Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Němcová (* 1925)

• narozena 15. března 1925 v Mladé Boleslavi

• v roce 1929 stěhování do Osečné v pohraničí

• 1938 – rodina byla vystěhována do středočeského Mšena

• 1944 – otec pamětnice zatčen za odboj a uvězněn v Malé pevnosti v Terezíně

• 1. května 1945 – otcovo propuštění

• v roce 2016 žila Libuše Němcová ve Mšeně

Až s příchodem Henleina se Němci začali odlišovat

Libuše Němcová se narodila 15. března 1925 v Mladé Boleslavi. Když jí byly čtyři roky, přestěhovala se s rodiči do Osečné u Liberce. Na život tam ráda vzpomíná, tedy alespoň do roku 1938, kdy se celé území jakožto Sudety přičlenilo ke Třetí říši. „Dlouhou dobu tam s Němci nebyly žádné problémy. Teprve v momentě, když přišel Henlein, tak se začali odlišovat. Jinak byl v Osečné hezký život. Bylo tam jenom jedenačtyřicet Čechů a tatínek tam byl přeložen, aby se to pohraničí počešťovalo.“

Libuše Němcová vzpomíná, jak se náhle začali Němci ve městě odlišovat od Čechů. Henleinovci se vymezovali vůči ostatním i vzhledem. Ženy se oblékaly do tradičních dirndlů a muži nosili vysoké bílé podkolenky. „Hrozně se od nás odlišovali a přestali s námi mluvit, že nemůžou, protože jsme Češi.“ Otce pamětnice, který byl československým četníkem, následně přeložili i s rodinou do středočeského Mšena.

Zajali celou četnickou stanici

Ve Mšeně Libuše Němcová prožila válku. „Tady ve vnitrozemí se nám žilo úplně jinak než v pohraničí. Byla to velká změna.“ Pamětnice se chtěla stát učitelkou, ale za války mohla nastoupit jen na rodinnou školu. Otec se spolu s dalšími četníky zapojil do odboje a bojkotovali spolupráci s protektorátním režimem. „Prasklo to 19. prosince 1944. Zatkli je všechny, celou četnickou stanici.“ Četníci byli odvezeni do Mladé Boleslavi a následně do Terezína. Všichni byli určeni k likvidaci. Tatínka zatkli necelý týden před Vánocemi. „V roce 1944 to byly naše nejhorší Vánoce, celé jsme je probrečeli, byli jsme si jistí, že tatínek už se nikdy nevrátí.“

Naštěstí válka skončila dřív, než došlo k plánované popravě. Pamětnice jela do Terezína pro tatínka. „Nejdřív jsem ho vůbec nepoznala. Měl vyholenou hlavu a byl v civilu, zatímco já ho znala jenom v uniformě.“ Otec byl propuštěn 1. května 1945, ale onemocněl v rámci epidemie skvrnitého tyfu.

Když bylo Mšeno osvobozeno Rudou armádou, bylo Libuši Němcové jedenadvacet let. Její otec byl povýšen a přeložen. Tentokrát se však již pamětnice s rodiči nestěhovala. Ve Mšeně se totiž zamilovala do Jiřího Němce a provdala se za něj. Našla si práci na městském úřadu, kde působila sedm let, než se jí narodila dcera.

Lidé měli rádi pompézní pohřby

Manžel Libuše Němcové vlastnil ve Mšeně pohřební službu a tomuto zaměstnání se věnoval šestašedesát let. V roce 1949 musel kvůli politickým změnám v republice přejít pod státní komunální služby, ale pohřební službu provozoval i nadále. Celá rodina však odolávala nabídkám vstupu do komunistické strany. Pamětnice začala po mateřské dovolené pracovat ve spořitelně, kde ji také v roce 1953 zastihla měnová reforma. „Tenkrát jsme na tom hrozně pracovali.“

V důchodu převzala po manželovi pohřební službu, kterou řídí dodnes. Hlavní proměnu v oboru pohřebnictví vidí v tom, že dříve byly pohřby levnější. „Lidi měli rádi pompézní pohřby. Tehdy trvaly pohřby tři čtvrtě dne. Dnes je to za dvacet minut odbytý a lidi to nejraději dělají bez obřadu, protože na to nemají peníze.“

Libuši Němcové je dnes více než devadesát let. Lidé v jejím okolí obdivují její neuvěřitelný elán, se kterým i v tomto věku vede pohřební firmu. Pro ni je však právě práce tím, co jí stále dává energii. „Jsem klidnější povahy, moc se nerozčiluju a se všema lidma dobře vycházím. Ta pohřební služba mě drží při životě. Pořád pracuju, a tak se nenudím.“ Pamětnice má jednu dceru a dvě vnoučata.

Příběh Libuše Němcové byl natočen v rámci projektu Příběhy našich sousedů ve Mšeně v roce 2015.