Jiří Navrátil

„No ještě musíme podotknout a uvědomit si, že samozřejmě s tím naším dětským usnesením, že budeme skautovat dál, se museli ztotožnit taky rodiče těch dětí. Což - až na pár výjimek - se ztotožnili, což je obdivuhodné. No a dál probíhalo všechno stejně, jediný rozdíl byl v tom, že jsme nemohli na ulici chodit v kroji. Čili takže takové to skautské označení, co je na kroji, jsme si přešili na takové štíty z filcu, které se pomocí patentek, když bylo potřeba stvořit ten kroj pro určitou příležitost, připínaly na košili jakožto takový panel se skautským označením. Scházeli jsme se dál, jak už jsem řekl, bylo to po bytech, zahrádkářské kolonie, chatičky a různá jiná, třeba i bizarní, místa.“

„My skauti se samozřejmě cítíme být trošku lepšími lidmi, nebo směřujeme k tomu, abychom se stali lepšími lidmi z hlediska mravního, než je řekněme průměr populace. Takže tímto to dáváme najevo, tím se k tomu hlásíme. A samozřejmě v tom stavu ilegálního působení se ten význam násobil. Znamenalo to, že my jsme se nepoddali, že my neseme odkaz Pražského jara a skautingu, jistě to není nadosmrti a jistě zase budeme moci vyjít v těch košilích normálně ven.“

A řekla jako: „Studenti a studentky, chcete všichni na vysokou školu a nikdo nejste ve Svazu mládeže, tak jako to nejde. Tak jestli vůbec chcete, abysme vám napsali nějakej posudek, my do něj musíme dát něco pozitivního, tak musíte vstoupit do Svazu mládeže.“ Takže teď zrovna jsme měli sraz se spolužákama, tak jsme na to vzpomínali, jak doma vedli jako s rodičema různý souboje. Jak rodiče prostě je nutili, aby do toho svazu vstoupili, protože všichni chtěli to nejlepší pro svoje děti, to znáte. A vaše rodiče vás k tomu nutili? Nebo ti prostě řekli: „Jsme proti.“ Ne, nenutili. Takže většina třídy vstoupila na konci třeťáku na tom gymplu a já jsem furt nevstupoval. Už taky proto, že já jsem pokračoval v tom skautu jako v ilegálním oddíle. Čili já jsem prostě tu činnost pro volnej čas mladejch lidí já jsem měl ve skautu, já jsem nepotřeboval žádnej Svaz mládeže. No a pak jsem teda vlastně zbyl jedinej, tak si mě zase zavolala třídní, a ještě jsme tam měli šéfku komunistů na škole, která měla nějaký kontakty na tu přírodovědu. A prostě paní profesorky říkaly: „My tak chceme, aby ses tam dostal.“ U nás se vykalo. „My tak chceme, abyste se tam dostal. Uděláme všechno pro to, abysme vám pomohli, udělejte něco taky.“ Takže jsem teda někdy na jaře před maturitou souhlasil s tím, že do toho Svazu vstoupím. Což fungovalo takovým způsobem, že jsem musel předstoupit mezi ty spolužáky ze třídy, co už v tom Svazu byli, a ty jsem požádal, aby mě mezi sebe vzali. A oni říkali: „No, dobře, tak my to projednáme, my to promyslíme.“ Takže pak řekli: „My bysme tě vzali, kdyby si splnil nějakej úkol. Jako aby si dokázal, že jseš hoden se stát svazákem.“ A to byli spolužáci, se kterejma jsem seděl čtyři roky ve třídě, že jo. A takže já jsem si vymyslel jednoduchej úkol a říkám: „Helejte se, vy některý vedete pionýrský oddíly, tak víte co, já pro vás udělám takovej dobrodružnej vejlet.“ Takže jelikož jsem byl skaut a tohleto byla rutina vlastně, jsem to měl v malíčku, takže mě to stálo doslova nulovou práci. Jsem je prostě vzal na nějakej vejlet, s těma jejich dětma, s těma pionýrama. Byli nadšený, oblizovali se až za ušima a do toho Svazu mě přijmuli.

A já moji různí spolužáci, asi tak půlka třídy, jsme našli kontakt na rodící se skauty tady ve Vysočanech. A tak se vlastně v těch jarních měsících roku 68, to znamená, to je to jaro v pravým slova smyslu to Pražský jaro. Tak se domluvilo, že až, že se do toho nebudeme plést, když oni chystají tábor a tak dále, že přijdeme v září, až začne další školní rok. Což se stalo, ale mezi tím se stalo ještě to, že přijely ruský armády nebo ruská armáda a další armády a všechno se to zase zamotalo. Takže v tom září jsme do skautu vstoupili tady ve Vysočanech, ale ta budoucnost byla už nejistá. Budoucnost celý země, ne jenom skauta samozřejmě.