Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavel Fried (* 1930  †︎ 2019)

• narozen 13. června 1930 v Třebíči

• otec drobný živnostník

• v květnu 1942 deportován s rodiči do Terezína

• květen 1945 osvobozen v Terezíně

• 1946-1950 studium Průmyslové školy strojní v Brně

• 1951-1953 vojenská služba u PTP, stavba letišť

• při zaměstnání studium Vysokého učení technického v Brně

• 1968 předseda podnikového výboru ROH

• 1972 zbaven funkce podnikového náměstka

• po 1989 založil soukromou firmu

• dlouholetý předseda Židovské obce Brno

Historické město Třebíč na Českomoravské vrchovině se dnes vrací ke své židovské historii a věnuje zvláštní pozornost zejména zachovalé židovské čtvrti a velmi starému hřbitovu. Před druhou světovou válkou žilo ve dvacetitisícovém městě asi tři sta Židů. Pavel Fried s rodinou patří mezi ně. Je z těch šťastnějších, kteří druhou světovou válku přežili, dokonce se zachránili i jeho rodiče a všichni strávili válečná léta „pouze“ v Terezíně.

Izolovat, koncentrovat, zlikvidovat

Jeho otec měl před válkou v Třebíči železářství a maminka mu v obchodě pomáhala. Dětství Pavla Frieda bylo spokojené a šťastné. Měl o sedm let starší sestru, a věkový rozdíl byl tedy dosti velký. Sestra se navíc brzy vdala a nežila dál s rodinou. Pamětník vyrůstal vlastně jako jedináček a užíval si možností, které klukovi krásná Třebíč nabízela. Měl mnoho kamarádů a tehdy se ještě nerozlišovalo, kdo je Žid, a kdo nikoli.

V rodině Friedových se dodržovaly hlavní židovské svátky, pamětník s otcem a dědečkem navštěvoval synagogu a vzpomíná, jak se u pana rabína učil hebrejsky. Ačkoli nevedli košer domácnost, židovství bylo součástí rodinné tradice, stejně jako pokladnička židovského národního fondu Keren kajemet le-Jisrael, která stála u Friedových doma a kam rodiče podle svých možností přispívali na nákup půdy pro židovské osadníky v tehdejší Palestině.

Norimberské zákony zavedené po okupaci v roce 1939 život rodiny Friedových změnily. Začalo to poměrně nenápadně, ale postupně jich přibývalo, až se omezení dala počítat na desítky. „Zvykli jsme si na to, že nesmíme jít po osmé hodině z domu, zvykli jsme si na to, že smíme jít nakupovat až odpoledne... Člověk si na ta různá omezení zvykl a vyrovnal se s tím. Každý si řekl: ‚To je dočasně a přece nebudeme těm Němcům dělat divadlo, nebudeme z toho dělat tragédii.‘ Když nás takto izolovali ze společnosti, tak bylo rozhodnuto, že nás soustředí, tedy koncentrují, do koncentráků. Celým smyslem toho, co Němci uzákonili, byla fyzická likvidace, tedy vyvraždění židovského obyvatelstva nejprve ve střední Evropě a pak samozřejmě i dál,“ zamýšlí se Pavel Fried nad tím, jak je možné, že proti tak hrůznému plánu nikdo neprotestoval, dokonce ani ti, kdo se měli stát jeho oběťmi.

V přelidněném Terezíně

V roce 1941 přišlo nařízení o vyloučení židovských dětí z výuky a Pavel Fried už nesměl dál chodit do školy. Začátkem roku 1942 zatklo gestapo otce v souvislosti s arizací obchodu a s jeho nuceným prodejem. Z vyšetřovny gestapa v Jihlavě putoval do Terezína. V terezínském ghettu se pak – alespoň načas – celá rodina znovu sešla. V květnu 1942 odjel transportem Pavel Fried s maminkou a sestra Erika, v té době už vdaná a s příjmením Felixová, byla deportovaná spolu se svým manželem.  

V Terezíně bydlel Pavel Fried, jemuž tehdy nebylo ještě dvanáct let, nejdřív s maminkou na půdě. „Když jsme tam přišli, nebyly tam ještě postele. Nacpali jsme si slamníky a ten první čas se spalo na slamnících na zemi. Kufry jsme měli za slamníky za hlavou a tak jsme tam existovali,“ vzpomíná. Později byly zřízeny v bývalé škole domovy pro mládež, takzvané heimy. Takto pamětník popisuje dětský domov: „V budově bylo deset pokojů a v každém pokoji asi čtyřicet dvaačtyřicet postelí, kde jsme spali a žili. Byly to třípatrové postele, většinou pro dva a dva vedle sebe v každém patře. Když zbylo nějaké místo, postavila se tam ještě další palanda, kde byla sice jedna postel, ale tři nad sebou.“

Bobříci v ghettu

V domovech se o děti starali vychovatelé. Pavel Fried vzpomíná na svého vychovatele Arnošta Ehrlicha, k němuž měli chlapci blízko. Byl to jen o pár let starší gymnazista a své svěřence vyučoval, aby alespoň částečně nahradil školní výuku. „Protože jsme už nějakou dobu nechodili do školy, tak nám sděloval, co ví, abychom úplně nezhloupli.“

I v ghettu se židovská samospráva snažila zajistit podmínky pro výchovu mládeže. Pamětník vysvětluje: „Každá světnice byla nějak zaměřená. Některá sionisticky, některá česky, některá skautsky. Naše byla zaměřená skautsky. Nad postelemi jsme měli jmenovky a všichni jsme tam měli i obrázek bobra, protože jsme byli Bobříci. To vymysleli naši vedoucí, aby udrželi zdání normálnosti. Vzpomínám si, že jednou tam přišel nějaký esesák na kontrolu, rozhlédl se a říká: ‚Lauter Biber, samí bobříci.‘“

Hlavním problémem terezínského ghetta byla podle pamětníka jeho přelidněnost. Ve městě postaveném pro sedm tisíc obyvatel žilo na šedesát tisíc vězňů. Následkem toho a nedostatečných hygienických podmínek se v Terezíně velmi snadno šířily infekce, zejména úplavice, tyfus a žloutenka. Pavel Fried může děkovat štěstí, že on sám se nikdy nenakazil, ale jeho dobrý kamarád z Třebíče, který s ním bydlel na pokoji, ano a on ho ve dne v noci doprovázel na záchod, protože kamaráda nemoc naprosto oslabila. Samozřejmě podstatně hůř na tom byli staří lidé. Například pamětníkova babička v Terezíně na následky nemoci zemřela. Celkově sice Terezín nepatřil k vyhlazovacím koncentračním táborům, přesto tu byla vysoká úmrtnost – za čtyři roky existence ghetta zde zemřelo na pětatřicet tisíc lidí.

Transporty na východ

Zpočátku Pavel Fried nepracoval. Byl ještě malý a v Terezíně byl dostatek práceschopných. Později ale vězňů ubylo a on musel začít také pracovat. Montoval náhradní díly k tankům, stříkal na bílo vojenské uniformy určené pro boj ve sněhu a připravoval slídu do radiosoučástek. K jeho práci patřila také obsluha kárky, se kterou se po Terezíně rozváželo nejrůznější zboží. „To bylo dobré zaměstnání, s kamarádem jsme vozili takovou jednokolovou kárku, protože už tam nebyli lidi, kteří ji obsluhovali. A na ní jsme po Terezíně rozváželi, co bylo zrovna zapotřebí.“ Pavel Fried tak dostal příležitost přilepšit sobě a své rodině. „Třeba když jsme do různých kuchyní vezli chleba, tak jsme si něco nakradli. Moje matka mi později říkala: ‚Já jsem měla vždycky strach, že už se neodnaučíš krást.‘ Ale odnaučil jsem se...“

Z Terezína vyjížděly pravidelně dobytčí vlaky plné vězňů kamsi na východ. Pavel Fried vysvětluje, že terezínští vězni nevěděli, kam směřují ani co se dál s vězni děje. Do transportu na východ byla v září 1943 zařazena i jeho sestra Erika s manželem. „Dostali jsme od ní později dopisnici, že pracuje a že se jí daří dobře, ale zároveň v ní byl zašifrovaný vzkaz Wir in Auschwitz, což jsme v té době vůbec nechápali. Co se s nimi stalo, jsme pochopili teprve koncem války,“ vysvětluje pamětník. 

Pojedu se synem

Do jednoho z transportů byl na podzim 1944 zařazen i pamětník. Tehdy mu zachránilo život to, že jeho maminka pracovala v dílně, kde se stříkaly vojenské uniformy na bílo. Maminka chtěla nastoupit do transportu se synem a ohlásila to svému židovskému nadřízenému. Pavel Fried s dojetím vzpomíná: „Už jsem měl číslo na krku a už jsem dostal potraviny na cestu. Moje matka, která tehdy stříkala uniformy, šla za svým vedoucím a říkala mu: ‚Leoši, kluk je zařazený do transportu, já chci jít s ním.‘ On namítal: ‚To je hloupost, ty s ním nebudeš ani půl hodiny.‘ Zřejmě nějaké informace měl. A ona říkala: ‚To nevadí, já s ním pojedu, i kdybych s ním měla být jen tu chvilku. Samotného ho nenechám jít.‘ Ten člověk sebral odvahu a šel za esesákem, který to měl na starost, a říkal mu: ‚Podívejte se, já tu mám sílu, která je zapracovaná, a chce jít do transportu se svým synem, že ho nenechá jít samotného. Ale kde já zase seženu zapracovanou sílu?‘ Takže já spolu s dalším hochem jsme museli nastoupit vedle toho baráku, kde matka pracovala, přišel ten esesák a řekl: ‚Na gut, no dobře.‘ Tím jsem byl z toho transportu vyřazený.“

Podle pamětníka byla nacistická mašinerie založena na nevědomosti, jíž udržovali nacisté vězně v poddajnosti. Tvrdí, že o hrůzách vyhlazovacích táborů nikdo v Terezíně nic nevěděl. Pochopili to, až když se na konci války před frontou rušily některé tábory a vězni směřovali do vnitrozemí. Tak přijeli někteří i do Terezína. „Přijeli v otevřených uhelných vagonech. Byli tam mezi mrtvými, ti byli naskládaní na sobě a oni na nich seděli. A pak se z těch vagonů vypotáceli.“ Kvůli riziku infekce, kterou mohli příchozí do Terezína zavléct, jako byl skvrnitý tyfus, mnohem nakažlivější než běžný břišní, se vojáci snažili zamezit jejich kontaktu s ostatními. „Takže když se vězni vypotáceli z těch vagonů, procházeli uličkou z drátěných plotů a trubkových konstrukcí. My jsme jim házeli jídlo, které jsme někde nakradli. Ale museli jsme s tím přestat, protože oni se o něj navzájem škrtili. Byli šílení hlady a žízní. To už nebyly ani lidské bytosti. A teprve tehdy jsme se vlastně dozvěděli tu krutou pravdu, co se stalo s našimi rodinami.“

Léta ukradená nacisty i komunisty

Terezín byl osvobozen 8. května 1945. Pavel Fried měl skutečně štěstí, vrátil se domů a s ním i oba jeho rodiče. Z české větve rodiny však byli jediní. Otec se pokusil obnovit živnost, ale po komunistickém převratu o ni přišel. Pavel Fried vystudoval střední průmyslovou školu strojní. Když dospěl do věku, kdy se na něj vztahovala vojenská povinnost, musel narukovat k Pomocným technickým praporům. Důvod? Tatínek byl živnostník. PTP sice nechvalně prosluly těžkými podmínkami a prodlouženým trváním vojny, „ale to už byla legrace. Nebylo to příjemné, ale s Terezínem se to nedalo srovnat.“ V rámci PTP pracoval na vojenských stavbách, stavěl letiště v Plzni-Líních a v Čáslavi. „O pár let mě připravili Němci a později i komunisti,“ usmívá se dnes. Po propuštění do civilu vystudoval při zaměstnání vysokou školu a dnes s nadsázkou říká, že má titul inženýra, ačkoli mu chybějí čtyři třídy obecné školy. „Z vlastní zkušenosti vím, že je velmi důležité, aby lidé žili v souladu se svým svědomím a neposlouchali slepě ty, kdo je navádějí jednat proti druhým,“ uzavírá Pavel Fried.