Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Nedomanský (* 1944)

• narozen 14. března 1944 v Hodoníně

• v 16 letech tam začal hrát druhou ligu za A tým dospělých

• v roce 1962 maturoval na gymnáziu a nastoupil na tělovýchovnou vysokou školu do Bratislavy

• od roku 1962 do roku 1974 hrál za Slovan CHZJD Bratislava

• v roce 1965 získal na mistrovství světa v Tampere stříbrnou medaili

• v roce 1968 skončil na zimní olympiádě v Grenoblu druhý

• v roce 1969 byl u slavných výherců nad Sovětským svazem na mistrovství světa 2:0 a 4:3, v očích fanoušků šlo o odplatu za okupaci Československa ze srpna 1968

• v roce 1972 se stal s reprezentací v Praze mistrem světa

• v roce 1974 emigroval s manželkou a tříletým synem do Severní Ameriky

• nastupoval za týmy profesionálních soutěží WHL a NHL

• po skončení hráčské kariéry trénoval a dělal skauta pro týmy NHL

• v roce 2019 ho uvedli do Hokejové síně slávy NHL

• v roce 2024 žil se svou druhou ženou Marcelou v Kalifornii

V roce 2019 ho uvedli do Hokejové síně slávy NHL, což považuje za svůj největší pracovní úspěch. Legendární hokejista Václav Nedomanský, zvaný Nedo, nicméně zaplatil za svou slávu vysokou cenu. Poté, co ho komunistický režim odmítl v roce 1974 pustit na angažmá do Severní Ameriky, vyřídil si díky svým reprezentačním zásluhám doklady pro rodinnou dovolenou v demokratické západní Evropě. Do totalitního Československa se nevrátil a musel se vyrovnat s bolestným odloučením od své vlasti, rodného Hodonína, svých rodičů, přátel, známých a spoluhráčů z československé reprezentace. „Vazby s nimi se zpřetrhaly. Mám víc kamarádů v Americe než tady,“ svěřuje se.

Na druhou stranu mohl zazářit ve dvou severoamerických profesionálních soutěžích, kde si vysloužil přezdívku Big Nedo. Ve WHA nastupoval za Toronto Toros a Birmingham Bulls. V nejlepší hokejové lize světa NHL hájil barvy klubů Detroit Red Wings, St. Louis Blues a New York Rangers.

„Trauma z emigrace ve mně ale zůstalo napořád. Měl jsem obavy, něco se mi může stát, cokoliv zlého. Kdekoliv a kdykoliv,“ upozorňuje. V Československu ho Vojenský obvodový soud v Brně potrestal „na dálku“ za opuštění republiky a za nenastoupení služby v ozbrojených složkách.

„Dostal jsem čtyři roky, zatímco ostatní emigranti rok a půl. Komunisti mi ukradli poctivě vybudovanou práci, ukradli mi respekt, pošpinili mě. Z oslavovaného jsem se stal nechtěným,“ vzpomíná. „V roce 1971 jsem si koupil byt v Bratislavě. Po emigraci nám všechno zlikvidovali, včetně osobních věcí. Všechno bylo v tahu, o všechno jsme přišli. Nejsem na materiální věci, ale citový úpadek byl strašný. Otec chtěl z našeho bytu něco na památku, přijel tam, ale všechno už zkonfiskovala policie.“

StB napíchla rodičům telefon

Václav Nedomanský se po dlouhých letech dozvěděl, že ho v době před emigrací odposlouchávala Státní bezpečnost a navíc ho sledovala osobně s pomocí svých lidí. „Zajímaly se o mě kluby z NHL, mluvil jsem s jejich představiteli. Poslal jsem je za předsedou ČSTV Antonínem Himlem a předsedou hokejového svazu Zdeňkem Andrštem, ale do Kanady mě nepustili,“ prohlašuje. „Poslední dva tři roky v Československu byly neúnosné, a tak jsem svou situaci vyřešil emigrací. Chtěl jsem žít v Severní Americe podle svých představ.“

Přes hranice se dostal legálně s manželkou Věrou a tříletým synem Vaškem. Ze Švýcarska pak odletěl do Kanady, kde ho vzali do mužstva profesionální soutěže WHA Toronto Toros. WHA tehdy soupeřila o přízeň fanoušků a sponzorů se starší a mnohem slavnější NHL. Spolu s ním do Kanady emigroval z Československa s rodinou také další hokejový reprezentant, hráč ZKL Brno Richard Farda.

Václav Nedomanský jel na dovolenou do Švýcarska přes Rakousko. Hraniční přechod v Mikulově projel 4. července 1974. Zprávy o jeho emigraci pronikly do Československa z rakouské televize, kterou mohli chytat na svých anténách hlavně lidé v jihočeském a jihomoravském pohraničí.

V Československu zůstali rodiče Václava Nedomanského, jednašedesátiletý tatínek Václav a třiapadesátiletá maminka Zdena. „Nemohl jsem je kontaktovat. Pošta ode mě jim buď nedošla, nebo jim přišla otevřená. Neexistovaly mobily ani internet. Rodičům odposlouchávali telefon. Když jsem se jim konečně dovolal, tak spojení vždycky kleklo,“ popisuje. „Ze začátku komunisti chtěli, aby za mnou rodiče přijeli a přemluvili mě, ať se vrátím domů. Kontaktovali mě zaměstnanci československé ambasády v Kanadě. Řekli jsme jim přes mého právníka, že když mě nepřestanou obtěžovat, budou vyhoštěni. V roce 1980 za mnou mohl přiletět otec. Cestu mu povolili, poněvadž věděli, že umírá. Těsně před smrtí ležel v Československu v nemocnici a volal jsem mu. K telefonu ho dovezli na vozíku. Za maminkou jsem poprvé přijel v roce 1991, kdy už jsem měl zrušený trest za opuštění republiky.“

Udělali z něj ziskuchtivého sobce

V československých komunistických médiích se proti Václavu Nedomanskému a Richardu Fardovi spustila štvavá kampaň. Oba je v roce 1974 vykreslovala jako zrádce socialistické vlasti, kde měli všechno, co potřebovali, a přesto opustili svou zemi s vidinou ještě větších výdělků. O postojích stranických, státních a společenských orgánů svědčí posudek na Václava Nedomanského, vypracovaný jeho mateřským oddílem TJ Slovan CHZJD Bratislava.

Píše se v něm mimo jiné, že chtěl v roce 1974 přestoupit do ZKL Brno a své další působení v Bratislavě podmiňoval poskytnutím nepřijatelných výhod, které odporovaly morálce socialistického sportovce. Požadoval údajně čtyřpokojový byt ve vile místo současného třípokojového a také dobře placené zaměstnání pro svou manželku. Funkcionáři Slovanu prý zjistili, že Václav Nedomanský podepsal v květnu 1974 smlouvu s hráčským agentem ze Severní Ameriky. Obsahovala údajně jeho angažmá v klubu WHA Toronto Toros i výši platu, pokud by se mu tam podařilo z Československa odejít.

Slovan se obával, že Václav Nedomanský opustí Československo, a o problémech s ním informoval pracovníka Městského výboru Komunistické strany Slovenska v Bratislavě. Klub navíc nevydal své největší opoře povolení k cestě na dovolenou do západní Evropy. Václav Nedomanský ho nakonec s pomocí Richarda Fardy obdržel v Brně.

Donašečem byl přítel rodiny Nedomanských

Státní bezpečnost (StB) vedla na Václava Nedomanského po jeho emigraci dva spisy. V jednom z nich se nachází obžaloba, na jejímž základě dostal Václav Nedomanský čtyři roky vězení. Stojí v ní: „Byl sobecký a projevoval se jako špatný občan... ve svém okolí nepožíval dobrou pověst... společnost ho zahrnovala vším, co potřeboval, byl velmi dobře materiálně zajištěn, ale ze ziskuchtivosti hledal další možnost, jak se ještě více obohatit... ze zištných důvodů se nechal koupit do profesionálního klubu ledního hokeje Toronto Toros.“ V odůvodnění přísného rozsudku čtyř let vězení dominuje věta: „Přitěžuje mu, že ze ziskuchtivosti, tedy ze zvláště zavrženíhodné pohnutky, spáchal dva závažné trestné činy.“

Jedna věc byla ještě horší než zostouzející rétorika komunistické moci. Ze spisu Státní bezpečnosti vyplývá, že po útěku Václava Nedomanského donášel na jeho rodiče Václava a Zdeňku jejich kamarád. Šlo o člověka, jemuž bezmezně důvěřoval také Václav Nedomanský mladší. Kvůli němu vázlo předávání rodinných zpráv mezi Hodonínem a Torontem. Spolupracovník StB označovaný jako „Pramen“ ohrožoval rovněž lidi ochotné pomáhat v písemných a jiných kontaktech mezi synem, matkou a otcem. Odvážných prostředníků se našlo více a patřil mezi ně rovněž Karol Divín, krasobruslařský trenér a stříbrný medailista ze zimní olympiády 1960 v americkém Squaw Walley.

V Praze se potkaly dvě legendy

Václav Nedomanský se naposledy podíval do Československa v druhé polovině února 2024. Do Prahy přiletěl z Kalifornie kvůli dokumentárnímu filmu, který o něm natáčela Česká televize pod taktovkou Roberta Záruby. Cestu Václava Nedomanského přes půl světa uhradila Nadace Tipsport a hokejová legenda věnovala velkou část neděle 25. února rozhovoru ve studiu Paměti národa. 

Václav Nedomanský tam dorazil, aby se stal součástí projektu Tipsport pro legendy a Paměti národa se podařilo zprostředkovat jeho setkání s bývalou pozemní hokejistkou Alenou Mejzlíkovou, za svobodna Kyselicovou. Rodačka z Trenčianských Teplic získala jako pozemní hokejistka stříbro na letní olympiádě v Moskvě 1980 a v roce 2023 poskytla své vzpomínky do projektu Tipsport pro legendy. O 13 let staršího Václava Nedomanského měla jako velký vzor a nosila na dresu číslo 14 stejně jako on.

„Neda jsem jako malá milovala, hrála jsem si na něho a moc mě potěšilo, že jsem se s ním mohla v Praze vidět,“ svěřila se Alena Mejzlíková. Od svého idolu si nechala podepsat svou pozemkářskou hokejku a knihu novináře Karla Knapa „Můj nejslavnější únik“ o sportovním i soukromém životě Václava Nedomanského. Kanonýra, který byl v roce 2024 se 163 brankami nejlepším střelcem československé a české hokejové historie.

Bomba zničila dům jen kousek od nich

Václav Nedomanský se narodil 14. března 1944 v Hodoníně. S rodiči Václavem a Zdeňkou bydleli v malém domku a jenom díky štěstí přežili nálet amerických bombardérů na město. V druhé polovině listopadu 1944 při něm  zahynulo 165 civilistů a dalších několik stovek lidí utrpělo zranění. Letecké pumy poškodily více než tisíc domů. „Rodiče mi vyprávěli, že bomba zničila dům asi padesát metrů od nás,“ dodává Václav Nedomanský.

Po válce se rodina přestěhovala do dvoupokojového bytu na hodonínské Národní třídě, kde Václav Nedomanský vyrůstal jako jedináček. Sportovní geny zdědil po otci, který hrál fotbal a také závodil na motorkách. S hokejem začínal kromě jiného na zamrzlé vodě, jež vytekla na louky a na pole z řeky Moravy. 

„V roce 1956 se začal v Hodoníně stavět krytý zimní stadion a jako kluci jsme tam s naším výborným trenérem Drahomírem Gájošem pomáhali. Odváželi jsme odpadní zeminu, tahali cement nebo dřevěné trámy,“ uvádí. „Stadion se otevřel v roce 1958. V šestnácti letech jsem už nastupoval za dospělé Hodonína v druhé lize. Největší vliv měl v mužstvu Jiří Macelis, mistr světa v hokeji z roku 1949. V roce 1950 ho s dalšími hráči národního mužstva zatkla Státní bezpečnost a byl odsouzený.“

Jiří Macelis si odpykal trest dvacet měsíců ve věznicích Pankrác, Bory a Jáchymov. „Po propuštění nesměl hrát ve velkých městech, tak přišel i do Hodonína,“ vysvětluje Václav Nedomanský. „Často jsem s ním jezdil autem. O zatčení ani o vězení nikdy nemluvil, ale určitě si zažil svoje.“

Kapesné jim v Americe nestačilo ani na známky

Václav Nedomanský se prosadil do československé dorostenecké reprezentace. Maturoval v roce 1962 a vysokou školu si vybíral tak, aby se nacházela ve městě s prvoligovým hokejem. Přijali ho na Fakultu tělesné výchovy a sportu v Bratislavě, kde studoval pedagogický obor biologie – tělesná výchova. Z Hodonína přestoupil do nejlepšího slovenského klubu Slovan CHZJD (Chemické závody Juraja Dimitrova).

„Z Hodonína bylo do Bratislavy blíž než do Prahy, jen osmdesát pět kilometrů vlakem. Trénoval nás Laco Horský. Ze začátku jsem bydlel v Bratislavě u rodičů spoluhráče Františka Gregora, na ubytovně CHZJD a v místnosti pod tribunou fotbalového stadionu na Tehelnom poli. Pak mi dali jednopokojový byt nedaleko od hokejové haly. Ve Slovanu jsme dostávali slušné peníze, ačkoliv dříve měl někdo ještě práci na poloviční úvazek. Třeba brankář Ján Jendek dělal sazeče v tiskárně,“ prozrazuje Václav Nedomanský. „V Bratislavě na nás chodilo deset a půl tisíc diváků. Za výhru jsme dostávali prémie dvě stě korun hrubého, později čtyři sta a šest set korun. Další odměny mi chodily z národního týmu. Pro mladého člověka bez závazků šlo o ohromné peníze.“

V roce 1963 vzali Václava Nedomanského na krásné turné po Kanadě a USA. Jediné, co mu dělalo starosti, byl nedostatek tvrdé západní měny. Hokejisté dostávali kapesné dva dolary na den, což nestačilo ani na odeslání pohlednic s exotickými záběry ze Severní Ameriky všem, kdo si o ně před odletem řekli. „Pohlednice jsme potřebovali pro řezníka, zelináře, opraváře aut jako záruku, že nám pomůžou, když od nich budeme něco potřebovat,“ vysvětluje. „Kapesné nám ale nestačilo ani na známky. Občas nám v Americe přispěli krajané. Věděli, jak na tom jsme, tak nám dali pět deset dolarů, abychom si něco koupili.“ 

Spodky si sundat nemusíš, obleč se a běž

Při zájezdech do západní Evropy si hokejisté i funkcionáři snažili přivydělat prodejem puků, hokejek, sportovního vybavení, broušeného skla nebo bižuterie. V nejrůznějších úkrytech pašovali dolary nebo západoněmecké marky, nakoupené v Československu za koruny od vexláků v nekřesťanském kurzu. Nejednou se však stali na hranicích s demokratickým světem terčem ponižujících prohlídek. 

„Všelijací tajní policajti telefonovali dopředu, že jedeme na hranici. Pamatuju si, že jsme jednou zmeškali zápas, když nás celníci kontrolovali a museli jsme všichni vyjít z autobusu ven,“ tvrdí Václav Nedomanský. „Jednou po mně dokonce chtěli, abych si svlíknul kalhoty, jestli pod nimi něco neschovávám. Zůstaly na mně jen spodky a celník povídá: ‚Mám k tobě moc respektu, spodky sundávat nemusíš, obleč se a běž!‘ Na takové strašné příběhy se zapomenout nedá.“

Při hokejových turné po Sovětském svazu poznávali českoslovenští hokejisté, v jak zaostalé zemi se ocitli. Hlavně v oblastech mimo Moskvu se setkávali s primitivním zázemím. „Špína, smrad, strašné jídlo. Přijeli jsme ze zápasu, personál v hotelu na nás nečekal a všechno k večeři leželo na stole, studená polévka, rozteklá zmrzlina,“ popisuje Václav Nedomanský. „Jedinou zárukou byl černý chleba s máslem a šampaňské za čtyři rubly. Obyčejní Rusové se k nám chovali přátelsky, ale hráči z Moskvy neuměli prohrávat a byli zákeřní, když jsme nad nimi vedli. Jezdil jsem tam s obavami. Když jsme hráli v Sovětském svazu se Slovanem Bratislava, naši vedoucí nemohli ráno ani nastoupit do autobusu, protože museli na družební večer s ruskými funkcionáři a opili se tam.“

Pod okny stály tanky, viděl jsem lidi v krvi

Alkohol ovšem ničil také řadu hokejistů. Problémy s pitím vedly podle Václava Nedomanského k předčasnému skonu zhruba poloviny jeho bývalých spoluhráčů ze Slovanu Bratislava. Špatně dopadli i jeho známí z jiných týmů. „V opilosti se zabili nebo spáchali trestný čin. Sám jsem do pětadvaceti let alkohol skoro nepil,“ svěřuje se. „Jinak bych to těžko mohl někam dotáhnout. Teď si dám rád trochu červeného vína.“

První mistrovství světa odehrál v roce 1965 ve finském Tampere, kde získal stříbrnou medaili. Čechoslováci tam prohráli smolně 1:3 se Sovětským svazem, ale rozdrtili oba zámořské celky – Američanům naložili 12:0 a Kanadě 8:0. V roce 1966 získal Václav Nedomanský druhé místo na mistrovství světa v Lublani, ve Vídni 1967 skončil národní tým čtvrtý, ale na zimní olympiádě v Grenoblu 1968 vybojoval stříbro. Navíc po osmi letech porazil na velkém turnaji Sovětský svaz. Připsal si vítězství 5:4.

Za půl roku vtrhla do Československa Sovětská armáda a vojska dalších čtyř socialistických zemí, aby zadusila snahy o obnovu demokracie a svobody. Václav Nedomanský měl tréninkový kemp v Bratislavě. „Probudil jsem se a pod okny nám stály tanky. S trenérem Jánem Starším jsme se šli podívat k mostu z Maďarska a cestou jsme viděli lidi v krvi a zmatek,“ prohlašuje. „Na okamžiky hrůzy jsem si vzpomněl, když jsme v březnu 1969 nastupovali na mistrovství světa ve Švédsku proti Rusům. Byli pro nás jako vzduch, při rozcvičování jsme se na ně ani nepodívali. Zážitky z dvacátého prvního srpna 1968 nás motivovaly. Navíc nás rozhodčí nechali hrát tvrději než jindy, tak o dvacet procent, což pomohlo.“

Za okupaci se pomstil gólem

Zápasy se Sovětským svazem vyhrálo Československo 2:0 a 4:3. V druhém skóroval i Václav Nedomanský a po své trefě vyvrátil radostí soupeřovu branku.

„Byla v tom nahromaděná frustrace z okupace,“ podotýká. K titulu mistrů světa potřebovali Čechoslováci alespoň jeden bod ze dvou utkání s domácími Švédy, scházel jim nicméně pověstný kousek štěstí, a tak prohráli 0:2 a 0:1. Na letišti Ruzyně přistávali s bronzovými medailemi, ale po vítězstvích nad sovětskými okupanty je davy fanoušků vítaly jak národní hrdiny.

Sovětský svaz se musel znovu sklonit před uměním národního týmu kolem Nedomanského, Holečka, bratrů Holíkových, Martince, Suchého nebo Machače na mistrovství světa 1971. Po remíze 3:3 prohrála „ruská mašina“ 2:5. Titul mistrů světa unikl Čechoslovákům kvůli překvapivé prohře 1:5 s USA, z evropských mužstev však byli nejlepší.

Martinec, Nedomanský, střela a Treťjak byl bezmocný

Dokonalý triumf si nechali až na domácí mistrovství světa a Evropy 1972 v Praze. V rozhodujícím střetnutí o titul světových šampionů zdolali Sovětský svaz 3:2 a Václav Nedomanský vstřelil gól na 1:0.

„Získali jsme puk v naší obranné třetině, Vláďa Martinec ujel a nahrál mi do místa mezi kruhy v ruské obranné třetině. Měl jsem čistý výhled na branku Treťjaka a vystřelil jsem nad jeho beton pod vyrážečku,“ vzpomíná. „Hráli jsme výborně, ale pamatuju si taky na policajty s bílými helmami. Dívali se do diváků.“

Nejvyšší představitelé komunistického režimu na čele s Gustávem Husákem se totiž báli, že v hledišti propuknou protesty proti sovětským okupantům. Kromě uniformovaných příslušníků Veřejné bezpečnosti sledovali fanoušky tajní policisté v civilu a kamerový systém. Zastrašení fanoušci se omezili většinou pouze na projevy bezmezné radosti a až na výjimky se neodvážili k protisovětským projevům.

Komunistický režim z něj udělal zrádce

S reprezentací se Václav Nedomanský rozloučil na mistrovství světa 1974 ve Finsku. Direktoriát Mezinárodní hokejové federace (IIHF) ho vyhlásil nejlepším útočníkem, navíc se dělil se sovětským útočníkem Sergejem Kapustinem o titul krále střelců. Československo skončilo druhé, svému největšímu soupeři Sovětskému svazu alespoň uštědřilo v prvním kole šampionátu rekordně vysoký výprask 7:2.

V létě stejného roku opustil Václav Nedomanský svou vlast a přes Švýcarsko odcestoval do Kanady. Prošel tam dvěma týmy WHA a třemi mužstvy NHL. Nejvíce se mu dařilo v sezóně 1979/80, kdy v dresu Detroit Red Wings patřil ke špičkovým útočníkům celé NHL. V 79 utkáních nasbíral 74 kanadských bodů za 35 branek a 39 asistencí.

O svém úmyslu žít ve svobodné Severní Americe a prosadit se v NHL, nejlepší hokejové soutěži světa, neřekl doma ani rodičům. Do Kanady utekl se spoluhráčem Richardem Fardou a jeho rodinou. Pro mnoho lidí v Československu, masírovaných komunistickou propagandou, se stal vyvrhelem. Tisk, rozhlas a televize ho označovaly za sportovce, jehož socialistické Československo vychovalo, poskytlo mu podmínky pro skvělou hokejovou kariéru a dočkalo se od něj zrady.

Neměl žádnou šanci se bránit a říci, že dlouho usiloval u československých úřadů o povolení k legálnímu angažmá v NHL, ale nedostal ho. V Kanadě a v USA však musel nejdříve vzít zavděk profesionální ligou WHA, jež vznikla v roce 1972 jako konkurence NHL. Na rozdíl od NHL totiž neměla žádnou dohodu o startu hokejistů z východního sovětského bloku, kteří opustili svou zem a pokračovali s hokejem v Severní Americe.

Mezi rabiáty se rychle otrkal

„V NHL bych směl nastoupit až po roce a půl, ve WHL jsem mohl hrát hned,“ dodává Václav Nedomanský. WHL sice nalákala hvězdy typu Gordie Howa, ale svou úrovní za NHL zaostávala. Charakterizovala ji však velká tvrdost, přecházející často v brutalitu a zákeřnost. Zatímco vytříbený technik Richard Farda se kvůli menší postavě prosazoval mezi kanadskými a americkými rabiáty velmi obtížně a zakotvil po pár letech ve Švýcarsku, šlachovitější a o deset centimetrů vyšší Václav Nedomanský si dokázal ve WHA poradit. 

Když přiletěl do Toronta, psalo se o něm v novinách horem dolem a všichni čekali, co předvede. Handicapovalo ho, že neuměl pořádně anglicky. Učil se ovšem rychle, poněvadž nestál o ostudu ve chvílích, kdy potřeboval něco rychle říci a marně hledal slova. 

Někteří spoluhráči ho zpočátku nebrali moc vážně, další v něm viděli nežádanou konkurenci a záviděli mu vysoký plat. Ve spisech StB se objevují zprávy od tajných spolupracovníků, podle nichž Václav Nedomanský podepsal s Toronto Toros pětiletou smlouvu na 800 000, nebo dokonce 900 000 dolarů, což byly na československé hokejové poměry neskutečné peníze. Richard Farda prý získal jednoroční smlouvu na 80 000 dolarů.

„V Americe si musíte dávat pozor na některé nebezpečné hráče, ale jako rychlý hokejista jsem jim většinou ujel a slyšel jsem jen, jak místo do mě narazili do mantinelu. Párkrát jsem se na ledě pral, ale nic extra. Když je někdo zákeřný, musím ho obelstít nebo se mu vyhnout. Jen hlupák se nechá zranit,“ upozorňuje. „Před první sezónou v Toronto Toros jsem měl dobrou kondici a sebedůvěru. Věděl jsem, že budu hrát jako oni nebo lépe. Když pak věděli, že dám za sezónu čtyřicet nebo padesát gólů, bylo po problémech. V Torontu mi hodně pomohl Frank Mahovlich. Jako první mě oslovil, vzal mě na večeři, ukázal mi, jak funguje systém profesionálního hokeje. Dodneška jsme kamarádi.“

Dzurilla a Holík se nebáli návštěvy u „vyvrhela“

Václav Nedomanský se poprvé střetl s nejlepšími kanadskými profesionály v září 1972 po jejich úspěšné sérii sedmi zápasů se Sovětským svazem. Měli bilanci čtyři výhry a tři prohry. Při návratu z Moskvy se zastavili v Praze, kde se utkali s Čechoslováky. Zápas skončil 3:3 a Kanada vyrovnala při power-play sedm vteřin před koncem. „Kanadské hvězdy jsem znal jen z novin, ale pak jsem s některými hrál a s některými kamarádil. Říkali mi, že v Moskvě po výhře nad Rusy v sedmém zápase hodně slavili. Když přiletěli do Prahy, trenér je postavil vedle stěny a kdo se udržel na nohách, tak proti nám nastoupil.“

Pouhé dva roky po odchodu do Toronta se Václav Nedomanský znovu potkal se dvěma bývalými spoluhráči z reprezentace. V Severní Americe se totiž hrál první Kanadský pohár, na němž skončilo druhé Československo. Bydlel v Torontu a večer k němu přišli na návštěvu brankář Vlado Dzurilla a útočník Jiří Holík. U reprezentace byla vždycky takzvaná „očka“, která hráče špiclovala a udávala, pokud se nechovali tak, jak si komunistický režim představoval. Mezi přísně zakázané věci patřil také styk s emigranty.

„Oba kluci riskovali, protože byli sledovaní. Museli od týmu utéct a utajit, kam jdou. Vlado mi tenkrát řekl: ‚Ja na nich seriem. Sme kamaráti a chcem ťa vidieť.‘ Jejich zápasy na Canada Cupu jsem viděl, bylo úžasné, jak hráli a jak se proti Kanadě drželi,“ vzpomíná Václav Nedomanský. „Vlado chytal fantasticky, udělal si v Americe ohromné jméno, a kdyby chtěl, mohl tam zůstat.“

Vím, kdo na mě donášel

Po emigraci se Václav Nedomanský stal terčem příslušníků Státní bezpečnosti a jejích spolupracovníků. Ze spisu tajné policie vyplývá, že špiclovala také jeho otce a matku. „Vím, kdo donášel na mě, kdo byl můj nepřítel. Bohužel šlo o nejbližší lidi. Zprávy z hokejového prostředí podával můj trenér ze Slovanu a reprezentace Ján Starší a také trenér Karel Gut,“ tvrdí.

StB v roce 1974 prověřovala názory na emigraci Václava Nedomanského i mezi obyvateli socialistického Československa. Někteří lidé poukazovali na to, že kdyby mu komunisté povolili nastupovat v NHL, nic by se nestalo, a ještě by republice odváděl vysoká procenta ze svého výdělku. Další předpokládali, že nejvyšší straničtí funkcionáři se pokusí pobyt Václava Nedomanského a Richarda Fardy v Kanadě dodatečně legalizovat. „Husák dostane Nedomanského zpátky stejně jako Karla Gotta z NSR,“ domníval se jeden muž, jehož pozorně poslouchal tajný spolupracovník StB.

Do Kanady zamířil Václav Nedomanský se svou ženou a tříletým synem, v emigraci se jim narodila dcera Victorie. Jeho manželka se za svobodna jmenovala Věra Civínová a běhala na lyžích. „Patřila mezi osm běžkyň, které se připravovaly na olympiádu. Ale když přišla řeč na podpůrné injekce a na doping, lyžování raději nechala,“ prohlašuje Václav Nedomanský. „Sám jsem nikdy žádné povzbuzující zakázané látky neviděl a ani jsem je nezkusil.“

Hráčskou kariéru v NHL uzavřel v roce 1983. V součtu všech vstřelených gólů v elitních evropských a evropských ligách a v reprezentaci mu mezi Čechy patří se 797 zásahy druhé místo za Jaromírem Jágrem. Podle knihy ‚Můj nejslavnější únik‘ se dělí v mezinárodní tabulce o 10. místo s Mikem Gartnerem (jde o údaje po sezóně 2022/23). „V NHL jsem dal dva hattricky po sobě,“ uvádí.

Těžkou operaci přežil díky skvělé kondici

V osmdesátých letech trénoval tři roky ve Spolkové republice Německo a rok v Rakousku. V dalších letech pracoval jako skaut při vyhledávání hráčů pro profesionální týmy NHL Los Angeles Kings, Nashville Predators a Vegas Golden Knights. 

V roce 2019 se dočkal vstupu do Hokejové síně slávy v Torontu. Uvedl ho tam jeho kamarád Frank Mahovlich. „Rozhodl jsem se, že svou řeč na ceremoniálu nepřečtu, a řeknu, co cítím. Zapomněl jsem ale poděkovat své ženě a československému týmu, tak jsem se přihlásil a dovolili mi, abych pronesl dodatek,“ prozrazuje. Jméno Nedomanský zdobí rovněž Síň slávy Mezinárodní hokejové federace IIHF a slovenskou a českou síň slávy. 

Před několika lety Václav Nedomanský velmi vážně onemocněl a před smrtí ho zachránila operace. V Kalifornii ji provedl chirurg Ravin Kumar. „Lékař mi říkal, že neví, jestli bych přežil, kdybych nebyl v takové kondici a neměl tak trénovaný organismus,“ poznamenává Václav Nedomanský. Hokej v něm vypěstoval kromě odolnosti také nebojácnost, což se mu hodilo při konfliktech se zločinci v Detroitu. Jednoho zahnal od svého domu poloautomatickou puškou a druhého ze zahrady hráběmi.

S Karlem Knapem napsali Můj nejslavnější únik

Jeho syn Vašek hrál profesionální hokej v nižších severoamerických soutěžích a poté stříhal v Hollywoodu filmy a dodělával je i zvukově a barevně. O svém otci natočil hodinový dokument. „Zatím se ale nedá pustit, protože za záběry z NHL chtějí strašné peníze,“ posteskne si Václav Nedomanský. V roce 2023 však o něm vyšla kniha. Vydání svých pamětí dlouho odmítal a přemluvil ho až uznávaný český sportovní novinář Karel Knap. Pro knihu vybrali název „Můj nejslavnější únik“. „Chtěl jsem, aby po mně něco zbylo, a Karel o mně vždycky psal spravedlivě a zastával se mě v určitých okamžicích,“ vysvětluje pamětník. 

Poté, co v únoru 2024 vyšel na letiště v Ruzyni, kam dorazil kvůli vzniku filmového dokumentu České televize u příležitosti svých osmdesátin, dočkal se příjemného překvapení. Hlásil se k němu jeden český fanoušek hokeje a další se přidali během natáčení ve sportovní hale v Holešovicích. „Poznali mě a šlo spíš o starší lidi, kteří jsou blíž k mému věku,“ uvádí. 

Své osmdesátiny oslavil v březnu v Kalifornii s druhou ženou Marcelou. Za svobodna žila v Kyjově jako Valušková, takže vytvořili slovácké manželství. Seznámili se v roce 1992 na mistrovství světa v hokeji v Praze a adoptovali si dceru Julii, jež se stala úspěšnou designérkou.

Pokud Václav Nedomanský uvažoval o věcech, kterými se v životě řídil, neopomněl zdůraznit dobré vychování. „Nepamatuju se, že bych úmyslně lhal nebo si vymýšlel. Snažím se o dobré vztahy s lidmi,“ tvrdí. „Rád pozoruju život a sport a doufám, že ještě nějaký rok vydržím.“