Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Nerad (* 1921  †︎ 2019)

• narozen 18. 7. 1921 v Ledči nad Sázavou, matka mu brzy zemřela

• s otcem se přestěhoval do Prahy – Horních Počernic

• studoval průmyslovou školu v ČKD Praha

• technickým úředníkem ČKD Praha

• založil firmu na opravu kotlů

• květen 1948 – zatčen za kolportaci protikomunistických letáků

• 18. 6. 1948 – propuštěn díky prezidentské amnestii

• založil protikomunistickou skupinu Moje vlast

• listopad 1950 – odešel z Chebu do západoněmeckého Waldsassenu

• pobýval v táboře Valka (Valka-Lager) u Norimberka

• prosinec 1950 – agentem-chodcem ve službách Czechoslovak Intelligence Office (CIO – Československý zpravodajský úřad) Františka Moravce

• březen 1951 – absolvoval výcvikový kurz

• duben 1951 – odešel zpět do Československa s úkolem obnovit činnost skupiny Moje vlast

• 11. května 1951 – zatčen u Národního divadla v Praze

• za velezradu a vyzvědačství odsouzen ke 20 letům vězení

• 1951–1964 – vězněn na Pankráci, v Plzni na Borech, v Leopoldově, Bytízu a v Opavě

• pokus o útěk z Bytízu

• 1968 – angažoval se v K-231

• topičem, údržbářem a vedoucím v teplárně na Praze-Spořilov

• působil jako místopředseda Konfederace politických vězňů

• zemřel 21. srpna 2019

Miloslav Nerad se narodil 18. července 1921 v Ledči nad Sázavou v tehdejším Československu. Jeho matka zemřela, když mu byly pouhé čtyři roky. Až do svého uvěznění v roce 1951 pak žil s otcem, který vlastnil obuvnickou firmu. Vychovávaly ho však tety z maminčiny strany. Z Ledče se brzy přestěhovali do Prahy – Horních Počernic. Po měšťanské škole Miloslav nastoupil do učení v libeňském podniku Českomoravská Kolben–Daněk (ČKD) a pak vychodil průmyslovou školu. Později zde pracoval jako technický úředník a v roce 1946 založil vlastní firmu na opravu kotlů. Rodina Neradových se nikdy netajila svými protikomunistickými názory a Miloslav nebyl výjimkou.

První zatčení

Po takzvaném Vítězném únoru 1948 se v Československu brzy začaly projevovat antikomunistické nálady, ale k aktivnímu odporu proti novému režimu se odhodlali jen nemnozí. Miloslav společně se dvěma vysokoškoláky rozšiřoval letáky. „My jsme [jednou] sportovali, nějak jsme se pak zdrželi debatováním a já jsem je pozval k sobě domů. Tam jsme přišli na to, že bychom mohli namalovat letáky. Přinesl jsem barvičky, tužky, papír a psali jsme. A rozesílali.“ Miloslav roznášel po Horních Počernicích leták, na kterém byl pařát útočící na Pražský hrad jako symbol komunistických uchvatitelů moci. „Další parta našich kamarádů mezitím rozbila komunistické skříňky. Oni je hlídali, přišli na nás a sbalili nás.“

Miloslava i oba studenty odvezli k výslechům do Bartolomějské ulice a na Karlovo náměstí. Připravoval se soud, který se měl konat na Pankráci, ale do řízení zasáhla amnestie prezidenta Klementa Gottwalda. Ironií osudu tak byl pamětník propuštěn ze soudního oddělení na Pankráci do svého domova na základě amnestie prvního komunistického prezidenta ze dne 18. června 1948. První, krátkodobá zkušenost s komunistickým vězením utvrdila Miloslava v odporu proti režimu.

Protikomunistická organizace Moje vlast a odchod do Německa

Miloslav založil ilegální protikomunistickou organizaci Moje vlast, která měla shromažďovat zprávy a informace. Přišly ovšem častější kontroly jeho osoby a podniků a také zvýšená aktivita Státní bezpečnosti, a tak byl donucen k odchodu do Západního Německa. Pro překročení hranic si vybral místo ležící západně od Chebu. Město dobře znal z doby, kdy tam jeho firma opravovala kotle, a zřejmě se mu jevilo jako nejlepší východisko i díky blízkosti hranic s Německem.

V listopadu 1950 pamětník odešel z Chebu směrem na Waldsassen. „Neviděl jsem žádné vesnice. Já jsem se [jim] vyhýbal a zřejmě jsem šel obloukem, protože jsem se dostal do hustého lesa a tím nešlo projít. Musel jsem tedy se vrátit a les obejít. Nevěděl jsem, kudy jdu. Pak jsem uviděl háječek a odtud zazněl kovový úder, jako by někdo nevědomky zavadil pažbou o kámen. Tak jsem hned změnil směr a šel jsem po světle za kopci.“

Z Chebu Miloslav odešel přibližně ve čtyři hodiny odpoledne a do Waldsassenu dorazil asi o půlnoci. Noční město vypadalo opuštěně a on si nebyl jistý, zda už je opravdu v Německu. „Šel jsem se podívat do výloh několika obchodů a zjistil [jsem], že jsou tam produkty, které se u nás nedostaly. Tak jsem se ubezpečil, že jsem tam, kde chci být. Šel jsem prostředkem ulice a proti mně šel ponocný. Zeptal jsem se ho, kde je policejní stanice. Ukázal mi ji a já tam zašel. Poskytli mně úkryt a mohl jsem se usušit, protože když jsem přecházel říčku [mezi Chebem a Waldsassenem], tak jsem byl nad pás ve vodě. Ráno byl zaveden na Grenzpolizei[1] a vyslechnut důstojníkem – německým pohraničníkem.“

V táboře Valka u Norimberku

Poté si pro Miloslava přijel americký styčný důstojník a odvezl ho do dalšího města. Tam dostal jízdenku do Valka-Lageru u Norimberku, kde pak byl ubytován a prodělal tzv. screening (prověřování). V táboře se setkal s dalšími utečenci z Československa, kteří se názorově lišili – někteří vedli odbojné řeči proti komunistickému režimu, jiní se ho pokoušeli obhajovat. Milan také navázal styk s výzvědnou skupinou Czechoslovak Intelligence Office (CIO) plukovníka Františka Moravce.

U Moravce a Ingra

Z Valka-Lageru odvezli Miloslava do Norimberku, kde měl několik schůzek s vojenskými důstojníky. Poté jej ubytovali ve vile ve Frankfurtu nad Mohanem, kde diskutoval s generálem Sergejem Ingrem. Následoval vojenský výcvik: „Mnohokrát nás někde vysadili, třeba i v noci, a my jsme se museli orientovat podle mapy. Se mnou byli ubytovaní dva nebo tři mládenci. (…) Všichni jsme byli skoupí na slovo, protože nás upozornili na to, abychom dodržovali konspiraci.“

Potom se již plánoval odchod do Československa. Miloslav měl navázat kontakt se svou skupinou Moje vlast, která se s jeho odchodem rozpadla a přestala plnit svou funkci. Státní hranici pamětník překročil koncem dubna 1951. „K hranicím jsme jeli dvakrát, ale nešli jsme, protože nebylo dobré počasí. A to jsem ještě nebyl seznámen s těmi mládenci. Představili mi je až v den, kdy jsem měl jít do republiky. Byli jsme dva dny v hotelu a tam jsme se seznamovali. Mluvili perfektně česky, takže to nebyli cizinci. Řekli mně, že mě vezmou, ale že musím mít zbraň – a dali mně pistoli a granát. My jsme ale byli školeni tak, že si zbraň pokud možno brát nemáme.“

Zpět v Československu

Agenti-chodci vyrazili přibližně ve dvě hodiny odpoledne. Hranice překročili na Domažlicku (pamětník vzpomíná na vesnici Trhanov) a ještě za ranní tmy dorazili do Československa. „Těsně za hranicí byla cesta, přes kterou jsme se postupně přeplížili, a na druhé straně, po padesáti, osmdesáti, možná sto metrech se jeden z mládenců ohlédl a upozornil nás, že jde skupina pohraničníků, kteří střídali stráž. Tak jsme se zastavili, otočili [směrem] k nim a jeden z mládenců řekl: ,Jdeme na ně a rozstřílíme je. Museli nás vidět. Nadejdou nás, anebo zalarmují posilu a zlikvidují nás.‘ Podařilo se mi je přemluvit, abychom to nedělali.“

Pohraničníci je zřejmě neviděli a trojice mohla jít dál. Dostali se do vesnice, odkud Miloslava odvezly spojky na nádraží. Tam nastoupil do vlaku a odjel do Prahy.

Navázání přerušených styků

Agenti-chodci nesměli ve své vlasti navazovat styky s blízkými příbuznými. Dalo se totiž předpokládat, že rodiny, z nichž někdo odešel na Západ, sleduje Státní bezpečnost. Miloslav se velice opatrně napojil na sestřenici a několikrát ji kontaktoval. „Není vyloučeno, že už byla napíchnutá, i když jsem nechal z bezpečnostních důvodů poslat pozdrav [domů] z New Yorku, protože do New Yorku emigroval kolega, který byl se mnou v lágru. Naši dostali zprávu, že jsem přešel hranice a emigroval. Tak jsem se domníval, že je všechno čisté.“

Sestřenice mu obstarala spojení na kamaráda z odbojové skupiny Moje vlast. Kontaktoval ho, a tak byla znovu navázána přerušená spolupráce. Ostatní spolupracovníky z této skupiny Miloslav nekontaktoval. Nepátral po důvodech, proč přestali pracovat, a vše nechal na kamarádovi. Skupina si vytvořila nové stanoviště a úkryty.

Zatčení u Národního divadla

Dne 11. května 1951 Miloslava zatkli na nábřeží u kavárny Slavia v bezprostřední blízkosti Národního divadla. „Bylo to takových 20 chlapů, kteří mě na chodníku obstoupili, takže lidé nevěděli, o co jde. Dali mi naše-vaše, hodili mě do auta a odvezli do Bartolomějské.“

Na služebně v Bartolomějské ulici ho zmlátili a ráno ho odvezli na Pankrác. Na rukou měl pouta a deka, kterou se měl přikrývat, byla prosycená a ztvrdlá krví. Z vyšetřovací vazby Miloslava opět převezli do kostela svatého Bartoloměje ve stejnojmenné pražské ulici. „Vyslýchali mě dva vyšetřovatelé a dělali se mnou nečíselné množství protokolů, které jsem podepsal. Naštěstí jsem si dobře pamatoval první protokol a v dalších pak nebyly rozdíly, takže se to krylo. Zbaštili mi téměř všechno, co jsem řekl. To bylo hlavně o činnosti v ČKD, ve které jsem nebyl.“

Prokurátor žádal pro Miloslava trest smrti, ostatní členové skupiny Moje vlast až na sestřenici vyvázli bez trestu. Soud Miloslavovi nakonec vyměřil „jen“ dvacet let vězení. Sestřenice byla v souvislosti s Miloslavovým případem zatčena a odsouzena, trest vězení si odpykávala v Kladně.

V Leopoldově

Miloslav byl vězněn nejdříve na Pankráci. Odtamtud ho s dalšími trestanci převezli do plzeňské věznice na Borech. „V autobuse nás cestou na Bory hlídali tak, že vedle šoféra byl bachař, který měl automat, a my jsme měli klobouky a civilní oblečení, aby veřejnost viděla, že jede zájezd. Kdo měl klobouk a byl dobře civilně oblečený, ten seděl u okýnka. Já jsem seděl uvnitř.“Na Borech potom nejčastěji dral peří nebo vázal konopu.

Z Plzně Miloslava převezli na Slovensko do obávané věznice v Leopoldově. Ten, kdo se do ní dostal, ji už neměl opustit živý. Panoval zde velmi tvrdý režim – pracovní podmínky i normy byly nelidské, chyběl lékařský dozor, okna se otevírala pouze na povel a spalo se na zemi. Miloslav v Leopoldově pracoval v zámečnické dílně a později chodil s dalším vězněm opravovat topení a splachovače. „Cigarety byly ušulané z tabáku, jako byl ten ,Stalinův hněv‘, a přenášely se za záložkou čepice. (…) Já jsem přišel nahoru, na Nových samotách, otevřel okénka na dveřích cely, dal jsem jim je, neřekl jsem ani slovo a šel jsem. Jenže mě viděl [bachař], šel jsem k raportu a dostal jsem na měsíc zaražené výhody. To byly půldávky. (…) K jídlu byly normálně čtyři půlky brambor, a když to byla půldávka, tak byly jenom dvě. Za ta léta bylo trestů nepočítaně, pomáhat podle možností bylo povinností každého mukla.“

Poté Miloslava odvezli do Bytízu, kde pracoval na šachtě jako odbíhač s vozíky. Zde si podvrtl nohu a po opětovném přesunu do Leopoldova už chodil jen o holi. Kromě těchto věznic pobýval také v Opavě. Pamětníka se netýkala první ani druhá amnestie, propuštěn byl až v roce 1964 z Leopoldova. Jeho otec tou dobou už bydlel v domově důchodců a zdraví mu nesloužilo.

Po návratu

Když vyšel Miloslav z vězení, koupil si jízdenku a odjel do Brna, kde jej očekával kamarád, inženýr Večeřa. „U nich jsem se vykoupal, a když maminka kolegy viděla, v jakém jsem stavu a v čem jsem přijel, tak mně nedala ručníky, ale staré prostěradlo, do kterého jsem se utřel. To pak zřejmě vyhodila.“

Poté odjel k sestřenici do Prahy – Zahradního Města. Hlásil se na městském úřadě, který ho poslal do slévárny. Díky svému známému JUDr. Jaroslavu Ratajovi si však našel zaměstnání v teplárně na Spořilově, kde již pracovalo několik bývalých politických vězňů – jednalo se o učitele Jaroslava Vrbu, doktora práv Rudolfa Hrbka, který byl po válce členem komise pro stíhání válečných zločinců, již zmíněného doktora práv Jaroslava Rataje, inženýra Františka Řepu, automechanika Borisa Matějíčka, řeholníka Vladimíra Píchu, faráře Františka Blaise, profesora Karla Nigrína, pozdějšího předsedy K231, profesora a řeholníka Františka Kubíčka a představenou kláštera, profesorku Filoménu. Byli zde tedy velmi vzdělaní a vážení muklové. Miloslav zde pracoval jako topič a údržbář. Aby mohl vykonávat vyšší pozici, nechal si to odsouhlasit svými kolegy a po volbě muklů tak pracoval jako vedoucí v teplárně: „V teplárně, kde bylo zaměstnáno asi 16 lidí, byli ,civilisté‘ asi čtyři. Všichni ostatní přicházeli z kriminálu. Opatrní a nedůvěřiví, protože chodili do práce spolehlivě o sobotách i o nedělích. Byli disciplinovaní. Měli jsme obavy, že nás opět zalochují, třeba za nahrané rozkrádání, a tak jsme sekali [dobrotu], ale ze svého postoje jsme neslevili.“

Od tepláren dostal byt a později se seznámil se svojí budoucí manželkou. Život mu však neustále znepříjemňovali estébáci. „Samozřejmě za mnou docházeli do zaměstnání nebo mě sháněli na podniku telefonem. (…) Když jsem si stěžoval, že mi dělají ,reklamu‘ na pracovišti, tak mi nabízeli, abych se s nimi scházel v kavárně nebo kdekoliv jinde. Nabízeli mi spolupráci. Pozvali mě na stanici, kde byla oddělená místnost, a nechali mě sundat kabát. Byli tam dva páni, a když jsem šel do vedlejší místnosti, tak jsem slyšel, jak mi šustí s doklady.“

Miloslav Nerad ve výtopnách přesluhoval i po dosažení důchodového věku. Angažoval se také v klubu bývalých politických vězňů K-231, kteří byli v 50. letech postiženi zákonem č. 231 na ochranu lidově demokratické republiky z roku 1948. Dnes je aktivním členem Konfederace politických vězňů a jako její místopředseda se často účastní jednání ústředního výboru. Žije v Praze.