Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Nerušilová (* 1935)

• narodila 21. dubna 1935 ve Zlíně, měla tři sourozence

• otec pracoval jako dělník v Baťových závodech

• od roku 1939 žili v Třebíči

• v letech 1945–1948 chodila do skautského oddílu

• v letech 1949–1951 chodila na obchodní školu v Třebíči

• jako zpěvačka začínala v sesterském triu Sestry Soudkovy

• v roce 1951 nastoupila do prvního zaměstnání do Jihlavy na pozici sekretářky

• vystupovala sólově v klubech, doprovázela se na kytaru

• v roce 1954 odešla do Prahy a byla přijata do Československého státního souboru písní a tanců

• v roce 1955 se souborem absolvovala turné po Číně, Mongolsku a Severní Koreji

• v roce 1960 se provdala za Zdeňka Nerušila, kterého poznala v souboru

• začátkem 60. let se třemi kamarádkami založila vokální kvartet Inkognito a odešla ze souboru písní a tanců

• s Inkognitem měli stálé angažmá v divadle Paravan na Národní třídě

• v roce 1968 porodila dceru Báru

• v témže době zahynula členka Inkognita při tragické nehodě, Inkognito se rozpadlo

• od 70. let se vydala na sólovou dráhu

• v 80. letech jí emigroval bratr do USA

Když Věra začala chodit po válce do skautského oddílu světlušek, moc se jí tam líbilo. Jejich vedoucí, která byla výtvarnice, každé dívce nakreslila osobní obrázek, který je měl charakterizovat. Pro Věru nakreslila Indiánku s kytarou. Měla přezdívku Džita, od slova guitara. Shodou okolností tuto skautskou vedoucí potkala o deset let později na tom nejnepravděpodobnějším místě: na Náměstí nebeského klidu v Pekingu, kde Věra před Mao Ce-tungem vystupovala s pěveckým sborem. Její životní cesta ale byla pořád ještě na začátku…

Rodinné zázemí

Věra Nerušilová, roz. Soudková, se narodila 21. dubna 1935 ve Zlíně, kde její tatínek Vladimír Soudek pracoval jako dělník v Baťových závodech. Maminka Růžena byla sekretářka, později prodávala v mlékárně. Věra měla dvě sestry, o čtyři roky starší Růženu a o pět let mladší Vlastu a bratra Vladimíra, který se narodil jako poslední.

Těsně před válkou se rodiče rozhodli z bezpečnostních důvodů přestěhovat do Třebíče, odkud pocházela maminka. Tatínek se totiž obával bombardování Baťových továren, které byly exponovaným místem. Otec v Třebíči pokračoval ve své práci v tamějších baťových továrnách. „Maminka byla prý nesmírně činorodá, k stáru pracovala jako prodavačka a byla prý mezi lidmi oblíbená. Prodávala na dluh a říkalo se: ‚Jde se nakupovat k paní Soudkové.‘ Když pak tatínek onemocněl a špatně se pohyboval, maminka už neprodávala a starala se o něj. Byla úžasná,“ vzpomíná Věra Nerušilová.

Otec byl „baťovec“, Baťu obdivoval, protože šel dělníkům příkladem. „Tatínek dělal tzv. ‚lepší‘ dělnickou práci. Znamenalo to, že měl kvalifikaci, připravoval kůže na boty a opravdu se v kůžích vyznal. Byl také sečtělý, protože rád a hodně četl, v mládí se věnoval závodně běhu, byl fotbalový rozhodčí.

Soudkovi byli evangelíci, pravidelně navštěvovali kostel, avšak Věra kolem svých patnácti let ztratila o náboženství veškeré iluze. „Stalo se to ze dne na den. Náš kazatel vdával dceru a maminka mě druhý den vyslala k nim domů, abych něco vyřídila. Návštěvu nečekali, ještě tam měli nepořádek, samá lahev, po svatebních oslavách. Samo o sobě to nebylo nic hrozného, ale u pana kazatele jsem něco takového nečekala, a to mě na vždy z náboženství vyléčilo,“ směje se Věra Nerušilová.

Je zajímavé, že všechny dcery Soudkových projevily značný muzikální talent, avšak Věra  Nerušilová si nevzpomíná na žádného umělce v rodě. „To až když se dali dohromady rodiče, nějak se to projevilo. Oba zpívali a my děti s nimi. Třeba vánoční koledy ve vícehlasech, bylo to slyšet na celou ulici a sousedé nás poslouchali pod okny,“ vypráví. Její jedinečný hluboký hlas, kontraalt, ještě na písně, kterými se jednou proslaví, čekal.

Válka

Válku v Třebíči prý příliš nepocítili. Bydleli v půldomku, kde měli zahrádku, pěstovali zeleninu a ovocné stromy. Neměli vodu v domě a než si vykopali jámy na potrubí, chodilo se k pumpě, která byla pro čtyři domácnosti. „Ženské tam postávaly a drbaly, ale maminka se tomu snažila vyhnout. Vždycky koukala z okna a čekala, až se rozejdou a pak teprve šla k pumpě.“ Tajně chovali prase, za což hrozilo vězení i koncentrák. Zabíjel ho matčin strýc Karel, řezník. „Tatínek byl křehčí povahy, a když se mělo prase zabít, utíkal pryč,“ dodává Věra Nerušilová. Ráda také vzpomíná na tetu Aničku z Prahy, která neměla  děti a vždy jim něco přivezla. Brali ji prý jako druhou mámu.

Věra bývala divoké dítě a vyváděla lumpačiny. Vzpomíná, že v Třebíči občas vídali německé vojáky, dva dokonce chodili za českými slečnami, které bydlely na konci ulice. „Do školy jsme chodili po silnici z kopce. Jednou jsme šly s kamarádkou a já jsem viděla, jak jdou po chodníku dva němečtí důstojníci. Nad silnicí vedl další chodník. Řekla jsem kamarádce, aby mě držela, abych nespadla a vylezla jsem nahoru. Šla jsem proti těm vojákům a když jsem je míjela, z vrchu jsem jim plivla do čepic. Kamarádka se toho tak lekla, že pak utíkala radši domů, protože se bála, aby z toho nebyl průšvih.“ 

Osvobozování Třebíče přečkali zabarikádovaní ve sklepě, kde také přespali. „Bráškovi byly dva roky a spal tam ve vaničce. Slyšeli jsme bouchání a báli jsme se.“ K nim do ulice pak přijeli na koních Sovětští vojáci. Báli se jich, nevěděli, co od nich čekat. „Byli to Asiati, hladoví a zbědovaní, mluvit se s nimi moc nedalo. Maminka jim uvařila kotel polévky a donesla jim ji,“ vypráví Věra Nerušilová. Válka skončila, když jí bylo deset let.

Po válce skautkou

Věra začala chodit po válce do skautského oddílu světlušek. „Vedoucí pro mne nakreslila takovou indiánku s kytarou. Měla jsem přezdívku Gita (Džita), jako kytara.“ S oddílem ale zažila jen tři letní tábory, v roce 1948 komunisté skaut zakázali.

Do KSČ tehdy vstoupil i Věřin tatínek. „Byl dělník a tlačili na ně. Byl rád, že má práci, možná se o ni bál. Pak už o tom nikdy nemluvil a ze strany vystoupil v roce 1968.“

Škola a hudba

Věra chtěla být od mala zpěvačkou, ale jak říká, nějakou školu mít musela. Šla tedy v roce 1949 na dvouletou obchodní v Třebíči. Doma byly čtyři děti, na to, aby vystudovala vysokou školu, nebyly tehdy peníze.

Bavila ji matematika a čeština, ráda recitovala. Hudba byla ale v jejím životě stále důležitější. Už na obchodní škole dala dohromady deset děvčat a zpívaly a vystupovaly. Ještě prý stihly mít americký repertoár. Jedna k tomu hrála na klavír, jenomže to nebyl příliš praktický nástroj. Cestovat se s ním nedalo. „Naše klavíristka byla z bohaté rodiny, a tak jsem ji přesvědčila, aby doma řekla, že jí mají rodiče koupit harmoniku, a aby se na i naučila hrát. A ona to opravdu udělala, takže jsme jezdili s harmonikou,“ vzpomíná Věra Nerušilová na své začátky.

První zaměstnání

Do prvního zaměstnání nastoupila kolem roku 1951 v Jihlavě, do Společnosti pro šíření vědeckých znalostí. Uměla těsnopis, psát na stroji, trochu anglicky. Po večerech zpívala v klubech, tehdy se začala doprovázet na kytaru. Kromě toho zpívala se svými sestrami v Triu sester Soudkových. Hrávaly například v lázních, za ubytování a jídlo.

V Jihlavě ji v roce 1953 zastihla měnová reforma. Nebyla z bohaté rodiny a tak prý neměli na čem prodělat. „Kdo měl víc peněz, než byl limit, ten už o ně přišel, protože se měnily jedna ku padesáti. Na ten večer před měnovou reformou si ale vzpomínám moc dobře. Byla jsem s kamarádkou tancovat a přišli tam dva vojáčci. Dali jsme se do řeči a já se s jedním vsadila, že sním dvacet dortů najednou. A snědla jsem je. Ani mi pak nebylo špatně. Druhý den vyhlásili reformu,“ směje se Věra Nerušilová.

Její šéf v zaměstnání věděl, že krásně zpívá a jednou jí řekl, že by měla jet do Prahy a živit se hudbou. A tak dala výpověď a rozhodla se jít svému snu více naproti. Zatím ale potřebovala práci. Společnost pro šíření vědeckých znalostí měla kanceláře i v Praze, a tak dostala místo tam. Bydlela u tetičky Aničky v Záhřebské ulici kousek od Náměstí Míru, kde vyhrávala na kytaru přes celý dvůr. O nápadníky neměla nouzi.

Praha, konkurz

V roce 1954 ji její tehdejší přítel, který si ji vyhlédl, když někde zpívala a hrála na kytaru, přesvědčil, aby šla na konkurz do Československého státního souboru písní a tanců, který se konal v Domě železničářů na Náměstí Míru. Bylo tam prý tolik uchazečů, kteří se zkušeně rozezpívávali, že zprvu utekla. „Já něco takového neznala. Zpívala jsem, jak mi zobák narostl.“ Nevěřila si, i když měla už za sebou jednu operu v Jihlavě, kde v Studni zpívala čarodějnici. Její přítel, který na ni čekal dole v restauraci ji poslal zpátky.

Přijal ji pan Plicka, který se věnoval folklóru a zazpívala mu svým naturálním hlasem slovenskou halekačku. Byl nadšený, a tak brzy nastoupila do svého druhého zaměstnání: do Československého státního souboru písní a tanců jako sborová zpěvačka. Dostala internát pro mimopražské a plat kolem 1 400 Kčs. „Bylo to hodně málo, ale já byla šťastná, že můžu dělat to, co dělám nejraději – zpívat a ještě mi za to někdo platí.“

Zájezd do Číny roku 1955

V roce 1955 absolvovala se souborem, který čítal na sto dvacet zpěváků, hudebníků a tanečníků čtyřměsíční zájezd do Číny, Koreje a Mongolska. Část cesty letěli letadlem, přes Sovětský Svaz ale jeli vlakem. Zážitků bylo pochopitelně mnoho, ale nesmazatelně na ni zapůsobila oslava Prvního máje v Pekingu na Náměstí nebeského klidu za přítomnosti Mao Ce-tunga. Zpívali folklór v lidových krojích, ale na repertoáru byly i povinné budovatelské písně. „Na to byli lidi, kteří to psali. Pak se za to styděli,“ vypráví Věra Nerušilová. Říká, že byli tehdy politicky nedostatečně uvědomělí, ale cesta pro ni byla poučná. „Tak třeba mě zarazilo, co jsem viděla z vlaku, když jsme jeli přes celý Sovětský svaz. Sovětská propaganda, jak jsme ji znali od nás, mluvila o něčem jiném, než co jsme viděli: Na obrovských polích sehnuté ženy a motyčkou tam něco dlabaly. To jsme nechápali,“ dodává.

Čína je ale také překvapila: „Vyšli jsme si na trh, nakupovali jsme a pak jsme si chtěli sehnat rikšu. Náhle se tam objevila rikša s nějakým Číňanem z hotelu. Ten nás celé tři hodiny sledoval. Nás to v tu chvíli nenapadlo. To mě napadlo až pak, když jsem začala trochu politicky myslet. My jsme byli pořád hlídaní. Nikam nás samotné nepouštěli.“ 

Manžel Zdeněk

Na tomto zájezdu potkala také svého budoucího muže, Zdeňka Nerušila, který tehdy v souboru působil jako tanečník. „Byl ohromně vtipný a výrazný. Měl vystudovanou filosofii, překládal z angličtiny a francouzštiny. Byl to taková moje vysoká škola. Na co jsem se ho zeptala, to věděl,“ vypráví Věra Nerušilová. Vzali se v roce 1960 a bydleli v internátním bytě v centru Prahy, který částečně sdíleli s dalším párem zaměstnaným v souboru. Byt jim pak zůstal a Věra Nerušilová v něm bydlí dodnes.

Inkognito kvartet, 1960

Začátkem 60. let ze souboru odešla. Spolu s dalšími třemi kamarádkami Indrou Vostrou, Marií Pokšteflovou a Olgou Strnadovou-Menšíkovou založily vokální kvartet Inkognito, krátce v něm působila i Zdena Salivarová-Škvorecká, později Olgu nahradila mladší sestra pamětnice Vlasta.

S Inkognitem dostali angažmá v divadle Paravan, který byl na Národní třídě v místě dnešní Reduty. Inkognitu se dařilo. Měli pravidelný program, hodně představení, zvali je do rozhlasu a ke stálému angažmá v Činoherním klubu, ale nakonec zůstaly na volné noze.

1968

V roce 1968 bylo Věře Nerušilové 33 let a nadšení z velkých společenských změn v rámci Československa umocnilo těhotenství a porod dcery Báry. Jako čerstvá maminka musela i odříct zájezd do Mongolska, na který odjely kolegyně z Inkognita s orchestrem Karla Duby a dalšími umělci. V Mongolsku se konaly Dny československé kultury a turné mělo pokračovat do Sovětského svazu a trvat dva měsíce.

To, že neodjela, jí možná zachránilo život. Do Ulánbátaru umělci přiletěli 20. srpna a následující den je pořadatelé pozvali na výlet k pomníku padlých sovětských vojáků. Cestou však autobus havaroval a zřítil se ze srázu. O život přitom přišla Marie Pokšteflová, Dana Hobzová, Karel Duba, Josef Poslední, Jarda Štrudl a Bohumil Vaněk. Indra Vostrá, pozdější redaktorka Československé televize, tragickou událost přežila.

V době tragédie, o níž ještě neměla tušení, 21. srpna 1968 byla Věra Nerušilová s novorozenou Bárou a manželem v Jizerských horách a jeli nakoupit do Tanvaldu. Československé silice už ničily sovětské tanky. Nebylo jisté, co bude zítra.

Kvůli politice jsem problémy naštěstí neměla

Inkognito se rozpadlo i vlivem tragické události v Mongolsku. Přeživší Indra Vostrá se s traumatem vyrovnávala ještě mnoho let.

V sedmdesátých letech se Věra Nerušilová vydala na sólovou dráhu. Zpívala ale také se Spiritual kvintetem či Schovankami, hrála v divadle Na Fidlovačce, později v Divadle ABC, zvali ji do rozhlasu i televize, obstála i v mnoha malých filmových hereckých rolích.
V roce 1983 emigroval její bratr do Německa, po roce do USA. Rodině řekl, že chystá emigraci, nejhůře ztrátu syna nesla maminka.

Největší životní ztrátu prožila Věra Nerušilová ve svých 48 letech, kdy jí předčasně, v pouhých 52 letech, zemřel manžel na mrtvici. Prožila s ním nejkrásnějších dvacet let, za které je vděčná.

Jak říká, měla v životě štěstí na lidi, přátele a život bohatý na zážitky. Vyhnuly se jí i nepříjemnosti spojené s tehdejší komunistickou mocí, která měla kontrolu nad tím, kdo a s jakým repertoárem smí veřejně vystupovat. „Já jsem nebyla tolik slavná, a tak jsem asi ani nikomu nevadila,“ uzavírá své vyprávění Věra Nerušilová.