"Dostal se, jako rakouskouherský voják, do Itálie, do oblasti kolem řeky Pád u Udine. Byly to zřejmě opravdu kruté boje, voják proti vojákovi. A dopisy, které mám poschovávané, co píše, tak to je opravdu strašné. On předtím, nejdřív, protože neuměl vzít pušku do ruky, tak dostali tříměsíční úvodní vstup, kde se učili střílet. On tam onemocněl a až po letech zjistil, že to nebyl zápal plic, ale španělská chřipka, protože ta v tom roce 1917, 1918 tady řádila neskutečně. Takže tam byla zase řada kolegů, kteří zemřeli jenom na tu španělskou chřipku. On to přežil, byl vzrostlé postavy, udělaný kluk ze statku. Ale vyhubnul příšerně, a když odjížděli do té Itálie, tak už byl vychrtlý, hubený. A co píše v těch dopisech, tak mě zaujalo: ,V noci jsme mašírovali, ve dne jsme se zakopávali.‘ Psychicky to bylo asi hrozné. A pro něj v té době smutnou skutečností bylo, že v září 1917 byl raněný do ruky. Neutrhlo mu to tu ruku, ale opravdu průstřel měl obrovský. A tím pádem se dostal na marodku. Všichni ti kolegové – jeho spolužáci, kteří s ním z Modřan odešli, tak u toho Udine padli. A on s několika, kteří byli ranění, tak popisuje tu hroznou cestu zpátky, jak si vlakem, nákladními vagóny jak je převáželi.“
„Já musela být v dění. A tenkrát se rozflákal ten [Aeroflot] kvůli hokeji, jak jsme vyhráli s Rusy. Aeroflot byl rozflákaný, na Václaváku to všechno vřelo a oni přijeli s vodními děly a z toho kina nás vyčoudili dýmovnicí. Kino se muselo přerušit, tam se nedalo dýchat. Ještě jsme měli kliku, že jeden proud hnali na Národní třídu a jeden na Václavák. Na Václavák je hnali vodními děly a na Národní třídu to jenom vytlačovali. To jste si nomohl vybírat. S proudem [lidí] jsme se dostali k Národnímu divadlu, tam už se to rozmělňovalo. Tam jsme pak seděli na lavičce u Národního divadla, ale to už byli naši lidi, to nebyli Rusové, to byli naši. A tak to v nás vřelo, bylo to takové neodpustitelné.“
„Měli jsme velkou poradu – akorát na 17. listopadu. Co se dělo na Národní třídě? Humbuk, cirkus a hned se jet podívat, co se děje na Václaváku, protože to se vědělo, že hned zas bude něco na Václaváku. Ale nebyly dané hodiny, nebylo nic. Denně jsem tam chodila a v pondělí jsem seděla na nějakém jednání v Jindřišské ulici a najednou vidím, jak už se plnil Václavák, tak samozřejmě – všechno se přerušilo a všichni jsme vypadli a už jsme byli na Václaváku. Takže od prvního dne všechno to cinkání klíči. A tam se to teprve rodilo. Nebylo to nic organizovaného. Tam poprvé, když vystoupil Havel, Kubišová s její Modlitbou pro Martu – to všechno jsem viděla na vlastní oči a hned, ani ne po týdnu, už jsem tam brala kluky. Říkám: ,To je historický moment, to musíte vidět! Jeden byl patnáctiletý a druhý třináctiletý. Ale v davech už se vyznali, všichni tam na sebe byli strašně slušní. Jak někomu něco bylo, hned byla ulička, hned se rozestoupili lidi. Tak jsem se nebála je s sebou brát a od prvního momentu se mnou chodili na všechny demonstrace. Zase jsem měla takový pocit, že alespoň nějakou troškou do mlýna... No a od té doby každý rok na 17. listopad chodíme. I teď, když pajdáme oba, tak samozřejmě musíme jít zapálit svíčku a musíme tam jít.“
Marta Neumajerová, rozená Vošahlíková, se narodila 6. května 1946 v pražských Modřanech, tehdy samostatné obci. Otec František Vošahlík bojoval na rakouskouherské straně v 1. světové válce, kde prodělal španělskou chřipku a utrpěl zranění. Za první republiky úspěšně rozvíjel podnikání v autodopravě a vedl vlastní hospodářství. Podnikáním se v předúnorových dobách živila i matka Marta. Po nástupu komunistů k moci rodina o obě živnosti i hospodářství přišla a bratr František musel – coby dítě z politicky nespolehlivé rodiny – rukovat k Pomocným technickým praporům (PTP). Marta Neumajerová vystudovala střední všeobecně vzdělávací školu, maturitu skládala v roce 1963. Při práci v administrativě na Českém vysokém učení technickém (ČVUT) v Praze pak absolvovala tříletou střední školu sociálně právní a později získala i vzdělání vysokoškolské, na filozofické fakultě v Praze vystudovala obor andragogika. V 70. a 80. letech pracovala v Agroprojektu a posléze v Ústavu vzdělávání pracovníků ve stavebnictví. Během sametové revoluce se účastnila demonstrací na Václavském náměstí, v Praze žila i v době natáčení rozhovoru pro Paměť národa (2022).
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
