Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Hrozilo, že nás zaměří a sestřelí
narozen 13. července 1919 v Bouzově u Litovle
pracoval v Baťově podniku
roku 1938 poslán na stáž do Anglie, kde absolvoval vojenský výcvik
působil jako palubní telegrafista a letec
dosáhl hodnosti plukovníka
byl přiřazen k 311. bombardovací peruti a pobřežní peruti se základnou v Biskajském zálivu
ke konci války létal s dopravními letadly u 246. dopravní perutě
po válce pracoval v zahraničním obchodě
v červenci 2009 oslavil v pečovatelském domě Sue Ryder svoje devadesáté narozeniny
držitel čtyř válečných křížů, medaile Za chrabrost, medaile Za zásluhy
zemřel 19. února 2011
František Navrátil se narodil 13. 7. 1919 v Bouzově u Litovle. Absolvoval obecnou a měšťanskou školu v Bouzově a Lošticích u Litovle. Již jako desetiletý chlapec začal chodit cvičit a hrát fotbal do Orla a jako patnáctiletý mladík se dostal do Baťova Zlína, kde nejprve vstoupil do školy práce, která byla jakousi obchodní akademií a byla zdarma. Poté přestoupil na obchodní akademii ve Zlíně. Zde se ale už platilo školné, a tak si při studiu vydělával na živobytí: „Rodiče byli zemědělci, měli pár koní, čtyři krávy, prasata. Pěstovali obilí, brambory, řepu. Bylo nás šest sourozenců. Musel jsem si na sebe vydělat, protože rodiče mi neposílali žádné peníze. To byla škola života. Ze začátku jsem dělal ve dřevařské výrobě dělníka. Během studia na obchodní akademii jsem začal pracovat v nákupním a prodejním oddělení v Baťově podniku, kde jsem dělal pomocné práce, statistiku.“
Na studiích bydlel pan Navrátil v Tomášově, internátu zbudovaném pro ty nejnadějnější mladé muže, kteří byli mnohdy z chudých poměrů. Baťovým vzorem byl při tom Eton, a tak prý mladí muži nosili i cylindry. Museli se zúčastňovat i řady společenských událostí, samozřejmostí byly i taneční hodiny, ale děvčata byla naprosté tabu.
Ve třetím ročníku obchodní akademie poslala firma Františka Navrátila na pracovní stáž do Anglie, aby se zdokonalil v angličtině. Psal se rok 1938: „V Anglii jsem byl ubytován u jednoho Itala. Jako začátečník v angličtině jsem zde prožil krušné chvíle. Chtěl jsem vyniknout, protože jsem povahou ctižádostivý člověk. Neustále jsem proto četl, dřel a dřel, abych se zdokonalil v angličtině. Řídil jsem dovoz sušických sirek do Anglie. Nakupovali jsme zápalky a prodávali je do VB. Celou výrobu Sušic jsme prodávali my. A byl to dobrý obchod, skutečně měly úspěch.“
Původně byl František Navrátil do Anglie vyslán na dva měsíce: „Věděl jsem ale, že vypukne válka, a tak jsem se nevrátil. Šéf mi pomohl prodloužit pobyt v podniku a poté jsem dobrovolně vstoupil do české armády. V Anglii jsem strávil necelý rok a válka skutečně začala.“
Jako devatenáctiletý šel na velvyslanectví k odvodu. Je jedním z mála Čechoslováků, který rukoval v Londýně již v prvních dnech ustavené zahraniční československé armády v Anglii: „Byl jsem urostlý mladík a do armády mě hned přijali. Chtěl jsem jít k letcům, ale nedostal jsem se tam. Poslali mě do Woolten Hallu v Yorkshiru, abych zde jako vojín absolvoval základní pěší a poté zbrojní výcvik. Postupně jsem se setkával s Čechoslováky, kteří přijížděli z celého světa. Začalo se pozor, pohov, až po střílení z lehkých kulometů, Bren gunů. Nosili jsme bojové oděvy, battledresy. Byl jsem dobrý střelec, ale toužil jsem po letectví. V anglických labouristických novinách Daily Herald vyšel inzerát, že letci mají velké ztráty a že hledají nové dobrovolníky. Tak se mi konečně splnil sen. Dali mě na roční výcvik na palubního telegrafistu do Midlands. Musel jsem se učit morseovku, zacházet s vysílačkami a ještě mě čekal výcvik palubního letce, tj. střelba z letadla do letadla. Byl jsem svobodník, hodnost jsem dostal až po výcviku u letců a stal jsem se anglickým seržantem. Ve volném čase jsem chodil do hospody, protože tam se dobře procvičovala angličtina. Samozřejmě nejpříjemnější konverzace byla se ženami. Celkem jsem strávil ve výcvikových střediscích tři roky.“
Po dokončení střeleckého výcviku byl František Navrátil poslán do českého leteckého depa. Létalo se na wellingtonech a cvičily se bombardovací nálety. Po půl roce byl přeřazen, už jako plukovník, do bojové perutě 311: „Bombardovali jsme německé cíle na francouzském pobřeží. Byly velké ztráty, takže jsme po nějaké době nebyli schopni obsáhnout úkoly, které na nás byly kladeny. Proto jsme byli přeloženi k pobřežnímu letectvu. Při bombardování německých strategických cílů hrozilo nebezpečí, že nás zaměří a sestřelí. Já jsem měl veliké štěstí, že jsem během létání nebyl zasažen ani sestřelen. O letcích, kteří byli zasaženi, jsme se dovídali velmi málo. Člověk musel být otrlý, aby to přežil. Říct: ,No, mohlo to potkat mě.‘ A tím to skončilo. Jiné úvahy se za války dělat nedaly… Posádky bombardovacích letadel byly většinou československé, jen při některých letech byl kapitánem Angličan, protože naši letci neměli zkušenosti.“
Ubytování v Anglii popisuje takto: „Bydleli jsme v dřevěných barácích a jednu dobu jsme měli dokonce českého kuchaře, který vařil výborné vepřo, knedlo, zelo.“
Po náročném půlroce u bombardéru přešel plukovník Navrátil k pobřežní letce, která vyhledávala ponorky: „Měli jsme americké čtyřmotorové bombardéry (ne wellingtony), které byly upraveny na radar, což byla hlavní pomůcka pro hledání ponorek. Naším úkolem bylo oznámit pozici nálezu a Angličani tam ihned poslali námořnictvo, které mělo proti ponorkám hlubinné nálože apod. Bomba vybuchla v určité hloubce a neletěla až na dno. Tlak při výbuchu poškodil ponorku, ta musela nad vodu a Angličani ji chytili. Úspěšných zásahů ale bylo velmi málo. Často se stávalo, že jsme letěli, a nic jsme nenašli. Hlavním nebezpečím byla stíhací letadla z Francie. Naše hlavní operační zóna byl Biskajský záliv, který byl výchozím bodem pro Atlantik. V Biskajském zálivu jsme měli základnu. Do čtyřmotorového amerického letadla se vešli dva piloti, telegrafista, radarový důstojník, střelci. Já jsem v té době létal jako telegrafista a seděl jsem za pilotem. Ve wellingtonech bylo jen pět lidí a nebyl tam radar. I tady jsem byl jako telegrafista. Do vzduchu jsme museli denně, lety u pobřežního letectva byly dlouhé. Téměř denně jsme létali čtrnáctihodinové pátrací lety. Po deseti hodinách odpočinku jsme šli znova do vzduchu. Několikrát jsme se setkali s německými dvoumotorovými messerschmitty, se kterými nebylo radno se potýkat. Proto jsme se snažili dostat se do mraků. Možnost zmizet byla ale horší.“
Takto vzpomíná plukovník Navrátil na jednoho z našich letců: „Měli jsme skvělého pilota, Standu Huňáčka. Jednou jsme přistáli s poškozenými motory, což bylo dost obtížné. Skončilo to škrábnutím křídla o strom, nic se nám nestalo a stroj byl za dva dny opraven. Německé messerschmitty jsme potkávali docela často. Jediným možným útěkem bylo zaletět do mraků.“
Pobyt u pobřežní letky byl pro Františka Navrátila příjemnější: „Na dovolenou jsem se vypravil do Londýna, kde jsem měl přátele. Byl tam český klub, kam se dalo zajít a posedět při plzeňském pivě. Byl to klub českých občanů, do nějž rádi chodili českoslovenští vojáci. Za žold jsem si mohl koupit cigarety a jedno pivo denně. Kouřit jsem přestal, když moje manželka onemocněla rakovinou plic.“
Po dovolené se plukovník Navrátil vrátil k pobřežní letce, odkud po skončení povinných letů žádal o přeložení k dopravnímu letectvu, a to k 246. peruti dopravní: „Byl jsem přeložený k anglické peruti, to bylo ještě za války. Létali jsme do Indie, kde jsem byl dvacetkrát. Létali jsme přes Maltu, Káhiru, Střední východ do Karáčí a Kalkaty. V Kalkatě jsem byl rád, protože tam působila firma Baťa, a já zde našel staré přátele ze Zlína. Samotný let trval dva dny tam a dva dny zpět. My jsme do Karáčí vezli náklad nebo pasažéry a zpět zase, třeba letušky, důstojníky nebo nějaký náklad.“
U této letecké společnosti pracoval ještě po skončení války. Přál si ale vrátit se domů: „Zprávy o rodině jsem měl jen kusé. Korespondence s rodinou byla možná spíše jen prostřednictvím vzkazů od přátel. Snažili jsme se číst noviny a poslouchat rádio. Často jsme četli anglické a později i české noviny, které si českoslovenští vojáci sami vydávali. Na základnách byla možnost poslouchat anglický rozhlas. K tiskovinám z domova jsem se nedostal.“
Domů se vrátil letecky do Prahy a pak na Moravu: „Zůstat v armádě mě nelákalo. Chvíli jsem létal z Brna do Ostravy. Po nějaké době jsem z armády odešel a začal jsem pracovat v zahraniční firmě jako vedoucí exportního oddělení, tím jsem se vrátil zpět ke svému původnímu povolání. Bohužel jsem byl jako voják ze Západu neustále kontrolován, až nezbylo, než vstoupit do strany. Pět let žil plukovník Navrátil s manželkou v Anglii, kam jej vyslal jeho zaměstnavatel, zahraniční firma.“
František Navrátil, plukovník letectva ve výslužbě, žil v pečovatelském domě Sue Ryder, kde v červenci 2009 oslavil svoje devadesáté narozeniny. Plukovník Navrátil je držitelem čtyř válečných křížů, medaile Za chrabrost, medaile Za zásluhy a dalších ocenění.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Pavla Krystýnová)