Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Neckář (* 1943)

• narodil se 23. října 1943 v Praze

• otec Václav Dubský působil jako herec a zpěvák v divadle

• po roce 1948 ho vyhodili a musel se živit jako kočí a nádeník

• maminka pracovala v divadle jako ekonomka

• v roce 1958 ji falešně obvinili z defraudace a musela odejít

• dlouhá léta se soudila a domohla se plné rehabilitace

• Václav Neckář se čtyřikrát neúspěšně pokoušel dostat na DAMU

• nevzali ho kvůli problémům jeho rodičů

• v 60. letech se proslavil jako herec a zpěvák

• účinkoval v několika oceňovaných filmech

• hrál a zpíval v divadle Rokoko

• s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou založili trio Golden Kids

• po obrovském úspěchu doma i v zahraničí následoval brzký konec

• pamětník založil s bratrem kapelu Bacily, která se držela na výsluní desítky let

• v 70. letech ho předvolávali k mnohahodinovým výslechům na StB

• estébákům šlo o výjezdy do zahraničí a manažera Hanuše Bunzela

• v roce 1978 se pamětník stal takzvaným důvěrníkem StB

• v roce 1986 byl spis uložen do archivu, důvodem byla bezcennost podaných informací

• v době sametové revoluce chodil s bratrem na demonstrace

• jezdili společně na setkání a besedy do regionů, aby šířili povědomí o dění v Praze

• aparatura Bacilů pomohla ozvučit Václavské náměstí a Letnou

• v 90. letech si pamětník s kapelou dali uměleckou pauzu

• nový vzestup mu přinesl až film Pelíšky

• přinesl nově zpopularizovanou píseň Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě

• v roce 2002 dostal mrtvici a zdálo se, že už nikdy nebude zpívat

• na pódium se postavil rok po prodělané mozkové příhodě

• další šance přišla v podobě písně Půlnoční z filmu Alois Nebel

• Václav Neckář žil v roce 2023 v Praze

V srpnu 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem (SSSR), točil herec a muzikant Václav Neckář ve městě Suchumi film Kolonie Lanfieri. Gruzínské město Suchumi tehdy leželo na území SSSR. Otřesné zprávy z domova poslouchal Václav Neckář z rádia, u něhož seděl se svými kolegy. Ale již druhého dne se dozvěděl víc.

„Maminka se mi na Kavkaz dovolala v době, kdy u nás nebylo možné telefonovat z Pankráce na Barrandov. Vyprávěla mi, jak okupanti střílí na Národní muzeum a kolik lidí zemřelo,“ vzpomíná pamětník a dostává se do ráže. „Brečel jsem a křičel na holky v telefonní centrále v Suchumi, co Rusáci dělají za sviňárny.“

Václav Neckář dostal ve filmu Kolonie Lanfieri roli němého blázna. V den okupace Československa štáb pobýval ve stanech v horách, odříznutý od civilizace. Ale jeden z herců, Litevec Juozas Budraitis, měl s sebou rádio, z něhož šokovaně naslouchali zprávám o vpádu armád Varšavské smlouvy do Československa. „Rozhodli jsme se, že na protest proti okupaci budeme stávkovat, a sjeli jsme z hor dolů do města,“ vypráví pamětník.

Československé telefonní linky byly během okupace přetížené a lidé se často nemohli dovolat vůbec nikomu. Maminka Marie Neckářová měla naštěstí kamarádku na mezinárodní telefonní centrále, která spojení do Suchumi zajistila. Její syn tak mohl slyšet o událostech v Praze z první ruky. Československý filmový štáb přerušil natáčení a 29. srpna se zvláštním letadlem vrátil domů. Kvůli smlouvě se nicméně na Kavkaz později museli vrátit a film dokončit.

Na podzim 1968 vzniklo trio Golden Kids, tedy Václav Neckář, Marta Kubišová a Helena Vondráčková. Měli našlápnuto k zářivé evropské kariéře. Koncertovali doma, v Německu, Holandsku či ve Francii a všude diváci šíleli nadšením. Zejména Marta Kubišová se stala femme fatale české hudební scény.

V Cannes si jich povšiml producent Bruno Coquatrix a Darek Vostřel s ním domluvil hostování v pařížské Olympii. V lednu 1969 se dostali opět do Cannes. Jenže v té době se upálil Jan Palach, takže se zase brzy vrátili domů. Václav Neckář zanedlouho nazpíval píseň s názvem Soud, která reagovala právě na Palachovu smrt.

Skupinu Golden Kids zničilo křivé obvinění z pornografie.  Ředitel agentury Pragokoncert František Hrabal se pokusil Martu Kubišovou očernit za pomoci podvržených skandálních snímků. „Pozval mě do kanceláře a ukázal mi několik porno fotek, že na nich musím identifikovat Martu. Odmítl jsem,“ tvrdí pamětník.

Marta Kubišová se bránila a soud nakonec i díky korunnímu svědectví Václava Neckáře vyhrála, kariéra Golden Kids však nenávratně skončila. Po těchto událostech Václav Neckář dlouho nekoncertoval. Čekal a doufal, že zase začne skupina vystupovat. Na pódium se vrátil až poté, co sama Marta Kubišová ukončila období nejistoty a čekání. Vyzvala zbývající dva členy Golden Kids, aby se dál soustředili na své kariéry.

Babička se snažila dceři zajistit lepší život

Václavova maminka Marie Neckářová, rozená Sekavcová, byla jediná a nemanželská dcera Kristy Sekavcové. Žily v malém bytě na Žižkově, kde neměly vodu ani toaletu. Obojí se nacházelo na chodbě společně pro celé patro činžáku. Topivo si babička musela donést sama v putně na zádech. „Ta samá scéna je ve filmu Skřivánci na niti s paní Jiřinou Štěpničkovou. Takhle si pamatuji, že uhlí nosívala babička,“ vzpomíná pamětník.

Babička chtěla pro svoji dceru lepší vyhlídky, a tak se jí snažila dopřát co nejlepší vzdělání. Marie vystudovala obchodní akademii v Karlíně a po maturitě získala místo u firmy Sigma pumpy. Působila dva roky jako korespondentka v anglickém Newcastlu.

Otec žil pro divadlo

Narodil se jako Václav Neckář, ale na začátku své umělecké dráhy herce, zpěváka a tanečníka začal používat pseudonym Václav Dubský. Stejně jako jeho bratr Eduard Dubský, známý z filmového plátna.

Tatínek Václava Neckáře začínal v Osvobozeném divadle u choreografa a režiséra Saši Machova jako tanečník. Za války získal angažmá nejprve v Kladně v operetě a poté v pardubickém divadle, kde se stal i tajemníkem ředitele Karla Jičínského. „Vždycky když přijedeme do Pardubic, beru si šatnu číslo jedna. Tady na toaletním stolku mě kdysi přebalovala moje maminka, když přijela za tátou,“ vypráví pamětník.

Rodiče se vzali ještě před válkou. První syn Václav se narodil v roce 1943, druhorozený Jan rok po komunistickém převratu. „Pamatuji si, jak jsem řval na chodbě našeho domu, že mám bráchu. Měl jsem obrovskou radost,“ usmívá se pamětník.

Po skončení války dostal Karel Jičínský povel od Zdeňka Nejedlého, tehdejšího ministra školství a osvěty, aby vybudoval české divadlo na severu Čech. Václav Dubský odešel s ním a získal angažmá v divadle v Ústí nad Labem. Později se soubory rozdělily na činohru, balet, operu a operetu a každá oblast získala jednu stálou scénu. Činohra se přesunula do divadla v Mostě. Tatínek tu hrál a zpíval, maminka působila v ekonomické oblasti.

Místo zpěvu jezdil s koňmi

Po komunistickém převratu se otec nepohodl s činovníky ústeckého městského národního výboru, kteří v divadle chtěli zničit všechny německé připomínky, včetně not či archivu. Tomu Václav Dubský zabránil, nicméně musel z divadla odejít. Dostal na výběr mezi prací v dolech a v zemědělství. Našel si místo podruha a kočího u kamaráda, jenž vlastnil v Mostě statek.

Maminka zůstala v divadle, a později dokonce dosáhla na post ekonomické ředitelky. Jenže v roce 1958 ji obvinili z defraudace a dostala vyhazov. Proti falešnému obvinění se dlouhá léta bránila u soudu, nakonec se na konci šedesátých let přece jen dočkala soudní rehabilitace. Do té doby myla nádobí v restauraci nebo prodávala v Mototechně.

Divadlo od sklepa po půdu

Bratři Neckářovi v podstatě vyrůstali v divadle. Jan hrál na kdejaký nástroj a Václav uměl zpívat, takže se báječně doplňovali. Pořádali spolu vystoupení na balkoně jejich bytu nebo na besídkách. „Dirigent Málek takhle jednou slyšel klavír, koukal a nikoho neviděl, až pak zjistil, že tam hraje můj maličký brácha. A já jsem chodil po chodbách a zpíval árie z Prodané nevěsty,“ směje se pamětník.

Malý Václav brzy získal první role v dětských operních představeních. Jeho operní kariéra skončila v roce 1957 rolí pasáčka v opeře Tosca, kterou většinou zpívají mezzosopranistky. „Sólo se musí ozývat jakoby zdálky, takže jsem zpíval za scénou a musel jsem pořádně zařvat. Jenže to bylo v době, když už jsem začínal mutovat, a po osmi představeních mi odešel hlas,“ vysvětluje pamětník.

Zkoušky na DAMU skládal neúspěšně čtyřikrát

Václav nastoupil v roce 1958 na gymnázium v Ústí nad Labem. Kromě jiného se tu naučil anglicky, doma mohl konverzovat s maminkou. Němčinu zase piloval s Eliškou Neckářovou, druhou ženou svého otce, která pocházela ze sudetoněmecké rodiny.

Po maturitě se hlásil na Divadelní akademii múzických umění (DAMU), ale nevzali ho pro údajný nedostatek talentu. Nastoupil proto v divadle v Ústí nad Labem jako herecký elév. Po roce zkusil znovu přijímačky na DAMU a opět ho nevzali, tentokrát kvůli špatným sykavkám. Důvodem pro třetí nezdar byl prý jeho příliš profesionální projev. Zkusil štěstí  později ještě jednou a naposledy, a opět neúspěšně. „Později mi ředitel divadla ABC Miroslav Hlinovský prozradil, že mě jednoduše nemohli vzít kvůli průšvihům mých rodičů,“ tvrdí pamětník.

V Alfě poprvé potkal Martu Kubišovou

Kvůli nedostatku divadelního vzdělání musel v roce 1964 z ústeckého divadla odejít. Další angažmá získal v plzeňském divadle Alfa. Setkal se tu s lidmi, kteří ho pak provázeli celý život. Na přijímacím řízení seděl kromě ředitele divadla ještě Bohuslav (Boban) Ondráček a Marta Kubišová. „Nastoupil jsem 3. března a o týden později onemocněl zpěvák. Měl jsem za něj večer zpívat píseň Amálka, ale zapomněl jsem noty, a tak jsem broukal lalala. To byla moje premiéra,“ popisuje svoje začátky v neznámém prostředí pamětník. V plzeňském rozhlase pak nazpíval asi dvacet písní, polovinu z nich v angličtině.

V přijímací komisi sice seděla Marta Kubišová, ale už o tři měsíce později odešla do pražského divadla Rokoko. „Poprvé jsem ji na pódiu viděl, když zpívala píseň Je půl vosmý, ona prostě byla rozená šansoniérka,“ vzpomíná pamětník. „Od první chvíle jsme se měli strašně rádi.“

V Rokoku se proslavil

V roce 1965 ho dirigent Tanečního orchestru Československého rozhlasu (TOČR) Josef Vobruba pozval na zkoušku, měl nahrávat písně Jen tak, Ze soboty na neděli a Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě. „Když jsem to nazpíval, tak mi řekl, že v Rokoku bude konkurz, jestli se tam nechci jít podívat. A já jsem tam šel a přijali mě,“ říká s úsměvem pamětník a dodává, že s Darkem Vostřelem, ředitelem divadla Rokoko, si velmi rozuměli nejen po umělecké stránce, ale i jako blízcí přátelé.

V Rokoku slavil od první chvíle úspěchy v hrách Konvenční vražda či Filosofská historie. S Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou nazpívali Listy důvěrné. V roce 1966 pro Václava, Martu a Helenu napsal Jan Schneider hru Čekání na slávu, která je na vlně popularity vynesla vzhůru. A na jejím základě jeli v roce 1968 na festival MIDEM do Cannes s delegací československých zpěváků. „Já jsem si vzal na radu kamaráda Honzy Třísky na sebe rubášku, protože Francouzi prý mají rádi Rusy,“ vysvětluje pamětník svou tehdejší volbu originálního kostýmu. Delegace měla velký úspěch, všichni českoslovenští umělci francouzské publikum nadchli.

Hrál ve skvělých filmech

V šedesátých letech Václav Neckář zazářil také v několika filmech. První dostal název Ostře sledované vlaky podle stejnojmenné předlohy Bohumila Hrabala a získal Oscara, nejvyšší filmové ocenění. Jiří Menzel ho nejprve pozval na kamerové zkoušky do barrandovského studia, po nichž teprve dostal roli mladého železničáře Miloše Hrmy. „Jirka Menzel si mě pohlídal, abych nedělal cukrblíky, protože divadelní a filmové herectví je prostě jiné,“ prozrazuje pamětník. „Scénu s paní Havelkovou a husou jsme museli přetočit. Měl jsem v očích málo nevinnosti.“

V pohádce Šíleně smutná princezna si zahrál s Helenou Vondráčkovou a celou plejádou skvělých českých herců. „Já byl v těch letech hodně vykulenej. Ale pak jsem si postupně začal povídat s Bohušem Záhorským, Rudolfem Hrušínským nebo Josefem Somrem, a to bylo opravdu příjemné,“ vzpomíná pamětník.

Velmi úspěšný seriál Píseň pro Rudolfa III. se točil v letech 1967 až 1968, ale nastupující normalizace zabránila jeho dalšímu promítání. Natočené díly uložili normalizátoři do trezoru.

V pamětníkově filmografii se obzvláště vyjímal film Skřivánci na niti podle předlohy Bohumila Hrabala, kterou režíroval režisér Jiří Menzel. Tehdy se Václav Neckář vyhříval na vrcholu popularity. „Na Barrandově byla neveřejná projekce filmu, hlediště narvané lidmi, kteří reagovali naprosto fantasticky. I po dvaceti letech měli Skřivánci úspěch, ale tehdy by to byl obrovský sukces,“ lituje pamětník ztracené příležitosti. Film cenzoři uložili do trezoru, veřejně promítat se mohl až po sametové revoluci. Na filmovém festivalu v Berlíně získal v roce 1990 nejvyšší ocenění, Zlatého medvěda.

Po Skřiváncích na niti a aféře s Martou Kubišovou už najednou Václav Neckář nedostával žádné role. Až díky známosti s Ninou Steklou, manželkou režiséra Karla Steklého a první manželkou Václavova strýce Eduarda Dubského, nastala změna. „Někde se spolu zastavily a maminka povídala, že její kluk už léta nedostal žádnou šanci. A teta Nina slíbila, že zavolá dědkovi a on nějakou roličku najde. Tím myslela režiséra Steklého,“ směje se pamětník. Tak se v roce 1977 dostal k roli Žabky ve filmu Pan Vok odchází. Později hrál drobné role ještě v několika filmech i seriálech, ale žádná už nedosáhla takové proslulosti jako jeho první filmové počiny.

Kamarádil se s Rudým Elvisem

Václav Neckář v době uměleckého půstu pomáhal kamarádovi v Chuchli s péčí o koně, které měl moc rád. Potkal se tam s Hanušem Bunzelem, jenž ho vybídl k tomu, aby založil novou kapelu. Vznikla skupina Bacily, v níž kromě Jana Neckáře hráli muzikanti jako Zdeněk Rytíř, Petr Formánek či Ota Petřina. Brzy slavili úspěchy a jejich popularita se vyšvihla vzhůru.

Od agentury Pragokoncert přestoupili k Pražskému kulturnímu středisku (PKS), protože ředitel Pragokoncertu František Hrabal Václavu Neckářovi z jasných důvodů nepřál. První zahraniční koncert s Bacily proběhl díky Miloši Vojtovi, který v roce 1971 pracoval v českém kulturním středisku v bulharském Primorsku. Později jim zařídil tři turné po Bulharsku. V roce 1973 prorazili s pomocí svého šikovného manažera Hanuše Bunzela i do Německa.

Václav Neckář se také v sedmdesátých letech spřátelil s Deanem Reedem, americkým emigrantem, jenž se pokusil nalézt štěstí na komunistickém Východě. Přezdívalo se mu Rudý Elvis, poněvadž jako levicový aktivista odmítal kapitalismus, a v USA nazpíval několik velkých rokenrolových hitů. Uspořádali spolu desítky koncertů a natočili společný film Zpívej, kovboji.

Nicméně se stále objevovaly výtky kvůli tomu, jak členové kapely vypadají. „Koncertovali jsme na dožínkách ve Znojmě, kde měli kluci džíny a Otovi vlály dlouhé vlasy ve větru. Dostali jsme zákaz a Ota se musel ostříhat. Udělal to jednou a pak už se zařekl, že nikdy. A od té doby na pódium nevylezl a jen skládal hudbu,“ popisuje pamětník absurdní situaci a dodává, že pak tři měsíce nikde nesměli hrát.

V roce 1974 měla skupina jet na turné v Pobaltí a na Krymu, ale nakonec se neuskutečnilo. Václav Neckář měl pocuchané nervy již z předchozích problémů a psychicky onemocněl. „Byl jsem čtrnáct dní ve špitále, měl jsem psychózu,“ popisuje pamětník, jak moc na něj doléhala tíživá situace.

V roce 1978 se stal důvěrníkem Státní bezpečnosti

Václav Neckář musel ve druhé polovině sedmdesátých let chodit na výslechy do Bartolomějské ulice, které trvaly i několik hodin. „Vyslýchali mě kvůli Hanuši Bunzelovi a výjezdům do ciziny. Zkoušeli na mě známou metodu zlého a hodného policajta, dělali na mě velký nátlak,“ přiznává pamětník. 

V roce 1978 odcestoval i s kapelou na Mezinárodní festival mládeže a studenstva na Kubu. Nicméně ještě před odletem se stal důvěrníkem Státní bezpečnosti (StB). Na festivalu se pohyboval estébák, který podával informace o všech členech výpravy. Do spisu podal hlášení o údajných šestnácti schůzkách s Václavem Neckářem, ale o jejich obsahu není ve spisu StB skoro nic napsáno. V dalších letech pak probíhala další, spíše sporadická setkání. V rozhovoru s dokumentaristou Paměti národa se Václav Neckář ke své spolupráci s StB vyjadřoval obecně, bez konkrétních detailů. Bylo vidět, že jde o téma, které mu není příjemné.

Václav Neckář skutečně na jedné z prvních schůzek v roce 1978 hovořil o Martě Kubišové, nicméně neprozradil nic, co by StB již nevěděla. Sama zpěvačka vždy svého kamaráda a kolegu obhajovala. V Archivu bezpečnostních složek (ABS) se nachází složka s archivním číslem TS-780614 MV. Václav Neckář je v roce 1978 označen jako důvěrník (D) s krycím jménem Bacil. Jsou zde popsány uskutečněné schůzky. V roce 1986 uložila StB spis do archivu z důvodu, že informace, které Václav Neckář dodal, jsou pouze informativního charakteru a nemohly být nijak využity při rozpracování problematiky hudebníků a zpěváků.

V roce 2007 se objevily v médiích zprávy obviňující Václava Neckáře z donášení StB a udávání Marty Kubišové. „Marta moc dobře ví, kdo ji udával, což byl bohužel její druhý manžel Jan Moravec,“ tvrdí Václavův bratr Jan Neckář. Tvrdí, že Václav Neckář nikomu neublížil.

Otec mu posvětil vstup do strany

V roce 1981 se novým ředitelem PKS stal estébák, jehož pamětník znal z výslechů v Bartolomějské ulici jako onoho „zlého policajta“. Nedovedl si představit, že by pod jeho vedením mohl pracovat, a tak i s kapelou po překonání různých obtíží přestoupil k Severočeské agentuře v Ústí nad Labem. Podmínkou byl jeho vstup do KSČ. „Mluvil jsem o tom dlouho s tátou. Nakonec mi řekl, abych to udělal, aby tam byli lepší lidi než dosud,“ vysvětluje pamětník své rozhodnutí.

Zároveň tak mohl lépe chránit skupinu před zvůlí určitých lidí. Pět let zůstal pouze kandidátem strany, protože se proti jeho členství vyslovil ředitel Pragokoncertu František Hrabal. Členem KSČ se tak Václav Neckář stal až v roce 1986. Nicméně koncem roku 1989 stranu zase opustil.

V roce 1989 jezdili se studenty po regionech

Začátky sametové revoluce strávil s nemocí v posteli, zatímco jeho bratr Jan zažil od začátku do konce masakr studentského průvodu na Národní třídě. Pak už se spolu účastnili demonstrací na Václavském náměstí i jinde. „Koukali jsme na balkon Melantrichu, kde zpívala Marta, a říkal jsem Honzovi, že je málo slyšet. A tak jsme naši aparaturu zapůjčili k ozvučení Václaváku,“ vysvětluje pamětník. Kromě toho zrušili turné na Slovensku a věnovali se objíždění regionů se studenty. Dostali se na besedy do Litoměřic, Lovosic nebo Frýdku-Místku.

Už v roce 1986 zemřel mimořádně schopný manažer Hanuš Bunzel. Protože se nenašel nikdo, kdo by se o ně postaral, nějakou dobu se managementu skupiny věnoval Václav Neckář. Brzy pochopil, že sám sebe prodávat nelze. Zároveň se po sametové revoluci rozpadly dosavadní umělecké agentury. A tak si skupina Bacily po roce 1990 dala uměleckou pauzu.

Václav Neckář s bratrem v té době vystupovali jen málo. Vytvořili představení pro divadlo Reduta s názvem Časy se mění a provozovali letní diskotéku v Doksech u Máchova jezera. V roce 1994 měl premiéru muzikál pro děti Kocour v botách, kde hrál Václav hlavní roli, autorem hudby se stal jeho bratr.

Marta, Helena a Václav se na pódiu znovu sešli v roce 1994, o rok později vyšla deska s živým záznamem koncertu. Plánované turné ke 40. výročí skupiny Golden Kids v roce 2008 skončilo neshodami mezi oběma zpěvačkami a odstoupením Marty Kubišové od projektu.

Hráli pro krajany v Americe a Kanadě

Bratři Neckářovi opakovaně koncertovali v Severní Americe, kam je poprvé pozval Josef Skála, jenž ve Vancouveru provozoval české divadlo. Následovalo turné pro krajany, hráli v Edmontonu, Calgary, Seattlu, Hollywoodu, Los Angeles či na ostrově Victoria.

Při druhé návštěvě v roce 2001 se podívali do New Yorku, na festival filmů Jiřího Menzela. Po letech tam potkali režiséra Miloše Formana. „Poprvé jsem Miloše viděl po premiéře filmu Ostře sledované vlaky. Zastavil mě a říkal, že se někdy sejdeme před kamerou. K tomu ale nikdy nedošlo,“ říká se smutkem pamětník.

Koncem tisíciletí natočil režisér Jan Hřebejk film Pelíšky, kde použil píseň Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě. Film i píseň se okamžitě vyhouply na vrchol hitparád a popularity. Zrovna ji přitom Václav Neckář hrál nerad a kapela ji neměla v repertoáru. Přišlo mu vždy podivné, že v mezihře hrají housle, přestože se zpívá o kytaře.

„Jenže jsme tehdy přijeli na Konopiště, kde se slavilo výročí Radia Blaník. Bylo tam asi deset tisíc lidí, kteří křičeli, abychom zahráli Kytaru,“ vypráví pamětník. Od té doby ji lidé chtěli na všech koncertech. Místo houslí Ota Petřina zahrál sólo na elektrickou kytaru.

V roce 2002 ho postihla mrtvice

První mlhavé příznaky mozkové příhody přišly zcela neočekávaně ve chvíli, kdy s bratrem jeli na natáčení televizního pořadu do divadla v Litoměřicích. Potom si na pódiu Václav nedokázal přečíst z připravených kartiček vtipy, které měl vyprávět, a bratr Jan ho odvezl do litoměřické nemocnice. Další léčbu podstoupil na neurologickém oddělení pražské Nemocnice Na Homolce. Z mozku se mu vytratily cizí jazyky, jež ovládal. Zapomněl všechny svoje písně, nezbyly mu v mysli ani lidovky či hymna. Musel se znovu naučit mluvit, což zvládl za necelý rok s pomocí výborné logopedky Marcely Matičkové.

Přestože mu lékaři prorokovali, že už nikdy nebude zpívat, postavil se po roce znovu na pódium. Ve vyprodaném sále Lucerny ho přišli podpořit i jeho přátelé, včetně Marty Kubišové a Heleny Vondráčkové. Nicméně při zpěvu musel mít už napořád podporu čtecího zařízení, paměť se nikdy do předchozího stavu nevrátila.

V roce 2010 ho oslovili tvůrci filmu Alois Nebel s nabídkou úvodní písně Půlnoční. Stala se velkým hitem a od té doby se už bez ní neobešly žádné Vánoce. Píseň a později i vánoční album Mezi svými ho přivedly zpět na špičku populární hudby.

Žil šťastně s jednou ženou

S baletkou Jaroslavou Žlábkovou se potkal již na silvestra roku 1964, když tančila Julii v divadle J. K. Tyla. Nicméně záhy odešla do zahraničí, pět let pracovala ve Výmaru a Berlíně. Vzali se v roce 1974 a zanedlouho poté se narodil Václav Neckář mladší. S manželkou Jarkou žili ve šťastném manželství až do její smrti v roce 2015.

Bratři Jan a Václav Neckářovi nadále hráli a vystupovali v různých pořadech. „Lidé na koncertech mi dávají energii pokračovat ve zpívání,“ završuje své vyprávění Václav Neckář.