Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michala Netrval (* 1960)

• narodila se 14. července roku 1960 ve Vancouveru

• oba její rodiče byli čeští emigranti

• matka pamětnice přešla sama hranice na konci roku 1948

• v Kanadě se oba rodiče účastnili společenského života českých emigrantů

• rodina se poprvé podívala domů do Československa v roce 1967

• pamětnice vystudovala architekturu

• v době natáčení pro Paměť národa se věnovala pátrání po svých českých kořenech

„Moje drahá maminko, odpusť mi všechno špatné, co jsem ti kdy udělala. A odpusť mi především to, že jsem ti nepsala, je to už skoro rok, co jsem od tebe odešla a za celý rok jsem se neodvážila ti napsat ani řádku, protože jsem měla strach, abys neměla nějaké nepříjemnosti,“ psala na Vánoce roku 1949 maminka Michaly Netrval z kanadského exilu. Dnes to zni absurdně. Mít strach napsat dopis svým blízkým. Ale matka pamětnice, Libuše Netrvalová, rozená Novotná, žila v absurdní době, kdy překročení hranic socialistického Československa bylo nelegální. Stejně jako u mnoha dalších lidí, kteří se rozhodli svou vlast opustit, následovalo i u Libuše trestní stíhání a zabavení úspor, babičku Marii pak čekala série výslechů.

Život v totalitě ale nebyl pro mladou svobodomyslnou Libuši možný. „Dálky vás volají. Oblaka bílá. Slyšíte větru sten? Bláhová, stenem jen zdá se volání vášnivé, po lásce, po kráse.“ Napsala tehdy mladá dívka ve své básni. Toužila být vedle milovaného muže v demokratické zemi, toužila po volnosti a možnosti rozvíjet své umělecké sklony. A tak se dobrodružně a sama vydala jen s malým chlebníkem přes hranice. „Její útěk byl asi krušný, ale nikdy si nestěžovala. Byla tehdy mladá a k přežití jí stačil kousek chleba a kostka cukru,“ říká Michala Netrval. Ta prožila dětství v okruhu českých emigrantů v Kanadě, mezi kterými si také vybrala svého životního partnera. Dnes se ráda vrací do Česka, kde pátrá po stopách svých předků a navazuje kontakty s příbuznými. „To je takový emigrantský fenomén,“ uvažuje. Během našeho rozhovoru pro Paměť národa tak společně vypátráme v archivu podrobnosti o cestě její maminky za svobodou, ale také tajemství její lásky k americkému vojáku Perrymu, se kterým se seznámila během osvobození Plzně.

Máma nechtěla vstoupit do strany, tak se sebrala a utekla

Michala Netrval se narodila 14. července roku 1960 v kanadském Vancouveru českým emigrantům. Její maminka Libuše Netrvalová, rozená Novotná (1926), pocházela z plzeňské čtvrti Doubravka, kde navštěvovala obecnou školu. „Vzpomínala na konec války, kdy byla Doubravka silně poškozena bombami spojenců. Tehdy prý její dědeček přišel pěšky ze Šťáhlav, aby zkontroloval, jestli je rodina v pořádku. Když zjistil, že žijí, otočil se na patě a šel zase přes lesy do Šťáhlav,“ líčí se smíchem pamětnice. Její maminka vystudovala obchodní školu, láskou se jí ale stalo ochotnické divadlo. Na jednu sezonu se dokonce dostala jako elévka do angažmá  Městského divadla v Plzni. Poté pracovala jako úřednice pozemkového úřadu a pak jako redaktorka v plzeňském studiu Československého rozhlasu. „Po komunistickém převratu ji začali nutit, aby vstoupila do strany, to se jí nelíbilo, a tak se rozhodla, že uteče,“ říká pamětnice s tím, že její maminka byla velmi tvrdohlavá a nebojácná. „Nechtěla se dohadovat s babičkou, proto jí po Vánocích roku 1948 řekla, že jede s kamarádkou na Silvestra do hotelu Sirotek. Místo toho byla ale rozhodnutá překročit hranice, jako alibi jí měl sloužit papír od kolegů z rozhlasu, který měl potvrzovat, že jede dělat reportáž.“

Matka pamětnice měla kontakt na údajného převaděče, když k němu ale dorazila, dotyčný jí zabouchl dveře před nosem. Neměla sice velký smysl pro orientaci, nechybělo jí ale odhodlání, a tak se vydala na útěk sama. „Když si myslela, že už je za hranicemi, zaplakala si pro svou rodnou hroudu, pak ale zaslechla češtinu a došlo jí, že je stále v Československu,“ vypráví Michala Netrval, jejíž maminka se po překročení hranic do Německa dostala do uprchlického tábora v Regensburgu. „Asi to tam bylo kruté, ale dostala práci u Američanů, za utržené peníze si koupila boty a zaplatila někomu, aby za ní uklízel záchod, protože o tuto práci se měli v lágru střídat. Myslím, že maminka vše brala s nadhledem, nikdy si nestěžovala, prý jí stačil kousek chleba a kostka cukru,“ říká pamětnice.

Kanada byla pro Evropanku jako jiný svět

Z Německa pokračovala Libuše Novotná lodí do Kanady. „Vzpomínala, že jí bylo špatně a zvracela,“ vypráví její dcera. Kanadská vláda zaplatila emigrantům cestu do Kanady, dívky se však musely zavázat, že budou pracovat jako pomocnice v domácnostech, a muži na farmách nebo v továrnách. „Máma měla pomáhat v rodině s malými dětmi, ale protože to s dětmi neuměla, tak je odháněla vysavačem,“ říká se smíchem pamětnice a dodává: „Maminka chtěla pokračovat do Spojených států za svou dřívější láskou, Perry Atrhurem, se kterým se seznámila během osvobození Plzně Americkou armádou.  Nevím ale, proč to nevyšlo.“ Odpověď možná nacházíme v Archivu bezpečnostních složek: Podle spisu Státní bezpečnosti uprchla Libuše Novotná dne 27. 12. 1948. Po týdnu ji maminka začala pohřešovat a zmizení své dcery oznámila na Sbor národní bezpečnosti (SNB). Když bylo ale jasné, že se dívka nevrátí, začaly příslušné orgány jednat. V květnu roku 1949 vydal na Libuši Novotnou okresní soud na základě trestního oznámení SNB zatykač. Ze spisu Státní bezpečnosti (StB) můžeme vyčíst, že babička pamětnice, Marie Novotná, byla kvůli útěku své dcery volaná k výslechu a musela odevzdat její spořitelní knížku a peníze na sirotčím vkladu. Byla také donucena odevzdat dopis, který se jí dcera po roce v exilu odvážila napsat. Píše v něm, že jí Perry pomohl dostat se do Kanady, ale sám podepsal na další tři roky smlouvu u vojska a byl vyslán do Jižní Ameriky. Libuše na Perryho čekala u jeho tety, kde se zdokonalovala v angličtině.  

Kanadskou mentalitu tehdy v dopisu mamince popsala takto: „Jsou to skoro dva různé světy, Evropa a Kanada. Žije se tu velmi skromně a Kanaďan odpoví Evropanu, že oni ve válce taky trpěli, že neměli dost cukru. Jejich zájmy, kromě zájmu o domácnost, jsou velmi povrchní. Čtou málo, divadla v Kanadě nejsou, jenom ochotnické spolky.“ „Nevím, jestli si maminka vztah s Perrym nevymyslela, protože mně říkala trochu jinou variantu příběhu, teta Elsa mohla být ve skutečnosti paní, u které pracovala jako pomocnice v domácnosti. Je ale jasné, že nechtěla, aby o ni babička měla strach,“ domýšlí si pamětnice. 

Čeští emigranti drží v Kanadě pospolu

Osud nakonec Libuši spojil s otcem pamětnice, Josefem Netrvalem (1919). Ten přijel do Kanady v roce 1949 a potkal zde dívku, se kterou se znal z Plzně, tehdy ale okolnosti jejich vztahu nepřály. „V době, kdy se moji rodiče po válce seznámili, byl totiž táta ještě ženatý se svou první manželkou,“ objasňuje Michala Netrval, jejíž rodiče se nejprve usadili v Novém Brunšviku. „Tatínek pracoval na farmě, ale asi si uměl najít způsob, jak se vyhnout těžké práci. Vždy mi vyprávěl, jak ležel na půdě, když pršelo, a poslouchal bubnování kapek,“ líčí s úsměvem. Později se mladí manželé přestěhovali do Ontaria, chladné a zasněžené město se rozhodli opustit, když četli dopisy svých známých z Vancouveru, kteří jim popisovali krásnou jarní přírodu. Po několika letech si zde koupili dům a v roce 1960 se narodila dcera. 

Čeští emigranti v Kanadě drželi podle pamětnice pospolu, organizovali společenský a kulturní život. „Přátelili jsme se například se synem Paukertových, kteří měli slavné lahůdky na Národní třídě. Ten utekl do Kanady se svou židovskou manželkou už před válkou. Pak jsme se scházeli s profesorem Mackem[1], který byl poslance Národního shromáždění za první republiky, s manželkou utekli hned po komunistickém převratu na lyžích přes Šumavu“ vypráví. Dodává, že další vlna emigrantů přišla z Československa po roce 1968, a tak prožívala česko-kanadské dětství: „Maminka například hrála v českém Divadle Za Rohem.“ O tomto slavném amatérském spolku psal v roce 2005 pro časopis Divadelní revue emigrant, režisér tohoto divadla, lékař Josef Skála. Libuše Netrvalová zde spolu s Jarmilou Smékalovou v roce 1977 v operetě Na tý louce zelený (vůbec první inscenace nově založeného spolku) zorganizovala vystoupení legendárního baviče Járy Kohouta, žijícího od padesátých let v New Yorku. [2]

Jarmila Smékalová později vzpomínala, že jí po emigraci chyběla česká kultura. Stala se kulturní referentkou Československého sdružení a nejprve začala s promítáním českých filmů. Za pomoci předsedy sdružení Jiřího Macka (syna výše jmenovaného prof. Josefa Macka) začala usilovat o prostory a finanční prostředky pro soubor. „Dozvěděla jsem se, že ve Vancouveru žije elévka plzeňského divadla Libuše Netrvalová. Od prvního setkání jsem věděla, že je stejný blázen do divadla jako já,“[3] popsala.

Osobní kontakt nic nenahradí

Michala Netrval vystudovala architekturu a vdala se za českého emigranta Jiřího. V posledních letech se hodně zajímá o historii a kořeny své rodiny. „Je to asi takový emigrantský fenomén,“ uvažuje. „Když lidé nemají svou širší rodinu nablízku, tak ji hledají. Když utíkali moji rodiče, tak byli přesvědčení, že se s rodinou nikdy neuvidí. Mohly se psát jen papírové dopisy, a ty kolikrát přišly otevřené. Mackovi mi jednou vyprávěli, že dostali od příbuzných z Prahy vzkaz nahraný na magnetofonové pásce, jak seděli na zemi v kuchyni a poslouchali to. Nic z toho ale nenahradí osobní kontakt,“ shrnuje.

 [1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Macek_(soci%C3%A1ln%C4%9Bdemokratick%C3%BD_politik)

[2] https://test.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=soubor&id=97

[3] Z dokumentů z archivu pamětnice, viz obrazová příloha