Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Nedomlel (* 1940)

• narodil se 1. července 1940 v Praze

• do svých pěti let žil s rodinou v Klánovicích

• v srpnu 1945 se rodina přestěhovala do Šluknovského výběžku, na Vlčí Horu

• po ukončení základní školní docházky absolvoval průmyslovou střední školu ve Varnsdorfu

• 40 let pracoval v jiříkovských strojírnách, po revoluci je vedl až do svých sedmdesáti let

• v roce 2024 žil v Jiříkově

Z Klánovic do pohraničí

Josef Nedomlel se narodil 1. července 1940 v Praze. Do svých pěti let vyrůstal v Klánovicích s rodiči a sestrou Evou. Bratr Ladislav se narodil o osm let později v novém domově na Vlčí Hoře.  Otec pracoval jako řezník a matka pečovala o rodinu. Pamětník vzpomínal na osvobození v roce 1945, na příjezd ruských vojsk i na předchozí ukrývání v krytu před bombardováním.

V srpnu 1945 se rodina přestěhovala do pohraničí, na Vlčí Horu. V té době kromě dosídlenců sem přijížděli i lidé s poněkud jinými úmysly: „...oni sem přijeli zájemci o dosídlení, prošli dva tři baráky, vybrali, co se dalo, a zase zmizeli.“ V pohraničí tak zůstávaly neobydlené domy po vysídlencích a ty postupně chátraly, což vedlo k zániku osad i celých vesnic. Otec zde působil jako soukromý řezník a matka v řeznictví prodávala. Do školy, do dvojtřídky, začal pamětník chodit v roce 1946 na Vlčí Hoře. Polovinu dětí tvořili Češi, polovinu Němci, a tak výuka probíhala dvojjazyčně. Bylo zcela přirozené, že si české děti hrály s těmi německými; pamatoval si na odsun Němců, ne všechny německé rodiny však byly odsunuty. Mezi německými dětmi si Josef Nedomlel našel svého nejlepšího kamaráda, Reinera, se kterým se stýkal celý život; pojily je společné záliby. Na druhý stupeň základní školy do Krásné Lípy jezdil v létě na kole a v zimě na lyžích.

Komunistický režim hledal třídní nepřátele

V roce 1948 při znárodnění přišla rodina o svou živnost – o řeznictví. Otec následně našel zaměstnání na jatkách v Rumburku a matka zůstala v řeznictví dál jako prodavačka. „Kdo něco uměl, tak se uživil.“ V okolních vesnicích bylo práce dost, chyběli však lidé. Před válkou to byl kraj s rozvinutým průmyslem a vybudovanou infrastrukturou. Až po roce 1948 se začal průmysl stěhovat z vesnic do měst, a to byl jeden z důvodů, proč se vesnice začaly vylidňovat.

Nejsmutnější vzpomínky má na padesátá léta. Komunistický režim začal hledat třídní nepřátele a jeho otec, jakožto dřívější živnostník, byl mezi tyto „živly“ zařazen. V roce 1953 dostal pamětník povolávací rozkaz na vojenské cvičení do Liberce. Odtud byl spolu s dalšími „podezřelými živly“ odvezen na Slovensko na těžkou práci v dolech a později do hutí v Košicích. Místo zbraně dostal krumpáč a lopatu. Na tomto pracovním vojenském cvičení strávil otec třináct měsíců, domů se vrátil před Vánocemi roku 1953. Během té doby nesměl rodině posílat o sobě žádné zprávy, takže rodina žila ve velké nejistotě, nevěděla, kde se otec nachází ani jak se mu daří. Matka marně žádala o jeho propuštění s tím, že nic neprovedl, z úředních míst dostávala jen ponižující zamítavé odpovědi a na všechno zůstala sama. V červnu 1953 navíc proběhla měnová reforma, během níž prakticky všichni, rodinu Nedomlelových nevyjímaje, přišli o své úspory. Původní peníze se staly bezcennými. I přes toto kruté období hodnotil pamětník své dětství jako krásné; vážil si hodných rodičů.

Volba zaměstnání

Josef Nedomlel se toužil stát zahradníkem. Zamiloval si zdejší pestrou přírodu, což mu zůstalo po celý život. Otec však o jeho budoucnosti rozhodl jinak. V roce 1954 začal pamětník navštěvovat strojnickou průmyslovku, maturoval v roce 1958 ve Varnsdorfu. Většinu středoškolských studií strávil na internátě – kde se naučil pravidelně učit, samostudiu i kázni. Umístěnku dostal do rumburské Desty jako konstruktér. Po návratu z dvouleté povinné vojenské služby v Hranicích na Moravě, kde poznal svoji budoucí manželkou, pracoval čtyřicet let v jiříkovských strojírnách. Nejprve jako konstruktér, později se seznámil na různých pozicích prakticky se všemi úseky podniku, byl v jeho vedení a po sametové revoluci se stal jedním ze spolumajitelů. Podnik JST Jiříkov vedl až do svých sedmdesáti let. Původně strojírny vyráběly mechanické člunkové stavy, které se vyvážely do devětatřiceti zemí světa, též do Asie a Latinské Ameriky. Díky této obchodní činnosti navštívil pamětník mezinárodní veletrhy například v Paříži, Moskvě nebo Hannoveru.

Život v Jiříkově za socialismu

V roce 1963 se Josef Nedomlel oženil a o rok později dostala rodina byt v Jiříkově; manželka si zde našla místo vychovatelky. „V Jiříkově se nám líbilo, protože tenkrát tady bylo všechno, co na té Vlčí Hoře nebylo, krámy dva nebo tři, hospoda, sklenářství, fotograf. Byli jsme tady spokojení, zaměstnání tady bylo plno...“ Do zahraničí se prakticky jezdit nemohlo, vyjma některých socialistických zemí. Ve vzpomínkách mu zůstalo ponižující zabavování věcí nakoupených v NDR celníky. Dovolené trávila rodina v rekreačních zařízeních ROH. Pamětník měl hezké vzpomínky na řadu z nich, například na opakované dovolené v Rožnově pod Radhoštěm nebo v Mikulově – rád poznával naši zem.

Dějinné zvraty

Po uvolnění v šedesátých letech okupaci 21. srpna 1968 naší země vojsky Varšavské smlouvy většinová společnost vnímala jako tragédii, jako ztrátu nadějí. Stejně to vnímal i pamětník. Nepomohly masové demonstrace, nepomohlo nic, ruské tanky zde zůstaly dlouhých dvacet tři let. Následná normalizace znamenala pro lidi, kteří například veřejně sebemenším způsobem tuto okupaci odmítali nebo ji kritizovali, ztrátu zaměstnání. Totalita ve všech svých podobách se projevila v celé společnosti.

Teprve sametová revoluce v roce 1989 přinesla absolutní změnu. Tak jako v celé republice, i v Jiříkově lidé v listopadu diskutovali, demonstrovali, dožadovali se svobodných voleb, chtěli chod věcí ovlivňovat. Pamětník v roce 1991 velmi uvítal odsun sovětských vojsk, právě tak jako pokojné rozdělení republiky o dva roky později. Zhroucení totalitního režimu přineslo zásadní změny ve fungování celé společnosti ve všech oblastech života; ve zdejším kraji též změny ve struktuře průmyslu. Některé výroby zcela zanikly, nové vznikly. S jistou hořkostí Josef Nedomlel vzpomínal, jak velké podniky, kterými byly ty malé podřízeny, nejevily žádný zájem o udržení výroby. To jej ještě s dalšími spolupracovníky přivedlo k tomu, že jiříkovské strojírny odkoupili a začali podnikat. Možnost soukromého podnikání a nízká cena přilákaly do Šluknovského výběžku i zahraniční zájemce, z nichž někteří určitou továrnu koupili již s cílem výrobu zrušit. Pamětník velmi těžce nesl například uzavření sklárny v Chřibské, která měla šest set let starou tradici; byla nejstarší sklárnou u nás s nepřetržitou výrobou.

Možnost svobodného cestování plně využil i pamětník. Obdivoval přírodní krásy severských zemí a navštívil i další evropské země. Vždy dával přednost poznávacím pobytům před mořskými plážemi.

Lásky, které nezestárly

Už jako kluk sbíral motýly, brouky a vytvářel si sbírky. Úbytek hmyzu od dob jeho mládí na Vlčí Hoře do současnosti byl dramatický. Svým „zimním“ koníčkům, jako je filatelie a sbírání starých pohlednic ze Šluknovského výběžku, se věnuje dodnes. To souvisí i s jeho zájmem o historii kraje. V létě pak rybaří a pečuje o zahradu.  Za důležité považuje znát svoji zem; cestování mu pomohlo překonat ztrátu manželky. Turistika se stala nedílnou součástí jeho života. Díky zdravému životnímu stylu a četným zájmům se pamětník těšil velmi dobrému zdraví a kondici.

„Pečujte o své zdraví, sportujte, to je základ,“ říká Josef Nedomlel.

S manželkou vychovali dvě dcery a pamětník se radoval ze dvou vnoučat. V roce 2024 žil v Jiříkově.