Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Nekolová (* 1954)

• narodila se 19. března 1954 v Hradci Králové

• její otec pocházel z Trutnova, dědeček z Hostouně na Kladensku

• její dědeček byl mobilizován během první světové války, přešel však do československých legií

• dědeček se do Československa vrátil přes Rusko a Panamský průplav

• otec po válce přežil výbuch miny ve vlaku

• po komunistickém převratu v roce 1948 se otec zapojil do odboje a dostal trest vězení v politickém procesu

• otec si odpykával trest v pracovních táborech Svornost a Bratrství

• během srpna roku 1968 otec vysílal z rozhlasu

• vystudovala pedagogickou fakultu v Hradci Králové

• po sametové revoluci se zapojila do obnovy skautingu

• v roce 2022 žila v Hradci Králové

Chybělo málo a Alena Nekolová by dnes nevyprávěla. Její otec, vášnivý sokol, přežil výbuch miny ve vlaku po konci války i nucené práce v Jáchymově v padesátých letech 20. století. Jejího dědečka se jako legionáře pokusili popravit rudoarmějci.

Sama pamětnice pak vyrůstala jako dítě z kádrově nevhodné rodiny, v srpnu 1968 zažila při okupaci Československa tanky Varšavské smlouvy v Hradci Králové a po sametové revoluci se vrhla do obnovy Junáka.

Chtěli jej oběsit rudoarmějci

Alena Nekolová se narodila 19. března 1954 v Hradci Králové. Její otec Alois Veselý se narodil 17. listopadu 1929 v Trutnově. Maminka se jmenovala Věra Veselá, rozená Jandová. Dědeček z otcovy strany, Alois Veselý starší, se narodil 6. září 1890 v Hostouni na Kladensku a před první světovou válkou pracoval jako mechanik v továrně Laurin a Klement v Mladé Boleslavi.

V roce 1912 jej odvedli k zeměbraneckému pluku, odkud se dostal na srbskou frontu. Později ho poslali na ruskou frontu, kde v roce 1915 společně s 28. pražským plukem a 88. plukem z Jindřichova Hradce přešel do řad legionářů. Roku 1917 vstoupil v Rusku do československého vojska. „Děda vyprávěl, že se ho bolševici pokusili popravit, slyšela jsem, že oběsit. Bělogvardějci ho odstřihli,“ vypráví Alena Nekolová a dodává, že se dědeček vrátil přes Sibiř a Panamský průplav zpět do nově vzniklého Československa až roku 1920.

Po svém příjezdu do Československa pracoval v trutnovské výtopně, načež se naplno zapojil do občanského života. Byl náčelníkem Sokola, působil též v Národní jednotě severočeské a Národní gardě. Právě jako člen Národní gardy organizoval v říjnu 1938 po odstoupení Sudet Německu hlídky v Trutnově, avšak 8. října téhož roku museli gardisté opustit pozice a on se přesunul do Hradce Králové.

S minou v batohu nasedli do vlaku

Otec Alois Veselý byl podle své dcery „odjakživa číslo“. Během osvobození Československa od německé nadvlády nasedl v květnu 1945 na sovětský tank a odjel ve svých 15 letech do Prahy. Studoval gymnázium a z podnětu svého tatínka se angažoval v organizaci Sokol. Krátce po válce, zhruba mezi lety 1946 až 1947, se Alois Veselý vydal s kamarády do lesa v Třebechovicích pod Orebem.

„Tam našli bombu, minu, a chlapce nenapadlo nic lepšího, než ji vzít do batohu a odjet s ní do Hradce. Jak se jeden kamarád opíral o stěnu vagónu, bomba vybuchla a mladík zahynul. Táta byl popálený na velké části těla,“ popisuje pamětnice. Následovalo několik operací a transplantací. Přátelé si mysleli, že to nepřežije, místní sokolové za něj dokonce drželi minutu ticha. Nakonec se zotavil díky lékařské a rodinné péči. Rodiče se nakonec rozhodli, že jej přeřadí na keramickou školu.

Otec pamětnice se po komunistickém převratu, který se odehrál v roce 1948, zapojil do odboje proti totalitě. S partou přátel ze skautského oddílu vyráběli protirežimní plakáty. Alois Veselý je měl převézt do Prahy, kde je chtěli skauti vyvěsit. K tomu však nakonec nedošlo. Jeden z jeho přátel se pokoušel o útěk za hranice, ale chytili ho a při výslechu vyzradil celou skupinu. Aloise Veselého zatkli před Vánoci 1949 zrovna ve chvíli, kdy šel ze školy.

Soudce ho potrestal osmi měsíci vězení a peněžitou pokutou, přičemž jako vězni chodili dělat na vykládku na hradeckém nádraží. To byla pro Aloise velká výhoda, neboť jeho otec pracoval jako železničář. Zařídil, aby se jeho syn se svou přítelkyní a budoucí manželkou Věrou mohli vidět alespoň na pět minut v prázdném vagónu na nádraží.

Film Černí baroni tátu pobouřil

Aloise Veselého později přeřadili na práce do lomu v Liticích nad Orlicí, potom ho eskortovali do pracovních táborů Svornost a Bratrství v Jáchymově. O svých zážitcích z táborů se svou dcerou nemluvil, dokud na minulost otce sama nepřišla při procházení rodinných písemností. Po uplynutí trestu nastoupil do práce v Semtíně. Po několika měsících však musel na vojenskou službu u Pomocných technických praporů.

„Když po revoluci šli v televizi Černí baroni, kteří nám se líbí jako veselohra, tak ho film docela pobouřil, protože takhle to rozhodně nebylo. Samozřejmě na hrůzy, které tam byly, by se nikdo nedíval,“ vypráví pamětnice. Některé historky ale otec vyprávěl rád.

„Říkal třeba, že vypadali jako papoušci, protože jim dali uniformu splácanou z různých západních armád. Například helmu měli z Afrikakorps, kalhoty francouzské a kabát z německé uniformy. Vypadalo to hrozně a jediné zbraně, které dostali, byly lopata a krumpáč,“ vzpomíná s hořkým úsměvem Alena Nekolová.

Otec z rozhlasu volal o pomoc

Alena Nekolová prožívala dětství v částečně se uvolňující totalitě šedesátých let. Jako dítě přebírala informace z propagandy z rozhlasu a novin. „Vzpomínám, že když jsme si ukazovali na mapě rozdělené Německo, tak všechny děti chtěly jet na západ, jen já na východ,“ komentuje pamětnice. Představy jí narušil až výlet do jugoslávského, dnes chorvatského Splitu, kdy se její dědeček setkal s jugoslávským občanem a vyměnili si názory na své prezidenty. Zatímco Jugoslávec si Josipa Broze Tita chválil, dědeček se o československém prezidentovi Antonínu Novotném vyjádřil jen slovem ‚blbec‘. Postupně pak od rodičů zjišťovala, co se v Československu děje.

Během pražského jara, jež začalo v první polovině roku 1968, se stal Alois Veselý členem Klubu angažovaných nestraníků, podporoval petici 2 000 slov a rodina se i s pamětnicí vydala na demonstraci do Prahy. Proběhla téměř v předvečer okupace během návštěvy Josipa Broze Tita 9. srpna 1968.

Na 21. srpen 1968, den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, si Alena Nekolová vzpomíná velmi dobře, trávila jej v rodném Hradci Králové. „Babička a máma byly v Praze nakupovat nějaké látky, udělat babičce radost. Přijely v úterý večer, všechno bylo v pohodě. A hned druhý den mě maminka budila a říkala: ‚Alenko, vstávej, přijely tanky, začala válka, jsou tady Rusové!‘ Pamatuju si hymnu, do které se na ulicích střílelo,“ poznamenává pamětnice.

Alois Veselý odešel 21. srpna 1968 do budovy hradeckého rozhlasu, kde vysílal zprávy v němčině s prosbami o pomoc. Alena Nekolová během dne pozorovala, jak po Pražské ulici jezdí tanky vojsk Varšavské smlouvy. Její dědeček tehdy předpovídal, že okupanti zůstanou jen krátkou dobu, dokonce kratší než nacisti. Bohužel se spletl, Sovětská armáda vydržela v Československu více než 20 let.

Rodina uvažovala i o emigraci. Rozhodující slovo měla nakonec Alena Nekolová, která nechtěla nechat příbuzné v Československu. I když otce po roce 1968 během prověrek vyhodili z práce v továrně Škoda, sestra Aleny Nekolové se díky pomoci tehdejšího ředitele dostala na gymnázium. Alois Veselý nakonec našel práci v pobočce státních lesů, kde ve stejné kanceláři pracoval s Antonínem Petrofem, vnukem zakladatele stejnojmenné rodinné firmy.

Pamětnice se zapojila do činnosti pionýrského oddílu v Kuklenách, protože se do něj přesunuli bývalí skauti a skautky z nakrátko obnovených skautských oddílů. Roku 1973 odmaturovala na gymnáziu J. K. Tyla a díky nedostatku učitelů se dostala na pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Později se stala učitelkou na národní škole v Kuklenách.

Otec dostal nejlepší dárek k narozeninám

Sametovou revoluci přivítala rodina s euforií. „Otec dostal nejlepší dárek k narozeninám, protože mu bylo šedesát let 17. listopadu 1989,“ vzpomíná s úsměvem pamětnice. Chodila na demonstrace, zapojila se do generální stávky.

„Když se dělal řetěz mezi Hradcem a Pardubicemi, tak tam člověk viděl spoustu lidí, kteří zakládali Leninský svaz mladých a najednou byli největší podporovatelé změn,“ komentuje pamětnice.

Po sametové revoluci se celá rodina pustila do obnovy Sokola v Hradci Králové. Alena Nekolová se v devadesátých letech podílela na obnově Junáka v Hradci Králové. Zažila spory mezi skauty z roku 1968 a bývalými pionýry, které skončily rozdělením střediska na dvě.

Alena Nekolová žila v roce 2022 v Hradci Králové a stále působila ve skautském hnutí.