Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Nedvídek (* 1932)

• narozen 2. května 1932 v obci Hlubočec

• otec Eduard ukrýval gestapem pronásledovaného malíře Jindřicha Sedláka

• rodinou vybudovaný kryt zasáhla letecká puma, která nevybuchla

• otec Eduard pověřen munici odvézt za vesnici

• dlouhé roky knihovníkem a správcem hřbitova

Josef Nedvídek se narodil 2. května 1932 v obci Hlubočec v Moravskoslezském kraji. Jeho maminka Antonie prožila dětství v rodině s malým hospodářstvím v Pusté Polomi. Její tatínek Josef Vavrečka musel narukovat v první světové válce a bojoval v Itálii. Z jeho hospodářství mu vzali do armády koně. „Koně jim odvedli do vojska, se kterým se dědeček ve válce setkal. Šli s pěším plukem v italských horách, když tu kolem nich projížděl jízdní pluk. Najednou jeden kůň s řehtáním vybočil z útvaru, přiklusal k mému překvapenému tatínkovi a vítal ho kýváním hlavy, až mu vlála hříva. Dojatý voják poznal, že je to jeho kůň, a objímal mu skloněnou hlavu. Rozloučili se a už ho nikdy neviděl. Když se ve zdraví vrátil, vše pak vyprávěl.“

Zemřel v polním lazaretu

„Můj druhý dědeček se z první světové války nevrátil, na ruské frontě byl postřelen do břicha a zemřel v polním lazaretu. Domů došel list, kde bylo napsáno, že zemřel 2. června 1915 a byl pochován v obci Brylińce, na pomezí Polska, Slovenska a Ukrajiny. Táta byl tehdy ještě kluk, měli jen malé hospodářství a žili z ruky do huby. Když se pak oženil s maminkou, práce nebyla a živil se, jak se jen dalo. S maminkou dělali proutěné metly, které nabízeli po okolních vesnicích,“ vzpomíná Josef Nedvídek na svého otce Eduarda, který si později našel práci v místním kamenolomu a poté, za druhé světové války, ve Vítkovických železárnách.

Malíř Sedlák zahynul v Dachau

Do železáren dojížděl Eduard Nedvídek na kole k nádraží ve Štítině nebo k tramvaji do Kyjovic a následně pak do Ostravy. Je to skutečně daleko, proto pak vždy zůstával pár dnů v ubytovně na Pohraniční ulici ve Vítkovicích, kde měl i své lůžko. Eduardův kamarád z Kyjovic Jindřich Sedlák byl malíř, básník a vlastenec a spolu si náramně rozuměli. Jindřich proti nacismu a okupaci brojil ve svých básních, které se ale dostaly do rukou gestapa, a on musel opustit domov a schovávat se. „S tátou byli domluveni, že bude přespávat na jeho lůžku v ubytovně, které říkali kasárna. Nebylo to nápadné a Jindřichovi se tam dařilo skrývat. V květnu 1940 byl ale někde zatčen a zemřel roku 1942 v koncentračním táboře v Dachau. Táta měl obrovský strach o všechny blízké. Každá takováto pomoc se rovnala rozsudku smrti pro celou rodinu. Po Sedlákovi tátovi zbyl obrázek vlastenců – kněze Böhma z Hrabyně a spisovatele Chamráda z roku 1939, který tátovi věnoval. Po celou válku ho měl schovaný a nikdo o něm nesměl mluvit,“ popisuje Eduardův syn Josef. 

Bomba zasáhla okraj obce

Byl už konec druhé světové války, Nedvídkovi v té době bydleli za vesnicí, kde začíná i údolí potoka Setiny. Byla tam ukryta děla německé armády. Válka se tehdy v roce 1945 přesouvala z východu na západ. Tuhé boje Ostravské operace se nebezpečně přiblížily i k jejich obci a místní si hledali úkryty ve sklepeních domů nebo se stěhovali do klidnějších oblastí.

„Tatínek se rozhodl, že pro všechny případy zbuduje podzemní úkryt. Vykopal takový tunel, který zakryl vysokou hrání z dřevěné kulatiny. Sousední Tvarůžkovi měli obavu, že jim vojáci zabaví pro armádu krmení, proto se s našimi domluvili, že tatínek převeze část sena do své stodoly. V té době se mnou a s bratrem Eduardem byla také maminka Antonie. Chtěli jsme se schovat v novém bunkru a s námi také sousedův syn Josef Tvarůžka, který si chtěl bunkr vyzkoušet a lezl dovnitř. Maminka na nás ale zavolala, že do bunkru ještě nejsou udělané schody, ať tam nechodíme a schováme se ve sklepě u sousedů. Najednou se na obloze objevily tři bombardéry a shazovaly bomby na děla německé armády. Jedna bomba zasáhla okraj obce, prorazila kraj střechy stodoly, proletěla hrání dřeva jako máslem přímo do nového bunkru. A ta puma nevybuchla!“ vzpomíná pamětník. 

Do obce následně přišla německá hlídka a vyzvala zdejší muže, aby bombu vytáhli a odvezli. Všichni měli obavu, aby nevybuchla, nikomu se do toho nechtělo. Na vytažení bomby se přihlásil jen Eduard Nedvídek a další soused Leo Neuwerth. S pomocí vojáků velkou leteckou bombu vytáhli na povoz. Do pole za vesnici ji odtáhl jen Eduard, za něhož se v obci všichni modlili. Bombu nakonec odpálil německý voják. Zůstal po ní velký kráter a ve vzdálené obci tlaková vlna rozbila okna. „Kdyby tenkrát Josef Tvarůžka zůstal v bunkru nebo, nedej bože, bomba vybuchla u našeho domku, kdo ví, jak by to dopadlo,“ vzpomíná Josef Nedvídek.

Dětské oběti války

V Hlubočci umíraly i děti. Za války sem byl dosazen německý ředitel školy Lesny. Měl syna, kterého vychovával v duchu nacismu. Nebylo mu ani patnáct let, a protože byl členem Hitlerjugend, přišel mu povolávací rozkaz na ruskou frontu. Ze strachu z války se v místní škole oběsil na půdě. Namále měl i Josefův bratr Eda. Pro své dva syny měli manželé Nedvídkovi ušité čepice s kšiltem. „Když tudy přešla v dubnu 1945 Rudá armáda na Ostravu, prohledávali dům od domu a u nás si jeden Rus myslel, že Eda s kšiltovkou na hlavě je německý vojín a chtěl ho zastřelit. Vlastním tělem ho tatínek bránil a vojákovi ukázal naše české doklady. Až teprve potom odešel.“ 

Válka tu měla na svědomí také smrt malého chlapce jménem Jirka, kterému osud nepřál. Už bylo těsně po válce, když se šel koupat do zatopeného kamenolomu. „S ním šla i starší sestra Kostřicová a její kamarádka ze sousedství Kubánková. Když se kluk začal topit, přispěchaly mu na pomoc, pomohly mu dostat se z vody, ale samy se obě utopily. Tragédie vyvrcholila pár týdnů nato, když se hoch nevrátil domů a našli ho ve vraku tanku, kousek od domu, kde ho zabil ocelový poklop.“

Dobrodinec

Na sklonku života se Eduard připojil k veřejné sbírce a žádosti o zakoupení nového zvonu do místní kaple. V době reálného socialismu to bylo něco nepředstavitelného. Přijal je tajemník tehdejšího místního národního výboru střediskové obce Pustá Polom. Žádost jim roztrhal, museli vysvětlit, proč se zvon objednává a kde se vzaly peníze na jeho zakoupení. Zvon z Brodku u Přerova ze známé zvonařské firmy rodiny Dytrychů jeli z Hlubočce objednat Zdeněk Krystyn, Adolf Kukelka a Eduard Nedvídek starší. Zvon byl vysvěcen v roce 1984 a vyzvedávali jej i synové Eduarda Nedvídka Eduard ml. a Josef a také Josef Tvarůžka.

Josef Tvarůžka již jako učitel po letech, na pohřbu Eduarda a Antonie Nedvídkových, poděkoval ve smuteční řeči za záchranu svého života za druhé světové války a projevené hrdinství dvou obyčejných, ale skvělých lidí.

Eduard ani Antonie Nedvídkovi se bohužel nedožili listopadu 1989 a prvních svobodných voleb, kdy se Hlubočec osamostatnil a jejich syn Eduard Nedvídek ml. se stal prvním polistopadovým starostou samostatné obce Hlubočec. Za dvanáct let ve funkci starosty a osm let jako zástupce starosty pomohl pozvednout malou vesničku na krásnou obec pro plnohodnotný život jejích občanů. Josef Nedvídek žil v době natáčení v Hlubočci, kde byl také dlouhé roky knihovníkem a správcem hřbitova.