Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Michal Hron (* 1949)

• narozen 18. června 1949 v Praze

• vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy

• v letech 1972–1990 pracoval jako programátor ve výpočetním středisku Textilany v Liberci

• roznášel Prohlášení Charty 77 a Prohlášení vědecko-technických pracovníků o odsouzení brutality během Palachova týdne 1989

• zakládal Občanské fórum v Liberci

• v 90. letech zastupitel města Liberec, náměstek primátora pro ekonomiku a bydlení

• od roku 1997 pracuje jako daňový poradce

• podílel se na založení Strany pro otevřenou společnost

• člen hnutí Starostové pro Liberecký kraj

• působí ve finančním výboru krajského zastupitelstva a v protikorupční komisi rady kraje

• předseda Židovské obce Liberec

Michal Hron se narodil 18. června 1949 v Praze do židovské rodiny. Oba jeho rodiče přežili koncentrační tábor v Terezíně. Matka byla i v Osvětimi, téměř celá její rodina zahynula. Pamětník měl dva mladší sourozence, sestru a bratra.

Židovská rodina

Matka šla dobrovolně do terezínského transportu s rodiči, společně pak odjeli do Osvětimi, kde její rodiče při selekci zahynuli. Zde byla spolu s ostatními vězni osvobozena. O válce a prostředí v lágru pak už nikdy nechtěla mluvit. Otec byl nejprve v Terezíně, pak odjel do pracovního tábora a pak se zase vrátil do Terezína, kde se dočkal konce války. Když mnohem později začal jejich syn Michal chodit do školy, všiml si podstatného rozdílu mezi ním a spolužáky. „Každý měl hodně bratranců, tet, strýčků a všechny babičky, dědečky a jenom já jsem měl jenom tátu, mámu, dva sourozence, babičku v Praze a dědečka v Český Lípě. A pak tátovu sestru, pratetu a prastrýčka.“ Michal nebyl vychováván v židovské tradici, naopak si své židovství příliš neuvědomoval. Řada Židů se po válce snažila zapomenout na své židovství, asimilovali se, měnili si jména. Oba Michalovi rodiče si po návratu z koncentračních táborů změnili příjmení. Otec se přejmenoval z Weinsteina na Hrona a maminka z Lengsfeldové na Lukešovou. „A to byla moje máma vnučka rabína. Ti se jmenovali Weisslovičovi a přejmenovali se na Voldánovy. Řada Židů se prostě snažila nevyčnívat, nebýt Židy. Takže já jsem jen tušil, že jsem Žid.“ Rodiče se poznali brzy po válce, oba vstoupili do komunistické strany a byli nadšení svazáci. Otec to dotáhl až na krajského tajemníka SČM (Svaz československé mládeže) v Olomouci, kam se rodina přestěhovala. Rodiče viděli v komunismu konec bezpráví a válek, konec antisemitismu, jenže velmi brzy pochopili, že to tak není.

Židovství a víra

Podle pamětníka byl otec ze své funkce sesazen z důvodu antisemitismu a z Olomouce se svou rodinou stěhoval do Třince, kde pracoval na národním výboru a poté v železárnách. Michal zde začal chodit do školy. Třinec bylo slezské město, kde téměř všichni chodili do kostela. „Bylo nás čtyřicet ve třídě a jenom dva jsme nechodili na náboženství. Já a synek komunistického funkcionáře. Pamatuji si, jak jsem se spolužákem Milošem Kaletou hádal, proč věří v Pána Boha.“ Jako správný pionýr nedokázal pochopit, jak vůbec někdo může věřit v Boha. V průběhu života byl jeho ateismus postupně nahlodáván četbou, životními zkušenostmi a tím, že o těchto otázkách hluboce přemýšlel. Víra Boha přišla v jeho padesáti letech. Postupně se stal aktivním členem, a nakonec i předsedou Židovské obce v Liberci.

Šedesátá léta a střední škola

Z Třince se Hronovi přestěhovali v dubnu 1959 do Mostu, kde Michal nastoupil na střední školu. Odjakživa ho nejvíce bavila matematika, spolužáci od něj vždy opisovali úkoly. V Liberci na střední škole se tou dobou zrovna otevírala matematická třída, a tak se Michal přihlásil. Byl přijat a přestěhoval se do Liberce na internát. „Byl tam tvrdý režim. Tam se muselo chodit v šest ráno na rozcvičky, od čtyř hodin v pokoji studovat a v deset večerka.“

Pražský majáles roku 1968

Po absolvování střední školy Michal odešel do Prahy, kde studoval Matematicko-fyzikální fakultu na Univerzitě Karlově. V roce 1968 pořádaly pražské vysoké školy studentský majáles, který měl navázat na majáles z roku 1965, kdy byl zvolen jeho králem americký beatnický básník Allen Gingsberg, který byl tehdy vyhoštěn za provokaci Státní bezpečnosti z Československa. Oficiální dobový tisk odůvodnil jeho vyhoštění tím, že mravnostně kazil mládež. Ve skutečnosti se nejvíce obávali Gingsbergova možného ideologického vlivu na studenty. V roce 1968 majáles tenkrát uspořádal matfyz, pamětník byl v organizačním výboru. Tehdy byl velmi populární antimilitaristický muzikál Kdyby tisíc klarinetů. Uniformy z tohoto filmu posloužily na majálesu jako oblečení pro pořadatelskou službu, místo pendreků měli salámy. Pamětníkův příbuzný výtvarník a filmový architekt Leo Karen totiž spolupracoval s režisérem filmu Jirešem a zařídil, že si kostýmy mohli vypůjčit. Majáles probíhal nejprve v Tróji, pak se průvodem šlo skrz město. Pamětník říká, že oslavy byly spíše komorní. „To byli matfyzáci.“

Srpen 1968, leden 1969

V srpnu 1968 přišla okupace Československa. Pamětník byl tehdy v Liberci u své milé, dnešní manželky. „Dopoledne 21. srpna v 11 hodin zazvonila spolužačka a řekla nám, že nás přepadli Rusové, my jsme běželi na náměstí a tam už bylo jen pobořené podloubí, jezdili tam tanky. Občas se tam z těch tanků střílelo.“ Rodiče s mladšími sourozenci chtěli hned odjet do Německa, Michal se ale rozhodl zůstat doma se svou dívkou. Otec a sourozenci by nejraději přece jen odjeli, ale matka se rozhodla kvůli němu zůstat. Když se vrátil do Prahy, zjistil, že na matfyzu se na podzim zatím nic moc nedělo, atmosféra byla stejná. Zanedlouho studenti uskutečnili několikadenní stávku za podpory pražských herců. Pamětník se podle svých slov angažoval jen drobně. Když se upálil Palach, byl zrovna na lyžařském výcviku v Podkrkonoší. „Tam jsme tu zprávu dostali a taky poučení, abychom neblbnuli. Ne že by to někdo odsoudil, ale že to byl čin zoufalství.“ Následná normalizace se fakulty nijak zvlášť nedotkla, matfyz byl hodně apolitický. Co se týká prověrek, na matfyzu se nic takového nedělo. Takovým tlakům vystaveni nebyli, to se týkalo spíše humanitních směrů.

Přiznání židovství

Pamětník celou dobu nevěděl o svém židovství, pouze tušil, až do svých třinácti let. Jednou doma vyprávěl antisemitský vtip a otec mu řekl, že je skutečně Židem. Na internátu se tehdy Michal ke svému původu přiznal, a to na podnět svého kolegy Jana Mühlsteina. „Na Zeyrovce jsme měli večírek, Honza zrovna vyprávěl a pak se na mě tak otočil a říkal: ‚No, tvoji rodiče byli přece taky v Terezíně, ne?‘ Což jsem potvrdil a udělal jsem tak takzvaný coming out.“

Zájezd do Izraele

V létě 1969 strávil Michal Hron šest týdnů v Izraeli. Pražská židovská obec tehdy pořádala zájezd a Michal měl štěstí, dostal se do vybrané skupiny asi 120 lidí. V Izraeli pracoval čtyři týdny v kibucu. „To bylo družstvo, ale to nebylo naše jednotný zemědělský družstvo, to byla skutečná komuna.“ Michalova práce spočívala ve sklízení jablek v sadu. Pracoval od čtyř do osmi ráno, poté šel na snídani, pak ještě pracoval asi do desíti hodin dopoledne. Zbytek dne byl připravený program, velmi rád navštěvoval připravené přednášky a besedy.

Zažil tam též přistání Apolla 11 na Měsíci. Tehdy už fandil Američanům, zatímco když do kosmu vyletěl Jurij Gagarin, tak to bylo opačně. Jak vzpomíná: „My jsme tenkrát těm Sovětům fandili, protože jsme byli pionýři. A Amerika byla imperialistická, zlá.“

Návrat z Izraele a nový život v Liberci

Po návratu z Izraele začal Michal Hron docházet na Židovskou obec v Praze, kde se pro mladé lidi pořádaly různé přednášky a besedy. Michal s nimi tehdy navštěvoval po přednáškách také večírky. Po ukončení školy to všechno přestalo. Michalova dívka otěhotněla, vzali se a odstěhovali do Liberce, tam se narodil i jejich první syn. Michal začal pracovat, coby čerstvý absolvent matfyzu, jako programátor v Textilaně, kde se začínalo budovat výpočetní středisko. Zde bylo poměrně liberální prostředí. „Normalizace se nám sice úplně nevyhnula, ale v tom výpočetním středisku byl takový ostrůvek vnitřní svobody.“ -  vzpomíná pamětník.

Socialistický svaz mládeže a přednáška o sionismu

Michal se nejprve bránil vstoupit do Svazu socialistické mládeže, ale po vojně, když se vrátil do Textilany, se podvolil a docházel na přednášky. „Pamatuji se na dvě, jedna byla o sionismu. Přednášela tam nějaká paní agitátorka, a ten sionismus, a hlavně stát Izrael podávala jako zaostalou zemi, kde jsou ti pobožní Židi – pravda, byli, ale tenkrát jich tam bylo hrozně málo. Vykreslovala to naprosto špatně. Tak jsem se přihlásil a vysvětlil jsem jí, že Izrael je demokratická země. A ona se mě zeptala: ‚A vy jste tam snad byl?‘ Tak jsem přiznal, že ano. A tak ji to rozhodilo, že přednáška skončila.“ Podobně se s agitátorkou vyrovnal na přednášce o ateismu, protože jeho ateismus již na základě četby dostával první trhliny.

Sedmdesátá léta, Charta 77 a Anticharta

Do Svazu československého přátelství ani do socialistických brigád Michal nikdy nevstoupil. Chartu 77 sice nepodepsal, ale roznášel její Prohlášení k podpisu. Jeho sestřenice měla blízko k prostředí kolem Václava Havla a Prohlášení Charty 77 mu poskytla. Michal byl členem Vědecko-technické společnosti (VTS) a vedl tehdy členskou schůzi, když přišel předseda VTS a muselo se hlasovat o podepsání Anticharty. Totéž se opakovalo v Textilaně. Ani jednou Michal Hron pro podepsání nehlasoval a ve VTS hlasování nedovolil, ač poté podepsal, že hlasování proběhlo, ale neúspěšně.

Prohlášení vědců o odsouzení brutality během Palachova týdne v roce 1989

Michal vozil na konci osmdesátých let z Prahy samizdatové knihy především z Edice Petlice a půjčoval je přátelům. Vzpomíná na události Palachova týdne: „Při výročí upálení Palacha v roce 1989 v lednu si to naprosto klidně připomínali lidi na Václaváku. A policie je brutálně rozehnala, v lednovým počasí na ně stříkali z vodních děl.“ Na to reagovala komunita vědců a vědecko-technických pracovníků sepsáním prohlášení, ve kterém toto jednání odsoudila. Vydali to jako petici a každý se k ní mohl připojit. Pamětník tuto petici získal v Praze a přivezl ji do Textilany, aby si ji lidí mohli přečíst a případně se přidat. Demonstrací Palachova týdne se pamětník neúčastnil, podle svých slov byl líný jet do Prahy, informace čerpal z Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Nicméně informace se do Liberce šířily i osobním svědectvím některých Liberečanů. V Textilaně se zdejší komunisté dožadovali veřejného odsouzení účasti na této akci. Proti tomu a proti brutalitě zákroku pamětník na schůzi rázně vystoupil, protože každý by měl mít možnost připomenout si Palachovu památku a jeho hrdinský čin. Žádného postihu se za svá slova nedočkal, jenom ho ředitel upozornil, aby si dal pozor, protože ho může v podniku držet jen do určité míry. Jak pamětník říká, tento přístup nelze generalizovat. Jinde za tu samou věc mohl člověk skončit na dlažbě, vyhozen na hodinu. Vždy to záleželo na konkrétních lidech a zrovna v Textilaně bylo velmi liberální prostředí. Hlavní důraz se kladl na výkon a pokrok v textilním oboru.

Listopad 1989

Dalšími událostmi roku 1989 byly petice Několik vět a podzimní ekologické demonstrace, přesto si Michal nedovedl představit to, co pak následovalo. Jak se ukázalo, stačilo vyjít do ulic a změna se rozjela. V Liberci bylo několik skupin; aktivisté kolem Gabriely Kafkové a Miloše Sabáčka, ti organizovali první velké demonstrace na náměstí, dále liberečtí chartisté, kteří měli na shromážděních vysoký statut, aktivisté v nemocnici, herci, tj. obecně divadelní prostředí. Ti všichni se scházeli v divadle, z tohoto kvasu různých osobností pak vzniklo liberecké Občanské fórum. Pak se vytvořila Rada Občanského fóra, na niž pamětník vzpomíná: „Já jsem tam v prvním měsíci docházel za textilanské OF, ale nelíbilo se mi, jak se nominují lidi, nic transparentního, formovalo se to někde ve nějakých strukturách.“ Textilana se účastnila generální stávky, ale prvních několik dnů to bylo na vážkách, jestli se zúčastní či nikoli. Jenže pak všem došlo, že není cesty zpět a podnikový prapor nesl na náměstí ředitel. Jak říká Michal Hron: „Na tom je jasně vidět, jaká to byla potěmkiáda, ten režim. Byli jsme hambáři, že jsem s tím nedokázali nic udělat.“ Občanské fórum v Textilaně pořádalo shromáždění v jídelně a pamětník viděl, že lidé mají velká očekávání, která se nemohou naplnit. Profilovaly se dva zásadní proudy, jeden byl pro absolutní změnu, tj. vyhodit celé vedení a vytvořit jiné. Druhý proud prosazoval postupné změny. V té době začal Michal Hron jezdit pracovně do Aše, takže na nějakou dobu ztratil kontakt s politickým prostředím, ale v září 1990 mu bylo nabídnuto primátorství v Liberci. Odmítl to a navrhl Jiřího Moulise, nicméně jeho návrh nebyl přijat. Nabídli mu tedy náměstka primátora pro ekonomiku a bydlení.

Politika

Když se Občanské fórum v roce 1992 rozpadlo, vzniklo ODS či Občanské hnutí. Pamětník zůstal v Občanském hnutí, po roce 1994 se stal generálním sekretářem. Tehdy OH pod vlivem Martina Bursíka dostalo ekologický rozměr. Přejmenovali se na Svobodné demokraty, ale ve volbách roku 1996 neuspěli, tehdy pamětník kandidoval na druhém místě do Národní rady. Část lidí odešla a založila Stranu pro otevřenou společnost, Michal Hron mezi nimi. Protože jeho profese byla příliš pohlcující, vrcholnou politikou se od roku 1996 nezabýval. Pracoval jako daňový poradce, vedl pobočku v Jablonci. V roce 2014, když odcházel do důchodu, se rozhodl vrátit do liberecké politiky. Kandidoval za hnutí Starostové pro Liberecký kraj. Od té doby je zastupitelem Liberce, působí ve finančním výboru krajského zastupitelstva a v protikorupční komisi rady kraje.

Současnost

V současnosti stále působí v libereckém zastupitelstvu, je také předsedou Židovské obce Liberec a členem prezidia Federace židovských obcí. Je ženatý, má tři děti. Syn David žil léta v Izraeli a živí se jako tlumočník a překladatel, dcera Zuzana je lékařka a syn Jan pracuje jako programátor v Ústavu pro studium totalitních režimů.

Jak vnímá dvě historické skupiny v Liberci, Němce a Židy.

Co se týká Židů, myslí si pamětník, není to v Liberci žádná otázka, většinovou společnost to nezajímá. Existuje ovšem určitá skupina lidí, kteří chodí na přednášky do synagogy apod. Německá otázka je složitější, nicméně pamětník nezaznamenal nějakou většinovou animozitu vůči Němcům, ale Liberec je výjimečný. Na rozdíl od jiných sudetských měst se tu podařilo vytvořit kulturní atmosféru a pocit patriotismu k městu. Michal Hron si myslí, že odsun celé etnické skupiny na základě kolektivní viny byla velká chyba.

Cítí se být Čechem, vírou Židem, tradicí v širším smyslu Židem. Pokud by měl odejít z Česka, odešel by do Izraele.