Byli to místní, stále se považovali za rodáky, a my byli „přistěhovalci“. Protože jsme už mluvili směsicí ruského jazyka, už jsme zapomněli na všechny tradice, neboť už nás tu bylo málo, byli jsme všichni rozdělení. A oni si všichni drželi svých vesnic, svých tradic. Měli jsme známé i ve [vesnici] Zorje, jak Bulhary, tak Moldavany, ale Moldavany jsme navštěvovali častěji.
Pamatuji si, že na konci [19]80. let nikde v obchodech nic nebylo. Bylo to těžké, neustálé fronty. Pracovala jsem tam v centru a obchodní dům byl přes ulici. A jakmile slyšíš: „Přivezli zboží!“, okamžitě odejdeš z práce a jako blázen utíkáš zařadit se do fronty, vrháš se na všechno… Stále mám látku, kterou jsem si koupila, Olja [dcera] už šít nechtěla, už se začaly objevovat hotové [výrobky]. Dělali jsme si zásoby, jak jen to šlo, mysleli jsme: vždyť je to holka, budeme ji muset učit, oblékat. Všichni nakupovali, na co jen postačovalo peněz. Odřízli tři metry toho a tři onoho; z něčeho se vyrobí povlaky na polštáře, něco jiného…
Posadili nás na povozy, s dětmi, dovolili nám vzít nějaký majetek, potraviny a uháněli. Celou cestu si samozřejmě nepamatuji. Pak už jsem komunikovala se svými bratranci, byli nejstarší, pamatovali si. Říkali, že bylo to těžké, byla jim zima a měli hlad. Bylo to na jaře roku [19]44 [chybné datování, ve skutečnosti rok 1943]. Takže nás všechny přivezli do vesnice Sarata, a tam byla devastace, obrovské jámy po bombardování, poté, co všichni Němci byli vyhnáni… Domy stály bez oken a dveří. Vzpomínám si, že otec býl odveden na frontu. Můj otec bojoval. A bratr mé matky a jeho rodina byli také v Saratě [přesídlení]. Žili jsme všichni pohromadě, ubytovali nás v jednom domě; později jsme zakryli okna a dveře pytli, jak jen to šlo. Pořád dokola jsme topili v kamnech, protože bylo chladno. A mnozí Moldavané nebyli ubytováni v Saratě, ale v okolních vesnicích — Naděžda, Mirnopolje, Svetlodolinsk… A také jsme měli příbuzné v těchto vesnicích a zasévali jsme spolu kukuřici, když jsme se už začali usazovat. Protože jsme museli něco jíst. Jak si pamatuji, hodně jsme potřebovali nějakou dopravu. A matka měla zlatý přívěsek, řetízek. Tak ho vyměnila za pár koní. Už nevím, kde sehnala povoz. A pamatuji si to jako teď — posadila mě vedle sebe (tehdy jí bylo 40 let) a hnala koně do sousední vesnice za kukuřicí.
Otec po matčině straně byl Boltašov. A matka má svůj rodný list, [kde je zapsán] Boltašeu. A Boltašeu jsou Rumuni. Takže pocházeli z Rumunska. Víte, když dávali občanské průkazy, nikde nepsali národnost. A Rusko předělalo jeho příjmení na Boltašova. Zachtělo se jim — a hotovo. Naše příjmení je vlastně Čakyr. A oni napsali s "i", "Čakir". Všechno předělávali po svém, na ruský způsob.
Lidija Neboha (Čakyr) je etnická Moldavanka. Narodila se v roce 1938 v Melitopolu v Záporožské oblasti. Její rodiče pocházeli z vesnice Dunajivka poblíž Melitopolu, kde Moldavané kompaktně žili od druhé poloviny 19. století. V její dětství, během druhé světové války, byla rodina přesídlena do vesnice Sarata v Oděské oblasti. Přesídlením rumunsky mluvícího obyvatelstva z ukrajinského Poazoví do Besarábie se rumunské úřady snažily legitimizovat své panování v regionu. Po přesídlení udržovala Lidija Neboha kontakty s komunitou dalších přesídlených Moldavanů a etnických Bulharů, kteří žili v sousedních vesnicích. Po absolvování školy pracovala jako účetní v místním rajonovém svazu spotřebitelů a po studiu na Oděském zemědělském institutu se stala hlavní ekonomkou v oděském podniku Silhosptechnika (Zemědělská technika). Provdala se za Ukrajince Ivana Nebohu, své dvě děti vychovávala ve třech jazycích — ukrajinštině, ruštině a moldavštině — a tajně je pokřtila. Po ruské totální invazi se přestěhovala do domu své dcery v Kišiněvě, ale brzy se vrátila a žije v Oděse.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
