„Vstup do KSČ mi nabízeli dvakrát, no ale vždycky to bylo takové, řekl bych až úsměvné, protože na těch lidech bylo vidět, že vědí, že nepochodí. Stejně tak mi na vojně nabízeli, abych podepsal, že na vojně zůstanu, a to bylo vyloženě komické, protože si mě zavolali dva podplukovníci nebo majoři, já už teď nevím, ale rozhodně to byli vyšší důstojníci. A když jsem se zahlásil, tak se strašně smáli a řekli: 'Sedněte si, máme vám vysvětlit výhody toho vojenského života, abyste to podepsal, ale jak vás známe, tak si myslíme, že nebudete chtít.' A já jsem jim říkal, že teda opravdu nechci, a oni říkali: 'Dobře, ale kdyby se někdo ptal, tak mu řekněte, že jsme vás hodně přemlouvali, jo?'“
„Velmi často, většinou jako vedoucí těchhletěch skupin studentů, jezdili mladší zaměstnanci. Já jsem byl v Rize jako student a potom jako zástupce vedoucího jsem byl v Taškentu i v Novosibirsku. Jsem moc rád, že jsem se tam dostal. A problémy byly třeba v tom, že v Taškentu jsme dva lidi měli v infekční nemocnici. Dostali úplavici a bylo to s nimi hodně špatný. Další typické problémy byly – tam se vždycky létalo přes Moskvu, prohlídka Moskvy byla povinná. Takže jsme doletěli do Moskvy a tam jsme zjistili, že to, že máme zamluvené letadlo do Taškentu nebo Novosibirsku, to že nikoho nezajímá, to tam není a že zkrátka další letadlo, které tam můžeme dostat, bude třeba za dva tři týdny. A my jsme za tři týdny už měli být zpátky. To byly vždycky těžké boje.“
„A vetřel se tam tak, že se začal bavit s našimi staršími kluky na přechodu Brd. A nějak se s nimi dohodl, že v tom oddíle pomůže, že má spoustu dobrých nápadů. No, a začal v tom oddíle fungovat. On opravdu měl dobré nápady, dokázal obohatit program, věnoval mnoho času úpravě klubovny, a dokonce se i vetřel do rodiny Odehnalových. On byl sám, nebyl ženatý, žil jenom se svými rodiči, takže dopadlo to tak, že u Odehnalů v podstatě žil. Paní Odehnalová mu prala, stravoval se u nich, pokud vím, tak u nich nepřespával, vždycky večer jezdil domů, ale byl tam hodně. On pracoval v ZUKOVu, to byl podnik, který vyráběl různé kovové odznaky a další věci, bylo to někde za Teslou hloubětínskou, takže k nim to měl do Hloubětína blízko, no a potom vždycky večer jezdil domů. Nicméně on tam byl nasazený proto, aby sbíral informace, a když jich sebral dost – protože přece jenom, byť Odehnalovi byli opatrní, tak nějaké pozůstatky po skautské době tam zůstaly –, tak když měl těch informací dost, tak nastala akce na rušení oddílu. Nejvíce to odnesla paní Odehnalová, kterou vyhodili z práce, a vypadalo to s oddílem všelijak.“
„Současně v roce 1972 byl na oddíl vyvinut nátlak, že buď vstoupí do Pionýrské organizace, anebo bude zrušen. Aspoň tak nám to tenkrát bylo prezentováno a já tomu věřím, že to tak bylo. Proto jsem se od roku 1972 dostal podruhé do Pionýrské organizace. Pokračovali jsme celkem nerušeně, aspoň já jsem ve svém věku necítil žádný nátlak. Jak na tom byli pan a paní Odehnalovi, to nevím, ale celkem všechno fungovalo. Až přišel rok 1975 a tam probíhala akce Skaut, kterou prováděla StB. A byla to akce, která se zaměřovala na bývalé skautské oddíly, aby zjistila, jestli není z hlediska režimu a estébáků a tehdejšího režimu je potřeba zrušit.“
Václav Nehasil se narodil 12. září 1956 v Praze. Prvních sedm let života prožil u prarodičů v Bosyni u Vysoké nedaleko Mělníka. Matka Jaroslava Nehasilová pracovala v domácnosti, otec Václav Nehasil se živil jako strojní zámečník. Pamětník v roce 1968 vstoupil do skautu. V roce 1970 byl Junák (český skaut) zrušen, jejich oddíl převeden pod Pionýrskou organizaci a po roce rozpuštěn. Václav Nehasil se stal členem 35. turistického oddílu mládeže při Slavoji Hloubětín pod vedením manželů Odehnalových. Do oddílu se infiltroval tajný spolupracovník Státní bezpečnosti (StB), který dosáhl propuštění metodické vedoucí Ludmily Odehnalové. Oddíl následně začlenili do Pionýrské organizace. Pamětník vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy (MFF UK), obor elektronika a vakuová fyzika. V roce 1981 odpromoval a nastoupil jako vědecký pracovník na Matfyz, kde dosud (2024) pracuje na snížený úvazek. V 80. letech a také po revoluci se několikrát dostal pracovně do zahraničí – do bývalého Sovětského svazu, Francie a Belgie. Od mládí se věnoval práci s mládeží, vedení oddílu převzal už v roce 1977. Ze zdravotních důvodů musí práci v oddílu omezovat, ale v roce 2024 se jí stále věnuje, i když v menším rozsahu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
