Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Ing. Přemek Neumann (* 1927  †︎ 2021)

• narozen 30. září 1927 v Jičíně

• narodil se v Jičíně ve smíšené židovsko-katolické rodině

• matka byla na konci války poslána do Terezína

• z rasových důvodů vyloučen z gymnázia

• nastoupil na elektrotechnické učiliště

• na jaře roku 1944 byl nucen upravovat radiopřijímače ke znemožnění poslechu zahraničního rozhlasu

• až do konce války byl deset měsíců internován v táboře pro židovské míšence v Bystřici u Benešova

• po válce studoval na Fakultě elektrotechniky ČVUT

• docentem od roku 1968, v 90. letech profesorem

Emeritní profesor Fakulty elektrotechniky ČVUT v Praze Dejvicích Přemek Neumann se narodil ve smíšené křesťansko-židovské rodině. Otec, úředník na okresním úřadě, pocházel z katolické rodiny, matka byla židovského původu. Jeho matka před sňatkem formálně přestoupila na katolickou víru, Přemysl Neumann byl však vychováván v nenáboženském prostředí, pouze jeho babička ho brávala do katolického kostela.

Mnichovské události

Jako pro většinu obyvatelstva i pro něj znamenaly mnichovské události hodně, i když nebydlel přímo v pohraničí. Byla to jeho první zkušenost s „velkou“ politikou. „Můj otec jako úředník okresního úřadu byl pověřen prací mobilizačního komisaře pro zábor civilních automobilů pro civilní válku. Takže v Jičíně na Novoměstském náměstí, to je takové maličké náměstíčko, sváželi různá osobní, ale hlavně nákladní auta a otec to sepisoval. Vím, že jsem tam u toho „přicmrndával“ jako kluk, ze zvědavosti jsem se toho účastnil. Pokud si pamatuji, tak žádné rozpory s majiteli neměl, že všichni to celkem ochotně předávali k všeobecnému použití.“

Na přímou otázku, zda jsme se měli bránit, odpovídá profesor Neumann takto: „Jo, to já nevím. Těžko říct. Já jsem neměl možnost pozorovat okolí v tom střetu s německými obyvateli. Jičín nijak německý nebyl, bylo tam malé židovské ghetto, byli tam domestikovaní cikáni, abych bral různé národnosti. Všechno mi připadalo, že se tam žilo celkem ve vyrovnané pohodě v té době kolem mobilizace. Bylo tam velké nadšení v době mobilizace.“

Upravovali jsme rádia

Za války se na matku vztahovaly norimberské zákony, nosila židovskou hvězdu, musela nastoupit do transportu do Terezína, naštěstí se z něj po válce vrátila.  Mladý Přemek osobně pocítil rasové zákony až v roce 1942, kdy byl vyloučen z gymnázia. Nastoupil do učení na elektrikáře, které však dokončil až po válce, protože v létě 1944 byl nucen nastoupit do pracovního tábora v Bystřici u Benešova. Ještě předtím se však musel účastnit celoprotektorátní akce, při které se technickou úpravou radiopřijímačů zamezovalo poslechu zahraničního rozhlasu. Přemek Neumann na tuto akci nevzpomíná nijak špatně, pro šestnáctiletého mladíka to byla první příležitost vidět Prahu. V tělocvičně jednoho pražského gymnázia odstraňoval z radiopřijímačů cívky pro poslech krátkých vln, kterým se v té době lidově říkalo „čurčilky“ podle tehdejšího britského ministerského předsedy.

„Myslím, že to bylo koncem roku 1943 nebo začátkem roku 1944. Byla veliká celoprotektorátní akce, kdy se chtělo zabránit tomu, aby Češi poslouchali zahraniční rozhlas. I když byly všude radiopřijímače vybaveny nápisy Fein hört mit nebo nějak tak, byl zákaz poslouchání zahraničních vysílačů. Bylo rozhodnuto, že musí být ve všech rozhlasových přijímačích zrušeny krátké vlny, na který se poslouchal zahraniční rozhlas. Byla celostátní akce, na kterou zverbovali kdekoho, kdo se v té elektrice trochu vyznal a uměl v ruce držet vrtačku. Byly shromažďovány ty přístroje. Za tímhle účelem jsem se poprvé dostal sám o sobě do Prahy. Tenkrát nás poslali do Prahy. Tady v Praze jsme byli v tělocvičně jednoho gymnázia, byli jsme vybaveni nějakými pracovními stoly a stáhly se tam přijímače z celého okolí té čtvrti. V těch jsme měli likvidovat krátké vlny. Jak se to dělalo? Na to byl dost dlouhý  předpis, většinou kleštěma se odštípala krátkovlnná cívka a bylo to vyřízené. Pro radioamatéry to nebyl žádný problém, ti si tam tu cívku zase zpátky přidělali. Říkalo se tenkrát, že se dělaly ´churchillky – čurčilky´ od Churchilla, to se říkalo těm cívkám.“

Pracovní tábor v Bystřici u Benešova

Byl sice vyloučen ze školy, další větší příkoří se mu ale nedělo, až ve druhé polovině roku 1944 dostal předvolání do pracovního tábora. O něco později i jeho matka dostala předvolání k transportu do Terezína, který naštěstí přežila. „V srpnu 1944 jsem dostal od pracovního úřadu předvolání, měl jsem pracovní knížku jako učeň, že budu muset pracovně nastoupit do jiného zaměstnání. Byl mi dán termín, kdy se mám dostavit na pracovní úřad připravený na cestu. Pracovník pracovního úřadu tam sebral nějakých čtyři pět lidí, já nevím přesně, kolik nás bylo. Koupil nám společnou jízdenku na vlak z Jičína do Bystřice u Benešova. V té Bystřici u Benešova na nás čekalo nějaké nákladní auto a odvezlo nás několik kilometrů od Bystřice do takového oploceného prostoru, kde bylo něco jako kravíny, dřevěné přízemní domy. Ukázalo se, že je to jakýsi zvláštní tábor, jmenovalo se to: ´Sonderlager für Jüdische Mischlinge and versiebte Arier.´ Tedy pro židovské míšence a pokažené árijce – manžely židovek a podobně.“

Pracovní tábor v Bystřici u Benešova byl určený pro židovské míšence a další nespolehlivé árijce. Bylo tam několik stovek, možná k tisícovce mužů různých věkových skupin v pěti či šesti oddělených barácích. Tábor byl hlídaný německými vojáky a nacházel se na kraji neveklovského výcvikového prostoru Wehrmachtu. První den je roztřídili do skupin. Naštěstí pro něj nebylo pracovní zařazení nijak náročné. Přemkovi Neumannovi nebylo ani sedmnáct let, byl tak zařazen do skupiny pro lehčí práce spolu s dalšími nezletilými a starci. Navíc, když se zjistilo, že je elektrikář, mohl často pracovat mimo tábor ve vojenském prostoru na Neveklovsku.

„Říkalo se, že se na nás dělaly jakési pokusy s potravou. Jídla moc nebylo, takže na nás zkoušeli umělé tuky. Aspoň takhle mi to došlo. Dostal jsem na krku vředy, šel jsem za lapiduchem, ten to rozřezal a říká mi: ´To máš od toho jídla, tady nám dávají umělé tuky.´ Když jsme jezdili mimo ten tábor a byli jsme někde ubytováni, tak nás ubytovávali do prostorů, které byly určitě dříve stájemi, a dali nám tam na zem slamníky. Dali nám krabičku s práškem, kdyby na nás šly blechy, tak si to máme posypat práškem. Ten prášek jsme neznali, ale později podle čuchu jsem poznal, že to bylo DDT. Ještě nebylo nikde vyzkoušeno, tak se na nás zkoušelo DDT. Těch blech tam byly snad miliony, ale tak trochu to fungovalo.“

Přemek Neumann tam byl internován přes deset měsíců, k útěkům odtud prý nedocházelo, většina lidí tam internovaných si zřejmě uvědomovala, že podmínky nejsou zase tak špatné. Jen jednou prý slyšeli střelbu a po táboře se šuškalo, že snad někoho zastřelili na útěku. Jelikož v táboře byli internovaní odděleně, nebylo dostatečně zpráv o dění v celém lágru.

Na lágr nemá Přemek Neumann jen špatné vzpomínky. Mezi jeho spoluvězně patřili Miloš Kopecký, František Filipovský, operetní zpěvák Jaroslav Pospíšil či Otakar Brousek starší. V jídelně bylo dokonce starší pianino. „František Filipovský nám tam třeba zpíval Zhluboka dýchat od Voskovce a Wericha, protože on předtím byl v Osvobozeném divadle. Oni nás tak velice povzbudili a potěšili takovým vystoupením.“

V květnu 1945 přešel pěšky do rodného Jičína, po válce dostudoval gymnázium a v roce 1947 nastoupil na Elektrotechnickou fakultu ČVUT. O politiku se v té době moc nezajímal, žil na koleji, kde se hodně o politice diskutovalo, on se však diskusí příliš nezúčastňoval. Věnoval se studiu, v té době také již chodil se současnou manželkou Jarmilou. „Společná noclehárna se mi vryla velmi do paměti, byly tam živé diskuse a lidé s různými názory. Ten únor jsem moc neprožíval. Měl jsem velké starosti se studiem, moc jsem to nesledoval, na soboty a neděle jsem jezdil do Jičína. Vnímal jsem ale, jak dokázalo mnoho lidí, kteří na té noclehárně vášnivě diskutovali, překabátit na opět vášnivé zastánce komunistické strany.“

Už za studia se mu nabídla možnost zaměstnání na fakultě, stal se asistentem u měřících přístrojů na Katedře slaboproudu. V padesátých letech do strany nevstoupil, ale přiznává, že jeho kariérnímu vzestupu pomohlo, že po únoru 1948 někteří lidé museli odejít, jeho kariéra byla však vždy podložena jen odbornými znalostmi. V Dejvicích na FEL ČVUT pracoval celý svůj život, jako nestraník měl omezený kariérní postup, za pražského jara se habilitoval, profesury dosáhl až v devadesátých letech.

Srpen 1968

Jaký je pro pana Neumanna osobní zážitek ze srpna 1968? Neumannovi byli v srpnu 1968 na dovolené na Usedomu v NDR, při návratu do Československa viděli cvičení sovětských a německých tanků. „Jeli jsme čtyři auta s přáteli přes Drážďany zpět do Československa. Před hranicí byl zákaz zastavení, to bylo někdy po desátém srpnu, ještě před 21. srpnem. Chtěli jsme zastavit, dívali jsme se, proč to nejde, a tam byl les a v něm tanky. Jeden vedle druhého. My jsme ty Němce litovali, že tam mají nějaké vojenské cvičení a že u nás není. Že se máme dobře a oni jsou chudáci.“

Několik dnů po návratu do Jičína došlo k okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy. Manželka Přemysla Neumanna Jarmila vypráví: „Ráno nás můj otec budí a říká: ´Vstávejte, Prahu obsadili Rusové.´ Pak začali také do Jičína jezdit. Lidé se jich ptali: ´Proč tady jste?´ Nerozuměli ničemu, jen kývali hlavou. Za dva dny jsme šli večer do kina, vracíme se, naše dvě dcery šly s námi. Najednou slyšíme střelbu. Byli jsme asi dvě stě metrů daleko. Tam došlo k té tragické události na křižovatce Letná, kde je silnice od Turnova, od Sobotky a do Jičína. Tam stála telefonní budka a mladí lidé šli také z kina a loučili se tam. Od Turnovské silnice šli tři nebo čtyři polští vojáci a oni viděli, že se tam něco hýbe, a začali střílet a oba byli mrtví. Na tom dalším rohu jsme slyšeli střelbu a viděli jsme to. To byla naše osobní vzpomínka.“