Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Ondřej Neff (* 1945)

• narozen 26. června 1945 v Praze

• otcem spisovatel Vladimír Neff

• studoval žurnalistiku

• pracoval v Československém rozhlase

• v Rozhlase zažil okupaci rozhlasu vojsky Varšavské smlouvy

• začátkem normalizace byl vyhozen a poté působil jako fotograf

• koncem 80. let byl redaktorem v kontroverzním časopisu Kmen

• po revoluci pracoval v Mladé frontě DNES

• jeden z průkopníků českého internetu; zakládal a stále vede web Neviditelný pes

• autor sci-fi literatury

• věnuje se digitální fotografii

Ondřej Neff se narodil 26. června 1945 v Praze na Vinohradech. Jeho otcem byl spisovatel Vladimír Neff. Maminka byla herečkou ve Voskovcově a Werichově Osvobozeném divadle. Zde vystupovala pod jménem Vlasta Petrovičová, ačkoliv se jmenovala za svobodna Horáková a po svatbě Neffová. Na jaře 1946 se rodiče s malým Ondřejem přestěhovali do Slap u Prahy, kde také vyrůstal. Vzpomíná na romantickou podobu vltavského údolí před stavbou přehrady a zažil zde také poválečnou nenávist místních k Němcům. Už v poválečných letech byly Slapy vyhledávanou rekreační oblastí a místem, kam se stahovali dobře situovaní Pražané.

Paradoxy padesátých let

Pamětníkovi rodiče bezprostředně po válce vstoupili do ČSSD. „Pak byl ten slučovací sjezd a oni z toho vystoupili,“ říká Ondřej Neff. Vladimír Neff se nicméně v roce 1957 nakonec stal členem KSČ. Díky kontaktům na Jana Wericha se mohl živit prací u filmu. Psal scénáře k filmům o Aloisi Jiráskovi či objeviteli krevních skupin Dr. Jánském (režíroval Martin Frič). Ondřej Neff připomíná, že v padesátých letech ještě v kulturním životě působila řada kvalitních osobností, což dává do kontrastu s pozdější normalizací. „Když se toho režimu účastnili takto kvalitní lidé, byla otázka, proč se toho neúčastnit taky,“ říká.

Zároveň ale jako dítě zažil zmizení režimu nepohodlné rodiny či zatčení místního faráře. „Vesnice se bála a rodiče zásadně nemluvili před svými dětmi otevřeně. Hrozně mě rozčilovalo, že přede mnou rodiče mluvili německy, abych nerozuměl.“ Jako žák první třídy zažil rozhlasové přenosy procesu se Slánským. „Strašně jsem se zajímal, co je šibenice a co je poprava.“ Přestože otec měl kořeny ve Švýcarsku a mluvil několika jazyky, o možnosti emigrace jeho rodiče nikdy neuvažovali.

Ještě ve Slapech zažil jako kluk měnovou reformu v roce 1953, která ožebračila spoustu místních lidí. „Byla tam třeba naše sousedka – stará paní, pošťačka na penzi, která si šetřila na pohřeb. Ti vesničtí lidé měli takovou fixní ideu, že si musí zaplatit vlastní pohřeb.“ Poté se rodina Neffových přestěhovala do Prahy na Žižkov do bytu po babičce. Zde pamětník začal zažívat odlišnou městskou atmosféru. Z té doby také vzpomíná na široké pozitivní přijetí socialistického režimu a odmítání západních vzorů. Dokonce prý lidé rádi chodili 1. máje na manifestace. „Byli přesvědčení, že se mají lépe než lidi na Západě. Nikdo to nemohl konfrontovat, protože železná opona byla naprosto neprostupná,“ říká k tomu. Jako dítě byl také svědkem groteskního zatčení jeho otce StB, které naštěstí nemělo vážnější následky.

Studium a začátky psaní

Jeho třídní učitelka v žižkovské měšťance byla Židovka, která přežila koncentrační tábory, a Ondřej Neff se díky ní podíval i do Terezína. Řada dalších členů učitelského sboru byli erudovaní lidé ještě z prvorepublikové generace. Nikdo tam prý žáky nenutil chodit do Pionýra ani říkat učitelce soudružko. „Já mám na ten ústav absolutně pozitivní vzpomínky,“ říká pamětník. Studoval zde od třetí třídy až do maturity v roce 1962. Vzpomíná na pohnuté první majálesy, které končily zásahy policie.

Po maturitě Ondřej Neff rok pracoval pro časopis Svět v obrazech: „V podstatě jsem tam měl takovou praktickou školu novinařiny.“ Poté byl přijat ke studiu žurnalistiky na Univerzitě Karlově. Na škole nicméně v té době panovaly vesměs velmi liberální poměry. Od roku 1966 pracoval na většinový úvazek v zahraniční rubrice Českého rozhlasu, kde působili mj. Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Věra Šťovíčková či Jan Petránek. „To byli moji učitelé v podstatě více než na té novinářské fakultě.“

Srpnová invaze a začátek normalizace v rozhlase

Už od dětství psal v novinářském stylu o tom, co v každodenním životě zažíval. Zejména jej zajímaly mezinárodní vztahy a snil o tom, že se stane zahraničním zpravodajem. Když byly na jaře roku 1968 založeny Lidové noviny, dal výpověď v rozhlase s vidinou, že bude působit jako zpravodaj v Londýně a Paříži. „Bylo to, jako kdybych byl vojenské ucho a udělali ze mě generála,“ říká dnes. Po srpnové invazi samozřejmě ze všech těchto plánů sešlo.

V noci z 20. na 21. srpna se o invazi dozvěděl díky telefonátu kolegyně Evy Kopecké: „Obléknul jsem se a běžel do toho rozhlasu. A tam vlastně začala taková ta zajímavá rozhlasová epizoda s těmi svobodnými vysílači.“ Přese všechno pokračovalo vysílání i přímo z budovy rozhlasu vedle řady dalších pracovišť, včetně zakonspirované vysílačky italských komunistů v Nuslích. Na samotné obsazování budovy ruskými vojsky vzpomíná Ondřej Neff jako na scénu z propagandistického filmu Pád Berlína.

Okupace pro něj byla zdrcujícím zážitkem, bořícím všechny naděje na rozumnější život. „Přirozeně jsem se bál, že se bude opakovat maďarský scénář včetně té represe. Upřímně řečeno, dodnes nechápu, že to neudělali,“ říká. Normalizace pro Ondřeje Neffa začala v září 1968, kdy přišel pokyn přestat používat pojem „okupační armáda“ a místo toho říkat „cizí vojska“. Následoval rychlý návrat redakce do budovy ve Vinohradské ulici a pokračování v „běžné“ rozhlasové činnosti. Zde poměrně dlouhou dobu nedocházelo k zásadním změnám. Postupně se ovšem začala zavádět cenzura. V této době se pamětník oženil a brzy se mu narodil syn.

Vojna, výpověď a nechuť k disentu

Na podzim roku 1969 nastoupil Ondřej Neff na vojnu. Ihned po návratu v roce 1970 mu byla doručena výpověď z rozhlasu. „Šel jsem za šéfem zahraniční rubriky a řekl jsem mu: ‚Heleďte, tady jste mi dali výpověď, ale to nemůžete, protože já jsem byl na vojně.‘ On říkal: ‚Máte naprostou pravdu. A já u vás objednávám osmidílný seriál o zrádcovské činnosti zahraniční rubriky Milana Weinera a jeho kumpánů.‘ Na to já: ‚Aha, tak dobře, tak děkuju a na shledanou.‘“

Kvůli kádrovému profilu neměl pamětník naději, že by byl přijat jako redaktor do novin, a proto nastoupil jako fotograf do nakladatelství Albatros. Zde pozoroval utahující se šrouby normalizace, což se projevovalo například v seznamu knih, které se nesměly propagovat. Vyloučené komunisty z nakladatelství postupně vyhodil ředitel Stejskal, ten byl ale následně sám odstraněn a za něj nastoupil prokádrovaný komunista Beránek. „Takovýmto postupným způsobem přicházeli do rozhodujících pozic naprostí nýmandi. To byl obrovský rozdíl proti těm padesátým letům,“ říká k tomu Ondřej Neff.

Začátky českého disentu v sedmdesátých letech vnímá pamětník perspektivou, že se z řady komunistických aktivistů padesátých let zničehonic stali velicí liberálové: „Typický příklad je Pavel Kohout, který byl symbolem těch padesátých let. Mému otci, který podepsal Antichartu, přišlo naprosto absurdní, že by se měl kvůli člověku, jako je Pavel Kohout, na sklonku svého tvůrčího života zlikvidovat. A takhle smýšlela spousta těch lidí, kteří tehdy do Národního divadla šli.“ Ondřej Neff sám měl pochyby o upřímnosti počínání řady disidentů. Celé normalizační období vnímal jako éru všeobecné beznaděje a disent především jako záminku režimu k utužování poměrů. „Nevěřil jsem, že je to cesta, která vede k pozitivní změně,“ uzavírá.

Práce v Kotvě, Mladé frontě a nástup do Kmene

Ze zideologizovaného Albatrosu Ondřej Neff odešel pracovat do propagace obchodního domu Kotva. Očekával, že bude inzerovat ledničky a vysavače. „K mému úžasu tam byl politický aktivismus daleko horší než v nakladatelství. Bylo tam dvaapadesát oddělení, každé mělo šéfa a každý šéf měl nějaké drobné kšeftíky. Ten, aby to mohl dělat, samozřejmě musel být ve straně – a musel být aktivní ve straně. Na mě furt naléhali, že musím vstoupit do ČSM, SSM, ROH, KSČ...“ Nakonec se Ondřej Neff stal členem ROH. V roce 1975 z Kotvy odešel a nastoupil jako podnikový fotograf v Ústředí lidové umělecké výroby.

Od začátku osmdesátých let pracoval jako grafik v Mladé frontě. Připravoval stránky k tisku a také zde začal psát fotografickou rubriku. „Až do devadesátého roku jsem týden co týden psal nějakou radu fotoamatérům,“ uvádí. Napsal například návod, jak udělat z lahve od piva osvětlení do temné komory. Jeho články vycházely vedle ideologického balastu, který však chápe jako kontext tehdejší doby.

Na podzim roku 1987 nastoupil jako redaktor do časopisu Kmen, odštěpeného od Tvorby a vedeného kontroverzním Karlem Sýsem. „Snažil se otevírat dveře na publikační scénu lidem, kteří až dosud psát nemohli. To se mu nedá upřít. Jako osoba byl posedlý myšlenkou, že vůdčí hybatelé disentu jsou v podstatě vyléčení stalinisté, kteří si hojí mindráky,“ říká k němu. Kmen jako první po desetiletích zákazu zveřejnil fotky Jana Saudka, Ondřej Neff také dělal rozhovor například s Ivanem Klímou. Časopis však stál v opozici vůči disentu a řada lidí v něm vidí faktického přisluhovače tehdejšího režimu. Pamětník věřil, že drobnými posuny bude možné se alespoň přiblížit svobodnějšímu stavu v Maďarsku či Polsku. Dále vzpomíná, že v té době fungovala v podstatě dvojí diktatura – ruská a slovenská: „Dneska o tom nikdo nechce mluvit, protože máme Slováky rádi, ale oni se tady chovali opravdu hnusně.“

Začátky PEN klubu, revoluce a konec Kmene

V roce 1988 stál Ondřej Neff u začátků obnoveného PEN klubu. „Byla tam velmi bizarní společnost. Byli tam jednak členové PEN klubu z doby, než ho v roce 1968 rozpustili. A na druhé straně tam byl Václav Havel, člověk politicky zcela zásadně angažovaný,“ vzpomíná.

12. listopadu 1989 byl v Římě přítomen svatořečení sv. Anežky České, kam se sjely tisíce věřících z Československa: „Tam byla taková atmosféra, že už ten režim skončil. Když jsme tam jeli, tak padla berlínská zeď.“ Události konce roku 1989 pamětník prožíval především z titulu mluvčího PEN klubu. Vzpomíná také na schůzku s tehdejším předsedou SSM Martinem Ulčákem několik dní před demonstrací na Národní třídě: „Říkal, že se budou dít věci. ‚Záleží na tom, kolik tam přijde lidí. A když jich přijde hodně, tak to dopadne dobře.‘ Mně to od té doby leží v hlavě.“

Při ohlédnutí za normalizačními léty Ondřej Neff připomíná, že dnešní miliardáři často pocházejí z kruhů bývalých veksláků. „Pavla Tykače, dnes jednoho z nejbohatších Čechů, jsem pamatoval jako člověka, který vozil v žigulíku ze západního Německa počítače a prodával je s desateronásobným ziskem. Takže typický veksl. To jsou lidi, kteří jsou zvyklí úspěchu dosáhnout nějakým fíglem,“ říká k tomu.

Konec časopisu Kmen souvisel se změnou ve vedení Svazu spisovatelů. Z jeho strany vzešel požadavek, aby se Ondřej Neff stal šéfredaktorem místo Sýse. Následovala vnitřní osobní rozmíška v redakci Kmene, kvůli které v prosinci 1989 pamětník odešel a list záhy skončil. Po několika měsících na volné noze se vrátil do Mladé fronty, jež po zrušení SSM fungovala bez jasného ukotvení. „Ten list byl v takovém vzduchoprázdnu. Shodovali jsme se všichni, že takové to interregnum nemůže trvat věčně a že se může stát, že bude ustavena nějaká rada mládeže a přijdou skauti a katolická mládež a kdesi cosi a že bude nárokovat deník. Tehdy pořád panovala představa, že nastává nějaký socialismus s lidskou tváří.“ 

O koupi Mladé fronty projevil zájem emigrant Josef Kudláček, což bylo v redakci kvitováno s nadšením. „Načež se ukázalo, že to prostě nejde, protože ten list nikomu nepatří,“ dodává Ondřej Neff. Nakonec vznikla jako pokračovatel akciová společnost Mladá fronta DNES, ve které měl každý redaktor akciový podíl. Ty následně odkoupil německý investor. „Jestli byl někdo totálně odrbán, tak jsme to byli my,“ konstatuje pamětník.

„Stavění skutečně zpravodajského deníku pro mě byla fascinující zkušenost,“ vzpomíná na působení v MF DNES v první polovině devadesátých let. Stále více měl ale pocit, že do mladého redakčního kolektivu nepatří. Zároveň se zde razila výrazně proklausovská linie. V roce 1994 tak odešel Ondřej Neff na volnou nohu. Určitý čas, za éry ředitele a bývalého spolužáka Vladimíra Železného, pracoval jako scenárista v televizi Nova. „Ten si usmyslel, že tam má vzniknout sitcom, a tak jsme začali pracovat na sitcomu. Komické bylo, že jsme nikdo žádný sitcom nikdy neviděli.“ 

U začátků českého internetu, proměna médií

Na podzim 1995, bezprostředně pro spuštění internetu v Česku, pamětník zakládal a od té doby vede webový deník Neviditelný pes. „Internet má jedno prokletí – že je zadarmo. Weby jsou živé z reklamy a to je neštěstí,“ říká k fungování médií online. Původní přílohou Neviditelného psa byly také Britské listy. Ty vydával Jan Čulík, který byl podle Ondřeje Neffa „hodně blízký pohledu Guardianu. Což je na můj vkus nehorázně levičácký list. Tak jsem Britské listy jako přílohu zrušil.“ Neviditelný pes dodnes publikuje články velmi kolísavé kvality, které spojuje především tvrdá opozice vůči tzv. ideologii politické korektnosti.

Od devadesátých let patří Ondřej Neff také k průkopníkům digitální fotografie. V roce 1999 založil deník Digineff, který jej dodnes živí, a kromě toho vede fotografickou školu. Dodnes také přispívá do Lidových novin. Známý je také jako spisovatel sci-fi literatury.

Proměnu fungování médií s nástupem internetu pamětník spatřuje především v dnešní absenci jakékoliv zásadní autority, které by veřejnost naslouchala. „Když Karel Čapek napsal něco, druhý den si o tom všichni povídali. Kdežto internet hodně přispěl k atomizaci. Já jsem se přesvědčil o tom, že se lidé nechtějí dozvědět něco, co nevěděli, nezajímá je něčí názor. Oni hledají někoho, kdo má názor, který odpovídá tomu, co si oni myslí. Je to dobře, nebo špatně?“ táže se na závěr Ondřej Neff.