Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Holík (* 1944)

• narozen 9. července 1944 v Havlíčkově Brodě

• starší bratr hokejista Jaroslav Holík (1942–2015)

• vystudoval jedenáctiletou střední školu a pedagogickou fakultu, aprobace tělocvik – zeměpis

• profesionální hokejista – jako dorostenec hrál za hokejový klub Jiskra Havlíčkův Brod, jako dospělý krátce za Spartu a poté za Duklu Jihlava

• v národním týmu odehrál 319 zápasů a nastřílel 132 gólů

• čtyři medaile ze zimních olympijských her, trojnásobný mistr světa v hokeji (1972, 1976 a 1977)

• účastnil se i mistrovství světa v ledním hokeji v březnu 1969, kdy československý tým dvakrát porazil sovětské hokejisty

• po ukončení kariéry v československé reprezentaci hrál hokej v Německu a Rakousku

• poté učil na ZŠ Seifertova v Jihlavě a trénoval děti hokej

• v roce 2016 žil v Jihlavě

„Každá generace má své vzory, idoly. Pro dnešní hokejisty je to Jarda Jágr, pro mne to byl Chytráček z Brodu a později Bobby Hull, později jsem na Kanadském poháru proti němu hrál.“ To odpověděl Jiří Holík skupině děvčat ze základní školy Rošického v Jihlavě, když se ho ptala na jeho hokejové vzory. Ze skromnosti však nezmínil, že pro několik generací československých hokejistů představoval onen sportovní idol právě on a jeho bratr Jaroslav.

Rod řezníků

Příběh slavných hokejových bratří začal nenápadně v Havlíčkově Brodě. Tam se 3. srpna 1942 narodil Jaroslav Holík a o dva roky později, 9. července 1944, Jiří Holík. Chlapci pocházeli ze středostavovské řeznické rodiny. Řeznictví provozoval již jejich dědeček, otec Jaroslav Holík se u něj vyučil a poté se osamostatnil a pronajal si v Brodu v Horní ulici vlastní obchod. Rodinné tradice se držel i pamětníkův strýc Jiří. Holíkové si v Havlíčkově Brodě nekonkurovali, spíše měli město rozdělené do teritorií a každý měl své zákazníky.1 V otcově řeznictví pomáhala i pamětníkova matka, která měla velmi těžký život. V raném dětství osiřela, ze sirotčince si ji vzali manželé Horákovi, kteří si ji osvojili.

Druhou světovou válku zná pamětník jen z maminčina vyprávění. Když boje skončily, nebyl mu ještě ani rok. Jeho rodinu však německá okupace ovlivnila. Dědeček Robert Horák byl coby předválečný komunista vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Když se v roce 1945 vrátil domů, vážil asi čtyřicet kilogramů. Zůstal však věrný svým ideálům, odmítl funkci starosty, kterou mu soudruzi nabízeli, a místo toho zdarma rozvážel Rudé právo.

Odlišný názor na komunismus měl jeho zeť, otec Jiřího Holíka. Ten se pyšnil podnikatelským duchem a chtěl provozovat vlastní řeznictví a stavět dům. Komunistický převrat mu však zhatil plány a také zásadně ovlivnil životy jeho synů. Za normálních okolností by totiž bratři Jiří a Jaroslav pravděpodobně pokračovali v rodinné tradici a vyučili se řeznickému řemeslu. V roce 1950 ale komunisté otcovo řeznictví znárodnili a on odešel pracovat do cihelny. V šedesátých letech se opět vrátil k pohostinství a působil jako vedoucí v Lidové jídelně u Bukovských. Opět mu tam pomáhala manželka, která v jídelně pracovala jako hospodářka.

Dresy nám šila maminka

Když se otec nemohl realizovat v soukromém podnikání, soustředil svou energii na sportovní kariéru svých synů. Rozhodl se z nich vychovat vrcholové sportovce, což se mu podařilo. Sám skákal na lyžích, ale pro tento sport chybí v okolí Havlíčkova Brodu vysoké hory vhodné pro trénink. Volba tedy padla na bruslení a hokej.

Jiří Holík bruslil od svých čtyř let, jeho první brusle byly nízké „šlajfky“, které se kličkou připevnily ke koženým botám. „Odmala jsem dobře bruslil, na rozdíl od bráchy. Bruslení na těchto nizounkých bruslích mi šlo. Bruslili jsme na rybnících Hastrman a Cihlář, tehdy byly tři čtyři měsíce zimy. Přišli jsme ze školy, praštili jsme s taškou a až do večera jsme byli venku.“

Později chlapci trénovali na havlíčkobrodském zimním stadionu, kde se bruslilo na přírodním ledu, chyběla tam i tribuna a u ledu stál jen starý domek s šatnami. Hokejky a vybavení sháněli, kde se dalo, a dresy a výstroj jim šila maminka. „Chodili jsme trénovat ráno před školou. Když byl přírodní led, tak jsme čtyři měsíce museli ráno po šesté vstávat. Samozřejmě se nám nechtělo. Ale táta řekl: ‚Nekecej a mazej!‘“ Maminka o chlapce zase pečovala, dbala, aby měli co na sebe a aby nezanedbávali školu.

Po základní škole pokračoval pamětník ve studiu na jedenáctiletce (dnešním gymnáziu). Hrál tehdy za hokejový klub Jiskra Havlíčkův Brod, s nímž zažil své první sportovní úspěchy. V roce 1961 vyhráli dorostenecký přebor republiky, a to přesto, že trénovali v provizorních podmínkách a na zápasy se dopravovali také na korbě nákladního auta.

V národním týmu

V roce 1961 Jiří Holík odmaturoval. Chtěl dál studovat fakultu tělesné výchovy a sportu, ale napoprvé nebyl přijat. Proto chodil rok na brigádu do jihlavské fabriky Motorpal. Potom začal studovat vysokou školu v Praze a hrát za Spartu. Jeho rozjetou kariéru ale pozastavilo otcovo rozhodnutí. Pamětníkův starší bratr Jaroslav totiž v té době vykonával vojenskou službu a hrál hokej za armádní klub Dukla Jihlava. Měl ale úraz a zlomil si nohu. Tehdy otec Holík rozkázal, že se Jiří musí vrátit z Prahy a pomoci bratrovi. Syn poslechl, přerušil studia a přestoupil do jihlavské Dukly. Bratři se znovu sešli na ledě a následujících čtrnáct let hráli spolu.

V devatenácti letech byl Jiří Holík povolán do československého národního týmu a zůstal v něm patnáct let. Za reprezentaci odehrál neuvěřitelných 319 zápasů a nastřílel 132 gólů.2 Patřil ke zlaté generaci československého hokeje. Pamětník získal s národním týmem v letech 1964–1977 celkem čtyři medaile na zimních olympijských hrách a jedenáct medailí na mistrovstvích světa v ledním hokeji. V letech 1972, 1976 a 1977 vybojovali titul mistrů světa.

Vrátíme se, nebo emigrujeme?

Jiří Holík jezdil s národním týmem i klubem Dukla Jihlava často do zahraničí, i do tzv. imperialistické ciziny. V Německu prožil osudové chvíle Československa – okupaci vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. „My jsme byli s Duklou v západním Německu. Někdo si tam koupil tranzisťák, ráno to pustil a najednou jsme slyšeli, že je Československo okupované a že jsou tady Rusáci. Zůstali jsme z toho štajf, vyvalení. Byli jsme u Mnichova, ve Füssenu. Odtud jsme přejížděli do Švýcarska, do Davosu. Tam byl manifestační průvod proti okupaci Československa, v kterém jsme šli. Neštěstí. A teď: vrátíme se, nebo zůstaneme venku? To bylo pro nás dilema. Ale někteří kluci byli ženatí, měli děti, já jsem měl před svatbou, v roce 1969 jsem se ženil. Seděli jsme před hranicemi na kládách a rozhodovali se, jestli pojedeme domů, nebo nepojedeme. Všichni jsme přijeli.“

V bronzové medaili jsou karáty zlata3

Na rozdíl od většiny obyvatel okupované vlasti dostal Jiří Holík a další hokejisté šanci to Rusům alespoň trochu oplatit, symbolicky je porazit – v hokeji. A skutečně se jim to podařilo. V březnu 1969 na mistrovství světa v ledním hokeji českoslovenští hokejisté porazili Rusko, a to hned dvakrát – v pátek 21. března a v pátek 28. března s výsledky 2:0 a 4:3. Sice celkově skončili s bronzovou medailí, ale pro Čechy se stali národními hrdiny. „Hokej – to bylo jen porazit Rusáky. To v tom národě bylo. To dnes už není, dnes už jsou tam i jiné mančafty. Tenkrát porazit Rusáky – a mohli jsme prohrát s kýmkoli. Takže jsme na ně byli vybroušení a oni byli trošku zaražení. Na druhou stranu musím říct, že sborná, jak se jim říkalo, to byli parádní hokejisté, vynikající. Ani Kanaďani nebyli tak dobří, jako byli v té době Rusáci. Dnes už Rusáci nejsou takoví jako dříve, tehdy byli vynikající. A my na ně byli nabroušení za to, co se tady dělo. Měli jsme dokonce psychologa, který nás vracel do normálního stavu, protože jsme byli až přemotivovaní. A Rusáci se báli porážky. Nám se podařilo je dvakrát porazit. Už si nepamatuji výsledky. Ale pamatuji si, že jsme přiletěli do Prahy. Letiště bylo plné lidí: ‚Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to!‘ Dvakrát jsme je porazili – v pátek a v další pátek. Byla to obrovská euforie. Pak mi táta volal: ‚Člověče, oni chtějí, abych byl starosta.‘ V ulici, kde rodiče bydleli, šel průvod a fandové křičeli: ‚Holík na radnici!‘“

Na tomto úspěchu měli velkou zásluhu i bratři Jiří a Jaroslav Holíkovi. Redaktor Šupich ohodnotil v Rudém právu jejich výkon takto: „Z útočných formací se stal během celého šampionátu superřadou daleko nejproduktivnější Holíkův útok, zvlášť když hrál Nedomanský na křídle. Oba jihlavští bratři se představili snad ve své životní formě, proti minulým šampionátům šel výkonnostně nahoru také Nedomanský.“4

Na druhé straně železné opony

Jako hokejista pamětník cestoval skoro po celém světě. „Byl jsem v Americe, když tady lidé nesměli málem ani na Balaton.“ Pracovně letěl jedenáctkrát do Spojených států, ale když chtěl vyjet s rodinou na dovolenou do Jugoslávie, už měl problém a musel si zařizovat dinárový příslib a výjezdní doložku.

V roce 1978 ukončil své angažmá v národním týmu a hledal nový způsob obživy: „Když jsem pomalu končil kariéru, tak vždy když nás pozvali na Hrad, jsme chodili za Husákem a za předsedou vlády Štrougalem. S ním se dalo mluvit, byl to velký fanda sportu. My jsme jim říkali: ‚My bychom potřebovali, kdybyste nás pustili ven, abychom si vydělali nějaké peníze.‘ Dodnes si to pamatuji: byli jsme na Hradě, ve Španělském sále, a byli jsme už trochu lízlí, oslavovali jsme. Říkali jsme to prezidentu Husákovi a on povídá: ‚Súdruhovia, my sa o vás postaráme.‘ To bylo celé. Ale potom, když už nás nepotřebovalo národní mužstvo, nás pustili ven. Já jsem pak byl dva roky v západním Německu a hrál jsem i v Rakousku.“

Při hokeji Jiří Holík stačil vystudovat pedagogickou fakultu, aprobaci tělocvik – zeměpis. Po ukončení sportovní kariéry pracoval jako učitel na Seifertově základní škole v Jihlavě a trénoval děti v hokejové třídě.

Nyní je v důchodu, hraje rekreačně golf, věnuje se rodině a těší se ze své vnučky.

LUKŠŮ, David. Žít jako Holík. Praha: Epocha, Aleš Čeněk, 2015. s. 10.

KIRCHNER, Jaroslav. Dynastie Holíků. Praha: Ing. Miroslav Zukal – ZEMS, 2006. s. 114.

Titulek z Rudého práva, 1. 4. 1969.

ŠUPICH, Z. V bronzové medaili jsou karáty zlata. Rudé právo. Roč. 49, č. 77, 1. 4. 1969, s. 8.