Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Děda mne naučil číst mezi řádky
narodil se 1. srpna 1952, vyrůstal v Praze a ve Všenorech
potomkem známé rodiny Neubertů, pradědeček Václav Neubert (1852-1936) knihkupec, tiskař a nakladatel
dědeček Karel Neubert (1894-1973) vydavatel časopisu Pestrý týden
otec Karel Neubert (1926-2003) fotograf, jeden z průkopníků barevné fotografie v poválečném Československu
studium na gymnáziu v Praze-Radotíně
vystudoval fotografii na FAMU
v 70. a 80. letech se ve svobodném povolání živil fotografií
v 90. letech začal podnikat, založil nakladatelství
učil fotografii na soukromé vysoké škole či na gymnáziu v Radotíně
dlouholetý zastupitel a radní v Dobřichovicích
ve volném čase se věnuje hraní na kontrabas nebo výtvarné tvorbě plastik z kovového šrotu
Fotograf Jan Neubert je potomkem známé rodiny Neubertů. Mezi jeho předky patří pradědeček Václav Neubert (1852–1936), knihkupec, tiskař a nakladatel, který od roku 1877 na pražském Smíchově provozoval tiskárnu a grafické závody vydávající knihy, učebnice a obrazové publikace. Dědečkem Jana Neuberta byl nakladatel Karel Neubert (1894–1973), nejmladší syn Václava Neuberta, jenž ve dvacátých letech inicioval vznik časopisu Pestrý týden, který vedl až do jeho zániku v roce 1945. Otcem Jana Neuberta byl také fotograf Karel Neubert (1926–2003), jeden z průkopníků barevné fotografie v poválečném Československu. Mezi jeho příbuzné patřil i fotograf a příslušník RAF během druhé světové války Ladislav Sitenský, otcův bratranec.
Dědeček Karel Neubert
„Já pocházím z dost netypické rodiny, protože moje rodina byla před rokem 1948 docela bohatá a známá. Můj děda měl zásluhy za války, byl zpravodajský důstojník. Dostávaly se k němu zprávy a on věděl, kam je dát. Měl mnoho kamarádů vojáků, kteří byli samozřejmě za války postavení mimo službu, ti zase měli konexe na parašutisty a vysílačky. Můj děda Karel Neubert byl majitelem a šéfredaktorem Pestrého týdne, týdeníku pro celou rodinu, dnes bych to přirovnal k něčemu jako Reflex, měl tam výborné fotky a texty k tomu. Měl množství různých konexí.“
Za protektorátu spolupracoval Karel Neubert aktivně s odbojem. Udržoval kontakty s Aloisem Eliášem a po jeho zatčení se napojil na Přípravný národní revoluční výbor, po zahájení Pražského povstání pomáhal obsadit 5. května kanceláře ČTK.
Jan Neubert pokračuje: „Tenhle děda měl válečné zásluhy. Pak přišel rok 1948, kdy o všechno přišli. Kdy je vyhodili z tiskárny a sebrali časopis. Jiní dopadli hůř, kteří měli majetky, těm to sebrali – jeho bratři. Jeden bratr měl stradivárky housle, druhý měl obrazy, třetí měl nějakou úžasnou sbírku mincí. To se jim líbilo, tak to sebrali a seděli dva, čtyři, osm let různě po kriminálech. Na dědu taky přišli, on byl nejmladší a samé dluhy. Pak tady měl nějakou válečnou historii. Kromě toho celou válku finančně podporoval dvacet třicet rodin. Šlo o kejhák. Nechtělo se jim ho moc zavírat. Nechali ho dva dny ve vazbě, pak zjistili, že na něj nic nemají, a tak ho pustili.“
Jan Neubert byl v dětství velmi ovlivněn svým dědečkem Karlem, se kterým vyrůstal v rodinné vile ve Všenorech nedaleko Prahy. Od něho získával svůj náhled na svět, na politiku, na dějinné události 20. století. Spolu poslouchali Svobodnou Evropu, od dědečka se učil, že je „normální“, že jinou verzi událostí slyší doma v rodině a jinou venku ve škole.
„Na mě nebylo moc času a děda byl v důchodu, tak se mi věnoval. Poslouchali jsme například spolu Svobodnou Evropu. Tenkrát to bylo zakázané, ale v té vile tenkrát na nás nemohl nikdo donášet. Vysvětlil mi, kdo je Peroutka a jak to tenkrát bylo. Měl jsem už tenkrát, v pěti osmi letech, povědomí, co je politika. Naučil mne úžasnou věc, číst mezi řádky. Což se mi hodí dodneška, v těch různých komentářích mne naučil vyhmátnout, co je pod tím textem skrytého. To mi dodneška pomáhá a bavím se, když vidím naše politiky a vidím nesmysly, které oni chtějí, aby zůstaly skryté,“ vypráví pamětník.
Životní zkušenosti dědečka Karla Neuberta jako vydavatele a podnikatele, jeho vyprávění o starých časech, které se v té době zdály být nenávratně pryč, to vše prý velmi dobře Jana Neuberta připravilo na jeho vlastní podnikání v devadesátých letech.
Jako dospívající měl štěstí na rodinné zázemí, doma byla spousta kvalitních knih a mnoho jazzových gramofonových desek. Jejich poslechem získával vztah k hudbě a později hrál na různé hudební nástroje, nejvíc na kontrabas. Tomuto nástroji se ostatně chtěl věnovat i profesionálně, vyhrála však fotografie.
V leningradské Ermitáži
Další iniciace, tentokrát v oblasti výtvarného umění, se odehrála v sovětském Leningradu. Jeho otec, fotograf Karel Neubert, na začátku šedesátých let získal zakázku na ofocení obrazů v leningradské Ermitáži. Po několika týdnech strávených v Sovětském svazu si tam v létě 1962 mohl vzít i své dvě děti, staršího Jana a o dva roky mladší dceru. Pamětník dnes popisuje, co mu toto setkání s výtvarným uměním světového formátu dalo:
„V roce 1962 nás vzal na šest neděl s sebou, mě a moji malou sestru, bylo mi asi deset let. Tam se položily další základy mého vzdělání a to byla láska k obrazům. Tenkrát nemuselo být nějaké extra hlídání, samozřejmě to bylo hlídané. Všichni nás tam znali, v té Ermitáži, potřeboval to podle nějakého klíče, chodili jsme do expozice, když tam byli lidi, zvedl se telefon, potřeboval se půjčit ten a ten obraz. Já jsem jako malé dítě nosil ty obrazy v těch ručičkách. Ty menší Picassy, Légery, Braquy či van Gogha. Když je člověk ve styku se stovkami, možná tisíci dobrých obrazů a má to ve svých packách, tak z těch obrazů na člověka něco přeskočí. Tomu pobytu v tehdejším Leningradě vděčím za tři věci ve svém životě. Zaprvé poznám na první našlápnutí, jestli ten obraz je dobrý, nebo špatný, pak mne to naučilo neposrat se před jmény. Měl jsem tam v ruce světové věci. Naučilo mě to také pochopit systém jazyků. Naučil jsem se rusky, že mi to vydrželo celý školní život.“
Maturitu na gymnáziu Jan Neubert udělal, jak se říká, s odřenými zády, o mnoho let později, kdy na gymnáziu v Radotíně začal učit, tuhle historku dával k dobru. Po gymnáziu se rozhodoval, jestli se má věnovat muzice, nebo fotografii. Obojí ho lákalo a bavilo, obojí už trochu uměl, fotografii snad trochu víc, přece jen pomáhal otci, profesionálnímu fotografovi. Nakonec ale rozhodla rada jeho dědečka, který byl toho názoru, že s fotografií to bude mít v životě snadnější.
Na FAMU se dostal napoprvé, což není na této škole samozřejmé. Kromě dávky štěstí a talentu hodně pomohlo, že chodil do neoficiální přípravky ateliéru fotografie k tehdejšímu docentovi Šmokovi. Byl také z praktického hlediska velmi zkušený, odmala pomáhal tatínkovi v černé komoře při vyvolávání fotek.
Jan Neubert vzpomíná na profesora Šmoka, který na FAMU vyučoval fotografii. Vzpomíná na něho jako na vynikajícího pedagoga a především jako na někoho, komu se dařilo v rámci možností uchránit studenty před normalizačním marasmem a politika tam prý pronikala jen omezeně.
„Za panování Šmoka byla katedra fotografie a kamery oázou liberalismu. Studovalo tu mnoho Jugoslávců. Do hospody jsem chodil i s Emirem Kusturicou. V kavárně Slavii jsme měli detašované pracoviště. Nahoře, když tam byla zima, pan profesor řekl: ‚Pojďme dolů do kavárny.‘ Tam bylo teplo. Na kavárenském stolku jsem měl podepsaných spoustu zápočtů a zkoušek.“
Později i Jan Neubert učil, vyučoval fotografii na katedře mediálních studií Vysoké školy hotelové a scházel se se svými studenty u stejných stolků v kavárně Slavia.
„Šmok nás uměl zbavit politické buzerace, ochraňoval nás jako ta kvočna. Přicházeli nějací ministerští debilové s idiotskými nápady, jak utužovat socialismus. On předešel dobu. Jako je dnes computer a světelný displeje na nádraží, on měl za zády sololitovou desku, která měla dírky, a měl několik set barevných nýtků a gumičky a špagátky a tam měl jmenovky těch jednotlivých studentů, měl takový mechanický počítač a displej. Když nějaký ten ministerský pitoma chtěl vědět, co studenti dělají, tak je přesvědčil, že ví, co jednotliví studenti dělají. Dokonale každou komisi smáznul. Odešli a byl klid. Byla to oáza klidu a liberalismu. Všechny ty pitomosti se nás netýkaly. Do knihovny chodily úžasné časopisy ze Západu.“
Fotografem na volné noze
Dědeček měl pravdu – po absolvování FAMU se Jan Neubert rychle začal živit fotografií. Praxe ve fotografii měl dost a uplatnění našel poměrně rychle. Stal se fotografem na volné noze, byl na to zvyklý u svého otce, jen prý musel občas vysvětlovat příslušníkům SNB důvod, proč nemá razítko v občanském průkazu. Některé zakázky mu pomohl získat jeho otec, jiné přišly docela náhodou. Jan Neubert vzpomíná na jednu z prvních zakázek, kterou prý musel jako stydlivý mladík překonat, na focení podprsenek pro Národní podnik Triola.
Později se velkou částí jeho zakázek stalo fotografování měst a obcí na pohlednice. Těchto zkušeností využil v devadesátých letech, kdy ve svobodných poměrech založil nakladatelství, které mimo jiné publikovalo i pohlednice. Je dlouholetým zastupitelem a radním v Dobřichovicích. Ve svém volném čase se věnuje hraní na kontrabas, ať již klasický, nebo elektrický jeho vlastní konstrukce. Věnuje se také výtvarné tvorbě plastik z kovového šrotu, je vlastníkem cyklistických veteránů a členem Českého klubu velocipedistů – 1880.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hynek Moravec)