Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Neduha (* 1949)

• narozen 4. února 1949 v Praze, část dětství prožil u prarodičů v České Lípě

• po vyučení izolatérem pracoval v různých dělnických profesích

• v srpnu 1968 byl odveden na vojnu, kde strávil dva a půl roku

• pracoval v psychiatrické léčebně v Bohnicích, vydával samizdatový časopis

• jeho bratr Jaroslav byl šikanován StB a v rámci akce Asanace donucen k vystěhování

• roku 1981 utekl přes Sovětský svaz a Turecko do Kanady, získal politický azyl

• komunistická justice ho odsoudila do vězení za nedovolené opuštění republiky

• po sametové revoluci se vrátil do Československa a usadil se v Ostravě

• založil skupinu Zpocený voko, věnoval se divadlu, vydal dvě povídkové knihy

„V době pražského jara jsme naivně věřili, že se zbavíme ostnatých drátů. Bylo to ale nádherné období. I policajti byli hodní. O to horší byla normalizace, zákazy, neustálé perlustrace, rušení zahraničního rozhlasu, represe kvůli hudbě a profízlované hospody. Nebyl jsem žádný disident, ale nesnášel jsem to strašné lhaní. Něco jiného se říkalo a psalo v novinách, něco jiného žilo. Neviděl jsem žádnou perspektivu. Navíc se mi hroutilo manželství. Říkal jsem si, že v normálním svobodném světě by se dala rodina možná zachránit,“ vysvětluje Jiří Neduha, proč v roce 1981 emigroval.

Šťastné roky u prarodičů v České Lípě

Jiří Neduha se narodil 4. února 1949 v Praze. Jeho otec Jaroslav Neduha byl absolventem konzervatoře. Skládal písničky a rád hrál po hospodách na harmoniku a nechal si platit v naturáliích. Živil se ale jako úředník. Matka Božena pracovala v účtárně. Jiří byl jejich třetí syn a otce skoro neznal. Rodiče se brzy po jeho narození rozešli. Ještě mu nebyly tři roky, když ho matka dala na výchovu prarodičům v České Lípě. Nejstaršího Jaroslava umístila u druhých prarodičů a prostředního bratra Tomáše si nechala u sebe.

„Dětství u prarodičů bylo skvělé. Bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Bohužel, dědeček s babičkou stárli a přestávali mě zvládat, tak mě asi po sedmi slastných letech převzala opět matka. Bydlela tehdy v Hradištku za Prahou. Pozitivní bylo, že si našla nového muže, což byl velmi dobrý člověk. Matka nicméně byla velmi dominantní a v pubertě to bylo zlé. Likvidovala moje básničky, které jsem psal, poslala na mě policajty, když jsem utekl z domu a nechala mě ostříhat, což byla strašná potupa. O nějakém studiu nemohlo být řeči. Matka razila názor, že do nás dětí hodně investovala a musíme jí to co nejdříve začít vracet. Tak jsem se vyučil izolatérem,“ říká.

Pražské jaro: I policajti byli hodní

Jiří se nezapojil do komunistických organizací pro děti a mládež. Z Pionýra ho asi po roce vyhodili. „Už ve škole jsem začal vnímat lhaní učitelek a brzy jsem prokoukl tu hru, kterou s námi režim hraje,“ říká. Sám se naučil hrát na kytaru a obdivoval staršího bratra Jaroslava, se kterým se blíže poznal až asi v osmnácti letech. Jaroslav Jeroným Neduha byl zakladatelem skupiny Extempore, která se stala legendou alternativní scény. V době pražského jara, kdy se k moci dostali reformní komunisté, byla uvolněna cenzura a ustal politický teror, bydlel Jiří s bratrem v malém bytě bez koupelny a záchodu v Praze na Břevnově. Prodával jeho obrázky na Nových zámeckých schodech, Jaroslav hrál na Karlově mostě na kytaru. Potkával se tam s Karlem Krylem, Jaroslavem Hutkou nebo Vlastimilem Třešňákem.

„Dlouhé vlasy najednou nikomu nevadily. Dalo se přežít dokonce i bez razítka zaměstnavatele v občance. Člověk mohl číst noviny a časopisy a chodit na výbornou muziku do oficiálních klubů. Úspěšně jsme prodávali obrázky turistům a peníze utráceli s přáteli v hospodě U Krále Brabantského nebo U Glaubiců. Nevěděli jsme sice vůbec nic, ale věřili jsme, že se snad dokážeme odtrhnout od Ruska i ostnatého drátu,“ vypráví Jiří.

Dejte nám zbraně, půjdeme na ně

O to horší pro něj byla hrozba nástupu na vojnu. Přátelé mu poradili, aby fingoval sebevraždu. „Bylo to hrozné rozhodnutí. Podřezal jsem si žíly. Naštěstí klaplo to, že mě zachránili. Psychiatrovi, ke kterému jsem se dostal, jsem nemusel nic nalhávat. S modrou knížkou to vypadalo nadějně, ale sám jsem si to pokazil. Kvůli jedné holce jsem přerušil léčbu v psychiatrické léčebně a 1. srpna 1968 jsem musel narukovat. Výcvik byl příšerný. Přerušil to příchod rudých bratrů 21. srpna. Nevěděli jsme vůbec nic, ale měli jsme nadšení a chtěli bránit vlast. Říkali jsme: ‚Tak nám dejte zbraně, my půjdeme na ně,‘“ vzpomíná pamětník. Československá armáda ale dostala od vlády příkaz nic nepodnikat a desetitisíce sovětských vojáků zůstaly v republice až do roku 1991.

Na vojně měl Jiří spoustu průšvihů. Byl zázrak, že neskončil před prokurátorem. Za trest působil mimo jiné v Ostravě. Když ho převeleli do Prahy a nedali mu vycházku, na tři dny utekl. Vojna se mu protáhla na dva a půl roku. Vrátil se do normalizované Prahy. „Spousta lidí někam zmizela nebo emigrovala. Lidé uzavírali fingované sňatky. V hospodách bylo plno práskačů a fízlů. Neoficiální hudební akce byly skoro vždycky prozrazeny a následoval zátah bezpečnosti,“ říká.

Našel si místo v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Nejprve roznášel pacientům jídlo, pak měl na starosti výměníkovou stanici. Spolupracoval s tamním divadelním souborem, psal pro ně písničky a také vystupoval. S kamarádem výtvarníkem založil časopis Bohnický svaz spisovatelů, který vytvářeli v osmi kopiích na psacím stroji. Vydali asi dvacet čísel. Texty do něj psali i další přátelé z Prahy. Čtenáři byli hlavně pacienti a zaměstnanci léčebny. Když se oženil s výtvarnicí Leonardou, hledal si kvůli bytu jinou práci. Bydleli na několika místech v okolí Prahy. Například v Žandově u České Lípy Jiří pracoval ve strojírnách a věnoval se také amatérskému divadlu. Narodila se mu první dcera. V polovině 70. let se vrátili do Prahy. „Bylo mi celkem jedno, kde pracuji. Pořád jsem si něco psal do šuplíku a účastnil jsem se akcí alternativní scény. Konaly se pod různými záminkami jako třeba svatba. Když tam měly vystoupit známější skupiny, tak to Státní bezpečnost překazila. Pamatuji akce, na kterých mlátili i holky,“ vypráví.

Na statku v Luštěnicích

Jeho bratr Jaroslav předal kolem roku 1978 skupinu Extempore Mikuláši Chadimovi a založil folkovou formaci Mezanin. V užším kontaktu byli bratři opět koncem sedmdesátých let, kdy se Jaroslavovi podařilo pronajmout si za symbolické nájemné chátrající faru v Luštěnicích na Mladoboleslavsku. „Farář, který sídlil v nedalekých Rejšicích, byl bratrův známý. Pracovali jsme tam s dalšími kamarády na opravě domu. Bylo to fajn, bylo aspoň kam jezdit. Problém byl, že nedaleko byly Milovice, hlavní sídlo ruských vojsk. Od začátku jsme byli trnem v oku a brzy začaly problémy s představiteli národního výboru, kteří komplikovali třeba i nákup dřeva,“ vypráví Jaroslav. V Rejšicích potkal člena skupiny The Plastic People of the Universe Vratislava Brabence, který se tam skrýval před Státní bezpečností a bydlel ve skleníku. „Pak jsem se s ním znovu potkal až v Kanadě,“ dodává.

Jiří byl několikrát u výslechu, ale Státní bezpečnost nezajímal zdaleka tak, jako jeho bratr Jaroslav. Byl šikanován a hrozilo mu, že když neodjede, skončí ve vězení. „Nejprve ho chtěli stíhat za údajné napadení sovětských důstojníků, ale to se jim nepovedlo, protože zklamal hlavní svědek. Pak mu začali vyhrožovat, že mu přišijí zneužívání nezletilých. Byli všeho schopni. Bratr se začal připravovat, že odjede. Sháněl těžce peníze na finanční vyrovnání se státem. Museli zaplatit za studium jeho tehdejší manželky. Měl také dopředu uhradit alimenty na své děti. Partner jeho bývalé ženy se zachoval skvěle a adoptoval je. Rozhodl jsem se, že musím zmizet dříve než brácha, protože pak by mě nepustili ani do Jugoslávie,“ říká.

Útěk přes Rusko do Turecka

Roku 1981 si koupil zájezd k Černému moři. Podařilo se mu získat výjezdní doložku. S dalšími turisty letěl do sovětské Oděsy, kde se nalodili na luxusní loď. Plavba přes Jaltu a Soči končila v bulharské Varně. Jednu nebo dvě noci měli strávit také v přístavu v Istanbulu. To byl důvod, proč si Jiří tento zájezd vybral. Rozhodl se utéct do asijské části turecké metropole. „Tvářil jsem se od začátku jako velký turista. Měl jsem falešný fotoaparát, se kterým jsem pořád cvakal. Kdybychom v Istanbulu z nějakého důvodu nepřistáli, byl jsem rozhodnutý skočit i do moře,“ vzpomíná. Když opustil loď, měl jen marky schované v botě, na sobě troje slipy, náhradní ponožky a česko-anglický slovníček. Do města prošel bez větších problémů. Z lodi Družba podle něj tenkrát utekli tři Češi. Brzy potkal mladíka z Hodonína a pak ještě jednoho českého utečence.

„Do odjezdu lodi jsme se poflakovali po městě. První noc jsme přečkali venku. Kvůli dokladům jsme nemohli jít do hotelu. Báli jsme se, aby nás ještě nevrátili. Teprve když naše loď zvedla kotvy, šli jsme na americký konzulát,“ vypráví. Tam se dozvěděli, že musí všechno vyřizovat přes tamní emigrantskou organizaci. Na britském úřadu spravujícím také australské zájmy, zjistili, že Austrálie, kam měl Jiří namířeno, má přeplněné kvóty a momentálně nepřijímá. Přes uprchlickou organizaci požádal o politický azyl a absolvoval nezbytné výslechy. Mohl si vybrat mezi Kanadou a Amerikou. Rozhodl se pro Kanadu, která mu nabídla bezúročnou půjčku na letenku i živobytí, než si začne vydělávat. Doufal, že Kanada mu také pomůže spojit rodinu.

Politický azyl do Kanady získal, na odlet ale musel v tureckém uprchlickém táboře čekat čtrnáct měsíců. „V organizaci, která se o uprchlíky starala, vládla mafie. Dostávali na jednoho člověka asi deset dolarů na den, ve skutečnosti na nás vydali sotva dolar. Jídla bylo pramálo. Krmili nás hlavně olivami a rýží. Byl jsem štíhlý už předtím, ale tam se ze mě stával pomalu kostlivec. Šel jsem darovat krev americké nemocnici, abych se aspoň jednou pořádně najedl. V pokojích byla špína a štěnice. Byl jsem strašně poštípaný. Nejhorší ale byla nejistota. Připadal jsem si jako trestanec, který neví, na jak dlouho je odsouzený. Čas se strašně vlekl. Učil jsem se anglická slovíčka a četl Bibli. Když mi poslal kamarád z Ameriky nějaké peníze, volal jsem na vlastní pěst kanadskému konzulovi sídlícímu v Bělehradu, abych se zeptal, co se mnou bude. Mafiáni z tábora se to hned dozvěděli a vyhrožovali, že mě vrátí do Československa. Ale dva měsíce nato jsem měl konečně letenku. To už bylo mnohem příjemnější čekání,“ popisuje pobyt v tureckém utečeneckém táboře.

Těžký život emigranta

V Kanadě dostal umístěnku do města St. Catharines v provincii Ontario, vzdáleného asi padesát kilometrů od Toronta. Zpočátku žil z půjčky od vlády. Bydlel v malém pokoji, kde si sám skromně vařil. Každý všední den se chodil do školy učit angličtinu. „I když jsem už něco uměl, trvalo dost dlouho, než jsem se naučil poslouchat a mluvit, a nedělat trapasy. Hodně mi pomohlo, že jsem se po základním kurzu přihlásil do večerní školy. Skamarádil jsem se tam se skupinou Němců, kteří už v Kanadě nějakou dobu pracovali. Přičichl jsem díky nim k neemigrantskému životu. Vzali mě i na koncerty do Toronta, například na Franka Zappu, Grateful Dead nebo Jethro Tull. Když jsem končil školu, měl jsem první práci. Stavěl jsem krby a už jsem nebyl závislý na vládě. Splácet půjčku jsem byl ale schopen až o něco později,“ vzpomíná na své počátky v Kanadě.

Kvůli lepší práci se přestěhoval do Toronta, kde měl české kamarády. Zaměstnání získal ve firmě, která dělala lamináty. Asi rok tam pracoval se skelnou vatou, na kterou měl alergii. Později vyráběl například vznášedla a pracoval také v konzervárně. Začal usilovat o to, aby za ním přijela rodina. „Kontaktoval jsem Československé sdružení v Kanadě, které mi v tom velice pomohlo. Pokud by Československo dělalo problémy, měli jsme připravenou variantu, že udělám hladovku před velvyslanectvím v Ottawě. Měl jsem spát ve stanu a jíst případně jen tajně. Nakonec to nebylo třeba. Československé úřady vydaly souhlas s vystěhováním mojí ženy a dvou dětí. Podmínkou bylo finanční vyrovnání se státem. Jednalo se především o zaplacení vzdělání manželky,“ říká Jiří. Leonarda s dětmi za ním přijela v polovině osmdesátých let. To už měl slušný příjem a pronajatý menší dům. Těšil se, že skončí jeho poustevnický život.

Setkání s Vratislavem Brabencem

Když mu bylo v Kanadě smutno, skládal Jiří písničky. Založil tam svou první hudební skupinu G-spot. Zkoušeli v garáži, ale vystupovali sporadicky. V Torontu navštěvoval emigrantské středisko Masaryktown, kde se pořádají různé kulturní akce, v restauraci se vaří české jídlo a čepuje české pivo. Hlavně se tam ale potkávají emigranti. V tamním parku dělal tehdy zahradníka vyučený zahradní architekt, chartista a saxofonista Plastiků Vratislav Brabenec, kterého Státní bezpečnost donutila k emigraci v roce 1982. „Občas jsem tam k němu chodil na brigády. Krásně se s ním povídalo,“ vzpomíná.

Jiří také vystupoval na hudebním festivalu, který Brabenec v Torontu uspořádal. „Původně chtěl udělat undergroundový festival. Pak ale zjistil, že žádný hudební underground v Torontu není, tak vymyslel Upper ground festival. Hrálo se na stromě. Napsal jsem pro tuto příležitost jednu českou a jednu anglickou písničku. Na vrbu se mnou musel vylézt i kamarád, který mi držel text. Byla to výborná akce, ale ne příliš pochopená,“ vypráví pamětník. S Brabencem a také kytaristou Joe Karafiátem si zahrál na charitativní akci v listopadu 1989. Výtěžek byl určen pro stávkující studenty v Brně. Zažil projev Václava Havla krajanům na torontské univerzitě v roce 1990.

Nový domov v Ostravě

Do vlasti osvobozené od komunistické diktatury příliš nepospíchal. Měl už kanadské občanství. Postavit se v Kanadě na vlastní nohy ho stálo hodně úsilí a nechtělo se mu jít do nejistoty. Do Československa se vrátil v roce 1992. Zachránit rodinu se mu nakonec nepodařilo. Bývalá manželka i děti zůstaly v Kanadě. Zvláště pro mladší dceru bylo podle něj přestěhování do Kanady velmi prospěšné. Narodila se sluchově postižená a měla tam kvalitní péči, díky které je schopna samostatného života. Než se Jiří vrátil do Prahy, zastavil se ve Vídni u bratra Jaroslava. „Pracoval pro starokatolickou církev, potom dělal šéfa hostelu. Dařilo se mu dobře, sžil se s tamním prostředím, založil vídeňské Extempore a byl v kontaktu s emigranty. K jeho blízkým přátelům patřil Karel Kryl. Když přijel do Vídně, pravidelně u něho spával,“ říká.

Zhruba rok po svém návratu bydlel Jiří v Praze. Hrál v mezinárodním divadelním souboru Jana Komárka roli otce Franze Kafky. Zamiloval se do další výtvarnice, ale vztah dlouho nevydržel. Po rozchodu se snažil psát na prázdném bratrově statku na Vysočině. V polovině devadesátých let přijel za svou novou přítelkyní a budoucí ženou do Ostravy, kde už zůstal. Několik let vedl divadlo pro děti v Ostravě-Porubě. Roku 2001 založil s kytaristou Vladimírem Galuskem blues-rockovou skupinu Zpocený voko, se kterou pravidelně vystupuje. Vyšly mu dvě povídkové knihy a jedna novela. Prostřednictvím souborů Třesk a Netřesk spolupracuje s občanským sdružením Mens Sana, které pomáhá duševně nemocným lidem.