Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Němec (* 1935  †︎ 2023)

• narozen 16. ledna 1935 v Kelči

• otec Josef Němec dělník, pak koupil hospodu, znárodněna

• vyučil se ve Zbrojovce Vsetín elektromechanikem

• pracoval v gottwaldovských filmových ateliérech

• v roce 1971 zatčen a souzen za pobuřování

• vazba v Brně, zbytek trestu na Borech – společnost reformních komunistů a socialistů

• 1977 – podpis Charty 77, další šíření samizdatu

• 1985 – znovu zatčen, po půl roce propuštěn, nakonec jen s podmínkou

• zemřel 12. října 2023

Jaromír Němec se narodil 16. ledna 1935 v rodině živnostníka jako nejstarší ze tří dětí. „Měl jsem ještě o rok mladší sestru, ta už zemřela, a bratra, který žije v Brně. Můj táta dělal u elektrárny a později, když našetřil, tak koupil hospodu, tu mu pak komunisti sebrali.“

Učněm ve zbrojovce

Jako syn živnostníka neměl pamětník příliš možností, co po ukončení základní školy dělat. „Tenkrát platilo takové heslo: Doly, hutě volají! Naštěstí moje matka přes strýce vyjednala, že můžu nastoupit jako učeň do Zbrojovky Vsetín. Tam byl ale tenkrát tuhý režim jako na vojně. Ukázalo se, že i ve zbrojovce jsou potřeba elektromontéři, a tak vybrali pár učňů, aby se vyučili elektromontéry, mezi nimi jsem byl i já. Bylo to zkrácené učení na dva roky, pak jsem měl ještě dva roky mistrovské školy, kterou jsem dodělal v roce 1954. Pak jsem šel na vojnu.“

Vojákem protivzdušné obrany

Základní vojenskou službu prožil Jaromír Němec u radistů v Praze. „Mě zařadili k přijímacímu středisku protivzdušné obrany v Praze-Kunraticích, kde jsem měl na starost techniku, a později nás poslali do Jinonic. Nastupoval jsem ale v Karlíně do žižkovských kasáren. Tehdy jsme měli na vojně kluka, co byl fanda do opery, a tak nám sháněl lístky. Já jsem za ty dva roky viděl asi padesát představení. Dokonce, když sem přijela hrát Gershwina Newyorská opera, tak jsem sehnal lístky a taky jsem to mohl vidět. To byl zážitek.“

Kladenským havířem

Do života pamětníka zasáhly i takzvané maďarské události v roce 1956. „Kvůli tomu se měla prodlužovat vojna o tři měsíce. Tenkrát ale přišli náboráři z kladenských dolů. Ten, kdo šel do dolů, nemusel ty tři měsíce nasluhovat. Tak jsem jim to podepsal.“ Později nastoupil jako důlní elektrikář do kladenských dolů, původně na jeden rok. „Pak jsem si to ještě o rok prodloužil. Já jsem nebyl přímo na ražbě, ale obsluhoval a opravoval jsem tam elektrická zařízení, takže jsem zase tak závratnou výplatu neměl,“ vzpomíná Jaromír Němec na svoji havířskou anabázi.

Filmovým technikem

„Pak jsem objevil inzerát, že Filmové ateliéry Gottwaldov hledají technika. Tak jsem tam nastoupil jako zvukový technik a nakonec jsem tam vydržel jedenáct let. Potkal jsem tam třeba Karla Zemana nebo Hermínu Týrlovou, to byli strašně fajn lidi.“

Zlínské filmové ateliéry nechal vybudovat Tomáš Baťa už na počátku třicátých let. V roce 1935 pak vzniklo ve zlínské části Kudlov moderní filmové studio. To mělo zpočátku na starost především výrobu reklamních a propagačních materiálů pro firmu Baťa. Tehdy zde svou kariéru začínali pozdější oscarový režisér Elmar Klos nebo známý fotograf Alexander Hackenschmied. Po válce byly ateliéry stejně jako celé Baťovy závody znárodněny. V době, kdy zde pracoval pamětník, se ve Zlíně soustředili zejména na tvorbu pro mládež (Cesta do pravěku zmiňovaného Karla Zemana) a přípravu dokumentárních filmů. Jeden z nich měli jet natáčet i v srpnu 1968. „Měli jsme jet točit nějakou fabriku do severních Čech. Tenkrát se do Prahy hodně lítalo, taky jsme měli letět, ale najednou v noci na nás vlítli a všechno se zrušilo.“ Místo natáčení severočeského průmyslu tak pamětník spolu s filmovým štábem dokumentoval pobyt okupačních vojsk na Zlínsku. „Tenkrát přímo ve Zlíně nebyli, ale obsadili třeba Luka, kde se točily exteriéry pro filmové ateliéry, naopak hodně jich bylo v Holešově, tam je ale naši vojáci odmítli pustit do kasáren.“

Rozvratným živlem

Právě v období Pražského jara se Jaromír Němec rozhodl šířit knihu rozhovorů s Janem Masarykem. „To je knížka, kterou napsal Viktor Fischl. Ten princip je stejný jako u Hovorů s TGM. Já nejsem příliš zručný v psaní na stroji, tak jsem to nechal několikrát přepsat a pak se to šířilo cyklostylem. No a pak jsem to šířil mezi různé lidi i studenty, kteří tady studovali. Podle spisu je na to asi dvacet svědků. Dostalo se to do nesprávných rukou, tak mě zatkli a odvezli do vazby v Brně. To bylo v sedmdesátém prvním.“

Jaromír Němec strávil dlouhých jedenáct měsíců ve vyšetřovací vazbě v brněnské vazební věznici, vazbu mu „zpestřovaly“ pouze občasné výslechy Státní bezpečnosti. „Pak jsem se dostal k soudu, tenkrát jsem dostal advokáta ex offo, ale v podstatě nemělo smysl se nějak odvolávat, od soudu jsem nakonec dostal jeden a půl roku na paragraf 100 – pobuřování.“

Vězněm

Zbytek trestu si Jaromír Němec odseděl v obávané věznici v Plzni na Borech. V té době se tam sešla poměrně pestrá směsice vězňů. „Byli tam reformní komunisti, byli tam radikálové jako Petr Uhl, s tím jsme si často vykládali. Pak tam samozřejmě byli běžní kriminálníci. Musím říct, že vrazi, ti byli slušní, takoví zamlklí. Nejhůř na tom byli ti, kterým se říkalo ‚prcičkáři‘, ti, co tam byli za zneužívání dětí. K nim se všichni chovali hrozně.“

Třebaže si svůj první trest odseděl už na začátku sedmdesátých let, setkal se v té době s termínem, který nabyl na aktuálnosti o dvacet let později. „Tenkrát ve vězení jsem poprvé slyšel slovo tunel. To, že někdo něco vytuneloval. Tak mi to tam vysvětlili. Takže ne v devadesátých letech, ale už v roce 1971 se to slovo používalo.“

Před uvězněním pracoval pamětník jako technik pro Československou televizi. Odsouzením o toto místo přišel. „Já jsem byl tenkrát odsouzený i ke ztrátě vojenské hodnosti, takže jsem přišel o tu jednu frčku, kterou jsem měl jako svobodník. Když mě pustili, tak jsem přemýšlel, co budu dělat. Pak jsem se dozvěděl, že Vítkovické železárny si staví rekreační středisko u Zlína a že budou potřebovat údržbáře, tak jsem se rozjel do Ostravy. Na personálním odboru jsem jim hned říkal, že jsem seděl za politické věci. Byl tam ale nějaký férový člověk a řekl, že ho to nezajímá, že je pro něj důležité, jak budu pracovat, a tak jsem to místo dostal.“

Zlínským disidentem

Na Zlínsku působila v sedmdesátých a osmdesátých letech pouze malá skupina disidentů. „Bylo nás tak kolem dvaceti a většinou jsme se znali.“ Působení v regionech bylo ve srovnání s Prahou v lecčem komplikovanější. Disidenti byli odtrženi od centra a museli se spoléhat zejména sami na sebe, Státní bezpečnost se navíc na tyto jedince mohla více soustředit. „Ve Zlíně bylo tenkrát asi devětadvacet estébáků, v Kroměříži asi jedenáct, já už jsem ty svoje estébáky potom znal. Bylo ale zajímavé, že tady nebyli vyšetřovatelé, ti byli až v Brně. Jen oni mohli vyslýchat, což jsem později věděl. Takže se pak vždycky čekalo, až dojede vyšetřovatel z Brna. Později vznikla taková brožurka, kterou jsme i šířili, a tam byla sepsána práva zadržených, co nemusíme dělat, a podobné věci.“

Jaromír Němec patřil k prvním signatářům Charty 77 na Zlínsku. „Já jsem se o Chartě dozvěděl ze Svobodné Evropy, často jsem jezdil do Prahy, třeba právě k Aničce Šabatové a Petru Uhlovi, no a ještě na konci roku 1977 jsem to v Praze podepsal.“

Později k Chartě 77 přivedl i další významné osobnosti zlínského disentu. „Třeba jsem k Chartě dostal Standu Devátého, ten byl ze silně komunistické rodiny, jeho matka předsedala KSČ ve zlínské nemocnici, podepsal ji i jeho brácha Jirka. My jsme v osmdesátých letech dostali od Vaška Malého cyklostyl, tak jsme mohli postupně kopírovat různé materiály, pašovala se sem literatura ze Západu, mně chodilo Svědectví od Pavla Tigrida. Většinou to sem různě pašovali cizinci, kteří sem jezdili jako turisti.“

Prostě jsem je sežral

Právě v souvislosti s pašováním a šířením exilové a samizdatové literatury byl Jaromír Němec v roce 1985 podruhé zatčen. „Já jsem v té době posílal Janu Tesařovi materiály o Chartě, v podstatě takový archiv. Tenkrát mě zatkli v osm večer. Průšvih byl, že mezi zadrženýma věcma byly i kontakty, třeba na mého syna. Já jsem nechtěl, aby mu to nějak uškodilo. Takže když se vyskládaly všechny ty zadržené věci na stůl a čekali jsme, až dojede vyšetřovatel z Brna, tak jsem najednou vyskočil a ten papír s kontaktama sežral. Oni se na mě hned sesypali, začali mě tlouct a hrozně mi nadávali do kurev, protože to byl jejich průšvih, ale naštěstí jsem to do sebe dosoukal.“ Kromě pamětníka tehdy Státní bezpečnost zadržela i jeho partnerku a pozdější manželku a dalšího zlínského disidenta, inženýra Dudra. „V té době už se projevilo, že začíná perestrojka, takže to bylo takové volnější. Půl roku jsem byl ve vazbě v Brně a pak mě pustili. Nakonec proběhl soud až v březnu v roce 1989 a já dostal v Kroměříži podmínku – zase za pobuřování.“

V druhé polovině osmdesátých let začala aktivita opozičních skupin v Československu opět narůstat. „Já jsem v té době měl diktafon, tak jsem třeba jezdil po různých soudech a nahrával je. Estébáci věděli, že chci jet k soudu, tak si mě na ten den předvolali a zkoušeli mě vždycky co nejvíc zdržet: ‚Pane Němec, dáte si ještě kafíčko?‘ Byly to takové kulišárny.“

V Občanském fóru

Listopad 1989 zastihl Jaromíra Němce jako technika podniku Chirana, opravujícího a spravujícího zdravotnická zařízení. „Já se o tom, co se stalo v Praze, dozvěděl ze Svobodné Evropy, pak jsme založili Občanské fórum v Kroměříži. Byl tam s námi třeba i Augustin Navrátil, kterého celkem třikrát vyhodili od lidovců.“

Augustin Navrátil, soukromý zemědělec z Kroměřížska, patřil mezi významné osobnosti katolického disentu. V osmdesátých letech šířil petici za dodržování práv věřících, kterou podpořil i tehdejší kardinál Tomášek a již signovalo více než půl milionu občanů tehdejšího Československa.

Po sametové revoluci působil Jaromír Němec v Kroměříži v takzvané Občanské komisi. Ta měla za úkol prověřovat činnost příslušníků bezpečnostních sborů, zejména Státní bezpečnosti. „Bylo nás tam tenkrát asi deset. Byly různé názory, co s těmi estébáky udělat. Augustin Navrátil chtěl, abychom je poslali šlapat chodník v uniformě, ať konečně dělají něco pořádného a jsou pod dohledem, to ale neprošlo a my jsme je vyházeli. Oni se pak hrozně rychle chytili v podnikání a v nejrůznějších bezpečnostních agenturách.“

Jaromír Němec pracoval v kroměřížské Chiraně až do svého odchodu do důchodu v roce 2000. V současnosti žije ve Zlíně spolu s manželkou a synem. Je členem Konfederace politických vězňů.