Eva Nebesářová

„Já jsem to brala jako satisfakci za všechna ta předcházející léta. I když já jsem nějak tou diktaturou nebyla poškozená nebo zasažená, tak člověk to bere z pohledu těch uplynulých let od První republiky, od zřízení republiky. A tak nějak si říkám, že jsme se konečně zas dostali někam, kde jsme měli být. Je to dobře, že dnes naše děti nebo vnoučata a pravnoučata mohou cestovat, mají možnost třeba studovat a pracovat v cizině. Já si myslím, že je to velice důležité, aby děti poznávaly jiné kultury. A byla bych ráda, kdyby už u nás nikdy nedošlo k válce. Protože jak říkal třeba nedávno zesnulý pan režisér Vorlíček: ‚Dovedete si představit, že by u nás teď vypukla válka? Dovede si to někdo představit?‘ Já vím, že války byly, jsou a budou. Ale zaplaťpánbůh, že není u nás. Protože někdy si myslím, že si ta mladá generace neumí vážit toho, že válka není, když ji nezažili.“

„Jak byl [bratr] hluchoněmý, tak on vždycky takhle tloukl rukama, jakože je nenávidí. A já jsem si na to vzpomněla, když jsem jezdila do té Chrudimi a narukovaly ty starší ročníky – ti dědkové, co měli rodiny a co byli většinou sedláci. Oni narukovali a nevěděli, kde skončí a jak skončí. A tady jimi každý pohrdal. A protože my jsme měli hodně hodin němčiny, tak já jsem uměla německy docela dobře. Už od té babičky jsem to také měla tak nějak naposlouchané. A my jsme se s nimi bavili v tom vlaku. Oni za to byli strašně rádi, že s nimi někdo mluví německy, protože oni česky neuměli. Tak jsem viděla, že není Němec jako Němec. Oni nebyli zfanatizovaní. Oni se prostě museli podřídit tomu řádu, který tenkrát vládnul. A já jsem k Němcům tolerantní.“