Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milos Anthony Navratil (* 1947)

• narozen 25. dubna 1947 v Praze

• roku 1949 rodině znárodnili dům a koželužnu v Novém Městě nad Metují

• rodina se roku 1950 přestěhovala do Mšena u Mělníka

• v roce 1951 rodině znárodnili dům a truhlářství i ve Mšeně

• roku 1955 se rodina přestěhovala do Prahy-Hloubětína

• rodiče museli změnit zaměstnání, od roku 1956 pracovali manuálně

• v prosinci 1962 pamětník utekl do Kanady

• v letech 1966–1972 vystudoval St. Mary´s University, obor geologické inženýrství

Jak se dostat ven?

Represe režimu, nemožnost volně se pohybovat a svobodně cestovat, nehledě na ideologické tlaky a obecně okleštěné možnosti žít svůj život kvalitně a hodnotně, to byly pouze některé z důvodů, proč se českoslovenští občané uchylovali k nelegální emigraci. Často šlo o nebezpečné akce s rizikem dopadení, ale vyskytovaly se i případy, kdy se prostě využila příhodná situace.

Takovou nabízely lety kubánské společnosti Cubana de Aviacion. Od šedesátých let cestovní kanceláře prodávaly letenky na Kubu. Vědělo se, že při letu z Prahy do Havany, kdy se letí proti větru, dochází k mezipřistání, aby bylo doplněno palivo. Mezipřistání byla dvě: v irském Shannonu a v kanadském Ganderu. Výběr letiště v šedesátých a částečně sedmdesátých letech se řídil snahou snížit možnost emigrace pasažérů.

Známé jsou případy grafika a ilustrátora Svatopluka Pitra, který v roce 1963 po návratu ze zájezdu tvůrčích pracovníků Československé televize a krátkého filmu na Kubu vystoupil v Ganderu.¹ Stejnou cestu zvolil Zdeněk Matějovský² ze Sedlice u Plzně. V osmdesátých letech už mezipřistání probíhalo v Montrealu, kde vystoupili například Josef Kouba s manželkou.³ Ze srpna 1976 je znám případ, kdy letušky ČSA pasažéry při mezipřistání nasměrovaly do odlehlé části montrealského terminálu a tam je pro jistotu zamkly.

Kanadský strýček a rodinné vazby

Milos Anthony Navratil, narozený jako Miloš Navrátil, byl v roce 1962 patnáctiletý kluk. Jeho příběh je výjimečný hned z několika důvodů: rozhodl se emigrovat jako nezletilý, bez vědomí rodičů. A byl jediný, kterému se podařilo doletět do Ganderu nikoli jako regulérnímu pasažérovi, ale v úkrytu uvnitř letadla.

Jak patnáctiletého kluka napadne, že odletí do Kanady? Odpověď lze hledat částečně v rodinném prostředí, v jeho založení a v naději, že má v Kanadě strýčka, který mu poskytne zázemí. Miloše Navrátila už odmalička lákala letadla. Byl leteckým modelářem, často s kamarády a bratrem Tomášem jezdili na letiště do Kbel a Ruzyně. Někde se dočetl, dnes už si nevzpomíná kde, že letadla na Kubu mají mezipřistání v Kanadě. Kanada byla v rodině zemí, o které se mluvilo v souvislosti se strýčkem Harrym, jenž tam žil. Pamětníkova maminka si s bratrancem Harrym před válkou dopisovala. Válka ale spojení přerušila a po Únoru nebylo další dopisování z politických důvodů moudré. I když se Harryho adresa dávno ztratila, mýtus o „strýčkovi v Kanadě“ v rodině přetrval.

Příbuzní z otcovy strany pocházejí ze středních Čech. Otec, také Miloš, byl z Kolína. Jeho otec Václav Navrátil byl druhý z pěti dětí a matka, příjmením Unzeitig, ač mluvila česky a pocházela z Moravy, vyrůstala v bezdětné rodině v Rakousku, která si ji vzala k sobě. Když ji později nutili ke svatbě s někým, koho nechtěla, utekla do Kolína, kde se seznámila s Václavem. V rodině se tradovalo, že „protože byli jeden čas chudí, odchytávali na kolínském náměstí holuby. Na náměstí umístili síťku podepřenou klacíčkem, pod ni dali zrní, zatáhli za šňůrku a holuba pak měli k jídlu.“

Navrátilovi byli pracovití lidé. Časem se vzchopili, vlastnili obchod a všechny jejich děti dostaly dobré vzdělání a byly v životě úspěšné. Otcova sestra Vlasta se provdala do Francie a později pomáhala svému synovci Milošovi vyrovnat se s osaměním během prvních let emigrace. Psala mu a posílala peníze.

Rod Šťastných pochází z Živonína u Mělníka. Pamětníkův pradědeček Josef a jeho žena Františka měli sedm dětí. Nejstarší Josef pracoval jako kameník někde u německých hranic. Psal rodičům do Živonína, že se chce na Velikonoce vrátit domů, ale že se ještě, než se natrvalo usadí ve Mšeně u Mělníka, rozhodl zaskočit si na necelý rok do Severní Ameriky. Jenomže v létě 1914 propukla válka, nebylo možné posílat dopisy a Josef se do Čech už nikdy nevrátil. Doufal, že dostane od kanadské vlády farmu, ale musel si počkat až na konec války a ustavení Československé republiky. Jako rakouský občan byl vlastně nepřítelem.

Harry, Josefův syn, sloužil během druhé světové války u kanadského letectva ve Velké Británii. Měl štěstí, válku přežil, na rozdíl od svého bratrance Jana, syna druhorozeného Jana Šťastného, který za války utekl do Británie, sloužil u československého letectva v jednotkách RAF a jako pilot byl sestřelen nad pobřežím Francie v roce 1943. Jeho hrdinství připomíná pomník na náměstí v Chorušicích u Mšena. Jan, který utekl na počátku války z Československa přes Polsko a Sovětský svaz do Británie, se ještě stačil s Harrym za války v Británii sejít.

Babička Anna (narozena roku 1892) byla první, komu pamětník po příletu do Kanady psal. Podle něj, jeho sestřenice Gabriely Moore Slezákové a Evy Malé-Šťastné musela být Anna výjimečný člověk. Neměla formální vzdělání, zato vysokou míru empatie a zdravého selského rozumu. Svým četným vnoučatům věnovala svůj čas, lásku a péči. „Vždycky jsme k ní mohli s čímkoli přijít. U babičky bylo vždycky dobře.“

Otec Miloš Navrátil starší vystudoval chemii. Byl akademicky založený – doktor chemie, vědec. Celý život se učil anglicky, stejně jako pamětníkova matka Blažena, rozená Kozlíková. Po svatbě se manželé odstěhovali do Nového Města nad Metují, kde otec pracoval jako vedoucí chemik v koželužně, kterou vlastnila rodina Navrátilových. Babička Anna ze Mšena bydlela s nimi a pamětník má krásné vzpomínky na dům nad řekou a na procházky v okolí Metuje. Po únoru 1948 rodina přišla o koželužnu i o dům, vše bylo znárodněno a stromy podél řeky vykáceny. „Na zaměstnance koželužny byl činěn nátlak, aby svědčili, že je otec vykořisťoval, ale nikdo proti němu nic neměl, a tak se nakonec otci nic nestalo.“ Otec dostal práci v Jaroměři, denně dojížděl na motorce a Miloš Navrátil si vybavuje, jak na něj v noci s mámou čekali. Nakonec se odstěhovali k babičce do Mšena.

Mšeno u Mělníka

Znárodnění se dotklo i truhlářské živnosti a domu, které ve Mšeně vlastnila rodina Kozlíkových. V přízemí sice dál fungovala stará truhlářská dílna, ale strýc Jan Kozlík už nebyl majitelem, ale vedoucím. Navrátilovi se mohli nastěhovat do jedné uprázdněné místnosti nahoře. Babička Anna projevila nebývalou statečnost, když po ní úřady chtěly, aby platila nájem ve svém vlastním domě: „Já jsem tu vždycky bydlela, já žádný nájem platit nebudu a já tu zůstanu.“ 

Následky Února se ve Mšeně nedostavily okamžitě. Před školou, krásnou budovou z dob první republiky, stála socha T. G. Masaryka ještě v letech 1954/55. „Jednou do Mšena přijel vysoký člověk z KSČ. Otec se nabídl, že mu ukáže výhled na Bezděz, a vedl ho za školu, aby tu sochu neviděl.“ Ve škole měli náboženskou výchovu a mohli chodit do kostela. Miloš Navrátil vzpomíná, jak kreslili obrázky dvou srdcí. První plné černých skvrn a druhé čisté. Už tehdy věděl, že „je důležité mít čisté srdce“. Mšeno si Miloš Navrátil uchoval ve vzpomínkách jako „hezké město“. Obzvláště silně vnímal přírodu Kokořínska a okolí Mšena. Zde byl počátek jeho touhy žít v přírodě, v souladu s přírodou, který vyústil a našel naplnění v cestě do Kanady a v životě v provincii Nova Scotia. Lesní stezky a cesty na Kokořín, Housku, Bezděz, k Máchovu jezeru, kamenné útvary Obří hlava a Žába ho formovaly už v dětství.

Stěhování do Prahy a problémy rodičů

Otec si našel práci v Praze, dojížděl vlakem do Pragolaku a o víkendech se vracel. Stále pracoval na postu inženýra chemie. Když pamětník ukončil druhou třídu, přestěhovali se Navrátilovi do Prahy. Hloubětín byl v té době venkov. Za domem ležela pole a sady, ovšem velmi rychle se v okolí začalo stavět. Miloš Navrátil mohl s bratry z okna vidět vězně pracující na staveništi.

Rok 1956 znamenal další pronásledování inteligence. Pro ni byla povolena pouze manuální práce: otec musel odejít z původního místa a začal pracovat v Pragovce ve Vysočanech. Tam se nákladní auta V3S brousila, přibarvovala a lakovala. Otec pracoval i dvanáct až šestnáct hodin denně, dlouho do noci, v nezdravém a prašném prostředí. Matka nesměla být zaměstnána v kanceláři, ale stala se výhybkářkou na nádraží. U kolejí nakonec zůstala celý život. V péči o tři syny, Miloše, Tomáše a Jirku, se museli rodiče střídat. „Vždy si ale udělali čas, povídali jsme si, jsem za to moc vděčný. Vím, že byli hodně unavení, ale vždy nám čas dávali.“ 

Rodiče ani nepředstírali, že by je nová ideologie lákala. Otcova rodina byla politicky rozpolcená: nejstarší bratr Václav byl vysoce postaveným funkcionářem strany, zato nejmladší Radim byl zavřený. Rodiče poslouchali BBC, Svobodnou Evropu a bavili se o tom, co dělat, jestli emigrovat a kam? „(...) neviděli naději, na co se těšit. Podvědomě ten pocit přešel i na děti.“ Miloš Navrátil zažíval pocity osamocení a nutnosti být opatrný v tom, co říkat a co neříkat. „Bylo nemožné mít plány do budoucnosti. Mšeno a babička byly jediné útočiště.“

19.–21. prosince 1962

O cestě do Kanady pamětník přemýšlel již delší dobu a chodil se dívat na letiště. 19. prosince 1962 se vypravil do Ruzyně s malým plátěným pytlíkem, ve kterém neměl jídlo ani oblečení, ale třeba mapu Kuby. Jako by mu něco řeklo: „Tak, teď jdi. Tak jsem se rozešel mezi těmi dvěma budovami a najednou jsem byl na tý otevřený ploše, na který to letadlo stálo. Všude tam byli lidi, který dělali nějakou práci, nebo nějaký stráže, ale věděl jsem, že musím jít k tomu letadlu.“ Miloš Navrátil si našel úkryt v zadní části letadla a dobře se schoval. Letadlo (Bristol Britannia) s nápisem CUBANA de AVIACION na trupu mělo odlétat ten den, ale zřejmě z nějakého technického důvodu se tak nestalo. „(...) v letadle jsem vlastně byl dvě noci a jeden celý den.“ Pamětník absolvoval i cestu na toaletu, při které našel sušenky a deku, takže první noc vcelku přečkal.

Druhá noc už byla dramatičtější. Když byl na toaletě, najednou se rozsvítila světla, dovnitř nakoukl muž a říká: „El mecanico checo!“ Kubánci nad situací nebo věkem mladého Miloše nepřemýšleli, naopak chtěli, aby jim jako „český mechanik“ s opravou letadla pomáhal. Když s prací skončili, letadlo opustili a Miloš Navrátil musel jít s nimi. Zabočil naslepo mezi letištní budovy a zmizel mechanikům z dohledu. V noci se pak snažil tajně dostat do letadla znovu, ale byl objeven. Na otázku „Co tady děláš?“, duchapřítomně odpověděl španělsky, zřejmě jedinou větou, kterou uměl říct: „Yo no hablo checo. Yo hablo espaňol“, na což Čech, který španělsky nemluvil, jen mávl rukou. Miloš Navrátil byl zachráněn.

Třetí den dva zaměstnanci letiště s baterkou kontrolovali vnitřek letadla a pátrali po možných černých pasažérech: jen zázrakem pamětníka neobjevili mezi kufry. Konečně letadlo vzlétlo a za necelé dvě hodiny následovalo mezipřistání v irském Shannonu: „Slyšel jsem lidi vystupovat a najednou se otevřely dveře pro zavazadla a byl tam ten samej Kubánec, co mě viděl na tom záchodě, a zase říkal: ‚El mecanico!‘ Tady je zase ten mechanik!“

Černý pasažér

Ten podzim začal Miloš Navrátil chodit do desáté třídy ve Vysočanech a anglicky uměl pouze pár slov. Na celnici prohlásil, že v Irsku zůstat nechce a že bude pokračovat v letu na Kubu. Kubánci na něj byli hodní, postarali se o něj a od této chvíle směl sedět na sedadle jako cestující. Potmě přeletěli Atlantský oceán a pamětník byl dojat, když poprvé uviděl maják.

Při dalším mezipřistání, tentokrát v Kanadě, v Ganderu, v provincii New Foundland, dovedli Kubánci Miloše Navrátila na policii. Všude byl sníh. Piloti prohlásili, že pamětník chce s nimi pokračovat na Kubu, ale on je zklamal – odmítl. Tvrdil, že má v Kanadě strýčka a že zůstane u něj: „Snad nebyli ti Kubánci potrestáni, doufám. Rád bych se jim omluvil. Vážím si toho, že byli dobří.“ Následující dny včetně Vánoc trávil pamětník v nezamčené cele. Od začátku se snažil být užitečný. Odhraboval sníh před policejní stanicí a naučil se připravovat policistům instantní kávu. Ti ho měli rádi, viděli, že je pracovitý a skromný (plátěný pytlík dostal zpátky, nic jiného s sebou neměl), nosili mu jídlo, a že byly Vánoce, i něco slavnostního. Místní skauti Jack a Ida Blackmoorovi mu dokonce poslali vánoční dárek.

Ač se však na policii snažili sebevíc, strýčka Harry Šťastného se jim najít nepodařilo. Rodina doma neměla o Miloši Navrátilovi zprávy: „Štěstí, že nevěděli, aspoň nebyli potrestáni. Osm dní rodiče nevěděli, kde jsem. Muselo to být pro ně velmi těžké.“ První dopis, který napsal, byl babičce do Mšena, „s pocitem, že by se na mě nezlobila“. A ona byla také první, kdo odepsal – 1. ledna 1963. Povzbuzovala ho, ať vytrvá, aby byl zdravý a nelitoval svého rozhodnutí. 25. ledna 1963 přišel dopis od rodičů. Ať všechno uváží, že na jeho rozhodnutí nespěchají. Miloš Navrátil vnímal jejich slova jako dodatečné požehnání.

Kanadské začátky

Po Vánocích letěl pamětník s policisty do Halifaxu, kde měl být umístěn do tehdejšího emigračního střediska Pier 21, než se rozhodne, co dál. Neustále probíhaly pohovory s úřady a zvažovaly se různé možnosti. Představa Miloše Navrátila byla taková, že začne pracovat, nebyl však plnoletý. Kanadské úřady stály před otázkou: „Je politickým utečencem? Nebo je to jen klukovské dobrodružství? Anebo je to nasazený komunistický špion?“ Imigrační úředníci vyšetřovali jeho žádost o azyl šest týdnů. Posuzovali, jestli existuje dostatek politických důvodů k tomu, aby mohl zůstat. Pan Tichý, Čech, který pamětníkovi tlumočil, se nabídl, že si ho vezme k sobě. Našlo se i administrativní řešení: úřady povolily pobyt na šest měsíců s tím, že se bude znovu a znovu obnovovat na dalších šest měsíců. Úředníci z Pier 21 měli Miloše Navrátila rádi, pomáhali mu a podporovali ho. Viděli, že člověk s takovými vlastnostmi a postoji bude pro Kanadu přínosem: „Měl jsem v ně důvěru a nikdy jsem neměl obavy, že bych byl poslán zpět.“

Studium

U Tichých v městečku Dartmouth bydlel čtyři roky. Psal domů, že se mu stýská po Mšeně a že „mám myšlenky, že bych se vrátil. Matka odepsala, ať se nerozptyluji takovýma myšlenkama a radši se učím.“ Místní střední škola St. Peter´s High School byla malá katolická instituce. Miloš Navrátil měl štěstí. Ve škole musel dohnat velké množství učiva a hlavně jazyky, angličtinu a francouzštinu, ale jeptišky se mu po vyučování věnovaly, doučovaly ho, postupně přestával být uzavřený a získával přátele: „Necítil jsem se cizí. Mně bylo v podstatě dobře.“ Všichni mu pomáhali, se spolužáky podnikali výlety, stanovali u jezer, pamětník si sám postavil malou dřevěnou plachetnici pro jednu až dvě osoby, se kterou jezdil po přístavu v Halifaxu: „Trvalo mi rok, než jsem si zvykl, že lidi žijí bez strachu a navzájem si rádi a ochotně pomáhají.“ Jakmile se naučil trochu lépe anglicky, našel si práci na benzinové pumpě a po škole ještě pracoval v obchodě s potravinami.

Miloš Navrátil měl v sobě dětskou víru, že „Bůh se postará, když bude třeba“. Cítil se ochraňován. Úspěšně složil závěrečné zkoušky na střední škole a byl přijat na St. Mary´s University v Halifaxu. Vystudoval nejprve stavební inženýrství a později geologii. V roce 1967 na oslavu 100. výročí Kanady se konal závod replik historicky původních kánoí. Originál byl z březové kůry, v roce 1967 ovšem z umělé hmoty, a kdysi se na nich dopravovaly kožešiny od indiánů do Montrealu a zboží z Evropy na západ k indiánům. Miloš Navrátil byl mezi šesti vybranými, aby reprezentoval provincii Nova Scotia: „Byl to zážitek vidět Kanadu z vodních cest prvních obyvatel.“ Závody (The Centennial Voyageur Canoe Pageant) se jely ze Skalnatých hor poblíž  Edmontonu v Albertě do Montrealu v rámci světové výstavy Expo 67. Účast v posádce tak prestižního závodu uspíšila pamětníkovu žádost o kanadské občanství.

Návštěva rodičů

Uvolněné politické poměry šedesátých let umožnily, že oba rodiče směli vycestovat: „Rodiče brzy přijeli. To bylo štěstí.“ Matka v roce 1967. Čtyři měsíce, které spolu prožili, vnímá Miloš Navrátil jako „velké požehnání, čas, který si spolu skutečně užili. Bylo to, jako bychom byli spolu vždycky. Asi tím, že jsme si po celý čas dopisovali.“ V roce 1969 přijel otec. Pamětník tehdy pracoval pro lesní správu a otec byl s ním. Dokonce mohl v místní škole učit a suplovat. Uvažovali o tom, že by se celá rodina mohla přestěhovat do Kanady. Za půl roku však přišla zpráva z Prahy, že je matka nemocná, a otec se musel vrátit. Brzy nato, v červnu 1970, otec zemřel a matka ho přežila o pouhé dva roky. Milovaná babička Anna zůstala ve Mšeně a starala se o nejmladšího vnuka Jirku.

Závěr

Miloš Navrátil říká, že, ač se mu v životě děla nespravedlnost, jeho otec „byl vždycky pozitivní“. V rodině najdeme více příkladů statečnosti a pevného postoje. Babička Anna projevila odvahu nejednou, stejně tak její syn Jan Kozlík a jeho syn Jan, pamětníkův bratranec, který podepsal Chartu 77, byl jejím mluvčím a jeho příběh je také zachycen v databázi Paměti národa.⁴

Pátrání po strýčkovi Harrym nebylo úspěšné. Až v roce 2015 našli Miloš Navrátil a Tanya farmu, kterou strýček Šťastný dostal po první světové válce od kanadské vlády a kde Harry, jeho syn, trávil dětství. Rodiče pamětníkovy sestřenice Gabriely, manželé Slezákovi, dodatečně zjistili, že Harry studoval na UBC (University of British Columbia) a zemřel roku 1994. Poprvé od svého útěku navštívil Miloš Navrátil domov i se svou ženou Tanyou v roce 1995. Na další návštěvu přijel sám v roce 2005 a potom v roce 2014. Jeho bratři žili a studovali střídavě v Čechách a v Kanadě. Dnes žije Tomáš ve Victorii a Jirka v Praze.

Široká rodina dodnes udržuje povědomí o svých kořenech – pátrá v archivech a sepisuje rodokmen.

1) http://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/224179-svatopluk-pitra.html

2) http://www.sedlice.farnost.cz/pics/siman/Siman_vzpominky.pdf

3) http://josefkouba.blog.idnes.cz/c/380330/Emile-prosim-Te-neopoustej-rodne-Cechy.html

4) http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/1483/#cs_1483