Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vida Neuwirthová (* 1962)

• narozena 10. července 1962 v Teplicích

• otec Vítězslav Mojše Abeles prošel několika koncentračními tábory

• známá jako nosatá princezna Bosana z Werichovy pohádky Tři veteráni

• v den svých čtrnáctých narozenin zjistila pravdu o židovském původu své rodiny

• od roku 1983 vedla na pražské Židovské obci divadelní soubor pro děti

• autorka dvou knih pro děti s převyprávěnými biblickými příběhy a židovskými legendami

• prováděla v pražském židovském městě a v Terezíně

Vida Neuwirthová říká, že do svých čtrnácti let žila normálním životem ostatních dětí, chodila do Kühnova dětského sboru, se kterým jezdila na zahraniční festivaly, a dostala se častokrát i tam, kam se nedostala řada ostatních dětí ani dospělých. V den jejích čtrnáctých narozenin se však všechno změnilo: otec si ji vzal stranou a vyprávěl jí pravdu o čísle, které měl vytetované na předloktí. Poprvé tak slyšela o svém židovském původu a o osudu svých předků, z nichž pouze její otec, který prošel Terezínem, Auschwitzem, Buchenwaldem či Flossenbürgem a uprchl z pochodu smrti, a jeho bratr přežili druhou světovou válku. „Najednou vidíte, že ten táta, který se pořád směje a je pořád prima, že vlastně tohle všechno má za sebou a že jste to nevěděl, a teď si s tím poraďte. Ten věk, to nevíte, zda na to máte být hrdý, nebo se za to stydět, mluvit, nebo mlčet,“ dodává pamětnice.

Rodiče chtěli asi počkat, až to pochopím

Vida Neuwirthová, rozená Skalská, se narodila 10. července 1962 v Teplicích. Její otec Vítězslav Mojše Abeles, účetní, prošel koncentračními tábory a z široké rodiny přežil jen on a jeho bratr. Maminka se jmenovala Vida Šimková a pracovala jako právnička. Jméno maminka získala na přání dědečka Rudolfa Šimka po jeho první lásce z Černé Hory, což však babička netušila. Díky tomu pak nezvyklé jméno matriční úřad povolil i u pamětnice.

Vida Neuwirthová chtěla vědět víc o tatínkově životě před válkou i o jeho zkušenostech z koncentračních táborů. Tatínek své zážitky sepsal a přečetla si je celá rodina, včetně přivdané snachy. Ještě před válkou šel otec, byť značně skeptický, k místní proslavené kartářce, za kterou chodilo široké okolí. Během výkladu najednou znervózněla a říkala, že tatínek má před sebou dlouhou a krkolomnou cestu, ale že se vrátí a pak ještě všechno dožene a bude mít ženu a dvě děti. „A oni samozřejmě velký smích, co to tam ta paní říká... Ale potom celou dobu války, když už mu bylo nejhůř, tak říkal těm svým kamarádům: ,No, vy to máte dobrý, vy můžete tady kdyžtak skončit, ale já se musím vrátit, protože ta kartářka říkala, že pak to bude dobrý a že budu mít ženu a dvě děti,‘“ vzpomíná na tatínkovo vyprávění Vida Neuwirthová.

Rodina Skalských nebyla příliš pobožná, vlastní židovství si příliš neuvědomovala. Až když otcův bratr Josef v roce 1938 dokončoval medicínu, profesorský sbor mu doporučil příjmení Abeles změnit, aby mohl dostudovat. Doma tak vzali seznam a vybrali příjmení Skalský. „Strýc dostudoval a asi mu to zachránilo život, byl v Terezíně jako lékař, Abelesová by však znělo mnohem lépe,“ dodává s úsměvem Vida Neuwirthová.

Vítězslav Mojše Abeles, otec pamětnice, byl nejprve v Terezíně, pak v Auschwitz-Birkenau, kde mu údajně doktor Mengele prováděl pokusy na noze. Měl v ní pak tuberkulózu a ještě dlouho se léčil. Otcovo jméno – ještě jako Abeles – je omylem napsáno i na zdi Pinkasovy synagogy mezi oběťmi holokaustu, měl zemřít v roce 1943. Z Auschwitzu ho však, pravděpodobně místo jiného vězně, který zemřel a nikdo v seznamu deportovaných nezměnil jméno, poslali do koncentračního tábora v Buchenwaldu a následně ve Flossenbürgu. Na konci války se mu podařilo u Plzně uprchnout z pochodu smrti a až do osvobození se ukrýval. Osvobodili ho američtí vojáci a odvedli ho do nemocnice v Praze, kde ho našel bratr. „Když pak táta chtěl, aby jeho jméno ze zdi smazali, řekli mu, aby ho tam nechal, že bude dlouho živý,“ uvádí Vida Neuwirthová. Ve škole se pak pamětnice učila, že Československo bylo osvobozeno sovětskou armádou. Když řekla, že tam bude nějaký omyl, protože tatínka osvobodili Američani, učitelka odpověděla, že to není pravda, ale jen americká imperialistická propaganda. Když to pak vyprávěla doma, tatínek k tomu dodal, že to teda možná byli ruští vojáci v amerických uniformách.

Josefu Skalskému, otcovu bratrovi, se nakonec podařilo emigrovat do Austrálie, předcházelo tomu však mnoho peripetií. Tchyně, která již na druhém konci světa žila, za nimi poslala jakousi ženu s tím, že jim pomůže emigrovat. Strýcovi však byla podezřelá a řekl, že nepůjdou. Po čtrnácti dnech pro něj přišli příslušníci Státní bezpečnosti (StB): někdo ho udal, že chce emigrovat. Rodina několik měsíců nevěděla, kde je, byl propuštěn téměř po roce. Později se však strýcově rodině podařilo vycestovat přes Jugoslávii do Itálie, odkud odešla do Austrálie. Nechali tu však malého syna, kterého chtěli získat přes Červený kříž. Uspěli až po roce vyjednávání. Znovu se se strýcem pamětnice setkala až po pádu komunistického režimu v Československu, když jela do Austrálie na návštěvu. Vyprávěla jim, jak po jejich emigraci žili, že otec i matka měli komplikace v práci a děti měly problém dostat se na vysokou školu. „Oni to vůbec nevěděli, byli v šoku, otec ani matka jim to neřekli,“ vzpomíná Vida Neuwirthová.

Kdybych chtěla trochu slávy, tak ji mám jeden den v roce

Vida Neuwirthová studovala na gymnáziu a poté chtěla pokračovat na DAMU. I když se již v té době pohybovala v amatérských divadlech, ten rok nastupoval velice silný ročník – Ivana Chýlková, Eva Holubová či Vilma Cibulková – a pamětnici nevzali. Chtěla to zkusit za rok a mezitím sbírat zkušenosti po divadlech. Našla si místo v Ústředním loutkovém divadle, na scéně Sluníčko, kde potřebovali živého herce pro roli Kryštůfka Robina v představení Medvídka Pú. Vida Neuwirthová se zde zamilovala do loutek a zjistila, že tahle práce ji naplňuje mnohem víc.

Vidu Neuwirthovou zná však česká veřejnost především jako nosatou princeznu Bosanu z Werichovy pohádky Tři veteráni (1983), i když role princezny byla její první a zároveň i poslední hlavní filmovou rolí. Zdeněk Svěrák s Oldřichem Lipským sháněli pro film holku s velkýma očima daleko od sebe, a když ji Svěrák uviděl, volal hned režisérovi Lipskému, že už nemusí dál hledat. „Tenkrát jsem nevěděla, jaký celoživotní zážitek s tím budu mít, když se to pořád vrací na obrazovky,“ říká s úsměvem Vida Neuwirthová a dodává, že ještě dnes jí přicházejí dopisy od sběratelů podpisů s prosbami o podepsanou fotografii.

Nos byl ovládán jako loutky, pamětnice měla s sebou neustále dva asistenty s pruty, v nichž byl zaháknutý dva a půl metru dlouhý nos, a nosili ho s ní z místa na místo. Jeho samotné lepení trvalo asi hodinu a maskéři používali nepříjemné lepidlo, které škaredě dráždilo kůži. Když to viděl Rudolf Hrušínský, představitel jednoho ze tří veteránů, přimluvil se, aby jí přidali na honoráři. Po natáčení byl pak nos vystaven v jednom hollywoodském muzeu kuriozit.

Z natáčení má Vida Neuwirthová nezapomenutelnou historku. Na její narozeniny přinesl štáb vodku a nutil ji dát si panáka. S nosem však nemohla pořádně pít, takže jí poradili srkat vodku po lžičkách. „Jenže tak se opijete rychleji, najednou se mi začalo všechno motat a režisér se divil, proč mám najednou tak malé oči,“ dodává pamětnice se smíchem.

Malé role si pak ještě zahrála v několika dalších filmech a seriálech, například Vesničko má, středisková (1985), Dobrodružství kriminalistiky (1989), Poslední motýl (1990), Největší z Pierotů (1991), Golet v údolí (1995) či Píseň o lítosti (1998). Objevila se dokonce i v zahraničních filmech, například ve snímku Jentl (1983) s Barbrou Streisandovou a ve filmu Episoda v Západním Berlíně (1986), který byl skutečně v Západním Berlíně točen. Pamětnice vzpomínala, že bydleli ve východním Berlíně a na místo natáčení museli přejíždět metrem. Během cesty byli pravidelně několikrát kontrolováni, ale největším šokem byla ta odlišnost neonově svítícího Západního Berlína a ubohost Berlína východního.

Její cesta však směřovala k divadlu, především loutkovému. Na konkurzu filmu Tři veteráni se seznámila s Pavlem Markem, který ji přivedl k černému divadlu Ta Fantastika, jehož se stala zakládajícím členem. Do roku 1999 byla také členkou pražského divadla Minor, v roce 2001 režírovala v Divadle v Celetné pro Divadelní spolek Kašpar.

S černým divadlem jednou dokonce jela do Jordánska na mezinárodní festival Jarashi. Měli s sebou překladatelku, která ale uměla jen rusky a německy, nikoli anglicky. „Bylo jasné, že byla nasazená [Státní bezpečností]. Válela se u bazénu a poslala asi večer zprávu, co se ten den stalo,“ komentuje Vida Neuwirthová. „Byl tam nějaký kulturní atašé, který nás vzal na recepci. A když se hodně opil, tak mi říkal, že už byl na mne nasazenej, že byl informovanej, že tady s touhle skupinou přijedu taky já, že má dávat pozor, jestli se nechci dostat na druhý břeh. A pak když už byl hodně pod parou, tak mi říkal: ,Ale kdybyste chtěla, tak já vás tam vezmu.‘ Tak jsem samozřejmě věděla, že to nemůžu udělat, to bych ohrozila celé to divadlo,“ dodává.

Po návratu do Československa dne 17. září 1986 ve 12.40 hod. absolvovala první výslech na StB.[1] Agenti Chudoba a Koželuh se jí vyptávali, kdo také chodí na židovskou obec. Z výslechu zamířila rovnou k rabínu Danielu Mayerovi, který vystudoval rabínský seminář v Budapešti a posléze se stal vrchním rabínem v Praze. Během studia mu byla pod pohrůžkou vyloučení ze studia nabídnuta spolupráce s StB, kterou přijal. Státní bezpečnost věděla o tom, že rabín Mayer na židovské obci prosazuje ortodoxní způsob života. Daniel Mayer nepopírá, že s StB spolupracoval, jeho spis však byl skartován. Vida Neuwirthová, klepajíc se jako sulc, mu zážitek vyprávěla. „Řekl: ,Počkej, já někomu zavolám, to bude dobrý.‘ A zavolal a oni opravdu přestali,“ uvádí a pokračuje: „Není všechno černobílé, asi vstoupil jen proto, aby přežil a jeho rodina taky.“ Zajímavé ale je, že pamětnice měla ještě před pádem komunistického režimu dlouholeté styky s American Jewish Joint Distribution Committee, který se mimo jiné podílel na podpoře židovství v zemích střední a východní Evropy. Jejich prostřednictvím pamětnice získávala z Izraele náboženské potřeby k divadlu, jako byly třeba řehtačky či káči. Tento kontakt však StB zřejmě nikdy neodhalila.

Vida Neuwirthová byla přitom ve hledáčku StB již od ledna 1986, kdy byla zavedena do evidence jako tzv. Prověřovaná osoba (PO) pod krycím jménem Petra. Zájem o ni měla StB především proto, že se aktivně podílela na přípravě a organizaci programu pro děti při oslavách židovských svátků a dalších akcích na Židovské náboženské obci v Praze (ŽNOP). Cílem prověrky StB bylo zjistit, zda se nesnaží v rámci svého působení na ŽNOP působit na židovské děti a mládež v duchu židovského nacionalismu. V rámci prováděné prověrky byla provedena řada lustrací – Vidy i jejích příbuzných.[2]

Tohle je cesta, kterou chci jít

Téma židovství a holocaustu ji zaujalo natolik, že na Židovskou obec v Praze docházela pravidelně. Pamětnice se do obecního kulturního života zapojila již před pádem komunistického režimu. Její rodiče však dokonce ani po roce 1989 na obec nechtěli. Vidě Neuwirthové to připadalo divné, „mladí to mají jako formu protestu,“ říká.

Jednou bylo na svátek chanuka na obec pozváno populární Mimtrio, aby udělalo program pro děti. Ukazovali tam typickou mikulášskou zábavu se stromečkem, ten ale k hebrejské chanuce vůbec nepatří a „já jsem se rozhodla, že další rok už bude můj“, komentuje vystoupení Miloše Nesvadby Vida Neuwirthová. Svoji vášeň pro loutkové divadlo přenesla i sem a začala s loutkami hrát pro židovské děti, aby měly cestu k poznání svých kořenů a tradic lepší než ona. Již začátkem osmdesátých let oslovila pár rodičů, kteří se nebáli, a s dětmi nacvičila u rabína Mayera doma první představení o královně Ester. Rodiče z toho nadšení nebyli, báli se, že všem zkomplikuje život.

V roce 1983 při pražské židovské obci založila dětské divadlo Feigele, které bylo v té době jedinou pražskou aktivitou pro židovské děti a prošlo jím více než tři sta malých divadelníků. U Mayerových doma se scházely celé rodiny, v jedné místnosti děti hrály a zkoušely, v druhé místnosti si povídali rodiče. „Mayerová uvařila polívku a kritizoval se režim, obec, hrálo se a zpívalo,“ vzpomíná pamětnice. Schůzky pokračovaly i po roce 1989, kdy se ještě obec trochu bála. Nechtěla je nechat se scházet každý týden na tři až čtyři hodiny hrát a zkoušet, „že je to zu viel“, říká Vida Neuwirthová.

Ještě za minulého režimu to totiž nebylo úplně jednoduché, před každým vystoupením se muselo žádat o povolení kulturního programu. Na otázku, co se bude hrát, se vždy uvedlo pohádka, což kontrolory uklidnilo. „To, že to byla třeba pohádka o královně Ester, a co to znamenalo, tam už pravděpodobně nedohlédli,“ dodává. „Jednu hru o královně Ester režíroval Sidon a všichni disidenti se na zkoušku šli podívat. Estébáci je všechny viděli a mysleli si, že se chystá nějaký převrat. Sidona zatkli a propustili ho až po purimu, divadlo se odehrálo i bez něj,“ vzpomíná na těžkosti židovského kulturního života za komunismu Vida Neuwirthová.

Hebrejské písničky překládala do češtiny, aby děti věděly, o čem zpívají. Dnes často přijde na židovskou obec a děti jí chtějí něco zazpívat: „A ony to jsou moje písničky! Vidím, že to všechno má nějaký smysl, a tak si říkám, že to je to, proč tady jsem. Pracovat pro děti, hrát si s nimi a něco jim předávat,“ bilancuje.

I přes tematiku svých aktivit Vida Neuwirthová podle svých slov není věřící, z náboženského důvodu na židovskou obec nechodí. Někteří silní věřící na ni pohlížejí, že není ta správná. „Tak jim vždycky říkám: ,A kde jste byli vy, když já jsem tady byla za doby komunistický? Vy jste byli doma, báli jste se vůbec vkročit na obec, a teď mne budete učit judaismus?“ komentuje.

V Terezíně jsem průvodcovat nechtěla, ale pak mi Pavel Stránský řekl, že musím

Po revoluci v činnosti loutkového divadélka pokračovala, byla zde manažerkou, autorkou, režisérkou, organizátorkou dopravy a techniky, sekretářkou, producentkou, žadatelkou o granty a rozesílatelkou brožurek s programem. Pamětnice říká, že toho bylo moc, a proto své aktivity výrazně omezila na divadélko Feigele, a do toho se věnuje průvodcovské činnosti, při níž provází turisty po pražském židovském městě nebo po Terezíně, a občas moderuje v rozhlase. „V Terezíně jsem nechtěla průvodcovat, ale pak mi Pavel Stránský [přeživší holocaust] řekl, že musím, musím pro svou rodinu,“ dodává.

Vida Neuwirthová napsala dvě knihy pro děti s převyprávěnými biblickými příběhy a židovskými legendami. V roce 1995 vyšla kniha s názvem Opuštěný palác a jiné židovské pohádky a v roce 2003 kniha Dobře ukryté poklady aneb příběhy z midraše, kde v pohádkové formě vysvětluje biblické příběhy. Ilustrace ke druhé knížce připravil Jaroslav Róna.

 

[1] Soubor KR-848531 MV_x164456, s. 99. Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.

[2] Soubor KR-848531 MV_x164456, s. 49–51. Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.