Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Němeček (* 1938)

• narodil se 6. března 1938 v Trhové Kamenici ve mlýně

• ve třech letech přišel o otce

• vyučil se mlynářem v Pardubicích

• v roce 1950 jim znárodnili mlýn a o tři roky později ho uzavřeli

• maminku v roce 1957 odsoudili na 5 let do vězení a zkonfiskovali i zbytek majetku

• po vojenské službě pamětník pracoval v několika menších mlýnech

• po modernizaci Automatických mlýnů nastoupil v roce 1961 na místo mládka

• stal se jedním z deseti společníků firmy AMPA

• v Automatických mlýnech pracoval až do roku 2004, kdy odešel do důchodu

• od roku 1965 je ženatý a je otcem 4 dětí

• v roce 2024 žil v Pardubicích

Václav Němeček vyrostl ve mlýně a mlynářskou čepici dostal už v kolébce. Když nastoupil do pardubické mlynářské školy, jejich mlýn v Trhové Kamenici už nemlel. Komunisté ho znárodnili, v roce 1953 zastavili a zařízení rozebrali. Maminku poslali pracovat do jiného mlýna a rodina žila z jejího malého výdělku a kousku pole. „Vláčil jsem s kravkou nad silnicí a vracel se domů, když přijelo auto, z něj vylezli nějací páni, vzali mamku a odvezli si ji, aniž by cokoliv řekli,“ vzpomíná Václav Němeček.

Maminka se z výslechu nevrátila a on měl nastoupit na dvouletou vojenskou službu. „Chtěl jsem s ní mluvit, než odjedu,  abych věděl, co se děje. Tak jsem jel do Pardubic k soudu, ale nic jsem se nedozvěděl, ani kam ji odvezli,“ říká pamětník. Nastoupil na vojnu a po absolvování důstojnického kurzu sloužil ve Frenštátě pod Radhoštěm. Po roce za ním přijel bratr Jaromír, který zjistil, že maminku odsoudili na pět let a trest si odpykává ve slovenských Želiezovcích. Václav Němeček dostal propustku a jeli s bratrem za ní. „Čekali jsme celou noc, ráno ji přivedli a my jsme mohli prohodit aspoň pár slov,“ vzpomíná na bolestné setkání.

Jarmilu Němečkovou pustili na amnestii v květnu 1960, to už byl její syn zpátky v Pardubicích a pracoval v Automatických mlýnech. Se znalostmi i praxí z rodinného mlýna se brzy dostal na místo mládka. Mezi mlýnskými stroji největšího východočeského mlýna pak prožil čtyřiačtyřicet let.

Švec vychoval tři mlynáře

Václav Němeček se narodil 6. března 1938 v Trhové Kamenici Jarmile a Václavovi Němečkovým. Rod Němečkových pocházel z vesnice Javorník, nedaleko Vysokého Mýta. Pamětníkův dědeček byl švec a měl sedm potomků, z nichž tři si vybrali mlynářské řemeslo. Jan se usadil ve mlýně v Nasavrkách, Zdeněk v Růžodole v Libereckém kraji a pamětníkův otec Václav dělal stárka ve Stíčanech. Tam potkal Jarmilu Felcmanovou, která ve mlýně sloužila. Vzali se a hledali v Čechách jiný volný mlýn, na kterém by hospodařili. Po neúspěšném pokusu o koupi v pohraničí objevili vodní pilu na kraji Trhové Kamenice a Václav Němeček se rozhodl přestavět ji na mlýn. Současně ho připojil na elektrický proud,  takže se mohlo mlít, i když bylo málo vody.

Němečkovým se ve mlýně brzy po sobě narodily čtyři děti, tři kluci a jako poslední holčička Dagmar. Václav Němeček ml. se narodil jako třetí syn, ale na tatínka si moc nepamatuje, neboť mu byly tři roky, když otec tragicky zemřel při rutinní opravě mlýna. Bylo mu čtyřiatřicet let a ve mlýně zůstala mladá vdova se čtyřmi malými dětmi. „Mlýn ale musel jet dál, byl to náš jediný příjem, a tak přijel strýc Zdenek z růžodolského mlýna a s mamkou mlel, dokud se to nenaučila,“ vzpomíná na rané dětství Václav Němeček.

Požár zničil obytnou část mlýna

Říká se, že neštěstí nechodí nikdy samo, a tak tomu bylo i u Němečkových. Rok po otcově tragické smrti vypukl v obytné části mlýna požár. Uhasili ho dřív, než se stihl přenést do mlýnice, ale Němečkovi přišli o střechu nad hlavou. Než se obytná část opravila, bydlela maminka s dětmi v chatce narychlo postavené nad rybníkem, kde byla jen malá kuchyň s ložnicí.

Práce se ale nezastavila a mlelo se ve dne v noci. Děti přirozeně pomáhaly, nejdřív jen zametaly, ale později byly u příjmu obilí, vážily, zapisovaly a učily se veškeré mlynářské práci. Po otcově smrti nechala maminka všechny čtyři děti, které byly po otci pokřtěny u evangelíků, převést ke katolické církvi.

Trhová Kamenice se stala za německé okupace známou jako centrum odboje a poslední válečnou zimu došlo i k rozsáhlému zatýkání. To se sice rodiny Němečkových nedotklo, ale protože bydleli blízko hlavní cesty, utekli v posledních dnech války do nedalekých Kameniček. „Pozorovali jsme z kopce německé kolony, jak prchají směrem na Seč. A když to všechno skončilo, tak mamka ušila prapor a vraceli jsme se s ním po silnici domů. V příkopech se válelo obrovské množství vojenského vybavení a zbraní. Pamatuji si třeba, že tam ležel otevřený kufr s parádními flintami, které byly vykládané bílou slonovou kostí. Bylo to krásný, ale nic jsem si nevzal. Nesměli jsme,“ vypráví Václav Němeček.

Skrýš ve mlýně

Němečkovým ve mlýně vypomáhali sezonní dělníci. Delší dobu u nich pracoval a bydlel řidič autobusu Karel Pazdera, který do mlýna přivedl Zdeňku Pelikánovou. Tato asi třicetiletá žena z nedaleké vsi Lukavice byla na útěku, pravděpodobně z politických důvodů. Jako členka poválečné sociální demokracie se mohla po komunistickém únorovém převratu cítit ohrožena, předseda strany a rodák ze sousedního Žumberku Bohumil Laušman byl od roku 1949 v emigraci a po slučovacím sjezdu sociálních demokratů s komunisty byla jakákoliv jiná sociálně demokratická politická uskupení zakázaná. „Zdeňka se u nás schovávala asi tři roky a zůstala u nás i po amnestii v třiapadesátém roce, kdy už se skrývat nemusela,“ vzpomíná Václav Němeček.

Třiapadesátý rok nepřinesl jen amnestii

Komunistické úřady zestátnily Němečkův mlýn už v padesátém roce a převedly ho pod Jihlavské mlýny a později pod Pardubické mlýny. Mlynářku Jarmilu Němečkovou ale komunisté nechali dál pracovat. „Náš mlýn zastavili až v roce 1953 a od té doby se už nemlelo. Mamku poslali do starého mlýna do Koutů u Hlinska, který byl v strašném stavu, já jsem vypomáhal u sedláka  Václava Němce v Trhové Kamenici a taky na stavbě silnice z Rohozné do Kamenice,“ vypráví o  třiapadesátém roce Václav Němeček. Na podzim toho roku nastoupil na Střední průmyslovou školu potravinářské technologie v Pardubicích na čtyřletý obor zpracování obilí. Vstával před čtvrtou hodinou, aby stihl autobus do Chrudimi, a tam přestoupil na vlak od Havlíčkova Brodu, aby byl před osmou ve škole.

V Pardubicích už měl čas na zájmy, o kterých se mu doma ve mlýně mohlo jen zdát. Získal nové přátele a s nimi se věnoval sportu, hráli volejbal, košíkovou, dělali judo. Často se nestihl vrátit na noc domů a přespával u kamaráda Josefa  Kalhouse. Od třetího ročníku chodili na praxi do Automatických mlýnů, největšího mlynářského podniku v kraji.

Starší  bratr Jaromír vystudoval obchodní akademii v Chrudimi a získal místo v kanceláři v Automatických mlýnech, ale rodinu tížil dluh z nezaplaceného dřeva, které si nechali nařezat na plánovanou opravu mlýna. „Proto se přihlásil do dolů a byl tam tak dlouho, dokud dluh nesplatil. Potom šel do Elektropragy do Hlinska, dělal odbytáře. A jak jezdil po různých podnicích, tak si v Miloticích namluvil slečnu. Oženil se, postavil si bytovku a už na Moravě zůstal,“ vypráví pamětník.

Nejstarší z bratrů Josef se šel učit mlynářskému řemeslu ke strýci Zdeňkovi do Růžodolu. Doma s maminkou zůstala jen nejmladší Václavova sestra Dagmar.

Přišlo zatčení a konfiskace

Podle vyprávění Václava Němečka se kromě Zdeňky Pelikánové ve mlýně ukrýval několik týdnů i jakýsi mladík, který se později pokusil nelegálně překročit hranice na Západ. Bohužel ho chytili a on u výslechu uvedl, že mu pomohli i v Němečkově mlýně. Podle pamětníkových slov tuto skutečnost bral soud jako přitěžující okolnost.

Jarmila Němečková byla odsouzena k pětiletému nepodmíněnému trestu, který vykonávala v ženské věznici v Želiezovcích. Ve vězení se potkala se Zdeňkou Pelikánovou, která odešla od soudu se čtyřletým trestem odnětí svobody.

Součástí trestu byla i konfiskace majetku, a tak Němečkovým sebrali i obytnou část mlýna. „Odvezli prošlapané koberce i knihovnu s knížkami. Svoje dětské knížky jsem po letech objevil v antikvariátu pod Zelenou bránou v Pardubicích,“ vzpomíná Václav Němeček.

Ve mlýně zůstala nejmladší dcera Dagmar, kterou se úřady snažily vystěhovat. Pracovala v místním JZD, což byla v druhé polovině padesátých let zoufalá dřina za žebrácký plat. Dagmar se vdala, a aby mohli ve mlýně zůstat, museli si ho od státu vykoupit. Udělali to i proto, aby se maminka Jarmila Němečková měla z vězení kam vrátit. „Pustili ji v květnu 1960, to už jsem byl z vojny zpátky a bydlel jsem v Pardubicích na ubytovně v Paláci Hybských. A mamka se tam nečekaně objevila, že už ji pustili, a přišla za mnou i se Zdeňkou. Jely domů do Kamenice, ale nějak se rozkmotřily a Zdeňka potom odešla do Prahy a já jsem ji víckrát neviděl,“ vypráví Václav Němeček.

Stal se mládkem v moderním automatickém mlýně

Po vojně dostal Václav Němeček i s kamarádem Josefem Kalhousem umístěnku do mlýna na Slovensko. Bohužel se po jejich příjezdu ukázalo, že mají místo jen pro jednoho, a proto se s nepořízenou vrátili zpátky do Pardubic. Ve velkém mlýně probíhala rekonstrukce, a tak si pamětník našel práci v malém mlýně v Nemošicích. „Ten byl na řece Chrudimce, takže vody bylo dost, byla tam turbína a mlít tam jezdili i soukromníci. Byli jsme tam asi rok a pak nás stáhli do Pardubic do Automatických mlýnů, abychom jim pomohli s dodělávkami – kopali jsme výkopy pro elektriku a byli k ruce montérům. A když se začalo mlít, udělali ze mě mládka, druhý mládek byl brácha Pepík a třetí Honza Vít, ten byl taky z mlynářské rodiny – z Vysočiny, od Kamenice z Kocourova. A tak jsme rozbíhali mlýn,“ vzpomíná na své profesní začátky Václav Němeček.

Během modernizace v šedesátých letech bylo k mlýnu dostavěno moučné silo, které plnilo i úlohu strategických rezerv. „Vojenská zásoba byla na sto šedesát vagonů, ty tam pořád musely být, průběžně se obměňovaly, z jedné strany se braly a z druhé přidávaly,“ vysvětluje Václav Němeček. Současně bylo silo propojeno potrubím s vedle stojící pekárnou.

Zmodernizovaný Automatický mlýn v Pardubicích byl na počátku šedesátých let plně automatizovaný, vzduchotechnický, ve skle a byl vybaven kompletně novými stroji. Běžel nepřetržitě v dvousměnném  provozu od pondělního do sobotního rána a díky své jedinečnosti vyžadoval také jedinečný odborný přístup. Jeho poloha u řeky v obytné zástavbě v blízkosti historického centra se však brzy ukázala jako velká komplikace. Vedle hluku a prašnosti začala být zásadním problémem doprava.

Celé vagony se vozily na podvalnících

Původně byla na území mlýna železniční trať, která vedla od brány do nejzazší části mlýna. Protože ale do mlýnů nevedla železniční vlečka, byl transport obilí z vlakového nádraží řešen takzvanou Culemeyerovou přepravou. Byl to unikátní druh přepravy využívaný v Pardubicích několika podniky, kdy byly celé železniční vagony převáženy z nádraží na speciálních podvozcích (tzv. silničním Culemeyerově podvalníku). „Tažný traktor vozil ‚kulmajerák‘ nejkratší cestou přes Prokopův most, jenže pak začal být problém se statikou, a tak se to muselo objíždět přes vesnice a jiné mosty. Nakonec se právě kvůli mostům přešlo jen na automobilovou dopravu,“ vysvětluje Václav Němeček. 

Některé práce byly i dosti nebezpečné. Mouka v silu čas od času vytvářela mosty a nepadala dolů, v takových případech museli mlynáři přímo do sila. Sila měla výšku pětipatrového domu. „Zespoda jsme to šťouchali takovými zahnutými trubkami, a když to nepomohlo, tak jsme tam museli vlézt. Dovnitř se spustil provazový žebřík, který se provlékl nahoře na trámku, jeden chlap zůstal nahoře a druhý vlezl dolů jištěný karabinou, měl dlouhý klacek se špachtlí a tou se snažil přeseknout tu klenbu, aby mouka spadla dolů. Žebřík se nesměl pouštět nízko, aby to mouka nestrhla, ono se to někdy skácelo a to pak byl fukejř nahoru. Když se usadil prach, tak se žebřík spustil níž. Každý do toho nelezl, protože šlo o život. Muselo se to umět a dát tomu, co to chtělo,“ popisuje rizikovou práci pamětník.

Mlýn se jednou ročně důkladně čistil

Aby se v mlýně nerozmnožili moli, byl jednou ročně kompletně vyčištěn plynem. „Plynování dělala speciální firma. Přišli už týden předem, olepovali okna a všechny přístupy do mlýna, dveře, potrubí, protože tady se foukala mouka do pekárny, tak to se rozdělalo a zalepilo. A když nastalo vlastní plynování, tak už v maskách roznášeli kartonové krabice na míchárnu, do pytlárny, do čistírny i na silo, prostě všude, a pak šli v maskách postupně od vrchu dolů a vysypávali to z těch krabic na podlahu. Vycouvali ven a zalepili dveře, dali zábrany kolem mlýna a ve dne v noci hlídali, aby tam nikdo nechodil,“ vzpomíná Václav Němeček na plynování, které se provádělo v letních měsících, kdy se škůdci obvykle nejsnadněji šířili. 

Mlynáři si postavili dům Na Drážce

Pamětník bydlel na svobodárně v Pardubicích a při práci dálkově studoval strojnickou průmyslovku v Hradci Králové. V roce 1964 se seznámil s Evženií Krejbychovou, jejíž rodina se v roce 1947 vrátila z volyňské Hrušvice a usadila se v Horní Dobrouči. „Byly jí dva roky, když rodiče naložili všechno, co měli, i jednu krávu, do vagonu a přijeli. Utíkali před kolektivizací a tady to za pár let začalo taky,“ vypráví Václav Němeček. Svatbu měli v roce 1965 a během dvanácti let se jim narodily čtyři děti.

V roce 1964 se mlynáři z Automatických mlýnů spojili se zaměstnanci z Prefy a ze železničních dílen a založili stavební družstvo. Pro své zaměstnance postavili bytový dům při hlavní silnici na Sezemice, kde dříve vedla úzkokolejná trať, a proto se té čtvrti říká Na Drážce. „Složili jsme sedm tisíc a stavěli dva roky. Na Mikuláše v roce 1966 jsme se stěhovali. V domě v jednom vchodu žilo šest mlynářských rodin,“ říká pamětník.

Jak vznikla AMPA

Po listopadu 1989 se i pardubické Automatické mlýny dostaly do privatizace. Podnik koupila nově vzniklá společnost AMPA (Automatické mlýny Pardubice), kterou tvořilo deset členů z řad zaměstnanců mlýna a dvou členů z Továrny mlýnských strojů (Prokopky). „Když jsme splatili miliony, co jsme si na nákup půjčili, tak nás jeden společník vypekl, byl to kolega z nákupu. Jeden rok nás přes něj zkusili koupit, ale my to měli smluvně ošetřené a mleli jsme dál. Bohužel se problémy vršily, přispívali jsme například pekárnám na budování sil, ale oni nedodrželi dohodu a mouku vzali někde levněji. Pak onemocněl rakovinou náš předseda Karel Čeloud a všechno táhl ekonomický náměstek Karel Kohoutek. Konec byl takový, že mlýn prodal jeden ze členů AMPY. Netuším, kolik mu za to dali. Já jsem zůstal zaměstnancem ještě asi tři roky a v roce 2004 mě propustili,“ vzpomíná na konec svého působení v Automatických mlýnech mlynář Václav Němeček. Starší bratr Josef odešel dříve a přijal místo mlynáře na vodním mlýně Valcha nedaleko Hrochova Týnce.

Třetí mlynář Václav Němeček 

Maminka Jarmila Němečková se sametové revoluce v roce 1989 nedožila, zemřela o rok dříve. Dožila ve mlýně, který museli od státu vykoupit. „Když jsem přišel z vojny, bylo už mlýnské kolo rozřezané a spálené, vantroky pryč, hráz protékala, zařízení odvezené, to jsem špatně nesl. Rybáři si vzali rybník, ale nestarali se o něj, a navíc zničili i louku pod rybníkem. Nic z toho už nejde vrátit. Mlýn zmizel. A nejen ten náš, skončil i strejdův mlýn v Nasavrkách,“ konstatuje Václav Němeček.

Po revoluci žádali Němečkovi finanční náhradu za zabavený a zničený majetek a také rehabilitaci maminčina případu. Mlynářskou tradici, kterou za první republiky zahájili tři bratři Němečkovi, udržuje pamětníkův syn Václav, který vystudoval také mlynářskou školu a praxi absolvoval ještě v Automatických mlýnech.

Automatické mlýny prošly radikální přestavbou, veškeré zařízení bylo odvezeno a z kdysi největšího a nejmodernějšího východočeského mlýna se stala výstavní galerie. Václav Němeček se účastnil jejího slavnostního otevření v září 2023. Procházel zrekonstruovanou budovou a nepoznával prostory, kde strávil více než čtyřicet let svého života. „Je hrozná škoda, že se nedochovalo nic z unikátního mlynářského zařízení, které k nám jezdili obdivovat i mlynáři z ciziny,“ konstatuje na konec svého vyprávění pro Paměť národa mlynář Václav Němeček.