně to bylo patnáct hektarů. Ale nebylo to všude stejné. Kulakem mohl být označen i řezník, který měl tři hektary a živnost. Když se prostě nechtěl podřídit. A jako kulak byl bezprizorní. Neměl už nikde žádnou oporu, nic…“

František Noháček jako jeden z největších sedláků v obci byl trnem v oku okresním pohlavárům, naopak místní ho z praktických důvodů potřebovali, a proto i chránili. Stal se tak objektem různých stranických sporů, intrik a rošád. V šedesátých letech čelil absurdním obviněním ze sabotáží a dalšímu nátlaku s cílem vyštvat ho z družstva. Trochu paradoxně ho v té době podržela nad vodou právě místní pospolitost a jeho potřebnost pro fungování místního hospodaření. Byl nakonec odsouzen podmíněně a tím to skončilo.

Jiní ovšem takové štěstí neměli.

Vlny

„Například můj švagr. To byl náramně společenský člověk. Já jsem do hospody nechodil. S kamarády jsem se stýkal, ale nechodil jsem do hospody. On chodil do hospody, byl členem fotbalového klubu, nechal fotbalistům kus pole pro hřiště a všemožně jim pomáhal. Ale přesto mu podepsali takový revers, že má jít z vesnice pryč. Totiž, když měli někoho vystěhovat z vesnice, tak museli tři komunisté podepsat, že si to přejí. A jemu to podepsali, tak musel jít. V Senicích to bylo.“

„Dělali takové schůze, kam zvali zemědělce a přesvědčovali je o výhodách vstupu do družstva. Ale nemohli s nimi hnout. Tak byly takové akce, takové vlny, centrálně řízené a organizované, aby ten odpor zlomili. Jedna z takových vln byla v dvaapadesátém roce. Skoro v každé vesnici zavřeli nějakého většího sedláka a používali ho jako strašáka pro ostatní zemědělce. V tomto případě to byl můj švagr. Asi měsíc o něm nikdo nevěděl. A dělaly se nábory. ,Podívejte, je to nebezpečné. My za to nemůžeme. Ale sebrali jednoho sedláka. Neplnil dodávky… Může to potkat každého z vás. Dejte se do družstva a budete mít pokoj.‘“

František Noháček přestál i další ataky státní moci bez vážnějších následků a dodnes žije na svém hospodářství ve Velkém Zboží.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval Jan Kotrbáček.