„Když neznáte nic jiného, tak žijete a žijete... Není, co dělat, prostě není, možná bude zítra. A všichni komunisté říkali, jak to bude zítra všechno výborné, jak všechno bude, jak musí lidi vydržet nějakou dobu. A sami komunisté měli úplně jiný život, měli speciální obchody. Komunisté byli tlustí… A to bylo pořád: ‚Musíte tohle! Nesmíte tohle!‘ Teď je to až směšné, ale tohle byl život. A když lidi neznali nic jiného, tak prostě takhle žili.“
„Byl jsem rok v Rudé armádě na povinné vojenské službě.“ – „Povídejte.“ – „Tak já vím, co je ta Rudá armáda.“ – „Povídejte.“ – „Ani to nechci povídat, to je hnus, hnus. A to bylo v roce 1986, 1987 a všechno už bylo v tu dobu rozkradené, to byl ještě Gorbačov. A hlavně vztahy mezi lidmi – strašné, strašné. Nic na těch vztazích nebylo lidského.“
"Byl jsem v Novosibirsku ve filharmonickém sboru několik let. Jezdili jsme na zájezdy do Moskvy nebo Petrohradu a to bylo pro nás úplně jako zahraničí. Jezdilo tam od šesti od rána metro, zkoušku jsme měli v deset. Měli jsme zkoušky, večer koncerty. V šest ráno už jsme byli u metra, abychom se prvním vlakem dostali do nějakého obchodu. Byl tam jugoslávský Jadran, polský, český obchod a tam každý den něco prodávali. Například boty, ručníky, prostěradla – nám to bylo jedno. Co tam prodávali, to jsme kupovali. Někdo nakoupil víc stejných věcí a pak to v Novosibirsku prodával nebo měnil na trhu za něco jiného."
Serguei Nikitine se narodil v ruském Novosibirsku 4. února 1961 jako jediný syn do rodiny učitelky na vysoké škole ekonomické a obchodního ředitele. Kvůli zákazům v Rusku neznal dlouho historii své vlastní rodiny. Teprve začátkem 90. let, v době nástupu Borise Jelcina do prezidentského úřadu, otec poprvé promluvil o dědečkově ukrajinsko-židovském původu a vyhnání na Sibiř po „rozkulačení“ a zabrání veškerého majetku. Od mládí pamětníka mocně přitahovala hudba a maminka ho v jeho vášni podporovala. Chodil do sborové školy, vystudoval dirigentství na hudební konzervatoři a operní zpěv na akademii v Novosibirsku. V posledním ročníku hudební akademie už byl členem tamního Novosibirského státního akademického divadla opery a baletu, kde účinkoval jako operní zpěvák 11 sezon. V roce 1991 se oženil, o šest let později emigroval s manželkou a malým synem do Izraele. I přes napjatou bezpečnostní situaci v Izraeli se cítil svobodný tak, jako nikdy předtím. Začal vystupovat v zahraničí, tři roky jezdil do New Yorku studovat operní zpěv. V roce 2003 se mu narodila dcera, o rok později se s rodinou usadil v Proboštově na Teplicku, kde žije dodnes (2023). Je členem operního sboru Severočeského divadla v Ústí nad Labem.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
