Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jak se budí prezident
narozen 16. prosince 1958 v Chebu
v roce 1978 maturoval na gymnáziu
v letech 1978 až 1982 vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy
v listopadu 1989 se stal členem Občanského fóra
od prosince 1989 do konce roku 1994 pracoval jako osobní tajemník prezidenta Václava Havla
na začátku února 1990 zajišťoval první návštěvu dalajlámy v Československu
v letech 1995 až 1997 dělal ředitele v časopise Respekt
od roku 1997 se živí jako překladatel a novinář na volné noze
v roce 2020 žil v Praze
Říká, že ho k Havlovým do bytu poslali 25. listopadu 1989 takříkajíc „na ksicht“. Alexandr Neuman budoucího prezidenta nikdy předtím neviděl a neznal se ani s nikým z Občanského fóra. S výjimkou hudebního publicisty a kritika Jiřího Černého.
„Bylo to nepředstavitelné, ale záhy jsem začal dělat spojku mezi Občanským fórem v Laterně Magice a bytem Havlových na dnešním Rašínově nábřeží,“ řekl Alexandr Neuman. „Moje úloha tam byla v podstatě dveřník. Protože u Havlových pořád někdo klepal na dveře a zvonil. Po sedmnáctém listopadu začali jezdit lidi z ciziny, vrátil se Honza Tříska a strašná spousta různých lidí. Taky Paul Wilson z Plastiků. Já jsem tam vždycky stál u dveří a říkal – Dobrý den, co si přejete? Počkejte tady, já se jdu se zeptat. Pak jsem šel většinou za Olgou Havlovou, co s tím mám dělat.“
Návštěvníci se pokoušeli během sametové revoluci k Havlovým dostat i v půl třetí v noci. „Tvrdili například, že chtějí s Václavem Havlem mluvit a vysvětlit mu, proč museli podepsat úvazek u Státní bezpečnosti,“ prohlásil Alexandr Neuman. „Byli mezi nimi někteří lidi z bigbítu, které jsem znal.“
Václava Havla poznal tehdy třicetiletý Alexandr Neuman poprvé pozdě v noci z 25. na 26. listopadu 1989, kdy ho domů přivedla ochranka. Odpoledne se odehrála na Letenské pláni první obrovská demonstrace proti totalitě.
„Staralo se o něj asi šest kluků, vysokých basketbalistů z Fakulty tělesné výchovy a sportu,“ prozradil Alexandr Neuman. „Viděl jsem Václava Havla dlouho po půlnoci, kluci z ochranky s ním vyběhli tři patra a hodili ho domů. Stál přede mnou nenápadný človíček, a jak měl nebohé plíce, tak jen sípal – Hu hu hu.“
Václav Havel pak spojil s Alexandrem Neumanem život na pět let. Jmenoval ho svým osobním tajemníkem. Alexandr Neuman pro něj od listopadu 1989 do konce roku 1994 prováděl práce všeho druhu – od komorníka až po diplomatickou přípravu jeho slavných zahraničních cest. K dokonalé službě pro prezidenta se prokousával prakticky z ničeho. Do roku 1989 uměl jediné – jako novinář psal články hlavně o hudbě. A ještě okusil práci uklízeče v podniku bytového hospodářství.
Mezi povinnostmi Alexandra Neumana se nacházela jedna velmi důvěrná. Jeho úkolem bylo, aby Václava Havla po krátkém spánku budil. „Samozřejmě nešlo zacloumat mu ramenem, z čehož se každý člověk vyleká,“ upozornil Alexandr Neuman. „Václava Havla jsem budil tak, že jsem na ně v ložnici z dálky volal.“
Než se ale Alexandr Neuman ocitl v bezprostřední blízkosti prezidenta, prošel nelehkou dobou poznamenanou jeho rodinnými poměry. Zatímco Václav Havel odporoval komunistické diktatuře, dědeček Alexandra Neumana z otcovy strany se zařadil mezi přední postavy totalitního režimu.
V Gottwaldově vládě zastával po převratu v únoru 1948 funkci ministra pošt. Od roku 1960 do roku 1968 působil ve vládě dokonce jako ministr vnitra. Před únorem 1948 náležel k vysokým představitelů Československé strany národně-socialistické, před válkou dělal starostu v Českých Budějovicích a za války prošel koncentrákem. Po uchopení moci komunisty se názorově rozešel s Miladou Horákovou, později popravenou, a přiklonil se ke spolupráci své strany s KSČ.
Alexandrův tatínek byl důstojníkem Československé lidové armády. Svého syna narozeného v prosinci 1958 přemlouval, aby nastoupil na vojenské gymnázium a později na vojenskou medicínu. Mamince se ale podařilo snahy svého manžela odvrátit a Alexandr Neuman šel po obyčejném civilním gymnáziu na Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy.
Veřejně a s použitím jednoho vulgarismu odmítl na vysoké škole zařazení mezi kandidáty KSČ. Vzápětí se o jeho vyjádření dozvěděla soudružka asistentka z katedry marxismu-leninismu. Nezapomněla, co prostořeký student prohlásil, a u státnic se postarala o jeho vyhození z marxismu- leninismu. „Státnice z marxáku jsem ale napodruhé udělal,“ dodal Alexandr Neuman.
Díky slušným znalostem angličtiny strávil vojnu na rotě, kde odposlouchávali pohraničníky USA Army na hranici se západním Německem. Na vojně začal ve svém volném čase cvičit jógu a studovat buddhismus. Po odchodu do civilu se živil vesměs jako novinář. Hodně psal články o hudbě a seznámil se s Jiřím Černým, hudebním publicistou a kritikem, jenž se stal v budoucnu jednou z hlavních osobností Občanského fóra.
Za totality vyslýchala Alexandra Neumana jednou Státní bezpečnost. Předvolala si ho kvůli jeho příteli Vlastovi Markovi, jehož později soudce poslal do vězení za poškozování zájmů republiky v zahraničí.
„Na StB se mě na Vlastu Marka vyptávali a ukazovali mi fotky ze seminářů léčitelů a jogínů,“ konstatoval Alexandr Neuman. „Nebylo příjemné dozvědět se, co všechno Státní bezpečnost sleduje a dokumentuje. Další den za mnou přišel Vlastův kamarád Mikuláš Chadima. Zajímalo ho, jak výslech dopadl.“
V lednu 1989 se Alexandr Neuman účastnil dvou demonstrací proti totalitě při Palachově týdnu. Zanedlouho podepsal petici za propuštění Václava Havla, podobnou odvahu projevilo v lednu 1989 celkem 692 lidí. V létě 1989 se jméno Alexandra Neuman objevilo pod peticí Několik vět.
Sedmnáctého listopadu 1989 zasáhl Pohotovostní pluk VB brutálně proti demonstrantům na Národní třídě, což rozpoutalo sametovou revoluci.
„Večer jsem byl na Smíchově na oslavě narozenin. Cestou domů jsme potkávali policajty, vyjevené a bez sebe z toho, co se odehrává,“ zavzpomínal Alexandr Neuman. „Věděl jsem, že se něco děje a v neděli jsem šel na schůzku novinářů v Riegrových sadech, kde jsem potkal Jirku Černého. Řekl mi, ať přijdu na Václavák před redakci Svobodného slova.“
Alexandr Neuman stál na Václavském náměstí jednou nebo dvakrát dole s demonstranty, pak se dostal do redakce Svobodného slova a blízko k legendárnímu balkónu, odkud zaznívaly projevy a z něhož se zpívala československá hymna.
„Pro mě byl klíčový pátek 24. listopadu. Po demonstraci jsem šel se Standou Milotou a Johnem Bokem do Laterny Magiky, kde jsem řekl, že bych chtěl taky něco dělat. Architekt Vojta Wágner mi dal kartičku s mým jménem a byl jsem v Občanském fóru,“ uvedl Alexandr Neuman.
Zanedlouho získal funkci dveřníka a u Havlových. Navíc byl spojkou mezi jejich bytem a Laternou Magikou, kde mělo Občanské fórum svůj hlavní štáb.
„Kdyby v Laterně Magice nebyl Honza Urban, nic by nefungovalo,“ tvrdil Alexandr Neuman. „Stál tam jak skála v příboji a dělal takového produkčního sametové revoluce. Václav Havel seděl zavřený v šatně baletek a Standa Milota a John Bok k němu nikoho nepustili. Přitom chtěl každý s Václavem Havlem mluvit, a byl naštvaný, že se k němu nedostal. Všichni pak všechno říkali Vláďovi Hanzlovi, který už tenkrát dělal Václavu Havlovi tajemníka. Na Vláďu toho bylo moc, a tak jsem řekl, že bych mu zkusil pomoci jako náhradní tajemník.“
Když se Alexandr Neuman vyptával na náplň své práce, odpověděli mu, že bude nosit Havlovu tašku a zapisovat si do notýsku, co Václav Havel řekne. „Tašku jsem nosil, ale do notýsku nezapisoval nic,“ přiznal Alexandr Neuman. V Laterně Magice ho upoutalo, jak vznikala provolání Občanského fóra.
„Dvacet lidí z vedení utvořilo kruh, uprostřed seděl Václav Havel a psal do linkovaného notesu,“ dodal Alexandr Neuman. „Kolem něj se hádali, překřikovali, mluvili jeden přes druhého. On měl ale jakýsi mimosmyslový talent, poslouchal je a pak přečetl, co z toho měl v notesu. A bylo tam všechno, o čem ostatní mluvili.“
Alexandr Neuman poznal během sametové revoluce odolnost a odpovědnost budoucího prezidenta.
„Václav Havel pracoval tvrdě osmnáct až dvacet hodin denně. Domů chodil pozdě, ale fascinovalo mě, jak si vždycky sedl se svou ženou Olgou a probírali, co se za celý den stalo,“ prozradil Alexandr Neuman.
„Její role v jeho životě byla nedocenitelná. Žít s Václavem Havlem byl nářez, ale Olga s ním jen nežila, ona ho spoluvytvářela. Znamenala pro něj důslednou oporu s pregnantními názory. Nebála se je vyslovit. Byla přísná a spravedlivá. Pocházela ze Žižkova a fascinovalo mě, jak se z žižkovské holky stala dokonalou první dámou. Když zemřela, bylo Václava Havla jen půl. Myslím, že lidé tušili, jaký význam měla pro Václava Havla i pro celou zemi. Ve frontě před její rakví stáli hodiny v mrazu, aby se jí mohli poklonit.“
Olga Havlová nabídla Alexandru Neumanovi tykání při prvním setkání. Její úplnou důvěru si však získával dlouho. „Druhý osobní tajemník Václava Havla Mirek Kvašňák dělal věci, které se Olze Havlové hrubě nelíbily,“ prohlásil Alexandr Neuman. „Trvalo rok, než vzala v uvozovkách na milost mě.“
Václav Havel probíral se svou ženou Olgou i kandidaturu na prezidenta, kterou navrhli Michael Kocáb a Michal Horáček. „Jakmile se Václav Havel rozhodl, že bude kandidovat, ptal se nás všech, jestli bychom s ním šli na Hrad,“ podotkl Alexandr Neuman. „Přikývl jsem.“
Poté co Alexandr Neuman následoval prezidenta Havla na Pražský hrad, ohromila ho jeho neskutečná rozloha. „Všem nám připomínal obrovské bludiště,“ svěřil se Neuman. „Někam jsem šel a za dvacet minut jsem byl někde úplně, než jsem chtěl být.“
Na Hradě zpočátku nefungovalo všechno tak, jak by mělo. „Pamatuji si, jak se jednou volal prezident George Bush. Přepojili ho ale omylem do prádelny, Aby se hovor nemusel složitě přepojovat, tak šel Václava Havel raději do prádelny a státnické věci probírali odtamtud.“
Ještě před nástupem Václava Havla na Pražský hrad se přihodila jedna důležitá událost. Za budoucím prezident dorazil v prosinci 1989 jeden indický profesor s dopisem od dalajlamy Tändzina Gjamccho. Havel ho přijal a přečetl si blahopřání k revolučním změnám v Československu.
„V novoročním projevu pozval Václav Havel do Československa dalajlámu i papeže,“ připomněl Alexandr Neuman. „V červnu 1990 byly první svobodné volby po více než čtyřiceti letech a Václav Havel se domníval, že by papež s dalajlámou mohli uklidnit rozbouřenou situaci. Dalajlama odpověděl velmi rychle a do Prahy přiletěl už v únoru 1990.“
Alexandr Neuman se svěřil, že lidé z prezidentova okolí si přáli, aby se dalajlámovi povedla jedna důležitá věc. Zklidnit přepracovaného a uštvaného Václava Havla.
„Každý den jsme z jeho programu něco vyhazovali, ale na druhou stranu se tam něco pořád přidávalo,“ vysvětlil Alexandr Neuman. On sám se již několik let před návštěvou dalajlámy věnoval budhismu.
Poněvadž na Pražském hradě věděli, že má Alexandr Neuman blízko k buddhismu i k Tibetu, dali mu dalajlámův pobyt v Československu na starost. Dalajláma v Praze pobýval od 2. do 6. února 1990. Při prvním setkání s ním si Alexandr Neuman připadl jak v transu, za čas ale zbytečný ostych ztratil.
„Nakonec jsem se ale naučil s dalajlamou i vtipkovat. On se strašně rád smál. Vzpomínám, jak do místnosti, kde jsme spolu byli, svítilo slunce a dalajláma zatáhl závěs. Řekl jsem mu – A, a já myslel, že to světlo je z vás.“ upozornil Alexandr Neuman.
Podle Alexandra Neumana z dalajlámy skutečně vyzařovalo něco mimořádného. „Václav Havel netušil, o co jde, ale myslel si, že mu to může nějakým způsobem pomoci,“ vysvětlil Alexandr Neuman. „V hotelu Jalta na Václavském náměstí jsme pro dalajlámu rezervovali celé patro. Jeho ochranka byla docela veselá. Jeden karatista a pak lidi z útvaru pro ochranu politiků zařazení do něj ještě v dobách Státní bezpečnosti. Velitel útvaru, starší chlapík Petr Pávek, mi jednou povídá – On ten dalajláma je jak slunce, vyjde ven, usmívá se a kolem mě jen procházejí paprsky.“
Dalajláma si přál pomodlit se u sochy svatého Václava. Původně stanovený den a čas ale musel změnit, jelikož československé bezpečnosti složky dostaly zprávu, že by dalajlámovi mohlo hrozit nějaké nebezpečí.
„Dalajláma šel k soše svatého Václava neohlášeně jiný den ráno. Sedl si v zimě na studenou dlažbu a dvacet minut tam v tenkém oděvu modlil za naši dobrou budoucnost. Kdo jiný by něco takového udělal?“
Dalajláma měl v Československu tři meditace, jednu z nich v Lánech s Václavem Havlem. Účastnil se jí také Alexandr Neuman.
„Sedli jsme si na polštáře a dalajlama nám řekl, že naše myšlenky jsou jak mraky a ať je kolem sebe necháme jen plynout,“ poznamenal. „Jinak že se nám spojí do řetězce a neutečeme od nich. Po meditaci se dalajlama Václava Havla zeptal – A co ty mraky? Prezident se na něj podíval a řekl – Jaké mraky? Tak jsme se smáli, věděli jsme, že se to povedlo.“
Před odletem do Indie nechal dalajlama Václavu Havlovi na rozloučenou papírek, na němž mu věnoval mantru. Tvořila ji posvátná slova, jejichž opakováním dosahuje člověk soustředění, utišení, uvolnění a povzbuzuje se jimi.
„Václav Havel nosil papírek od dalajlámy stále v peněžence a musel jsem kontrolovat, jestli tam je,“ připomněl Alexandr Neuman. „Byl to jeden z mých úkolů. Václav Havel si mantru četl před důležitými chvílemi jako například před rozhovorem s americkým prezidentem nebo před návštěvou v NATO.“
Patnáct dní po odletu dalajlámy pronesl Václav Havel svůj slavný projev před oběma komorami Kongresu USA. Alexandr Neuman nicméně do New Yorku necestoval. Patřil totiž do týmu, který připravoval zahraniční cesty prezidenta. „V době jeho pobytu v USA jsme už zařizovali cestu do Moskvy,“ řekl Alexandr Neuman.
Členové týmu se učili své práci za pochodu. „Chyběly nám diplomatické zkušenosti. Improvizovali jsme, snažili jsme se ze sebe vydat to nejlepší a doufat,“ prohlásil Alexandr Neuman. „Při spojené cestě Václava Havla do Paříže a Londýna nám Francouzi i Britové hodně pomáhali. Při cestě do Moskvy na začátku roku 1990 nám ale Rusové nic nedarovali.“
Při jednání s partnery ze Sovětského svazu dostal československý přípravný tým ubezpečení, že je vše obstaráno. Bydlení pro prezidenta Havla vymysleli Rusové přímo na Rudém náměstí v hotelu Rossija.
„Tak jsem šel do hotelu Rossia a zeptal jsem se - Dobrý den, mohla byste mi říct, kde v kterém patře bude ubytovaná československá delegace? Že bychom si ho prohlédli,“ zavzpomínal Alexandr Neuman. „Taková klasická ruská děžurná vzala knihu a řekla - Třetí patro dva lidi, sedmé patro jeden člověk, v dvanáctém patře čtyři lidi. Tak jsem odpověděl - Do svidaňja, spasibo. A šel jsem pryč.“
Pokud by Rusové rozstrkali doprovod prezidenta Havla po celém hotelu, nastaly by obrovské komplikace s ochranou, ale i se sháněním členů delegace před odjezdem k jednáním a na další oficiální akce.
„Ani bychom z toho hotelu neodjeli, protože komunikace mezi námi by byla špatná. Muselo se to nějak vyřešit.,“ upozornil Alexandr Neuman. „Vyšli nám nesmírně vstříc na naší ambasádě. Sestěhovali v Československém domu do poloviny pokojů. Druhá polovina zůstala k dispozici delegaci. Prezident s vedením delegace bydleli ve dvou vilách, kam jsme se stejně nevešli do té míry, že jsem nocoval na kulečníkovém stole.“
V letech 1989 až 1994, kdy Alexandr Neuman působil coby prezidentův osobní tajemník, se s Havlovými hodně sblížil.
„Výborně jsme si rozuměli. Dokonce jsme s nimi jeli s mou partnerkou Lucií Svobodovou dvakrát na zahraniční dovolenou, jednou na Menorku a jednou na Krétu. Václav Havel na dovolených stejně většinou pracoval. Na Menorce psal Letní přemítání. Viděli jsme ho jen u jídla. Ale večer vždycky přišel a četl nám, co napsal a chtěl slyšet, co si myslíme. Pak jsme zažili i některé vzácné několikavteřinové momenty. Václav Havel měl třeba na obličeji bílou pleťovou masku jako mim. Když přišel dolů, my jsme se smáli, protože vidět takhle prezidenta, je směšné. A on najednou takovým fialkovským způsobem předvedl pantomimickou etudu. Bylo to naprosto dokonalé.“
Alexandr Neuman doprovázel mnohokrát Václava Havla na nočních cestách z Hradu domů do bytu na Rašínově nábřeží.
„Bývalo už hodně pozdě a v ulicích jsme nepotkávali moc lidí,“ podotkl Alexandr Neuman. „Václav Havel se skoro vždycky zastavil v hospodě. Nejraději si dával smažený sýr, byť mu to doktor velmi nedoporučoval,“ konstatoval Alexandr Neuman. „Ochranka měla cestu z Hradu zmáklou. Václav Havel chtěl v hospodě odpočívat, ale stejně ho neustále oslovovala spousta lidí. Někteří ho znali třeba z šedesátých let. Neodmítal je, pozdravil se s nimi, podal jim ruku. Nabíjelo ho to energii, byl rád, že někdo oceňuje, co dělá,“
Alexandr Neuman je přesvědčený, že se Václav Havel byl ochoten obětovat pro svou zemi, ačkoliv věděl, co ho čeká. A tak souhlasil s kandidaturou na prezidenta.
Že se Havel za rolí prezidenta nedral, poznal prý rovněž dalajlama. O Václavu Havlovi hovořil jako o „zdráhajícím se“ prezidentovi. „Václav Havel cítil obrovskou odpovědnost. Velmi těžce snášel rozdělení Československa,“ dodal Alexandr Neuman.
Při zahraničních cestách si Václav Havel přál navštívit místa, na jaká by standardní státníci ani nepomysleli. „Například německý kancléř Helmuth Kohl chtěl při každé návštěvě Indii vidět chrámový komplex Tadžmahál,“ uvedl Alexandr Neuman.
Přípravný tým vymyslel do programu návštěvy Václava Havla v Indii Benáres, svaté město budhistů, hinduistů a džainistů.
„Indové se statečně bránili, ale neubránili se.V Benáresu nebyla žádná vládní auta, a tak jsme jeli v koloně složené z velkých béžových taxíků,“ vzpomněl si Alexandr Neuman. „Jejich technický stav byl špatný. Na každé křižovatce, kde jsme museli zastavit, se alespoň jeden taxík nerozjel, a stála celá kolona.“
V Sarnáthu, na posvátném poutním místě buddhistů, kde Buddha poprvé veřejně vystoupil s výkladem nauky, navštívil prezident tibetský chrám. Mnichové to tam na projev úcty ověsili zhruba třiceti posvátnými bílými šálami. „Vypadal jak vánoční stromeček,“ poznamenal Alexandr Neuman.
Havlovi obstaral dalajlama tibetského doktora
Pražský hrad opustil Alexandr Neuman na sklonku roku 1994.
V roce 1993 zvolili poslanci Václava Havla českým prezidentem a tým jeho nejbližších pracovníků se zásadně proměnil. Saša Neuman ještě rok pokračoval ve své práci pro prezidenta, ale nakonec se dohodli, že jeho tým opustí.
„Hodně se to na Hradě změnilo. Nejdřív jsme tam chodili všichni ve svetrech, pak nám zůstal jeden svetrový den týdně. A nakonec už ni ten ne,“ prozradil Alexandr Neuman.
S prezidentem se pak Alexandr Neuman vídal většinou pouze tehdy, když byl v Praze dalajlama. „Při jedné ze svých návštěv v naší republice seděl dalajláma mezi námi a oba nás držel za ruce,“ uvedl Alexandr Neuman. „Při návštěvě České republiky v roce 2011 dalajlamu zneklidnilo, jak špatně už prezident vypadal. Povolal narychlo z Polska tibetského doktora.“
Lékař Václava Havla vyšetřil. „Tibetská medicína má fantastické výsledky, ale není taková, že by vám pomohla přes noc,“ vysvětlil Alexandr Neuman. „Na zázraky tibetská medicína úplně není a asi jedině zázrak by Václava Havla zachránil. A možná ani ten ne.“
Díky tomu, že doprovázel tibetského lékaře do prezidentova domu, se Alexandr Neuman setkal s Václavem Havlem těsně před jeho skonem v prosinci 2011.
„Přišla boromejská sestřička, která se o Václava Havla starala. Říkala - Pane prezidente, musíte něco jíst. Donesla nějaký rohlík a sýr. On se na mě podíval a zeptal se - Nechceš taky? Řekl jsem, že rád. Tak jsme tam spolu seděli a jedli rohlík se sýrem,“ podotkl Alexandr Neuman. „Tehdy jsem Václava Havla viděl naposledy. Měli jsme za ním ještě jet s tibetským lékařem na Hrádeček, ale už se to nestihlo. Při našem posledním setkání už byl Václav Havel křehký jako ptáček. Možná že ve svém těle už ani nijak zásadně nebyl.“
Ačkoliv Václav Havel odešel, Alexandru Neumanovi nikdy nevymizí paměti. Stejně jako pět let prožitých na Hradě.
„Porady ve složení Václav Havel, Saša Vondra, Michael Žantovský, Jiří Křižan a Karel Schwarzenberg byly brilantní,“ vysvětlil Alexandr Neuman. „První týdny na Hradě jsem měl pocit, že kolem mě jsou rytíři sv. Grálu, kteří prošli dějinami a teď se potkali zase tady. Byla v nich spousta páry, síly, nápadů i vtipu.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Hana Hniličková Miloslav Lubas)