Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Neček (* 1927)

• narozen 4. listopadu 1927 v Pňově

• celoživotní sportovec

• 15. března 1939 svědkem příjezdu německých vojáků do Poříčan

• od března roku 1945 totálně nasazen na stavbu zákopů na Svatém Kopečku nedaleko Olomouce

• v dubnu 1945 ze Svatého Kopečku uprchl

• do osvobození se ukrýval v lese nedaleko Poříčan

• během vojenské služby v letech 1949–1951 členem Armádního tělovýchovného klubu

• v roce 1987 se stal na světových veteránských hrách v australském Melbourne mistrem světa ve skoku do dálky

• v roce 2023 žil v Praze

Život Josefa Nečka ovlivnilo mnoho dramatických historických událostí. Poslední měsíce druhé světové války strávil budováním zákopů na nucených pracích, odkud se mu podařilo utéct. Po osvobození byl v Praze svědkem násilností, kterých se dopouštěli někteří Čechoslováci na německém obyvatelstvu. Všechno, co prožil, mu pokaždé pomohl překonat jeho milovaný sport. Ačkoliv nikdo z jeho rodiny zalíbení v pohybu neměl, on sám žil už od dětství fotbalem a atletikou. Díky sportu mohl i během komunistické nadvlády mnohokrát vycestovat na Západ do destinací, o kterých se většině národa mohlo jen zdát. Sportu zůstal věrný po celý život. Ve veteránské kategorii závodil v běžeckých disciplínách ještě ve svých úctyhodných 94 letech.

Nauč se řeč nepřítele

Josef Neček se narodil 4. listopadu 1927 v Pňově (dnes Pňov-Předhradí) na Kolínsku. Ze středočeské obce se brzy rodina přestěhovala do Poříčan nedaleko Českého Brodu. Otec, vyučený elektrikář původem z moravských Troubelic, působil jako vedoucí v tamní přepínací stanici. Díky jeho povolání se za první republiky při stavbě přepínacích staveb na Kutnohorsku seznámil s Annou Novákovou, která pocházela z Pňova, ale sloužila u hospodáře v Mančicích. Roku 1937 se jim narodil Josef a později druhý syn Miroslav. Rodina žila šťastně v Poříčanech, v roce 1934 nastoupil Josef Neček do první třídy tehdejší obecné školy. Idylické období narušila druhá světová válka. Josef Neček si živě pamatuje, jak 15. března 1939 do obce přijížděli němečtí vojáci. „Přijela horda Němců na motorkách a sajdky k tomu. Padal sníh s deštěm. Přijeli a čekali na další rozkazy. V Poříčanech hned navštívili cukrárnu a vyjedli všechno. Bylo to hrozný.“

Po absolvování měšťanské školy nastoupil Josef Neček na soukromou obchodní školu v Praze, kde se brzy naučil německy. „Táta mi vždycky říkal: ‚Nauč se jazyk nepřítele.‘ Tak jsem to udělal a později mi to moc pomohlo, možná mi to zachránilo život,“ říká. Roku 1944 po ukončení školy dostal předvolání na úřad práce. Oprávněně se obával, že ho budou chtít nasadit na nucenou práci. Občané okupovaných zemí bývali totálně nasazeni na práci do Třetí říše, kde vykonávali mnohdy otrockou práci v otřesných podmínkách. Nacistické Německo mělo problémy s nedostatkem pracovních sil už před vypuknutím druhé světové války. Po odvodu německých mužů do armády se problém ještě více prohloubil.[1] Právě díky znalosti němčiny se nasazení v Říši Josef Neček vyhnul. „Zaťukal jsem na kancelář na úřadě. Tam byl vedoucí takový Němec v uniformě. Pozdravil jsem: ‚Guten Tag, Herr Ober.‘ To na něj zapůsobilo a říkal: ‚Sprechen Sie Deutch?‘ Já jsem říkal, že jo. ‚Tak to mění situaci, chtěl jsem tě poslat do Reichu na práci,‘“ vzpomíná Josef Neček. Nakonec ho úředník přidělil do skladu v bývalém cukrovaru v Úvalech, kde se údajně třídil materiál, který ukořistili němečtí vojáci. Tam zajišťoval převážně výklad materiálu.

Musíme zmizet

Netrvalo to dlouho a v březnu roku 1945 dostal Josef Neček znovu obsílku, aby se dostavil na úřad práce. Tentokrát ho čekala horší zpráva. Úředník mu sdělil, že bude nuceně nasazen na stavbu zákopů na Svatý Kopeček nedaleko Olomouce. „Byl jsem ubytovaný ve třídě spolu se čtrnácti kluky. Spali jsme oblečení, stravování bylo taky špatné, takže jsme navštěvovali hospodu, abychom se najedli,“ říká a pokračuje: „Veleli nám tam příslušníci SA [Sturmabteilung]. Vyfasovali jsme sekerky a museli jsme od výše tak tři čtvrtě metrů osekat větvě, aby bylo ze zákopů vidět. Zákopy musely být hluboké tak půl druhého metru.“ Už v únoru 1945 přijelo do obce přes 600 zákopníků, jejichž úkolem bylo opevnit Svatý Kopeček před postupující Sovětskou armádou. Muži budovali systém zákopů pro vojáky i protitankové zákopy. Zákopy vznikly v blízkosti lesa, který poskytoval německým vojákům dobré palebné podmínky a maskování u strategicky důležitých cest.[2] Josef Neček vzpomíná, že při pochodu na práci museli vždy sborově zpívat. Ovšem muži si vybrali píseň, v jejímž refrénu zazněla věta: ‚Zůstaneme vlasti věrní až do smrti!‘ Dohlížejícím Němcům se tahle část samozřejmě nelíbila, a tak museli muži zpívat: ,Zůstaneme kamarády až do smrti!‘

Jak fronta postupovala, nejen místní obyvatelé, ale i zákopníci se začali obávat dalšího dění. Josef Neček a dalších čtrnáct mužů se proto rozhodlo z totálního nasazení utéct. „Po večeři v pět hodin jsme si řekli, že musíme zmizet. Vyrazili jsme. Večerku jsme měli až v jedenáct hodin, takže jsme doufali, že se dostaneme těch deset kilometrů do Olomouce. Nemohli jsme po silnici, protože tam jezdili Němci na motorkách. Museli jsme jít dál od silnice a když jsme viděli, že něco jede, tak jsme zalehli,“ popisuje. Nakonec se jim skutečně nepozorovaně podařilo dostat na olomoucké nádraží. Bylo ještě před večerkou, takže je zatím nikdo nehledal. Potřebovali se ale rychle dostat z Olomouce. „Na nádraží byli všude Němci. Šel jsem za přednostou stanice a říkal jsem mu: ‚Jede nějaký vlak na Prahu?‘ A on říká: ‚Tady, hochu, žádný vlaky s civilisty nejezdí. Jenom transporty německých vojáků. Jsou tady německé vagóny.‘ Ptal jsem se, jak bychom se dostali do Kolína a on říkal: ‚Jako soukromníci se tam nedostanete. Jedině s těmi vojáky.‘“

Muži neměli jinou možnost, a tak se skutečně vydali na cestu s vojáky. Ve vlaku se rozdělili, aby nebudili podezření. „Přišel jsem mezi vojáky a pozdravil jsem německy. Někteří byli sudetští Němci a znali trošku česky. Hned mi uvolnili místo, abych si mohl sednout. Jeden se mě ptal, jestli mám hlad a dal mi konzervu s chlebem,“ vzpomíná. Žádné drama se tedy nekonalo a všichni se nakonec dostali až do Pardubic, kde se dozvěděli, že kvůli náletům na dráhu, které poškodily koleje, vlak dál nepojede.  Josef Neček a dva další mladíci, kteří pocházeli z okolí Poříčan, se vydali na víc jak čtyřicetikilometrovou cestu do Kolína. Odtamtud už vlaky jezdily.

Přerušovali Němcům elektrický proud

Asi o půl jedné ráno 18. dubna se Josef Neček konečně ocitl před jejich rodinným domem. „Zazvonil jsem a taťka zakřičel, kdo tam je. Řekl jsem: ‚To jsem já, tati. My jsme utekli.‘ Řekl mi, že je to nebezpečný, abych tu zůstal,“ říká. Až do osvobození se proto musel skrývat v nedalekém lese. „Po snídani jsem šel každý den do lesa. Vrátil jsem se na oběd a pak zpátky do lesa. Měl jsem tam takové stanoviště. Viděl jsem na konec vesnice, kdyby náhodou něco jelo. Taťka na mě vždycky večer mávnul ze střechy, že už můžu přijít,“ vzpomíná, jak prožíval poslední válečné dny.

Během následujícího pražského povstání se otec Josefa Nečka v jisté podobě účastnil odbojové činnosti. „Snažil se přerušit německý rozhlas. Pátého května vyřadil z povozu Liblickou vysílačku. S kolegou přerušovali proud pro německé vysílání a pak vyhodili transformátoru proud, takže Němci nemohli už vysílat zprávy pro vojáky,“ říká. V těchto dnech prý předával otec svým dvěma synům zprávy, ve kterých informoval o své činnosti. Josef a Miroslav Nečkovi je předávali na nádraží. Zprávy měly obdržet národní výbory v Nymburce a Kolíně, kde měl otec své známé. Jak vzpomíná Josef Neček, nešlo prý o organizovanou akci, vše vycházelo z vlastní iniciativy.

Osvobození prožil Josef Neček v Poříčanech. Podle jeho vzpomínek k významným střetům s Němci nedocházelo. Brzy po osvobození se vydal do Prahy, aby zjistil, jaká je tam situace. Tam se mu naskytl pohled, na který už nikdy nezapomněl. „Byli tam pověšení hlavou dolů němečtí vojáci na kandelábrech. Ještě žili. Bylo to asi na Václaváku, už nevím. Bylo to hrozné. Radši jsem na to ani nekoukal,“ zakončuje. Během léta roku 1945 pracoval jako brigádník v hospodářském družstvu v Poříčanech. V září pak nastoupil na kolínskou obchodní akademii, kde odmaturoval roku 1949.

Emil Zátopek byl výbornej chlap

Poválečnou politickou situaci Josef Neček příliš nevnímal, zajímal se hlavně o studium a sport. Už tehdy bylo jasné, že má na atletiku nadání. Při hodinách tělocviku překonával i rekordy vyučujícího. Zaměřil se na sprinty a skok do dálky. Tehdy, ani nikdy v budoucnosti, neměl trenéra. Tréninkový plán si sestavoval sám, nikdo mu neradil. Nejradši chodil běhat do lesa v Kersku. Říká, že běh v terénu mu zajistil lepší kondičku, než kdyby trénoval na atletickém stadiónu. Navíc podle něj právě to, že běhal po měkkém, mu dovolilo věnovat se sprintu tak dlouhou dobu bez zranění. Poté, co odmaturoval, nastoupil jako úředník do Živnobanky v Praze. Následně nastoupil na základní vojenskou službu do střešovické Ústřední vojenské nemocnice, kde prošel tříměsíčním lékařským výcvikem zakončeným zkouškou z anatomie. Poté, co ho povýšili na četaře, začal působit na psychiatrickém oddělení jako zástupce primáře. Na starost měl hlavně lékovou oblast a musel dohlížet na dostatek medikací na oddělení.

Když se zúčastnil armádního atletického mistrovství, všiml si ho Emil Zátopek, který působil v Armádním tělovýchovném klubu. „Získal jsem zlaté medaile a Zátopek, který byl velitelem atletů, se rozčiloval, jak je možné, že startuju za vojenskou nemocnici, jak to, že nejsem tady,“ popisuje a dodává: „Přešel jsem tedy do ATK [Armádní tělovýchovný klub] a začal jsem za ně závodit. Vedl nás Emil, to byl výbornej chlap.“ Místo práce v nemocnici tak nakonec mohl dělat i během vojny to, co ho skutečně bavilo.

Po odchodu do civilu v roce 1951 pracoval nějakou dobu ve Státní bance v Kolíně. Brzy přešel do Nymburka, kde si našel mezi kolegy mnoho přátel. Vedení je navíc podporovalo ve sportovních aktivitách, a tak založili volejbalový klub, se kterým zažíval úspěchy. 

Nejprve jsem tomu vůbec nechtěl věřit

Ještě roku 1951 se Josef Neček oženil. Se svou ženou Jaroslavou vychoval dceru. V následujících dvaačtyřiceti letech pracoval v rámci Státní banky na pobočce v Českém Brodě, v Hlavním ústavu v Praze a ve Správě kontrolního ústředí. V šedesátých letech jezdil na mezistátní utkání s národním atletickým týmem do ciziny, a to i do západních zemí, ale hlavně závodil v Československu. Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožil v Poříčanech. „Ráno přišla tchyně a říkala, že tu jsou Rusáci a ať si poslechnu rádio. Tak jsem se to dozvěděl. Nejprve jsem tomu vůbec nechtěl věřit,“ vzpomíná na 21. srpen 1968. Následující normalizační léta prožil bez větších problémů. Režim ho i dál pouštěl na sportovní klání do západních kapitalistických zemí. Se získáním povolení k odjezdu nikdy neměl potíže.

Od roku 1974 se účastnil atletických závodů už jako veterán. Každý rok jezdil na veteraniády, soutěžil ve sprinterských kategoriích a skoku do dálky.  V roce 1987 získal na světových veteránských hrách v australském Melbourne ve své kategorii zlatou medaili ve skoku do dálky.[3] Mistrem světa se stal, když mu bylo šedesát let. V rámci závodů podle svých slov ještě za komunismu navštívil Austrálii, Švédsko nebo Západní Německo.

Rok 1989 pro něj přinesl řadu změn. Odešel do důchodu, rozvedl se a znovu se oženil. V listopadu ho v Praze zastihla sametová revoluce, během které se účastnil řady demonstrací. I po změně režimu se naplno věnoval sportu, díky čemuž dál cestoval po světě. V běhu na šedesát metrů závodil až do roku 2022, kdy mu bylo úctyhodných 94 let. V roce 2023 žil v Praze.

 

[1] Totální nasazení. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023, 2001-2023 [cit. 2023-08-21]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Tot%C3%A1ln%C3%AD_nasazen%C3%AD

[2] DUDA, Pavel. Obraz vesnic Olomoucka za druhé světové války [online]. Olomouc, 2010 [cit. 2023-08-21]. Dostupné z: https://theses.cz/id/enia5a/72347-771982315.pdf. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Vedoucí práce Doc. PhDr. Jana Burešová, CSc.

[3] VII. World veterans´ games: Results [online]. [cit. 2023-08-21]. Dostupné z: https://www.mastershistory.org/International-Results/1987-Results-Melbourne.pdf