Petr Werner Noack

* 1943

  • „Pro mě to byla euforická doba. Pro kolegy, pro mě, pro všechny. Užíval jsem si to a věřil jsem, že to bude lepší. Vůbec jsme nemysleli na nějaký útěk. Vůbec nás to nenapadlo. Dobře jsem vydělával. Nakonec jsme si koupili pod Strahovem pozemek, že si tam budeme stavět. A najednou sousedka, domovnice, buší na dveře – já jsem zrovna usnul, manželka nespala, protože kojila malého – a říká: ‚Rusové nás okupují.‘ Oblékl jsem si na pyžamo tepláky a šel na Revoluční a oni už přijížděli. Od mostu, od tunelu se to valilo. Někdo jel tam doleva ke KSČ. No bylo to hrozné. Manželka v noci kojila. Oni stříleli, bylo stanné právo. Manželka kojila našeho malého pod peřinkou.“

  • „Tak jsme se s manželkou domluvili, že já pojedu do toho Německa, já tam vydělám, plat dostanu v bonech a v korunách, takže by to bylo dobrý a tak dále. Takže po té okupaci jsem tam jel. Domluvili jsme se s manželkou, že když to klapne, přijede na návštěvu a zůstaneme tam. Nevěděla to její máma, nikdo to nevěděl, akorát její teta to věděla. Té jsme to řekli. Ani její sestra, přesto že jsme jí řekli, aby se přihlásila u nás v bytě v Soukenické. My jsme si s manželkou pořád dopisovali. Doma nikdo tehdy neměl telefon. Já jsem jí psal neutrální dopisy. Posílal jsem peníze, já jsem z platu dostal dvě stovky a z toho jsem si musel platit pobyt a ostatní peníze šly na Interhotely a manželka dostala peníze až po dvou měsících. Část si mohla vybírat v bance a část dostala v bonech. To by bývalo bylo dobré. Jenže když utekla, tak dostala peníze jen asi za jeden měsíc. Ale ještě před tím jsem se dověděl, že za mnou nemůže přijet. Tak jsem tomu šéfovi ve Frankfurtu řekl, že musím zpátky.“

  • „No a jednou jsme s mámou zase šli za tátou. Jak byl na těch Borech, tak je posílali do pracovních táborů, ty Němce, to bylo jasné. A dělal nějakou dobu v cementárně ve Dvoře Králové. Jednou jsme tam za ním jeli, když to mámě povolili. Máma mu napekla a připravila tašku plnou jídla a – co jsem tehdy nevěděl – zapekla mu do toho její zprávu. Já nesl flašku ovocné šťávy, že mu to tam dám. A jak jsem byl rozrušený, když vyvolali to naše číslo – šli jsme a s nikým jsme se nesměli bavit – tak jsme tam jako šli, že ho uvidíme. A mně na chodbě spadla ta flaška. Máma musela chodbu několikrát vytřít a když byla hotová, tak návštěva skončila a za tátou nás neopustili. Tátovi prý řekli, že za ním nepřišla, protože si našla někoho jiného. Nás vyhodili a nadávali mámě do německých děvek a mně do spratků. Začal jsem brečet, když tam všichni začali takhle řvát. - A to vám bylo kolik let? - To mi bylo osm.“

  • „Tam byli funkcionáři a tribuna a ten jeden říká: ‚My, komunisté jsme solí v očích reakcionářům a živlům...‘, a mámě v tu chvíli něco spadlo do oka a lidi kolem se začali smát. Najednou ji sebrali a odvezli do Plzně na StB. Máma nepřišla dva nebo tři dny domů. Tam ji zmlátili, vyhrožovali jí, že mě jí tentokrát opravdu vezmou. Vytrhli máme obočí, že už jí na té jedné straně nikdy nenarostlo. Ale já jsem to tehdy nevěděl. Myslel jsem, že zůstala někde ve Stodě, v té chlebíčkárně a že se tam o něco bouchla. Všechno mi to řekla, až když jsem byl po vojně. Prostě mě tím nechtěla zatěžovat.“

  • „Šla do hotelu InterContinental představit se, jestli by ji nevzali pracovat do hotelu, protože děda míval hotel – bylo to v rodině. Ředitel Kouřík ji vzal do kanceláře a ona tam dělala pak po půl roce provozní. Říkala mu, že její manžel ještě sedí na Borech ve vězení. On jí řekl, že její syn za to nemůže. Byl férový, i když sám prožil koncentrák. A právě tam na ni přišlo StB, aby pro ně pracovala a máma to odmítala. Ale pořád za ní chodili a vyhrožovali. Chtěli, aby jim to podepsala. Vyhrožovali jí, že mě jí vezmou a dají někam na převychování. Která máma by to nepodepsala, aby se jejímu dítěti nic nestalo. Měla strach nejen o mě, ale i o dědu, protože děda byl de facto sám. Máma to s nechutí podepsala, ale varovala několik lidí, že po nich jde StB. Někdo z těch, koho varovala, ji ale udal...“

  • „Napřed jsme byli s babičkou zavření tam, kde byl i můj děda. Byli jsme v nějakých těch Benešovských kasárnách. Pražská kasárna se to jmenovalo a mně byly dva roky a byli tam bachaři, kteří znali naši rodinu a ti byli docela v pořádku. Babička byla v prvním poschodí, děda někde v přízemí a já jsem mohl prolézt skrz ty mříže a občas mě pustili k dědovi. Děda tam zůstal a já s babičkou, de facto jako Němec, jsem byl potom s babičkou v táboře na Konopišti pro německé ženy a děti. Tam jsem byl s babičkou zavřený deset měsíců. Vedle byl prý lágr, kde byla moje máma. Jestli jsme se viděli, to si nepamatuji. Akorát si pamatuji, že jsem tam dostal černý kašel. To byla dost vážná nemoc tenkrát. Zachránil mě ruský doktor.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha ED, 07.11.2019

    (audio)
    délka: 01:58:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha ED, 12.11.2019

    (audio)
    délka: 46:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Která máma by to nepodepsala, jen aby jí nevzali dítě...

Petr, 1945
Petr, 1945
zdroj: pamětník

Petr Werner Noack se narodil 20. září 1943 v Benešově. Jeho maminka byla Češka Věra Mandásková. Otec Kurt Paul Werner Noack – původem Lužický Srb s německou státní příslušností za 2. světové války nuceně narukoval do Benešova k SS, kde byl písařem a správcem výcvikového střediska. Dědeček Alois Mandásek byl zámožný hoteliér. Po válce celá rodina čelila perzekuci. Petr jako dvouletý strávil deset měsíců s babičkou v internačním táboře pro německé ženy a děti. Jeho matka strávila v pracovních táborech rok a půl, otec byl zavřený deset let na Borech, v Jáchymově a dalších pracovních táborech. Ihned po propuštění roku 1955 otce repatriovali do Německa. Matka s Petrem zůstala v Československu. Než získala zpět státní příslušnost, byla považována za Němku. Petr, který trávil v dětství mnoho času se svou německou babičkou, mluvil do první třídy převážně německy. Matku vydírala StB, že jí seberou syna, pokud nepodepíše spolupráci. Mnoho let žila pod kontrolou StB, ze které se snažila vymanit a měnila kvůli tomu práci i bydliště. Jako žena bývalého příslušníka SS zažívala tvrdé výslechy a ponižování. Petr se vyučil číšníkem a po vojně od roku 1964 pracoval v Praze v luxusní francouzské restauraci EXPO, kde se seznámil se svou ženou Marií. Byl neprávem podezírán a vyslýchán, že plánuje útěk za otcem do Mnichova. S manželkou a synem emigrovali až po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1969, když Petr dostal práci v hotelu v Německu poblíž Frankfurtu. V Německu Petr pracoval v luxusních restauracích celkem 26 let. V letech 1994–2008 získali společně s manželkou místo majordomů ve stuttgardské rezidenci průmyslníka Ferdinada Porsche a jeho rodiny. Noackovi vychovali tři děti a důchodový věk tráví v Čechách.