Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Nekuda (* 1964)

• narozen 10. listopadu 1964 v Mělníce

• vystudoval mělnické gymnázium

• s bratrem šířil zakázané desky zakázaných hudebníků

• byl napojený na underground

• pracoval ve výpočetním středisku a později ve strojní a traktorové stanici

• v roce 1991 začal studovat andragogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• do roku 2004 pracoval na živnostenském úřadu v Mělníce

• v Mělníce provozoval obchod s knihami a vinylovými deskami

• v roce 2024 žil v Mělníce

Ačkoliv vyrůstal v rodině, kterou by leckdo mohl za minulého režimu označit za dělnickou, rodiče ho vychovávali v jiném duchu. Ivan Nekuda se narodil v rodině jeřábníka, přesto by se dali rodiče zařadili mezi intelektuály. Police a regály v jejich bytě byly plné knih všeho druhu, namísto pohádek se poslouchala doma hudba. Jak říká sám Ivan Nekuda, formální vzdělání rozhodně není vše, důležitější je zájem – a ten jeho rodina měla.

Vyrůstal jsem v domově plném knih

Ivan Nekuda se narodil 10. listopadu 1964 v Mělníce jako druhý syn Květoslavě a Miroslavovi Nekudovým. Na svět přišel jako třetí generace rodilých Mělničáků. Jeho otec se narodil roku 1921, matka v roce 1930. Na tehdejší dobu ho tedy měli rodiče v poměrně pokročilém věku. Miroslav Nekuda studoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, studia mu ale překazil rok 1939 a s ním uzavření českých vysokých škol. Nejprve pracoval jako úředník a po komunistickém převratu jako jeřábník.

Dětství a dospívání prožil Ivan Nekuda v Českolipské ulici. Na základní školu chodil do části Mělníka s názvem Pšovka. Prožíval poklidné ničím a nerušené dětství. Vybavuje si, jak v létě prodával jako malý třešně z rodinného sadu. Mnoho lidí, kteří projížděli okolo jejich domu směrem na nebo z Prahy, se pravidelně zastavovali a ovoce si kupovali. Ivan Nekuda si vzpomíná, jak jednou ze zaparkovaného auta vystoupil Jan Werich. Jeho „zákazníkem“ byl ale také třeba další herec Miroslav Horníček.

Rodiče sice zastávali v podstatě protirežimní postoj, ale zároveň proti komunismu nijak nebojovali, snažili se spíše stát bokem dění. Nedá se jim ovšem upřít jejich snaha o všeobecnou vzdělanost – jejich byt byl plný knih, a to i těch, které nebyly komunistickému režimu po chuti. Stejně tak oplývali zájmem o hudbu. „Rodiče byli členy gramofonového klubu, takže jsme poslouchali takový věci jako [Louise] Armstronga, [Ellu] Fitzgeraldovou, [Jacquese] Brela nebo [Édith] Piaf. Pokud se to sehnalo, tak Voskovce s Werichem,“ vzpomíná a dodává: „To je zajímavý, že u nás nejel žádnej Hurvínek ani Pohádky z pařezové chloupky. Spíš, co si na to vzpomínám, tak jako jsme tam měli desky Golden Kids – Neckáře, Kubišovou.“

Když jste znal správné lidi, k deskám jste se dostal

Na základní škole už tíhnul k hudbě, přesto ho rodiče přihlásili do výtvarného kroužku. „Udělali to naopak, než měli – brácha byl totiž daleko větší výtvarník než já a dali ho na hudbu. Já žádnej výtvarník nebyl, táhlo mě to spíš k hudbě a musel jsem chodit do malířského ateliéru,“ vysvětluje. V mělnickém ateliéru ho učil malíř a grafik Vladimír Veselý. Ten mimo jiné založil v Mělníce galerii Ve Věži, která se během normalizace dostala do širokého povědomí a byla otevřena i umělcům, kteří v té době nesměli jinde vystavovat. Ivan Nekuda považoval svého učitele za výborného pedagoga, který ho hodně naučil.

Po ukončení základního vzdělání nastoupil Ivan Nekuda na mělnické gymnázium. V té době ještě dosluhoval neblaze proslulý ředitel Jaroslav Kašpárek. Mnoho pamětníků na něj vzpomíná jako na oddaného komunistického přisluhovače. „Za nás už byl umírněnější,“ vzpomíná Ivan Nekuda a dodává: „Ale zažil jsem tam ještě éru, kdy dosluhovali profesoři, které vyházeli po roce šedesát osm z různých vysokých škol.“

Ivan Nekuda projevoval stále více zájem o hudbu, v mládežnických letech ho inspiroval jeho starší bratr, který domů začal nosit gramofonové desky z tehdy nelegálních burz. „Brácha vždycky dorazil domů a řekl: ,Vůbec na to nešmatej!´ Měl paklík desek, který někdo přivezl. Dodnes si pamatuju, že tam byla Janis Joplin, Savoy Brown, Grand Funk Railroad,“ vypráví a pokračuje: „To se muselo přetočit na pásky, pokud možno co nejrychleji. My jsme měli doma stařičký gramorádio, a tak přes pětikolík se to nahrávalo na B4, na ty velký pásky, na ty devatenáctky. Měly výhodu, že se na to vešlo osm elpíček. A zase se to odneslo tomu, co vám to půjčil, a ten to zase půjčil někomu jinýmu. Tímhletím způsobem to prostě fungovalo.“

Pozvolna se Ivan Nekuda dostával mezi underground, se svými přáteli sháněli desky, které se oficiálně nedaly koupit. Pojil je zájem o hudbu a přátelství. Jak sám říká, rozhodně se nepovažovali za nějaké hnutí, zkrátka a dobře, měli stejné zájmy a byli přátelé. Jedním z jeho nejbližších byl v té době pozdější publicista a dramaturg Vojtěch Lindaur.

Mysleli jsme, že je to past

Po maturitě v roce 1984 se chtěl původně Ivan Nekuda vydat na vysokoškolská studia. „Uvědomil jsem si, že to nemá cenu, že by mě stejně nevzali, když nikdo z rodiny nebyl ve straně,“ vysvětluje své rozhodnutí. Namísto studia tedy začal pracovat. Matka mu pomohla sehnat místo ve výpočetním středisku. Později také pracoval ve strojní a traktorové stanici v Mělníce. I nadále se pohyboval v undergroundu, mezi jeho známé patřil například Vladimír Líbal a Heřman Chromý, kteří byli ovšem o něco starší než on, a tak k sobě neměli až tak blízko.

V roce 1989 stále nevěřil, že by mohl režim padnout. Narodil se do totality, a tak si ani neuměl představit, jak by jiný režim fungoval. Palachova týdnu v lednu toho roku se neúčastnil. Jak sám říká, o demonstracích, které se v Praze konaly, se dozvěděl až post partum. „Vědělo to jen to nejtvrdší jádro, které si to řeklo mezi sebou. My jsme se to dozvěděli, až když se vrátili s modřinami. Bylo to až takové elitářství. Říkali si ty věci jen mezi sebou, ale marketing nula,“ říká. Stejně tak detaily o drastickém zásahu na Národním třídě v Praze, který se odehrál 17. listopadu, se pořádně dozvěděl až o dva dny později. Ani tehdy nevěřil, že by mohl režim padnout. „Nechápali jsme, že je možný, že to prolezlo do oficiálního zpravodajství a že se začalo o tom mluvit,“ vzpomíná a dodává: „Jeden z převládajících názorů tehdy byl: ,Hele, ty vole, tohle to je celý pastička, abysme vylezli z děr a oni nás mohli pohodlně posbírat.´ Takže já jsem jel někdy ve středu se podívat do Prahy. Když jsem viděl, že lidi vážně nosili trikolóry, jsou jako nadšený a tak dále, vrátil jsem se domů a říkám: ,Hele, vole, tohle není past, tohle je vážně rozjetý.´“

Nejen Ivanovi Nekudovi se po sametové revoluci otevřely netušené možnosti. V roce 1990 založil s přáteli hudební kapelu Freon. „Hrát ani zpívat jsme neuměli, ale bavili jsme se skvěle,“ říká o své hudební kariéře Ivan Nekuda. Roku 1991 nastoupil na dálkové studium andragogiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V té době pracoval jako úředník na živnostenském úřadu v Mělníce. „Živnosťáky se tehdy vydávaly jako na běžícím pásu a přinášelo to spoustu kuriozit. Jednou jsme ho vydali prostitutce. Když se na to po nějaké době přišlo, museli jsme jí ho zase odebrat,“ vzpomíná na porevoluční počátky podnikání. Z úřadu odešel roku 2004. Posléze si se svou manželkou otevřel v Mělníce obchod s novými i antikvariátními knihami a vinylovými deskami Želví doupě. Knihkupectví provozoval i v roce 2024 a stále žil v Mělníce.