Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Neužilová (* 1932)

• narozena 29. července 1932 v Bohušovicích

• matka Olga Klicperová pocházela z bohaté židovské rodiny Beerových z Lovosic

• otec Stanislav Klicpera pracoval jako dělník v chemické továrně Ganzstoff, zemřel po pracovním úrazu roku 1939

• matka se od roku 1939 zapojila do činnosti odbojové organizace V boj, která pomáhala rodinám politických vězňů

• od podzimu 1941 matka pomáhala Židům přijíždějícím v transportech do Terezína

• doručování korespondence a balíčků pro vězně terezínského ghetta se účastnila i Marta Neužilová a její bratr Stanislav

• v srpnu 1942 byla Olga Klicperová a její dvě starší děti zatčeni gestapem

• Olga Klicperová byla uvězněna v terezínském ghettu, později deportována do Osvětimi, kde zahynula

• děti prožily zbytek války s babičkou z otcovy strany

• po válce jim nebyl navrácen majetek po matčiných rodičích, obětech holocaustu

• 1947-1949 se Marta Neužilová vyučila prodavačkou v Litoměřicích

• 1950 se provdala za Karla Neužila a odstěhovala se do Prahy

• narodila se jí dcera Věra (1954) a syn Pavel (1959)

• 1960 od manžela odešla, rozvod

• pracovala jako vychovatelka v domově mládeže a chmelařka

• vystudovala střední zemědělskou a střední pedagogickou školu

• po roce 1989 se stala členkou Židovské obce, organizací Ukrývané dítě a WIZO

Marta Neužilová prožila dětství v Bohušovicích nad Ohří, v obci, která je spjata s tragickými osudy (nejen) českých Židů. Právě zde vystupovali v letech 1941-1943 deportovaní Židé z vlaků a pod dozorem četníků se vydávali pěšky na cestu do nedalekého ghetta v Terezíně. Tato okolnost dramaticky zasáhla do života Marty i celé její rodiny. 

Z pohodlí bohaté rodiny do vyvzdorované bídy

Marta Neužilová se narodila jako Marta Klicperová 29. července 1932 v Bohušovicích nad Ohří. 

Její matka Olga pocházela z bohaté ortodoxní židovské rodiny Beerových. Babička vyrostla v italském Meranu, dědeček býval obchodníkem v Praze na Smíchově. Usadili se v sudetských Lovosicích, kde provozovali dva obchody a vlastnili činžovní dům. Olga měla tři sourozence a po smrti starší sestry, která zemřela v dětském věku, vyrůstala se dvěma bratry. V rodině se mluvilo německy a dodržovaly se všechny judaistické svátky. 

Se svým budoucím manželem Stanislavem Klicperou se Olga seznámila ve vlaku, pracoval totiž jako zaměstnanec na dráze. Stanislav byl synem vdovy Podolské, narodil se mimo manželství, a tak dostal příjmení, které jeho matka nosila za svobodna. Byl nicméně vychováván v silně křesťanském duchu. 

Ani jedna z rodin se sňatkem nesouhlasila. Nemajetný Čech křesťanského vyznání byl pro Beerovy jako ženich nepřijatelný. „Maminčin otec už pro ni měl židovského ženicha. Ale maminka si tatínka vytrucovala. Dopadlo to tak, že otec ji vydědil a musela se odstěhovat z rodného domu,“ říká Marta Neužilová. 

Po boku Stanislava Klicpery čekal Olgu chudý a poměrně tvrdý život. Neuměla dobře česky, její tchyně ji neměla ráda. „Přišla z rodiny, kde ji hýčkali, do vyvzdorované bídy. Musela se spoustu věcí naučit,“ popisuje Marta Neužilová. 

Po krátké epizodě v nájemním bytě v Lovosicích, odkud byli vystěhováni pro neplacení činže, se Klicperovi odstěhovali do Bohušovic. Rychle se jim narodily čtyři děti: nejstarší syn Stanislav, dcera Marta a synové Bedřich a Vratislav. Otec Stanislav pracoval jako dělník v chemické továrně Glanzstoff v Lovosicích. Roku 1939 se při práci v továrně nadýchal jedovatých výparů a zemřel na otravu krve olovem. 

Olga zůstala sama se čtyřmi dětmi, nejmladšímu Vratislavovi v té době byly čtyři měsíce. Přivydělávala si prací v cukrovaru, částečně ji snad podporovali i rodiče. Lovosice, kde Beerovi žili, se ale po okupaci Sudet ocitly na území Velkoněmecké říše, a tak byl kontakt s nimi záhy přerušen. 

„Myslím, že v roce 1940 se s nimi maminka chtěla spojit. Vzala mě na kolo a jely jsme směrem k hranicím, chtěla se nějak dostat přes hranice do Lovosic. Ve vedlejší vesnici, v Brňanech, nás zastavil nějaký pán a říkal: ,Klicperová, neblázněte. Když vás chytí, tak vás zavřou nebo zastřelí.‘“ Olga s Martou se tedy vrátily domů a Olga potom své rodiče už nikdy nespatřila. 

Lidé bez výrazu ve tváři, bez naděje 

„Problémy nastaly, když maminka začala nosit žlutou hvězdu,“ vzpomíná Marta Neužilová na podzim 1941. Protože děti měly árijského otce, byly považovány za „židovské míšence prvního stupně“ a povinnost nosit žlutou hvězdu se na ně nevztahovala. Jako vdova po árijci byla do jisté míry chráněna i Olga: židovští manželé nežidovských partnerů dostávali příkaz k nástupu do transportu až na samém konci války. 

Olga Klicperová se již v roce 1939 zapojila do činnosti odbojové organizace V boj. Její činnost spočívala v tom, že rodinným příslušníkům politických vězňů distribuovala balíčky s potravinami. Do činnosti byl zapojen také jejich vzdálený příbuzný, důstojník Josef Válek, a ředitel terezínského mlýna Václav Laucký. „Zřejmě si neuvědomila, že pro Židovku a navíc osamělou matku čtyř dětí je taková činnost strašně riskantní,“ říká Marta Neužilová. 

Na podzim 1941 začaly do Terezína přijíždět první transporty. Židé vystupovali z vlaků na nákladovém nádraží v Bohušovicích a jejich zástupy proudily okolo domu, kde žili Klicperovi. „Byl to nekonečný had lidí s ranečky, smutných a tichých. Zdálo se mi, že všichni jdou v černém oblečení. Nadosmrti je budu mít před očima. Byli naprosto bez výrazu ve tváři, bez naděje,“ vypráví Marta Neužilová. Staré lidi, kteří nebyli schopni jít sami, nakládali na valník. Jednou se dívka stala svědkem situace, kdy se ve valníku uvolnila postranice, lidé vypadávali ven a uniformovaní dozorci se jim smáli. 

Tehdy začala Olga Klicperová pomáhat na vlastní pěst. Vbíhala mezi deportované lidi, dávala jim chleba a vodu. „Jeden esesák, nebo prostě muž v uniformě, vběhl až k nám do bytu a maminku německy varoval. Říkal: ,Tohle nemůžete dělat.‘ Ale maminka byla člověk neohrožený a zřejmě si neuvědomovala, co se jí může stát.“ 

Později často předstírala práci na poli za Bohušovicemi a opět navazovala kontakty s lidmi přicházejícími v transportu. Získávala od nich adresy jejich blízkých a zprostředkovala spojení s jejich rodinami: doručování necenzurovaných dopisů, ale i léků a potravin pro vězněné v Terezíně. 

„Balíčky pro vězně chodily poštou na její jméno a můj starší bratr Stanislav je na kole vozil do Terezína. S vězni se setkával na šancích, v terezínském opevnění.“ Jindy desetiletá Marta jela s bratrem do Prahy, kde je vyzvedli příbuzní lidí vězněných v Terezíně a předali jim dopisy, někdy i zašili zásilky do podšívek jejich kabátů. Děti pak zásilku převezly do Bohušovic, odkud ji Stanislav opět vezl na kole na domluvené místo v terezínském opevnění. 

Jednou se prý Olze Klicperové podařil husarský kousek, když u nich doma zorganizovala setkání několika terezínských vězňů s jejich manželkami nebo snoubenkami z Prahy. „Nebyl velký problém z Terezína utéct, problém byl, že lidé potom neměli, kam se uchýlit. Takže si na chvíli sundali žlutou hvězdu, u nás doma se setkali se svými partnerkami a potom se vrátili.“ 

Tentokrát už naposled

Olga Klicperová si uvědomovala, že její počínání je riskantní. Dokonce i židovští vězni, kteří pod dohledem četníka chodili na bohušovické nádraží s dvoukolákem pro balíky, ji varovali, že nacisté o její činnosti vědí. „Tentokrát už je to naposled,“ říkala při každé další zásilce. 

Zásilka, se kterou se třináctiletý Stanislav vypravil do terezínských šancí v srpnu 1942, však skutečně byla poslední. 

Činnost Olgy a jejích dětí zřejmě dlouhodobě sledovala jejich sousedka, paní Johnová. „Ona byla Češka, ale její manžel se dal k wehrmachtu. Neměla maminku ráda. Možná na ni i žárlila, protože maminka byla moc hezká a ona byla trochu znetvořená, měla hrb,“ vzpomíná Marta Neužilová. Sousedce neušlo, že Stanislav pravidelně kamsi vyráží na kole s plným batohem a vrací se s prázdným. 

Když v srpnu 1942 chlapec opět vyjel s batohem do Terezína, paní Johnová oslovila Němce jménem Kraus. Ten byl v Bohušovicích známý tím, že udával lidi gestapu. Sousedé zaslechli, jak mu paní Johnová hlásí, že ten kluk už zase jel. Krausovi se do udání Olgy Klicperové zřejmě moc nechtělo, protože matku čtyř dětí si nechtěl vzít na svědomí. Ale paní Johnová mu prý řekla, že pokud ji neudá on, udělá to sama. 

Na Stanislava tak toho dne v terezínských šancích čekalo gestapo a dopadlo ho, stejně jako židovské vězně, kteří zásilku přebírali. „Když se bratr dlouho nevracel, maminka běhala po bytě celá zoufalá,“ vzpomíná Marta Neužilová. Krátce nato Olgu zatklo gestapo a pro desetiletou Martu si přišel četník. Doma zůstali dva nejmladší bratři, čtyřiapůlletý Bedřich a tříletý Vratislav. Ty posléze dostala na starost jejich babička z otcovy strany. 

Martu odvezli do úřadovny gestapa v Terezíně. Dlouho ji drželi v jedné místnosti s bratrem Stanislavem. Pak je na krátkou chvíli četníci nechali v jedné temné místnosti s maminkou.
A poté začal kolotoč výslechů, při kterých dětem asistoval překladatel: „Chtěli vědět, jak všechno probíhalo. Jak jsme jezdili do té Prahy, jak jsme vozili ty věci. Ke komu jsme chodili.“ Děti naštěstí téměř žádná jména neznaly: „Věděli jsme jenom, že si nás vždycky někdo vyzvedl. Chodili jsme do bytu na Vinohradech k nějakým Ledererovým, ale jestli jsme to gestapu prozradili, to si už nepamatuju.“ I když je příslušníci gestapa nebili, zacházeli s nimi dosti hrubě: smýkali s nimi, nutili je stát dlouhou dobu zády k sobě. 

Marta strávila ve vězení tři týdny, její bratr víc než tři měsíce. Když je potom gestapo propustilo, jejich byt už byl zapečetěný. 

Nevěřili, že je maminka po smrti

Od propuštění tak Marta, Stanislav a jejich dva mladší bratři žili u babičky Podolské, se kterou neměli příliš dobrý vztah. „Brala to velice úkorně, neměla nás moc ráda, předtím jsme se často nenavštěvovali. Ale neměla, kam jinam by nás dala,“ konstatuje Marta Neužilová. Babičce v té době bylo už přes osmdesát let a velmi špatně viděla, takže měla problém dokonce i děti navzájem rozeznat. Čtyřiapůlletý Bedřich dva měsíce poté onemocněl na zápal plic a kvůli nedostatečné péči zemřel. 

Olga Klicperová byla po zatčení uvězněna v terezínském ghettu. S pomocí dalších vězňů udržovala s dětmi písemný kontakt: „Přišel nějaký moták, že maminka na nás myslí a že lituje všeho, co se stalo.“ K dětem se dostalo také několik terezínských artefaktů, například malý akvarel s obrázkem Prahy, dlaždice s namalovanou růží ve váze nebo kartičky s obrázky a básničkou. 

V létě 1943 Olgu uvěznili v židovských celách Malé pevnosti, odkud ji po dvou měsících poslali s transportem do Osvětimi. 

„Jednou v šest hodin ráno u nás na dvoře někdo křičel: ,Půjde transport. Běžte na nádraží.‘“ Malá Marta s bratry utíkali na nádraží. Uviděli, jak k němu kráčí asi dvacet lidí s ranečky na zádech. Šlo o vězně z Malé pevnosti, kteří odjížděli v menší skupině, mimo velké terezínské transporty. „Jeli normálním vlakem, nastupovali do posledního vagónu. Najednou jsem uslyšela: ,Martino!‘ Maminka na mě zavolala. Nastupovala jako poslední. A to bylo naposledy, co jsme ji viděli.“ 

Už během války se k dětem dostala zpráva z židovské obce v Roudnici nad Labem, že Olga Klicperová byla zavražděna v Osvětimi 12. prosince 1943. „Ale my jsme tomu nevěřili. Mysleli jsme si, že maminka se vrátí. Vůbec jsme neuvažovali o tom, že by opravdu mohla být mrtvá.“ 

Celý zbytek války strávili sourozenci Klicperovi u babičky. Jako židovští míšenci nemohli chodit do školy, nedostávali potravinové lístky. Babička se zřejmě obávala, aby děti nebyly poslány do Terezína, a tak jim nedovolovala chodit ven a hrát si mohly pouze na dvoře. Proto se Marta Neužilová považuje za jedno z ukrývaných dětí a po roce 1989 se stala členkou organizace Ukrývané dítě. 

Po válce nepřišla spravedlnost

Konec války sourozencům Klicperovým nepřinesl radost a úlevu jako většině ostatních. „Pamatuji si jenom hrozný zmatek a pohyb, když přjížděli sovětští vojáci.“ Z Bohušovic do Terezína teď pro změnu proudily průvody Němců, kteří měli být internováni v Malé pevnosti. „Zase chodili pěšky z bohušovického nádraží. Nikdy mi nevymizí z paměti vzpomínka, jak jim místní lidé brali kufry,“ konstatuje Marta Neužilová. 

Děti, které v té době stále doufaly v návrat své matky, si myslely, že se budou moci vrátit do původního bytu. Tam už ale žila jiná česká rodina. Obec jim v témže domě přidělila jednu místnost, do níž se vstupovalo přímo ze dvora. Protože babička už v té době byla na péči o děti příliš stará, přidělili jim poručnici paní Husákovou. 

Nikdo z matčiných příbuzných válku nepřežil. Prarodiče Beerovi byli internováni v Ploskovicích, později zavražděni zřejmě na polském území. Zahynuli i matčini sourozenci. V Lovosicích zůstal po Beerových činžovní dům, Marta a její bratři jako jediní přeživší příbuzní se ale nikdy nedomohli jeho navrácení. „Nikoho nenapadlo, že jsme se tam mohli plným právem nastěhovat,“ říká. Aby si na něj mohli činit nárok, museli by se o něj přihlásit do určité lhůty krátce po skončení války. Děti tak ale pochopitelně neučinily a neměly nikdo, kdo by za ně podnikl příslušné právní kroky. Dům tedy spadl pod národní správu. V roce 1968 se Marta zajímala o možnost navrácení domu na židovské obci, ale úředníci ji zastrašili nesmírnou složitostí celé procedury a množstvím důkazů, které by musela přinést. „Na to jsem tehdy neměla čas ani sílu, tak jsem šla od toho.“ 

V roce 1946 se na sourozence Klicperovy obrátili cizí lidé, kteří chtěli podat trestní oznámení na paní Johnovou – sousedku, která v roce 1942 iniciovala udání jejich matky. Děti proti ní svědčily u soudu a Johnová byla odsouzena ke dvěma a půl letům ve vězení. Němec jménem Kraus, který udání provedl, byl odsouzen k smrti, jeho spolupráce s gestapem byla ovšem rozsáhlejší. Až posléze Marta Neužilová pochopila, že lidem, kteří sousedku Johnovou dostali před soud, šlo pouze o domek v Litoměřicích, který Johnová mezitím získala po odsunutých Němcích. „Oni dostali ten barák a už jsme o nich nikdy neslyšeli,“ konstatuje. 

Terezín zůstal bezútěšným městem

„Strašně rychle jsme dospěli,“ popisuje Marta Neužilová poválečný život svůj a svých bratrů. Poručnice paní Husáková na ně pobírala sirotčí důchod 900 korun. „Z toho jsme museli vyžít. Byli jsme zvyklí se o sebe postarat a nějakým způsobem žít.“ 

Ona sama se již v červnu 1945 vrátila do školy, do třídy, kterou musela v roce 1942 opustit. Bratr Stanislav nastoupil do učení na pekaře a nejmladší Vratislav šel v září 1945 do první třídy. Naděje, že se matka nebo někdo jiný z jejich rodiny vrátí, postupně vyprchávala. 

Marta Neužilová v roce 1947 ukončila základní školu, a přestože se sourozenci žila v chudobě, chtěla se před nástupem do zaměstnání nejdříve vyučit. V Litoměřicích nastoupila na tříletý učební obor prodavačka v obchodě s látkami. Učňovské zkoušky složila už po dvou letech, aby mohla začít vydělávat. Po nástupu do zaměstnání ji ovšem urazilo, že nevyučená prodavačka, která však byla o deset let starší, dostala vyšší plat. Nastoupila tedy jako administrativní pracovnice v mlékárně v Brňanech. 

Během učení dojížděla do Litoměřic autobusem, který každý den projížděl Terezínem. Silně vnímala jeho přetrvávající tísnivou atmosféru. „Pořád tam byly ty ulice obšancované dřevěným bedněním.“ Jednou uviděla v uličkách Terezína mužské postavy v kloboucích a lidi s ranečky, k nerozeznání od lidí, které za války vídala přijíždět v transportech. „Já jsem úplně ztratila soudnost i pojem o čase a myslela jsem si, že znovu začínají deportace Židů. Byl to strašně silný zážitek.“ Teprve dodatečně zjistila, že se na místě natáčel film Alfréda Radoka Daleká cesta (1948), vůbec první český hraný film na téma holocaustu. 

„To město bylo pořád takové bezútěšné. Těžko se tam vracel život, nikdo se tam nechtěl stěhovat,“ říká o poválečném Terezínu. 

Ani ke své rodné obci, Bohušovicím, neměla Marta moc dobrý vztah. Prožila tu příliš mnoho smutných a tíživých událostí. A tak, když se v roce 1950 provdala, se s ulehčením odstěhovala do Prahy. 

Starší bratr Stanislav po vyučení pracoval na dráze. Nadále žil v Bohušovicích, kde se oženil a vychoval tři děti. Zemřel v roce 2011. 

Mladší bratr Vratislav žil nějaký čas po ukončení studia na zemědělském učilišti u Marty v Praze. Později pracoval jako horník v kladenských dolech. Jako těžký kuřák v sedmašedesáti letech onemocněl rakovinou plic a zemřel roku 2006. 

Mezi internátem a chmelnicemi

Marta se již jako osmnáctiletá provdala za Karla Neužila, s nímž se roku 1950 odstěhovala do Prahy. Narodila se jim dcera Věra (1954) a syn Pavel (1959). Manželova matka však byla fanatická komunistka, která novomanželům svými extrémními postoji ztrpčovala život. Křičela na ně například kvůli tomu, že během voleb nebyli u urny mezi prvními. Karel Neužil byl navíc pijan a karbaník, a tak ho Marta po deseti letech opustila. 

Získala místo jako vychovatelka v internátu ve Středoklukách, kde získala pro sebe a pro děti i ubytování. Při zaměstnání vystudovala střední zemědělskou školu a poté se přestěhovala do Žatce, kde pracovala ve Výzkumném ústavu chmelařském. 

Později pracovala jako chmelařka na chmelnicích v Kralovicích v okrese Plzeň-sever.  Zde prožila invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Zrovna měla být zahájena sklizeň chmele, ale kvůli okupaci čekala marně na příjezd česáčů. Později se podílela na protestním dopisu proti vstupu vojsk, který sepsala se svými kolegy. 

Po několika letech v Praze náhodou potkala svého bývalého šéfa ze Středokluk, který ji přemluvil, aby se do domova mládeže vrátila – tentokrát jako jeho vedoucí. Dostala zde třípokojový byt a při zaměstnání vystudovala Střední pedagogickou školu v Berouně, kde složila druhou maturitu. Ve Středoklukách potom působila až do odchodu do důchodu. 

Aby maminka nebyla zapomenuta

Před rokem 1989 Marta Neužilová neměla téměř žádné informace o židovství. Nevěděla dokonce, že jako dcera Židovky se může přihlásit do Židovské obce. Se svým původem se netajila, ale vnímala ho jako určité stigma. 

Až po roce 1989 se vypravila do Židovského muzea a hledala někoho, kdo by zaznamenal příběh její matky: „Šlo mi hlavně o to, aby maminka nebyla zapomenuta.“ Doporučili jí obrátit se na historičku Annu Hyndrákovou. Teprve od ní se dozvěděla, že se může stát členkou Židovské obce. Vstoupila také do organizace Ukrývané dítě a Mezinárodní ženské sionistické organizace WIZO. 

Znovu se začala zajímat o možnost navrácení majetku po Beerových, rodičích její matky. Jejich dům v Lovosicích už v té době nestál, byl zbořen při rozšiřování silnice na Teplice. Marta Neužilová však našla v pozemkových knihách doklady o jeho existenci a podařilo se jí pro sebe a své bratry získat odškodnění v celkové výši 520 tisíc korun. 

Před domem v Bohušovicích, kde v dětství bydleli, nechala umístit stolperstein – kámen zmizelých – s maminčiným jménem. Její jméno nechala dopsat také na náhrobek na rodinném hrobě v Bohušovicích, přestože Olga Klicperová v něm není fyzicky pochována. 

„Já i můj starší bratr Stanislav jsme maminku vždycky obdivovali za to, co dělala. Ale náš nejmladší bratr Vratislav, který bohužel nepoznal tátu ani mámu, to nikdy nemohl pochopit a říkal, že jí to nemůže odpustit,“ konstatuje. 

Osudy svých židovských příbuzných sepsala také pro památník Jad Vašem v Jeruzalémě: „Jsem ráda, že jsem Židovka a jsem na své kořeny hrdá. Izrael je pro mě velice milovaná země. Jsem ráda, že máme nějakou zem, kam patříme.“