Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kurt Gebauer (* 1941)

• narodil se 18. srpna 1941 v Hradci nad Moravicí

• během války byl tatínek jako hlučínský Němec odveden do wehrmachtu a na začátku roku 1942 za blíže neznámých okolností zemřel

• vyrůstal ve velmi skromných poměrech; od dětství se zajímal o výtvarnou tvorbu a jako samouk zvládl základy kresby, malby a později také sochařství

• v letech 1954–1955 studoval na brněnské střední škole uměleckých řemesel

• po prvním ročníku na SŠ přestoupil na kamenickou a sochařskou školu v Hořicích

• kvůli špatnému kádrovému posudku mu nebylo umožněno studovat na UMPRUM

• na čtvrtý pokus byl přijat na Akademii výtvarných umění

• na podzim 1972 absolvoval stáž na pařížské Académie des beaux-arts

• v roce 1987 se podílel na revoltě proti politice Svazu českých výtvarných umělců a pomáhal se zakládáním alternativních uměleckých skupin

• po sametové revoluci zasedal ve správní radě Českého fondu výtvarných umění

• dvaadvacet let působil na UMPRUM jako vedoucí ateliéru

• dodnes poskytuje konzultace a jako emeritní profesor spolupracuje s několika diplomanty

• stále pokračuje ve vlastní tvorbě a pořádá výstavy

„Kaplan, kterého jsme měli na náboženství, byl nesmírně populární, a tak ho komunisté vyšoupli na nějakou vesnici a k nám dali jiného, suchara. Ten nám příběhy z Bible kreslil na tabuli křídou a postavy zjednodušoval: místo hlavy nakreslil kouli se svatozáří, místo těla košili... Já jsem postavám kreslil nosy a tak dále, ale kaplan to na konci roku zjistil a řekl mi, že to takhle nemůžu dělat, a já si musel podle nějakého méně talentovaného spolužáka obkreslit celý sešit. Tak to byl můj první umělecký konflikt!“

Podobných úsměvných historek má Kurt Gebauer více: v mateřské škole jednou inspektor obvinil učitelku z toho, že jeho obrázky ve skutečnosti nakreslila ona. Na základní škole si pamětníkova talentu všiml učitel matematiky, nechal jej ve svých hodinách črtat na piják, a když Kurt Gebauer celý piják pokreslil, učitel mu ho zabavil, založil do své sbírky a věnoval mu nový. Na zámku v Hradci nad Moravicí ho zase nechali, aby si bez průvodce prohlížel umělecké sbírky, a jednou od něj dokonce koupili obrázek; za svůj první honorář si pamětník koupil pět temperových barev a ty lakoval, aby vypadaly jako olejové.

Kurt Gebauer se sám učil kreslit i malovat a mezi svými vrstevníky si brzy získal uznání. O něco později ho zaujalo také sochařství – tehdy už podle svých slov věděl, že míří vysoko, jeho cílem bylo přinést nový styl a překonat nomenklaturní autory. Na rozhodnou chvíli vzpomíná takto: „V době, kdy v umění vládl socialistický realismus, v Opavě zrekonstruovali vybombardované divadlo a postavili před něj dvě sousoší: jedno znázorňovalo rudoarmějce a jakousi dámu s kyticí, druhé dělníka a kolchoznici nebo zemědělku. Sochy vyrobili z hořického pískovce, což je nejměkčí a nejrychleji opracovatelný kámen. Celá ta práce na mě působila odbytě a říkal jsem si, že takhle to nejde, že bych se měl sochařinu naučit a předvést jim, jak se má dělat.“

Dětství ve slezském pohraničí

Kurt Gebauer se narodil 18. srpna 1941 v Hradci nad Moravicí. Jeho rodiče pocházeli ze skromných poměrů – maminka Kateřina vyrostla jako schovanka u kamnáře, hrnčíře a hospodáře Tomance a v jeho domácnosti se také seznámila se zručným tovaryšem Franzem Gebauerem. Prožili spolu bohužel jen krátký čas: jen co přišla válka, Franz musel jakožto hlučínský Němec narukovat do wehrmachtu... A začátkem roku 1942, když bylo pamětníkovi pět měsíců, se Kateřina dozvěděla, že s manželem se už nesetká.

Vzhledem k tomu, že mírovou dobu Kurt Gebauer v prvních letech svého života nepoznal, bral válku jako cosi samozřejmého a spíš než nebezpečí v ní spatřoval vzrušující dobrodružství. Když se blížily jeho čtvrté narozeniny, fronta probíhala tak blízko jeho rodného městečka, že mohl válčení a jeho následky sledovat téměř denně: potuloval se kolem vyhořelých tanků, s kamarády si hrál na vojáky a jednou zůstal fascinovaně zírat na komín a zčernalou hromadu dříví, což bylo vše, co po zásahu pumou zbylo z místního obchodu.

Na jaře 1945 se ukázalo, že paradoxně větší hrozbu než ustupující německé oddíly pro pamětníka a jeho maminku představuje Rudá armáda: těsně po osvobození maminka jednomu vojákovi, snad důstojníkovi, vařila vajíčka, v kuchyni zůstala ze všech hradeckých žen jako poslední, v náručí držela své jediné dítě a v duchu se modlila, aby se jí nic zlého nestalo. V nestřežené chvíli se však i jí podařilo uniknout a se synkem se schovala ve sklepě, kde zůstala, dokud nebezpečí nepominulo.

Jako by to nestačilo, za takto dramatických okolností se Gebauerovi dočkali hanebného jednání i od svých známých: ačkoli pamětníkova otce měli všichni rádi a vážili si ho jako výborného řemeslníka, jeho vdově se neštítili vyrabovat byt. Vtom ovšem zakročil starosta, vyzval sousedy, aby kradené věci vrátili, a větší část lupu se skutečně podařilo získat zpět.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že Kurt Gebauer měl velké štěstí v tom, že si neuvědomoval, co se kolem něj děje, a díky tomu nezahořkl. 

Po válce se s maminkou přestěhovali k jejímu nevlastnímu bratrovi. V této nelehké době si Kateřina vydělávala tím, že po nocích šila obyvatelům městečka šaty z kradených textilií. Protože topiva i potravin bylo málo, brávala syna na šišky, roští i na borůvky. Dostatek jídla mu sice zajistit nedokázala, přesto chtěla udělat všechno pro to, aby dobře rostl a prospíval, a tak ho v pouhých pěti letech přihlásila do sportovního spolku Orel. Jenže nedlouho poté proběhl komunistický převrat a činnost této původně katolické organizace byla zakázána, což Kurta Gebauera rozhněvalo natolik, že už nikdy do žádného podobného sdružení, Pionýra nevyjímaje, nevstoupil.

Tuto ztrátu mu částečně vynahradilo kreslení a malování, v němž začal bez zvláštního pedagogického vedení vynikat. Brzy slavil první vítězství v krajských soutěžích dětské výtvarné tvorby a na konci základní školy již experimentoval se sochařstvím a měl jasno v tom, že v umělecké dráze bude pokračovat.

Proti proudu

V roce 1954 odešel do Brna na střední školu uměleckých řemesel; na konci prvního ročníku se ale chtěl zaměřit na plastiku, a proto přestoupil na kamenickou a sochařskou školu v Hořicích. Ačkoli na své hořické učitele Kurt Gebauer vzpomíná obecně v dobrém, moderní umění prý za stalinismu na český venkov neproniklo a autoři jako Vincent van Gogh tu mnoho zastánců neměli. Když tedy vyrobil betlém inspirovaný tvorbou Henryho Moora nebo si z peněz vydělaných na brigádách koupil Delacroixův deník, van Goghovy dopisy bratru Theovi či van Goghovu biografii Hlavou proti zdi, působil na své škole takříkajíc jako prorok.

V osmnácti letech se pamětník přihlásil ke studiu na pražské UMPRUM, pravděpodobně kvůli špatnému kádrovému posudku byl však odmítnut a musel si hledat práci. Nejdříve si vydělával jako brigádník v kamenické firmě hořické školy, ale kvůli nízkému platu brzy odešel a nové zaměstnání dostal v pražském emauzském klášteře, který na přelomu padesátých a šedesátých let procházel rozsáhlou rekonstrukcí. Jelikož kvalifikovaných kameníků byl v socialistickém Československu nedostatek, Kurt Gebauer pobíral jen o sto korun méně než jeho starší (a ve většině případů méně kompetentní) kolegové, po práci mohl chodit na koncerty, výstavy nebo operní představení a polovinu výdělku posílal své mamince na přilepšenou.

Neúspěchem na UMPRUM se odradit nenechal a své štěstí zkusil na Akademii výtvarných umění. Ale i tentokrát byl odmítnut – prý kvůli tomu, že se jeho maminka neúčastnila kulturně-politického dění v obci. Místo vysoké školy musel tedy jít na vojnu a následující dva roky sloužil v ženistické jednotce složené z lidí režimu nepohodlných, tedy z Maďarů, Romů, Němců a katolických a evangelických duchovních. Chuť tvořit však Kurta Gebauera nepřešla ani během vojenské služby: obal na plynovou masku si upravil tak, aby se mu do něj vešel skicák o velikosti A4, stále jej nosil s sebou a ve volných chvílích kreslil.

Po demobilizaci se vrátil do Prahy, jako kameník spolupracoval na rekonstrukci Prašné brány, Valdštejnského paláce či Anežského kláštera a na čtvrtý pokus byl přijat na akademii. Podobně jako na základní a střední škole, ani tentokrát do kolektivu nezapadl: oproti spolužákům, kteří u zkoušek uspěli na první pokus, byl starší, a proto se také méně přizpůsoboval stylu svých učitelů, nepodléhal módnímu informelu a cílevědomě si razil vlastní cestu.

Ačkoli za socialismu mohli studenti svá díla představovat výhradně na školních výstavách, Kurtu Gebauerovi se podařilo uspořádat vlastní výstavu, ba dokonce proniknout na Západ: v polovině šedesátých let se dostal na pozvání do belgických Antverp, během pouhých devíti dnů po příjezdu vytvořil veškeré vystavované exponáty a po vernisáži cestoval stopem po Beneluxu a Francii.

V roce 1969 dokončil akademii a poté pokračoval v samostatné tvorbě. Jako jeden z mála mladých autorů se seznámil s teoretikem umění Jindřichem Chalupeckým a ten jej později přivedl do okruhu Evy Kmentové, Olbrama Zoubka, Karla Nepraše a dalších, o generaci starších kolegů.

Svých snů se Kurt Gebauer nevzdal ani v okleštěných podmínkách normalizace a v roce 1972 zorganizoval vlastní výstavu v opavském Památníku Petra Bezruče. Tato akce pro něj byla do té míry důležitá, že kvůli ní o měsíc odložil výjezd na stipendijní pobyt ve Francii. S pomocí úřednic československého ministerstva kultury se totiž pamětníkovi podařilo zajistit tříměsíční stáž na Académie des beaux-arts; na Západ se tak dostal v době, kdy se hranice uzavíraly a kdy kreativita a nespoutanost francouzské metropole čím dál ostřeji kontrastovala se zatuchlostí v Československu. Jakkoli byl pro Kurta Gebauera pobyt v Paříži přínosný, o emigraci nikdy neuvažoval – jednak doma nechal svou ženu, dítě i matku a jednak odmítal uvěřit tomu, že by sovětská okupace mohla vydržet.

Jak se žilo v Absurdistánu

Po návratu z Francie musel pamětník řešit komplikovanou rodinnou situaci: s manželkou a dítětem se několikrát stěhoval, než se mu podařilo výměnou za údržbu dojednat bezplatný podnájem v letním domě u středočeského Nižboru. První měsíce na samotě byly kruté, ale postupem času se rodina s místem sžila, zůstala zde přibližně deset let a stala se v lecčems soběstačnou: zatímco pamětníkova žena chodila do zaměstnání, on se věnoval umělecké tvorbě a rodinnému hospodářství, pěstoval zeleninu, choval ovce a z jejich vlny pletl svetry.

Třebaže o politické dění se Kurt Gebauer zajímal pramálo, oficiální reprezentace naší země pro něj byla nepřijatelná; aby se tedy nemusel ztotožňovat s Československem, ve svém novém domově založil fiktivní stát Gebauer, který měl údajně vlastní hymnu, zemědělství, kulturu i politiku.

Obdobný vztah měl i k normalizačnímu Svazu českých výtvarných umělců. Ten v první polovině sedmdesátých let přestal organizovat výstavy mladých autorů a pamětníkovy výstavy byly pod různými záminkami rušeny; veřejné akce se změnily v soukromé výstavy pro zvaný okruh zájemců. Navzdory těmto obtížím se Kurtu Gebauerovi čas od času podařilo některá ze svých děl prodat, navíc získal zakázku na sochu do Opavy a díky kontaktům na projektanty pražských sídlišť se podílel na návrhu jednoho dětského hřiště.

V souvislosti s uvolňováním politických poměrů v osmdesátých letech dostal Kurt Gebauer příležitost představit svou tvorbu nejdříve ve Vojanových sadech a později na výstavě Barevná plastika. V té době se také postupně zvyšovalo napětí mezi prorežimním a nonkonformním křídlem normalizačního Svazu českých výtvarných umělců: odbojní členové žádali založení nového časopisu a konec kádrování. Když se roku 1987 nespokojencům nepodařilo dosáhnout svého cíle oficiální cestou, zorganizovali malou demonstraci a v relativně krátké době vytvořili na třicet spolků – takto vzniklo například volné seskupení 12/15 nebo skupina Tvrdohlaví. Vzpouru proti politice svazu měl završit sjezd nových spolků, ještě předtím však vypukla sametová revoluce a umělci nezůstali stranou: v listopadu 1989 se pořádaly okupační stávky galerií, v Mánesu se malovaly plakáty a do dění se musel aktivně zapojit i tajemník svazu, jenž byl zároveň také plukovníkem StB. „Kolegové, kteří obsadili Mánes, Špálovku a Galerii mladých, dali tajemníkovi za úkol, aby vytiskl sto padesát kusů prohlášení Charty. On říkal: ,Sto padesát je moc. Dvacet bude stačit.‘ A oni na to: ,Ne, sto padesát.‘ Tak jich vytiskl sto padesát,“ směje se Kurt Gebauer.

Jednou sochařem, navždy sochařem

Po převratu pamětník zasedal ve správní radě Českého fondu výtvarných umění a v rámci svých možností se zasadil o zachování výstavních prostor, konkrétně Špálovy galerie a výstavní síně Mánes.

Na začátku devadesátých let Kurta Gebauera oslovili studenti UMPRUM s nabídkou nejen učitelského, ale dokonce i rektorského místa. Zatímco druhou možnost pamětník odmítl, první přijal a dvaadvacet let na UMPRUM pracoval jako vedoucí ateliéru.

V současné době Kurt Gebauer na UMPRUM stále poskytuje konzultace, jako emeritní profesor spolupracuje s několika diplomanty a pro studenty všech oborů připravuje předmět Veřejný prostor. Mimoto nepřestává tvořit a působit ve veřejném prostoru – z posledních akcí můžeme jmenovat samostatnou výstavu Zveřejnění (2011), instalace soch v Českých Budějovicích (2015) nebo účast na kolektivní výstavě ve Veselí nad Moravou (2015).