vojín Josef Nedvěd (* 1931)

Josef Nedvěd, vojín v. v.

„Kdybys chtěl utéct, tak by tě museli zastřelit tví kamarádi.“

 

Předválečná doba

Pan Josef Nedvěd se narodil 19. června 1931 v obci Bohunice. Školu absolvoval v Tvrzicích a poté navštěvoval měšťanku ve Vlachově Březí. V Blatné se pak vyučil kovářem. Před válkou, těsně po krizi, mnoho lidí pracovalo na stavbách silnic. Stavby se tehdy prováděly pouze s ručním nářadím. Jeho otec si před válkou přivydělával v Rakousku, kde pracoval jako sekáč. Doma měl malé hospodářství. A též vyráběl putny, okovy, škopíky, košťata, dřeváky a tak podobně. Zemřel poměrně brzy, v roce 1946. Matka byla nejprve v domácnosti, po válce pracovala v JZD a později v teplárně. Pan Nedvěd měl celkem pět nevlastních sourozenců z otcova předešlého manželství.

 

Válečná doba a heydrichiáda

Za války život v Bohunicích probíhal podobně jako v jiných vesnicích. Načerno se chovala domácí zvířata a část obilí se tajně mlela v okolních mlýnech. Přebytky obilí se pak schovávaly v jámách vykopaných na polích, eventuelně smetana, maso atd. se schovávaly ve výklencích vyrubaných do zdiva.

Pan Nedvěd vzpomíná na jednu událost, která se stala v období heydrichiády: „Němci obsazovali vesnice a tak dále. Kontrolovali, jestli se něco na vesnicích neděje. Tam u nás v Bohunicích obsadili celou vesnici. A teď chodili po barácích a hledali. I ve stodolách píchali do sena, jestli tam někdo není schovaný, kvůli tomu Heydrichovi, když ho zastřelili. A přišli tam taky vedle nás do kovárny, a ten kovář tenkrát, co tam byli ty Němci, byl ve Volyni pro nějaký železo. Chodili i do sednice, rabovali i skříně, otvírali, jestli tam někdo není schovaný a tak dále. Zbraně hledali. Já jsem zrovna byl u kováře v té cimře. Vrazili tam dva a jeden potom odešel. Zůstal tam jeden a raboval tam ve skříni mezi šatstvem a tam našel schovanou brokovnici. A on tu brokovnici vyndal, ten Němec, ten voják obyčejný, koukal na to, podíval se tam po nás takhle a tu brokovnici tam dal zas nazpátek, kde byla. A nedělal z toho vůbec nic. Za to by býval byl zastřelený, jak se našly zbraně někde, tak šel ke zdi každý. Kdyby to našli tenkrát za té heydrichiády... Pak přišel domů z Volyně, tak jsme mu to říkali, co se tady stalo. Vzal tu brokovnici a rozsekal ji na nudle.“  

 

Vzpomínka na nucenně nasazenou sestru a hloubkaře

Během války byla jeho sestra nucenně nasazena v německém Kasselu. Nucenně nasazení tam však ke konci války zapálili ubytovací dům Stubelbarak 16. Sestra spolu se známou utekla, ale byla chycena. Poté ještě pracovala v pražské Avii v Čakovicích. Ke konci války se nad územím Čech velmi často objevovaly svazy hloubkařů. „Hloubkaři, ty tady byli často. To byly nálety. Oni byli ve výškách, celé svazy. A ty hloubkaři stříleli jedině po těch lokomotivách na nádraží a všude. Ponejvíc to byli taky černoši. Oni byli i tak nízko, že je člověk mohl vidět. Lítali nad tím vlakem a tu lokomotivu rozstříleli skrz na skrz. Aby nemohli jezdit Němci, tak jim to ničili hodně. A tenkrát se tam stěhovali nějaký ty Maďaři, měli asi tak šest korbáků, všechno možný na sebe a tak dále. Taky je napadli ty hloubkaři. My jsme tam tenkrát byli. Jsme se tam šli podívat a kobyly tam ležely mrtvé, některé byly postřelené. Tam byl les, tak se schovaly do lesa. Oni to vždycky oblítli a potom se vrátili. Zůstala tam taky nějaká ženská s malými dětmi, asi se dvěma. Ještě byla těhotná, tu zastřelili. A kobyly taky postříleli.  Ten řezník potom z Přeclavic tam přišel a ty kobyly dodělával, který jako byly postřelený.“ Kromě výpadů vůči vlakům a kolonám američtí piloti též shazovali letáky a lesklé pásky, které měli za cíl rušení signálu.

 

Vzpomínky na americkou armádu

Na konci války, po příjezdu amerických vojsk, v každé vesnici dostávali podle počtu obyvatel zbraně jako obranu proti rabování od ustupujících Němců. V Buhunicích to bylo zhruba osm pušek vzor Karsk 98. Na konci války bylo volně přístupných mnoho zbraní. „V Nihošovicích, tam byla celá divize a spousta zbraní. My jsme tam vždycky něco viděli, tak jsme si to vzali. Tam byly celé kopce těch revolverů. To oni vždycky zajali někde ty Němce a odzbrojili. A tam toho bylo. My jsme měli taky. Revolvery jsme si vzali a bylo. A stříleli jsme s tím. Patrony tam taky byly všelijaký a my jsme to házeli do laufu a vystřelili jsme to i s tou patronou. Jsme tam dávali menší ráži dovnitř. Taky třeba pistole ležela na autě, tak jsme si ji vzali, zastrčili za kalhoty a šli jsme domů. Kluci, který zas neměli, tak: ‚Já ti dám aparát.‘ Nebo něco zas jinde sehnali. Tak jsme s tím handlovali. Jako ten jak handloval do jehly a potom ji ztratil, až jsme neměli nic.“

Po válce se též po lesích potulovali Rusové a hledali Němce. Na rozdíl od dobře zásobované americké armády, která měla plno jídla a celé kamiony cigaret Lucky Strike, byli ruští vojáci vděční za jakékoli jídlo.

 

Povolávací rozkaz a výcvik

V červenci roku 1952 se díky dělnickému původu Josef Nedvěd dostal, ač bez politické příslušnosti, k Pohraniční stráži do čtrnácté roty k prášilskému pluku. Pluk byl tvořen čtyřmi rotami. V Sušici pak bylo divizní velitelství. „To jsme narukovali do Vodňan a z Vodňan nás odvezli do Velhartic. Do Velhartic na hrad. Tam jsme bydleli. Tam jsme byli tři měsíce a cvičili jsme. Byli jsme jako jezdci. Učili se jezdit na koních. Pak jsme měli pěší výcvik a tak dále. Ještě pohraniční výcvik. Toho bylo hodně. Dopoledne jízdárny a odpoledne pěšky.“

„Já jsem u koní dělával, když jsem je podkovával. Takže mi to tak nevadilo jako těm druhým. Ti viděli koně z ponorky, tak ti úplně plakali. Červenec, silný rajtky jako deka, ty zelený, ty khaki a teď sedla takový ty český, ne anglický. To byly takové lavory tvrdé a teď přehodit třmeny přes a po té jízdárně jsi takhle hopsal. Abys dostal sed. Jéžíš, to byla bolest nemožná. Cožpak ze začátku to ještě jakž takž šlo, ale potom třeba za týden se nám udělaly na zadnici takovéhle jako pětikoruny fleky, a když jsme nastoupili:‚Kdo nemůže jezdit?!‘, Já, já!‘ ty všichni křičeli. ‚Sundat kalhoty!‘ Lapiduch vzal tinkturu, štětku, namazal zadek a šup na koně znova. Ten strup se odloupl a už to teklo tady. Hrozný, no. Ti řvali, některý klucí.“ Po jízdárnách, v jedenáct hodin, se museli koně nakrmit a vymíškovat slámou. „Pak se šlo na oběd a po obědě na cimru. Tam jsme se museli svléct a jít na půl hodiny spát. Všechno složit do komínku. To udělali schválně – když jste usnuli, tak vstávat. A odpoledne na výcvik pěší.... To bylo taky takové honění samé. A k zemi a nahoru a kliky k tomu a tohle a pochoďák.... Večer potom, když jsme si lehli, tak byl poplach a šli jsme na cvičení na hranice. Jak se zajišťují agenti a tak dále. No, bylo to hrozný, ten výcvik, ale říkali jsme, možná to bude dobrý potom. A taky jo. Když jsme potom přišli na hranice za tři měsíce (já jsem narukoval na čtrnáctou rotu), tak jsme tam potom měli ty koně. Já měl Bobeše a Báru. A dělali jsme takový túry. Do Srní a do Hartmanic. Jsme kontrolovali hraniční pásma. Před odjezdem jsme podávali hlášení: ,Hlídka pohraniční stráže odchází plnit čestný úkol k ostraze státní hranice lidově demokratické republiky.‘– ‚Proveďte!‘ Kontrolovali jsme nevojáky i vojáky a šarže. To jsme taky se na ně jednou trošku vytáhli, tak jsme dostali vynadáno, když jsme přišli. Tam jelo auto a my viděli, že je to šarže, ale byla to armáda, tu jsme měli kontrolovat taky. ‚Vystupte!‘ jsme zakřičeli a ono se jim nechtělo, tak ten druhý natáhl samopal a ty letěli z toho auta ven. Tak pak jsme dostali vynadáno, že takhle postupovat nemůžeme.“

 

Zajištění hranice

Za normálního režimu bylo na zhruba dvoukilometrovém úseku šest až sedm stanovišť. Na nich vojáci tiše seděli a hlídkovali. Hlídka byla dvoučlenná, sestávající se z velitele a podřízeného. Jiní pak pochůzkařili a kontrolovali hraniční překážky. Kromě hlídkování na hranicích patřilo k výkonu služby i zásobování proviantem. Ten se na hranice vozil každý den z Prášil. Pohraničníci měli jídelní normu CH, která byla v Československé armádě nejlepší. Na hranici se kromě výjížděk konaly i hlídkové služby a výcvik. Jednou byl také pan Nedvěd vybrán, aby vojínům z jiné roty ukázal, jak se zajišťuje agent, který jde přes hranice. „Bylo to v zimě. Já na lyžích neuměl, protože mě to nebavilo a nakonec jsem k tomu ani neměl to,... ale musel jsem si vzít lyže a šli jsme. Agent byl z naší roty a utíkal přes hranice. A my jsme ho měli pronásledovat ještě s jedním. Já byl velitel hlídky, ten byl vepředu, já byl vzadu. Tak jsme ho pronásledovali a už jsme ho hnedle měli na dosah. A tam byly zákopy na rotě hluboký (1,5 m  x 80 cm). A ono to bylo zaváté celé, já nevěděl ani, kde to bylo. Najednou já tam spad a bylo to hotový. Agent čekal, až ho chytíme. Potom byl schovaný někde za keřem.“

Každý týden také pod vedením politruků probíhala politická školení. Na německé straně hranice chodili příslušníci Grenzpolizei. Českým vojákům nabízeli americké cigarety. Ti však s nimi měli od politruků zakázáno mluvit. Též tam chodily ženy. „Ty tam byly jen tak schválně nastrčené, aby nás dráždily, to víš, abysme se nedostali domů, a takovéhle kraviny oni tam dělali. Lítaly sem tam. To víš, my jsme ženský neviděli celý čas. Jen tak jednou za rok a to ještě, když nebyly svátky. Já měl to štěstí, že jsem se na ty svátky vždycky domů dostal. Jednou jsem nebyl. Dvakrát jsem byl doma na Vánoce. Ale za čárou jsem taky byl. Skočil jsem tam taky a oni mi povídají: ‚Ty blbe! Já myslel, že chceš utéct.‘ Já povídám, ale abych mohl říct, že jsem byl v Německu! Tak jsem přeskočil takovou tam stoku. My jsme chodili tří. Nejdřív dva a potom tří. Potom, co se stal ten případ s tím Řandou. Kdybys chtěl utéct, tak by tě museli zastřelit ti kamarádi. Nebo by dostali deset let basy. Tak co měli dělat. Žádný tam u nás neutekl tehdy. S tím Řandou, to se stalo na jiné rotě. Ani nevím kde. Taky on sloužil u pohraničníků. Šel s poručíkem, s tím velitelem roty, šel na kontrolu. To byly úseky, kde se sedělo třeba dvě hodiny nebo tři nebo čtyři. Určité úseky byly na hranicích. Přímo u čáry hnedle. A on šel kontrolovat, co dělají ty kluci. Jestli jsou tam, nebo nejsou,  hlídají, nebo jestli je prozradí. To byla taky odvaha. Něco zašustí a už se natahovaly samopaly. A on šel s ním. Někam se dostali k hranicím tam na ten styk. To se říkalo na styku a on ho, blbec, zastřelil a utekl pryč. Byl za dráty a...  tam byl jeden podchod jenom. Abys mohl za dráty, tak tam byl jeden podchod pod ty dráty a jiný ne, na těch rotách. Vždycky na jednej rotě byl takový. A šel jsi za hranici. No a když byl za hranicemi, to bylo kousek, on utekl snadno. Pak ho žádný nedohonil. On se potom vrátil, tady ho poznali a udali, odvezli a dostal třináct let. “ Pan Řanda zastřelil mladého poručíka Pohraniční služby, otce dvou dětí, a emigroval do Německa. Odtud poté do Austrálie. Ještě v padesátých letech se tajně vrátil do Československa, už jako občan Austrálie. Nikoho nenapadlo, že Mr. Walter bude hledaný zběh. Byl navštívit svou sestru. Pak se ale vrátil do rodné vesnice, do Řepice. Když byl na hrobě u svých rodičů, byl poznán a udán. Byl odsouzen ke třinácti letům vězení. Po několika letech byl propuštěn a jako nepřítel republiky deportován do zahraničí. Po revoluci se vrátil zpět do Čech. Na letišti byl však zadržen a opět deportován jakožto nepřítel republiky,  rozsudek byl stále platný. Rodina pana Řandy podala žádost o milost u tehdejšího prezidenta Václava Havla, ta však byla zamítnuta. Pan Řanda se tak již nikdy do České republiky nemohl vrátit. Ještě během komunismu postihla všechny členy jeho rodiny těžká perzekuce.
           

O svátcích pak byly na hranicích zpřísněné hlídky. Tehdy byli vojáci na stráži celý den. Všichni vojáci z roty o síle 60 vojáků byli na čáře a pozorovací stanoviště byla blíže k sobě. Jídlo jim vozili přímo na stanoviště. Na Prášilech byla záložní jednotka PS (pohraniční služby). Ta jim v tyto dny pomáhala hlídkováním v hraničním i zakázaném pásmu. Zvýšenou bdělost vyžadovala i doba, kdy k rotě přišli „bažanti“. „Nový kluci, vystrašený byl každý. To víš, na čáru. Oni to vždycky zveličovali, že je to nebezpečný. Tak jsem byl s jedním klukem, pamatuji si to, jmenoval se Železný. On byl takový, tak ti koukal, když jsme šli do té služby. Jako kdyby... povídám si. ‚Ty vole, ty utečeš. Ty mně frnkneš a já budu mít problém.‘ Tak holt jsme šli ven, tam se nabíjely zbraně, před rotou, a šli jsme. Já hlídal, místo hranic jsem hlídal jeho, jestli něco nebude dělat. Jsem měl strach z něj. A on byl spíš vyděšený. Bál se. To jsem s nim taky musel jít v noci. To je na nic. Pak jsem byl s jedním, s nějakým Špičkou. Ten chudák, jak šel do služby v noci, tak spal. A my jsme to museli nahlásit. Kdo zaspí, tak dostane basu. A on vždycky usnul. ‚Špička!? Koukáme? Tam a tam?‘ ‚Jo, jo, jó.‘ Já povídám: ‚Chudinko zlatej.‘ Já ho nehlásil. Kdepak hlásit ho. Nechal jsem ho vyspat a povídám ‚Ale spi.‘ “ Za přestupky jako například nepořádek a podobně se trestalo i uklízením kasáren. Co se trestů týče, pak speciální postavení měli psovodi. Jelikož psovodů bylo vždy zapotřebí, nebyli trestáni vězením, ani pokud se po návštěvě doktora v Sušici například vrátili opilí, dostali pouze vyčiněno.

Během základní vojenské služby vojína Nedvěda na jeho úseku nikoho nezajistili. Pouze jednou se k jeho rotě zatoulal Němec, který zabloudil. Byl vyslechnut na rotě a poslán zpět na hranice. Na hranicích se často potulovali i honicí psi. Ti byli stříleni kvůli podezření z výcviku pro přenos depeší. Nikdy se však u žádného psa žádná depeše nenašla, nebo si to alespoň pan Nedvěd nevybavuje.

 

Výstroj, výzbroj a ženijně-technické zabezpečení hranic

Vojáci měli dlouhé kožichy až ke kotníkům, na kterých v zimě leželi ve sněhu, aniž by jim byla zima. V zimě bývaly na Šumavě až dva metry sněhu. V lese pak sníh vydržel až do května. Jako zbraň používali příslušníci Pohraniční stráže samopal vz. 23. Dále měli pistole na světlice. Pro osvícení terénu se používaly světlice bílé. Červené světlice se střílely, pro vyvolání poplachu, při pokusu útěku za hranice. Naopak při snaze proniknout na naše území se použilo světlic růžových. Pro přivolání psovoda se používaly světlice zelené. Dále k výzbroji patřily i dva ruční granáty RG-4. A taška s municí. Později k obraně hranic přibyly i telefonní linky na stromech. Součástí výbavy se tedy stalo i telefonní sluchátko.

Na hranicích se tehdy dělaly třístěnné překážky o šířce tři metry. První a poslední překážka byla vysoká zhruba sto padesát centimetrů a byla z ostnatého drátu. Uprostřed byl plot vysoký dva a půl metru, ve kterém bylo vysoké napětí. Na rubání průseků se na hranice vodili členové Pomocných technických praporů. „Pétépáci akorát udělali průsek, vyčistili deset metrů široký průsek a my jsme je odváděli pryč. Vždycky odtud, jak dělali. Aby si nezapamatovali cestu, tak jsme je vodili sem tam. A vodili se zpět do hraničního pásma a ty je odváželi potom autem. Ale když se dělaly ty překážky, tak tam nebyli vůbec.“ Na každé rotě byl jeden zamaskovaný průlez pod dráty. Byla zde i oraniště, do kterých se otiskovaly stopy. U stop v oraništi či ve sněhu bylo třeba sledovat, na kterou stranu byla vyhrnována ornice, popřípadě sníh, aby se zjistilo, zda dotyčný šel popředu, či pozpátku. Směrem od budov ubikace do vnitrozemí byly rozmístěny i výstražné světlice. Ty se odpálily při přerušení vodicích drátů dlouhých zhruba 10 metrů. Světlice byly umístěny ve výšce 80 cm. Byly však velmi často odjištěny divokou zvěří, a docházelo tak k planým poplachům.

 

Služba ve slovenském Šamoríně a výcvik služebních koní

Po roce služby u PS byl pan Nedvěd, jakožto kovář a podkovář, odvolán do Šamorína na Slovensku. Tam se prováděl výcvik remund, tj. špatných koní. Ti poté šli na jednotlivé roty k PS. „ A tam byl velitel a ten měl koně, s kterým jezdil na závody. To byl obrovský kůň. Překážky zvládal bravurně, jenže se nenechal okovat. My jsme tam byli tří kováři. Jeden byl z povolání a druhý byl voják jako já. A všichni se ho báli kovat. On se musel podkovat pod narkózou. Já se k tomu propůjčil. Ale kdyby se mu něco zdálo nebo se probudil a on mě kop, tak jsem byl zabitý. Pak jsem mu dělal všechno jenom já a já se tomu veliteli a veterináři pasoval, tak mě vybrali, abych dělal s nimi. Tak jsem se dostal na ošetřovnu a operační sál a tam jsem pomáhal. Jsem chodil pro špiritus do lékárny, to se ředilo s limonádou červenou a popíjeli to, ten líh.“  Kromě podkovářských prací se pan Nedvěd, během víkendů, kdy byl veterinář mimo kasárna, staral i o všech 150 koní. Díky tomu měl lehčí služební povinnosti, jako například dozor v kuchyni, a byly mu promíjeny i některé tresty. „Já jsem mohl chodit kam jsem chtěl, to mně všechno dovolili. Vycházky jsem si mohl udělat, kdy jsem chtěl. A taky jsem byl u muziky a přijel jsem ráno vlakem. A on už na mě čekal dozorčí. On byl dozorčí u vchodu a dozorčí roty. A ten musel psát, kdo není na cimře. Tak já byl napsaný, že jsem se nevrátil, a on na mě čekal už. Teď mě dával do pozoru, to víš, já byl trošku připitý, a jak že prý si to představuji. Já mu povídám: ‚Hele, do toho ti nic není. Tys mně vycházku nedal, tak drž hubu.‘ A on se začal rozčilovat, že půjdu do basy. Já na něj vylít a říkám ‚Uteč než ty,...‘ on měl dohodu s revolverem,... ‚než ty kšandy na tobě roztrhám. To ti říkám. A maž, dokud je čas.‘ On přeskočil plot a pryč. Druhý den si mě zavolal velitel. Čekal takhle na dvoře po levé straně. Já k němu šel pochoďákem. ‚Soudruhu veliteli, vojín Nedvěd přišel na Váš rozkaz!‘ A on mně začal tykat, to jen tak nebylo. A povídá: ‚Heleď, ty starej vole, cos to tam včera měl s tím Kollerem?‘ Tak jsem mu to řek, že mě začal stavět do latě a já že na něj začal křičet a on utekl. A on povídá: ‚Já tě musím potrestat. Zarazím ti vycházky.‘ To by ještě šlo, říkal jsem si. Hlavně, že to nebylo vězení. Ale já jsem stejně chodil, jak jsem chtěl. ‚Nedvěd, dojdi pro spiritus.‘ A už jsem běžel pro líh čistý. Oni to ředili s tou limonádou červenou a chlastali to jako vodu. Taky tam, jak byly ty nádoby na ty jehly, jak se vyvařovaly, tak jsme chytli kuřata, ona se tam podhrabávala pořád někde, tak se pekly kuřata v tom.“  

 

Konec vojny, návrat na Prášily

Za vzornou práci byl pan Nedvěd vyznamenán, za pomoc na ošetřovně. Při cestě domů se stal ještě jeden malér. „To jsme jeli nazpátek vlakem a ten jeden si ještě vzal žlutou vázanku. To víš, to bylo vidět. Voják a žlutá vázanka. Tak nás zas kontrolovali vojáci, tak nás nahlásili. Teď my měli rozkaz tím vlakem tři lidi. A já šel domů do Bohunic pro civil. Tak já byl pryč: ‚A kde máte toho třetího!?‘ ,Ten šel domů.‘  A už estébáky a už lítali a honili mě, že jsem utekl za hranice. Že prý jsem asi mohl utéct. A došlo to až na divizi k veliteli celý sušický brigády. Ty dva zajistili, že půjdou do basy. Ty se tam taky někde trochu o to. To víš, to bylo dva nebo tři dny před odchodem do civilu, tak si na ně otevřeli huby. No a já jsem vzal civil a jel jsem za nimi. Tak jsem přijel do Sušice, tam jsem se měl hlásit u velitele divizního a povídám ‚Já, abych utekl? Tři dny před civilem? Já mohl utéct dávno už. Už dva a půl roku jsem mohl být pryč.‘ Oni říkali, no to je pravda, a nic z toho nebylo. Přijel jsem na rotu a já tam neměl nic. Oni to všechno rozfofrovali. Já měl odevzdávat věci a já neměl holínky, já neměl boty, jezdecký boty...  Já odjel jen s ruksakem tam do toho Šamorína a tam jsem to všechno nechal. Celty a kožich taky. Já povídám: ‚Tak kluci, jedeme na to‘. Tak jsme šli na sušárnu, tam jsme všechno sbalili, co bylo, odevzdali staršinovi a ahoj. Pak to udělal ten další a ten, co šel poslední do civilu, to byl chudák. Ten už neměl co krást. Dva a půl roku jsme tam celkem byli na vojně. Nám to prodloužili. Taky jsme tam měli střelnici na hranici. A jezdili tam ruští poradci. Takový dlouhý kožený kabáty měli skoro až na zem. A ten jeden kluk, už byl taky naštvaný, že je tam déle, vzal při střelbách samopal a drrrr. Kam to šlo, to mu bylo jedno. Ten na to koukal, ten Rus, a povídá: ‚Ty pagraničník? Ty chuj pagraničník!!!‘ Vzal samopal, napálil to tam a všechno to bylo v terči. Tam vynadal tomu vojákovi. A ono to tam bylo takový rozbředlý na té palebné čáře: ‚Pakaži, kak eta děláeťsja!!!‘ (Ukaž, jak se to dělá!!!) na toho poručíka. On byl vyšňořený, když věděl, že tam přijde Rus. Plácnul sebou do toho bláta, nohy roztáhl takhle, paty nesměly být nahoře, aby nebyly vidět, a střílel.“  

 

Život po válce

Po dvou letech a sedmi měsících na vojně pan Nědvěd pracoval v kovárně v Řepici. Poté, co byla soukromá kovárna v Řepici nucenně zavřena, pracoval až do padesáti let ve slévárně. Pak šel do invalidního důchodu a v pětapadesáti letech do důchodu celého. V šedesátém osmém roce měl zamítavý postoj k příchodu vojsk Varšavské smlouvy. K osmdesátému devátému roku tolik řekl: „Mysleli jsme, že to bude lepší. Že na ty pomeranče a na ty banány nebudu muset stát frontu. Ale zjistili jsme, že se bez nich obejdeme.“

 

 V roce 2012 natočil a zpracoval Martin Fišer