Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Lidé by se měli chovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí
narozena 20. listopadu 1937 jako Helena Fraňková
otec soudce Okresního soudu Zbraslav
v 50. letech poslán na stavby mostů kvůli nesouhlasu s režimem
kvůli kádrovému profilu nesměla pamětnice studovat
vzpomínky na rok 1968
dálkově vystudovala estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
1970 podepsala 2000 slov
opisovala samizdatové knihy, její muž vydával Mladou frontu
vyslýchala ji StB
účastnila se demonstrací na Letné v listopadu 1989
pracovala jako tajemnice Městského úřadu Praha - Zbraslav
píše písničky pro děti, divadelní hry, vyšlo jí pět knih, věnuje se ochotnickému divadlu
Helena Němcová, za svobodna Fraňková, se narodila 20. listopadu 1937 do rodiny soudce okresního soudu Zbraslav. Původně chtěl jít Helenin tatínek studovat divadelní režii, ale nakonec se podvolil rodinné tradici a vystudoval práva. Alespoň tedy na Zbraslavi vedl ochotnický divadelní spolek, který bez potíží fungoval až do roku 1945. Maminka byla v domácnosti a starala se o Helenu a její mladší sestru. Všichni bydleli v rodinné vilce na Zbraslavi. Válečná léta se Heleny nijak vážně nedotýkala, pamatuje si jen, že se v květnu 1945 museli schovávat ve sklepě. Příjezd rudé armády vnímala radostně, vzpomíná na to, jak jeden ruský voják její sestru vyzvedl na tank a svěřil se s tím, že na něj doma čeká také tak stará holčička.
Celou rodinu těžce poznamenal komunistický převrat v únoru 1948. Že je situace vážná, poznala Helena okamžitě: „Tatínek nikdy v životě neřekl sprosté slovo, alespoň se na to nepamatuju. Ale v únoru 1948 jsme poslouchali rozhlasový pořad ze Staroměstského náměstí, kde Gottwald pronesl dnes již okřídlenou větu ‚Právě jsem se vrátil z Hradu‘. A tatínek se k tomu poprvé a naposledy vyjádřil velmi razantně, že to takhle bude hrozné, i když to řekl úplně jinak, a měl pravdu.“ Helenin dědeček z matčiny strany měl na Andělu klempířskou dílnu, ve které zaměstnával tři lidi. Komunisté ho prohlásili za vykořisťovatele a dílnu mu zabavili. Druhý dědeček přišel jakožto senátní prezident nejvyššího správního soudu o práci z toho důvodu, že komunisté k 1. březnu 1953 správní soudy zrušili. Herečka Jiřina Štěpničková, rodinná přítelkyně a sousedka Fraňkových, která hrála i ve zbraslavském ochotnickém divadelním spolku, se v roce 1951 pokusila s malým synem emigrovat do Velké Británie. Helena si pamatuje, jak krátce před tím přišla za maminkou a nabízela jí svůj šicí stroj. Snažila se rozdat věci, o kterých si myslela, že mají nějakou hodnotu. Státní bezpečnost ji ale při pokusu o opuštění hranic zadržela a odsoudila ve vykonstruovaném procesu k patnácti letům vězení.
Nejvíce na svůj nesouhlas s režimem ale doplatil Helenin tatínek. V 50. letech byly obžalovaným v politických procesech vypracovávány komunistickou mocí jak obžaloby, tak i rozsudky. Helena vzpomíná, jak to tenkrát probíhalo: „Tatínek jakožto soudce okresního soudu Zbraslav dostal rozsudek ještě před zahájením samotného procesu a musel ho tak vyhlásit. Kdo ho nevyhlásil, měl smůlu. A tatínek ho nevyhlásil… Ministrem spravedlnosti byl tehdy Alexej Čepička a tatínka za trest poslali na budování branického Mostu inteligence. V roce 1954 ho přesunuli na stavbu jiného mostu do Strakonic, kde byly v září toho roku povodně. Nikdy jsme se nedozvěděli přesně jak, ale při nějakých záchranných pracích tam tatínek zemřel.“
Pro Helenu to byla obrovská rána, na tatínka byla velmi citově vázaná. Jemu před tím také přitížil fakt, že jeho sestra byla prezidentkou organizace YWCA (Young Women’s Christian Association – Křesťanské sdružení mladých žen, pozn.) a před válkou strávila nějaký čas v Anglii. Měla tam přátele, se kterými si dopisovala. Státní bezpečnost sestřinu korespondenci bedlivě sledovala a její styky se západem mu později přičetla k tíži. Tetu po rozpuštění organizace na pět dní zavřeli. Helenin strýc, který pracoval jako státní notář, musel po převratu dělat vazače v ČKD. Do rodinné vily, která komunistům přišla pro jednu rodinu příliš veliká, jim nastěhovali jiné nájemníky.
Ani Helena nesměla dělat, co ji bavilo a co by chtěla. Chodila povinně do Pionýra, ale to jako velkou újmu nevnímala. Spíše jako možné vyžití mimo školu a měla i štěstí na vedoucí, kteří do toho moc nemíchali politiku. Studovala na gymnáziu Vladislava Vančury na Smíchově a už při přijetí s ní šel kádrový posudek, který jí zakazoval pokračovat v dalším studiu. Helena zmiňuje předsedkyni maturitní komise Adolfínu Náprstkovou: „Řekla mi, že vzhledem ke kádrovému posudku nemám doporučení studovat na vysoké škole. Ale když už je teď tatínek mrtvý, tak by mi ho klidně dala. Rázně jsem to odmítla!“ Pamětnice tak začala pracovat jako účetní v Ústavu pro výzkum rud v Braníku, pak se živila jako metodička okresního Osvětového domu pro Prahu východ. Následně vedla oddělení zájmové umělecké činnosti Krajského kulturního střediska Středočeského kraje. Tam po ní ale vysokou školu požadovali, vystudovala tedy dálkově katedru estetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, promovala v létě 1968. Vzpomíná na krajské divadelní přehlídky, které v kulturním středisku pořádali: „Nejvyspělejší ochotnické soubory měli v Nymburce. Hrála se Fidlovačka a při hymně lidé vstávali, plakali a zpívali.“ V té době už byla vdaná a měla pětiletého syna. S mužem se seznámila v Příbrami na krajské přehlídce malých jevištních forem, kde oba zasedali v porotě. Pracoval jako redaktor v časopise Amatérská scéna a dálkově vystudoval na FAMU scénáristiku. Oba se angažovali na Zbraslavi v ochotnickém divadelním souboru.
Okupace země vojsky Varšavské smlouvy zastihla rodinu na návštěvě u známých v Litvínově. V noci je vzbudil hukot tanků, tam na severu to nebyly sovětské, ale německé tanky. Strach z možné války byl všudypřítomný. Cestou domů jejich autobus někde u Rakovníka zastavila sovětská hlídka, vyhnali je ven a byli velmi nevybíraví.
V té době její muž vydával s panem Syručkem protirežimní Mladou frontu, zároveň měl na starost komponovaný pořad v Umělecké besedě s názvem Šanson 67, 68 atd. Ten ale v roce 1969 zakázali. Helena Němcová podepsala v roce 1970 petici 2000 slov, zároveň odmítla v Krajském kulturním středisku donášet komunistům na svého vedoucího. Byla vyhozena a přeřazena do výroby v podniku Léčivé rostliny. Tam její muž ukradl razítko závodního výboru a orazítkoval si povolení k výjezdu s divadelním pořadem Šanson. „Vyjel takhle dvakrát, potřetí na to StB přišla. Vyslýchali nás, mně opakovaně nabízeli spolupráci s StB. Odmítla jsem s tím, že jsem těhotná a nemám čas na někoho donášet. I tak se lidé mezi sebou neustále kontrolovali, zda jde člověk do průvodu, jestli vyvěsil na 1. máje vlajky, jestli náhodou nechodí do kostela…“
Její muž pak vážně onemocněl, což ho sice zachránilo před vězením, ale v roce 1974, když byly mladšímu synovi pouhé tři roky, zemřel. Helena Němcová byla plně zaměstnána svými dětmi a na odpor k režimu jí nezbývala energie ani čas. Navíc se dostavily existenční problémy matky samoživitelky. „Snažila jsem se se syny trávit co nejvíc času. Hodně jsme jezdili k mužovým příbuzným do Krymlova nebo ke švagrovi na statek na Orlík, na dovolené peníze nebyly.“ Občas Helena opisovala na stroji samizdatové knihy, dětem o tom ale neříkala. „Nechtěla jsem, aby to věděly, ne snad ze strachu, že by se někde prořekly. Měla jsem pocit, že by stejně nerozuměly tomu, proč to dělám.“ Nepřestala ale hrát ochotnické divadlo, chodila na recitační kroužek. Léta pak pracovala jako kuchařka ve výchovném ústavu v Hodkovičkách. Každá kuchařka tam měla k ruce dvě dívky ve věku 15 – 18 let. Tamní poměry ji šokovaly, o dětech z ústavů se nemluvilo, nezapadaly do socialistické ideologie a pro komunisty představovaly jen problém.
V listopadu 1989 doufala, že konečně přichází ta vytoužená svoboda. Jako mnozí jiní zvonila klíči na Letenské pláni, svému synovi ale zakázala, aby se přidal k protestům na Národní třídě. Zklamal ji fakt, že se do čela nakonec opět dostali ti, kteří měli kontakty, známosti a peníze. Za socialismu se člověk nesměl dopustit vlastního názoru, nesměl dát najevo, že si myslí něco jiného, než se hlásá. Helena Němcová se ale vždycky snažila zachovat vůči sobě čisté svědomí. Po revoluci pracovala jako tajemnice Městského úřadu Praha – Zbraslav. Spolu s Františkem Kadlečkem obnovili ochotnické divadlo na Zbraslavi, pro které Helena Němcová napsala i řadu her. Vyšlo jí pět knih v nakladatelství Eroika, spolu s muzikantem Václavem Vedralem píše písničky pro děti. Žije na Zbraslavi a stále se aktivně podílí na chodu místního ochotnického spolku.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Magdaléna Sadravetzová)