Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helga Nejedlová (* 1934)

• narozena 30. července 1934 v Lučanech nad Nisou

• maminka pocházela z Liberce a mluvila německy, tatínek z Lučan a mluvil česky

• pamatuje si na začátek druhé světové války i válečné období

• po konci války se musela učit česky

• téměř celý život pracovala na poště

Narodila jsem se v době krize

Helga Nejedlová, rozená Brzobohatá, se narodila 30. července 1934 v Lučanech nad Nisou. Tatínek Otakar byl malířem pokojů. Její maminka se jmenovala Alžběta, živila se jako textilní dělnice a pocházela z Liberce. Byla sice Češka, ale mluvila německy, což po válce způsobilo rodině nepříjemnosti. A protože Helga trávila většinu času s maminkou, mluvila také jen německy a po válce jí chvíli trvalo, než se český jazyk naučila.

Na dětství ale vzpomíná Helga moc ráda, i přesto že se narodila do nesnadné doby. „Narodila jsem se v době krize, kdy nebyla moc práce a rodiče měli dost potíže,“ vzpomíná. Její tatínek musel změnit zaměstnání, protože hodně lidí už u Čecha nechtělo nechat malovat, a tak se dal na broušení knoflíků a rumplování.

První vzpomínky má Helga spojené s obdobím kolem podpisu Mnichovské dohody a začátku druhé světové války. „První vzpomínku mám, když mi byly čtyři roky, a sice v osmatřicátým roce. […] Na spořitelně, myslím, že to bylo 28. října, visela česká vlajka a přijeli Němci s německou vlajkou s hákovým křížem, shodili tu českou vlajku a pověsili tam německou vlajku. To pamatuju. A pak mám paměť na 1. září, když začala válka s Polskem na Westerplatte, tak tady byly na štaci u školy tanky, děla a vojsko. A děti mohly lízt po všem možným, hlavně kluci, ty to zajímalo.“

Půl roku jsme ve škole seděly a nerozuměly česky

Válku přečkala s rodiči podobně jako další obyvatelé. Tatínek se dozvídal zprávy od souseda, který poslouchal zahraniční rozhlas – Londýn a Moskvu. Malá Helga měla zakázáno cokoliv z toho říkat a nerada také vzpomíná na povinné zatemňování oken. „My měli třináct oken v brusírně, to zatemňování bylo hrozný.“ Když se mamince podařilo sehnat bílou mouku a upekla z ní buchtu, nesměla s ní Helga chodit ven. To aby nikdo nevěděl, že mají doma bílou mouku.

Ke konci války se Helga s rodiči přestěhovala na Šumavu, kde už od roku 1944 chodila do dívčí školy. „Půl roku jsme tam seděly a nerozuměly jsme česky. Tak jsme holt poslouchaly a učily se látku nazpaměť. Všichni kantoři se k nám ze smíšených rodin chovali velice slušně,“ dodává. Až tedy na jednoho učitele, který se vrátil z koncentračního tábora a když něco Helga nebo její spolužačky nevěděly, křičel: „Němci ven!“

Její maminka musela také chvíli nosit bílou pásku a řada kamarádek byla odsunuta. Nejsmutnější osud z rodiny měla maminčina sestra, která na konci války přišla o syna i o manžela.

Manžel veksloval, kupoval bony

Po dívčí škole chodila Helga do roku 1949 na měšťanku a pak pokračovala dva roky na obchodní škole. Snad nejtěžší okamžik v životě pro ni nastal na konci 40. let, kdy se její rodiče rozvedli. „To byla největší rána, ztratit rodiče, domov.“

Po studiích začala Helga pracovat v cestovní kanceláři a po roce a půl nastoupila na mateřskou. Se svým budoucím manželem se seznámila ve čtrnácti letech v autobuse cestou do školy. Její muž pracoval jako řidič generálního ředitele bižuterní firmy, a i díky častému cestování po republice uměl sehnat spoustu věcí. „Manžel měl potíže každou chvíli, koupil asi deset balíčků kafe, někdo to udal a musel kvůli tomu na bezpečnost,“ vzpomíná. O manžela měla tak Helga neustále strach, „že ho zavřou. Nebyl absolutně straník, pro politiku neměl vůbec pochopení, veksloval, kupoval bony, aby mohl dětem něco koupit v Tuzexu“. Helga po návratu z rodičovské pracovala 45 let na poště a svou práci měla ráda.

Nějaký pluh a všechno nepokosený, hrozný

V roce 1989 šla Helga i s manželem do důchodu a dostali poukázku na cestu do Sovětského svazu. Z některých věcí, které viděli, byli značně rozčarovaní. „Když jsme jeli z Kyjeva do Leningradu vlakem, to jste neviděli, ty pole. Sem tam nějaká chaloupka, ale ty chaloupky byly nakloněný podle větru. A nějakej pluh a nepokosený všechno. Bylo to hrozný. V Leningradu to bylo krásný. A v Moskvě i na Lermontovově univerzitě, všechno jsme si mohli prohlídnout. Ale když jsme viděli, jak mužský choděj s aktovčičkama a v uniformách a ženský přidávaly na stavbách anebo zametaly chodníky, tak jsme říkali, že to není v pořádku.“

Helga vychovala dvě dcery a dnes (2022) má již dospělá pravnoučata. Celý život se řídila heslem: „Co nechceš, aby ti druzí činili, nečiň ty jim.“ Mladým lidem vzkazuje, aby se drželi pravdy, chovali se slušně a svojí přičinlivostí se měli dobře.