PhDr. Věroslav Němec

„Ten tlak politickej nebyl nijak zvlášť velkej, to jsem vám říkal, že toho Klementa Slavickýho jsem vydal bez nejmenších problémů. Nikdo se ani neozval, jestli by to mělo nebo nemělo být. Prostě se vydaly Slavickýho etudy. I když teda musím říct, že jednou, jednou jsem problém měl. To už muselo být v polovičce 80. let, to jsem vydal publikaci, která se jmenovala Klavírní prvouka od Ludmily Šimkový a byly tam lidový písničky v nejjednodušší úpravě pro klavír pro děti. A byly tam testy, už jsme si tenkrát nedávali nějak zvlášť pozor, tak tam byly texty písniček dejme tomu náboženskejch. A nikomu nám nic nepřišlo, že by to mohlo vadit, ale vadilo to. Ozvala se nějaká soudružka z Brna. Její dopis začínal slovy: ‚Jsem dcera tkadleny‘ a tím, jak je pohoršena touto publikací, že tam vystupují andělé, že tam vystupuje Pán Bůh, že tam je dokonce čert a pan farář. A žádala si, aby byl redaktor, tedy já, exemplárně potrestán. A tak si mě zavolali na kobereček, pan ředitel, umělečtí náměstkové a ekonomičtí náměstkové na to tak koukali a k jejich cti musím říct, že pan ředitel řek‘: ‚No, dyť jsou to lidový písničky, co ta ženská na nás chce.‘ Takže ani to nebylo žádný hrdinství, prostě to prošlo.“

„My jsme poctivě poslouchali Hlas Ameriky, dokonce jsme zjistili teprve až z něho, že tam ten Ivan Medek je. Taky od koho bysme se to dověděli, že jo. Takže jsme ho poslouchali dost poctivě. A poslouchali jsme ho 17. listopadu v osmdesátým devátým roce. To už jsme byli osprchovaný, chystali jsme se, že půjdeme spát, a ještě jsme si pustili rádio – a teď tam Ivan Medek hlásí, co se děje v Praze. My samozřejmě vykulený, protože my jsme bydleli přes most od Národního divadla, to jsme slyšeli nějakej křik, nějakej hluk, tak jsme se se ženou sebrali, oblékli jsme se, šli jsme na Národní třídu, tam jsme přišli zřejmě po tom, co tam řádili policajti, takže po ulici se válely boty, válely se tam čepice, šály. Bylo to strašný a my jsme na to zírali a pak jsme řekli, že jsme vlastně pitomí, co tam děláme, když máme děti doma, že jo, kdyby nás tam klepli, tak jsme šli zase zpátky domů. Mezitím jsme viděli naskakovat červený barety, o kterých jsme nevěděli, co to je zač, prostě jsme byli velmi naivní, velmi pitomí po všech stránkách. A pak jsme si to všecko užívali a vím, že Ivan Medek, buďto sedmnáctýho, nebo osmnáctýho, říkal v rádiu: ‚Tak, v únoru 1948 se dostali komunisti k moci a sedmnáctýho listopadu 1989 taky končej.‘ A já jsem si říkal, že to přehání, a nepřeháněl.“